František obdržel odvážné svědectví jedné z obětí zneužívání v církvi a požádal kardinála O’Malleye, předsedu Komise pro ochranu nezletilých, aby se o něj podělil se všemi kněžími a seminaristy. Ze stránek dopisu zaznívá osobní bolest, ale také výzva: „Dostali jste obrovský dar, buďte dobrými kněžími“.
„Jmenuji se… a léta se mnou špatně zacházel kněz, kterému jsem měla říkat ‚bratříčku‘ a já jsem byla jeho ‚sestřička‘.“
Jméno se sice neobjevuje, z listu však vystupuje hluboká a stále nezacelená rána, kterou zneužívání knězem zasadilo této ženě. A to natolik, že se stále bojí navštívit jakéhokoli kněze a nedokáže jít ani na mši.
SOUVISEJÍCÍ – Papež označil za ostudu dlouhou neschopnost církve řešit případy zneužívání
Varování pro kněze
Dopis, který v italštině napsala jedna z obětí zneužívání a o který se podělila s Papežskou komisí pro ochranu nezletilých, je srdcervoucí, ale zároveň odvážný. Papež František si mohl na vlastní oči přečíst tyto stránky plné hořkosti a utrpení. Papež také chtěl, aby si ji mohli přečíst všichni kněží jako varování před hrůzou, které se církev snaží ze všech sil čelit. Poté pověřil předsedu komise, kardinála Seana O’Malleye, aby toto svědectví zveřejnil.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
O’Malley: Hlas všech zraněných lidí
„V této době obnovy a pastoračního obrácení, kdy církev čelí skandálu a ranám sexuálního zneužívání, které bylo na mnoha místech způsobeno tolika Božím dětem, obdržel náš Svatý otec odvážné svědectví, které všem kněžím předkložila oběť zneužívání,“ píše bostonský arcibiskup ve stručném průvodním dopise. „Sdílením tohoto svědectví, které nám nabídla oběť, jejíž jméno bylo kvůli anonymitě utajeno, chce Jeho Svatost papež František přijmout hlas všech zraněných lidí a ukázat všem kněžím, kteří hlásají evangelium, cestu, která vede k autentické službě Bohu ve prospěch všech zranitelných.“
Ve jménu dětí
Oběť zneužívání se dovolává vítězství „láskyplné pravdy“ a dodává, že svůj příběh vypráví „také jménem ostatních obětí… hluboce zraněných dětí, kterým bylo ukradeno dětství, čistota a úcta…“. Dětí, „které zrazeny a zneužity ve své bezmezné důvěře… dětí, jejichž srdce bijí… avšak přesto byla zabita – jednou, dvakrát i několikrát“. „Jejich duše jsou roztříštěny na krvácející kousky.“
„Církev je moje matka,“ prohlašuje žena, „a tolik mě bolí, když je zraněná, zašpiněná.“ „Dospělí, kteří zažili toto pokrytectví jako děti, jej nikdy nedokáží vymazat ze svého života. Možná někdy na chvíli zapomenou, pokusí se odpustit, budou se snažit žít plnohodnotný život, ale jizvy na jejich duši zůstanou, nezmizí.“
Úzkosti, strachy, posttraumatické poruchy
Autorka dopisu neskrývá nesnesitelnou situaci, kterou prožívá, přestože uběhlo mnoho let. „Snažím se přežít, cítit radost, ale ve skutečnosti je to neuvěřitelně těžký boj… Mám disociativní poruchu identity, těžkou komplexní posttraumatickou poruchu (PTSD) deprese, úzkosti, strach z lidí, nespím, a pokud se mi vůbec podaří usnout, prožívám noční můry. Někdy upadám do stavu, kdy se cítím „mimo“, nevnímám „tady“ a „teď“. Moje tělo si pamatuje každý dotek…“.
„Mám strach z kněží, z pobytu v jejich blízkosti,“ vypráví dále. „Poslední dobou nemůžu chodit na mši. Velmi mě to bolí…“. Církev, „tento posvátný prostor byl mým druhým domovem“, a on, kněz, který ji zneužíval, „mi ho vzal“. „Mám velkou touhu cítit se v církvi bezpečně, nebát se, ale mé tělo, mé emoce reagují úplně jinak,“ stojí v textu, který končí výzvou ke kněžím každého věku a země.
Chránit církev
„Chtěla bych vás požádat, abyste chránili církev, Kristovo tělo! Tělo plné ran a jizev. Prosím, nedovolte, aby se tyto rány prohlubovaly a vznikaly nové! Jste mladí a silní muži. POVOLANÍ! Muži povolaní Bohem, aby sloužili Bohu a skrze něj lidem… Bůh vás povolal, abyste byli jeho nástrojem mezi lidmi. Máte VELKOU ODPOVĚDNOST! Odpovědnost, která není břemenem, ale DAREM! Zacházejte s ní, prosím, podle Ježíšova příkladu… s pokorou a LÁSKOU!“.
Výzva kněžím: žijte v pravdě
Výzva zraněné ženy se stává upřímnou a dojemnou prosbou, vedenou láskou k církvi: „Prosím, nezametejme věci pod koberec, protože pak začnou zapáchat, hnít a koberec sám se rozpadne… Uvědomme si, že když tyto skutečnosti zamlčujeme, když o nich mlčíme, zakrýváme špínu a stáváme se tak KOMPLICI. Chceme-li žít v pravdě, nesmíme zavírat oči!“.
„Žít v pravdě znamená žít podle Ježíše, vidět věci jeho očima,“ píše se dále v dopise. Kristus „nezavíral oči před hříchem a hříšníkem, ale žil PRAVDU s LÁSKOU… S láskyplnou pravdou ukazoval na hřích a hříšníka.“ „Prosím,“ píše oběť zneužívání ve svém apelu na kněze, „uvědomte si, že jste dostali obrovský dar. Dar být alter Christus, být ztělesněním Krista zde ve světě. Lidé, a zvláště děti, ve vás nevidí člověka, ale Krista, Ježíše, kterému bezmezně důvěřují.“Je to něco „obrovského a silného“, ale také „velmi křehkého a zranitelného“. „Buď prosím dobrým knězem,” končí svůj list žena zraněná zneužíváním v dětském věku.
Zdroj: cirkev.cz Datum: 21. října 2021 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
9 Komentáře
Realtoltek
„Církev je moje matka,“ prohlašuje žena, „a tolik mě bolí, když je zraněná, zašpiněná.“
Svaté písmo zcela jasně říká, že Svatá církev je bez poskvrny. Není možné aby byla Svatá církev jejíž hlavou je Ježíš špinavá.
Olga Nedbalová
Asi je zřejmě špatné i to, pokud člověk zastupuje Krista zde na zemi. Přiznám se, že dříve jsem tajně záviděla bratřím a sestrám z ŘKC tak trochu jednodušší proces cesty za Kristem. Přišlo mi jednodušší mít kněze, který svým způsobem přebírá část mojí odpovědnosti a částečně komunikuje s Bohem místo mě. Ale zřejmě se musíme spolehnout na křest Duchem Svatým, díky němu navázat osobní vztah s Ježíšem. Nemůžeme si fyzicky sáhnout na zástupce Boha, nemáme žádné důkazy. Jen víra, láska a naděje nás vede za Ježíšem. Ano, odpovědnost přijetí Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele, přijetí Ducha Svatého, upřímné pokání, to vše spočívá na nás. Nemůžeme odpovědnost přehodit na někoho jiného, byť by to možná bylo jednodušší.
Lída R.
Jsem katolík a katolíkem chci zůstat až do konce života. Má cesta za Kristem je tvrdě vybojovaná. Je to dáno částečně i tím, že jsem bývalý protestant. Se svými přáteli z protestantských církví jsem ale stále v kontaktu, kromě těch „známých“, kteří se mnou skoncovali. Dodnes máme také skupinku.
Nemám pocit, že by můj kněz přebíral zodpovědnost za můj život a komunikoval místo mě s Bohem. Je to naopak, k zodpovědnosti za svůj život mě vede. Kněz byl prvním člověkem, kterému jsem mimo manžela a pár přátel mohla říct úplně všechno. Na katolické skupince (bez kněze) jsme mladí i staří. Překvapilo mne, jak byla od začátku otevřená a jak se lidé sdíleli i o svých soukromých záležitostech. To ale nechci vynášet ven, na tom jsme se na této skupince dohodli.
Dokonce i paní z dopisu nezpochybňuje kněžskou službu. Jen popisuje, že ta služba byla zneužita a jaké strašné má takové zneužití dopady na její život a na životy dalších lidí. Pochopitelně někteří pak od Boha odcházejí, ne však zatím v případě této paní. Papež František bojuje proti klerikalismu, což v jeho pojetí znamená zneužití moci, nikoliv sesazení kněží z kněžské služby. Tento pojem je třeba vždy vysvětlovat, protože v různých dobách měl různé významy. Ve vztahu k papeži Františkovi to má význam zneužití moci.
Myslím, že nemusíte nikomu závidět, paní Nedbalová. Ve svých komentářích osobní vztah s Bohem stále zdůrazňujete (alespoň z toho, co jsem četla) a o svou víru se dělíte. Jste jednou z mála zde diskutujících žen. Mé komentáře zde lze spočítat na prstech jedné ruky, max. dvou, pokud budu ještě reagovat, dokud jsem v tzv. „čekací době“ ohledně článku pana Vožeha. Koncem týdne tato doba skončí, a pak bych zde již diskutovat nechtěla, zabírá to hromadu času, který lze lépe využít jinak. Na to jsem přišla v průběhu několikaletých diskusí po internetu.
Pokud byste chtěla jednodušší cestu za Bohem, stačí odhodit svůj kříž, což je možné v každé denominaci. Věřím však, že Vy to nemáte zapotřebí. Určitě zde jste pro mnohé povzbuzením a určitě i ve Vaší denominaci.
Olga Nedbalová
Moc děkuji za odpověď, paní Lído R. Nechci se vymezovat proti katolické víře. Ostatně, navštěvuji ekumenické modlitby matek společné s ŘKC. Selhání se nevyhýbá žádné ze světských církví, hlavně proto, že církev tvoří lidé, kteří selhat mohou. Ano, i já osobně jsem někdy zapírala svým jednáním Krista, nechtělo se mi obětovat svůj volný čas, svoje pohodlí a jít pomoci bližnímu. Ve víře jsem si udělala svoje pevné body – návštěva nedělních bohoslužeb, svoje děti posílat na náboženství, do nedělní školy, dcery vést ke hře na varhany, pomáhat při úklidu kostela, napéct koláčky na sborové setkání, biblické hodiny, modlitební skupinka. Tak jsem si to pěkně naplánovala a už jsem to měla téměř dokonalé. Pak mě ještě zvolili do staršovstva. A najednou – odpovědnost nejen za sebe, jak si to tady pěkně zařídím, ale i za ostatní. Jsme vesnický sbor, založený na tradičních evangelických rodinách. Ale pozorujeme, že nás ubývá. Už se nelze spoléhat na to, že všechny děti chodili do kostela, nedělní školy, do mládeže. Děti se pokřtí, odkonfirmují a už se ve sboru neukážou. Jsme v takovém zvláštním stavu, ve staršovstvu jsme dospěli do mrtvého bodu. K víře mají vést děti hlavně rodiče a když je nevedou, tak my s tím neuděláme. Možná farář by mohl trochu více zapracovat, ale ani to nepomáhá. Ale já jsme si uvědomila, že sbor je především od toho, že všichni se máme navzájem povzbuzovat, podepírat a popřípadě i napomínat ve víře. Ti pokročilejší ve víře mají pomáhat těm slabším. Nemáme nechat klopýtat bratra/sestru a ještě z toho mít škodolibou radost. Jak je hrozný/hrozná a jak já jsem naproti tomu vzorný, svatý. A také si máme navzájem svědčit o Ježíši Kristu. O tom, co všechno dělá v našem životě. Ano, jsme jen nedokonalí jedinci, vykoupeni skrze Ježíše Krista. Ale máme právě naději v Kristu. Pevně věřím, že nikdo, kdo upřímně volá Krista, nebude odmítnut. A možná i my, ve sboru, někdy potřebujeme volat Krista. Za celý sbor. Nenechávat alibisticky odpovědnost na faráři, pastorovi. Uvědomit si, že všichni se můžeme zapojit se svými dary. Nepovyšovat se, ale na druhou stranu, nenechat si sbor rozložit opakovaným zlým jednáním jedince. A to velmi dobře popsal i papež František. A omlouvám se za poněkud dlouhou odpověď, nevím, zda jsem se do toho ještě více nezamotala.
Olga Nedbalová
K zamyšlení – na zdejším webu se často objevují články o selhání duchovních. Katolických, protestanských, evangelikálních, prostě všech. A co my, prostí věřící. Jaká je naše odpovědnost? Můžeme si jen tak říci, já za nic nemohu, poslouchala jsem pastýře, ale on byl bohužel falešný? Myslím, že i my, prostí věřící právě proto máme rozsuzovat (pozor, neplést si se soudit). Máme rozsuzovat učení, zda je ještě biblické nebo už je úplně mimo zvěst evangelia. Máme rozsuzovat naše duchovní a zamýšlet se, zda se jejich skutky nerozcházejí s tím, co prohlašují ústně. Máme rozsuzovat i svoje sestry a bratry ve víře, zda nescházejí z cesty. A máme rozsuzovat i sami sebe. Zda ještě jdeme za Ježíšem Kristem nebo si to míříme za někým úplně jiným. Účelem rozsuzování není soudit toho druhého. Účelem je nesejití z cesty. A to se týká jak nás, tak sboru, tak církve a tak i všech křesťanů. A prosím i o zpětnou reakci, moje příspěvky zde na diskusi jsou většinou spíše hledáním Kristovy pravdy a tu musíme hledat všichni společně. Sám jedinec ji velmi těžko hledá.
Lída R.
Milá paní Olgo,
děkuji za reakci. Nezamotala jste se do toho, jen jste se více rozepsala. Píšete, že vás ubývá. Katolíci jsou na tom stejně, na některých venkovských farách je jen pár babiček. Záleží, jak kde. My jsme zrovna velkou a živou farností se silnou katolickou tradicí. Avšak není to všude samozřejmost. Některé fary by už potřebovaly rekonstrukci.
Jste ve staršovstvu, takže máte velkou zodpovědnost. Také znám, co to je, v bývalé církvi jsem byla také v zodpovědných služebnostech. Člověk už se rozhoduje jinak, než by se rozhodoval sám za sebe. Je to velká zodpovědnost, protože ti, co jsou ve vedení a kteří učí, ponesou větší zodpovědnost před Bohem. Věřím, že Vám Pán žehná a dává Vám moudrost ve službě, kterou konáte.
Vy v podstatě popisujete ideální stav církve (všichni si pomáhají atd.). Nežijeme ale v ideálním světě a toto se musíme učit. Dobrý vůdce nám v tom všem může být velkou pomocí a příkladem a já považuji za nezbytné se za tyto lidi ve vedení modlit. Určitě souhlasím s tím, že pokud někdo rozkládá sbor/farnost, je třeba se k tomu postavit i s ohledem na zdejší bolavá témata.
Olga Nedbalová
Ano, někdy má člověk pocit, že je všechno strašně složité, obtížné a ideálu se nedá dosáhnout (třeba Pavlovy listy a jak má fungovat sbor). Selhává on i jeho okolí. Dívá se na svět a vidí jen zmar. Ale pak člověk zvedne oči k nebi a vidí Ježíše. Vidí Ježíše a slyší Jeho slovo. V té chvíli pozná, že Ježíš nám nenakládá břemena, která neuneseme. Nechce po nás věci, které nedokážeme. Vede nás a pokud půjdeme po Jeho cestě, dosáhneme cíle. Cíle, který nám určil Ježíš, jsou dosažitelné. Někdy to vypadá beznadějně. Ale v tu nám zasvítí světlo. A osvítí naše cesty. Ježíš nás volá. Nechce, abychom zabloudili. Je dobrý pastýř. A v tom je naše naděje – v Kristu, který bez ohledu na vnější svět, je vítěz nad zlou mocí. A tak my ve sborech máme Kristovo světlo nechat zářit a nezakrývat ho. Navzájem si máme sloužit a neohlížet se, zda je některá služba více či méně důležitá. Svědčit o našem Pánu Ježíši Kristu a nenechat se přespříliš pohltit světskými starostmi. A modlit se, za sebe, za rodiny, za sbor, za církve, za křesťany, za nevěřící, za celý svět.
Lída R.
Myšlenkově jsem idealista v tom smyslu, že věřím, že ideály mají být a máme k nim vzhlížet.
Na druhé straně jsem realista, kdy vím, že každý ideálu nedosahuje a také ani já ne.
Přesto ale ideální a reálný Ježíš Kristus dosažitelný je.
Olga Nedbalová
Ano, my nejsme ideální, ale Ježíš ano. Také to tak realisticky vidím 🙂