Pocházel z rodiny ministerského úředníka Petra Karáska, který byl po únoru 1948 krátce vězněn a nakonec mohl pracovat pouze jako pomocný dělník, a Doubravky Karáskové, rozené Černíkové, z jejíž strany měla rodina evangelické kořeny. Už jako kluk byl ovlivněn beat generation, která ho inspirovala k individuální cestě životem. Později do jeho života vstoupil Nový zákon a začal tak životem směřovat jako jakýsi blázen v Kristu. Blízké mu od dětství bylo i po matce zděděné šaškovství.
Po absolvování základní školy v Praze na Smíchově nastoupil na zahradnickou školu v Děčíně. Po druhém vyloučení přešel na vinařskou školu v Mělníce, kde se zrodilo celoživotní přátelství s Vráťou Brabencem. „Já to řikám tak: Šli jsme první den do školy. Vidím zajímavého kluka, jak taky jde, tak se ho ptám, jestli jde taky do té vinařské školy. On byl ve čtvrtém a já po převelení z Děčína ve třetím ročníku. No a tak jsme se dali do řeči, že je z Počernic a tak dál. Já mu najednou nějak povídám, že nemám v tašce nic, jenom Bibli, a on otevřel tašku a měl tam taky Bibli. Tak to jsme ocenili tu náhodu a nešli do školy, ale do restaurace U Šrachtů, kde jsme si o tom začali povídat a sblížili jsme se.“
Přijetí na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu nebylo v době komunistické totality nijak snadnou záležitostí, a tak se to Svatopluku Karáskovi podařilo až na druhý pokus. Tehdy pomohl prof. Hromádka, který zařídil zrušení jeho desetiletého závazku v dolech.
Fakulta fungovala v rámci svázaných mantinelů a snažila se příliš nevybočovat. Snahou profesorského sboru bylo teologicky pracovat a příliš na sebe neupozorňovat. Zato studenti hledali nové cesty zprostředkování víry a organizovali rozličné umělecké akce. Na rozdíl od části starší duchovenské generace v rámci Českobratrské církve evangelické, která se zřetelně angažovala v hnutí Nová orientace a volala křesťana nejenom k vroucnosti víry a osobnímu následování Ježíše Krista, ale i k zápasu o radikální nápravu všech lidských věcí, se však studenti z okruhu Svatopluka Karáska snažili spíše o propojení víry s prostředím kumštu a nesdíleli potřebu angažovat se v nápravě společenského a politického dění. Obrat u Svatopluka Karáska nastal až smrtí Jana Palacha a následnou okupací.
Doba uvolnění poměrů v roce 1968 znamenala pro Svatopluka Karáska nástup do prvního farářského místa ve Hvozdnici. „Jako farář jsem byl nejprve na Hvozdnici – to byl řekněme zdevastovaný sbor, protože tam nebyl osm let žádný farář. Pak v roce 1968 odpadli církevní tajemníci, tak řekli, abych si tam šel zkusit moje nové metody, že tam nemám co zkazit, že tam jsou jenom dva věřící. Tak jsem tam šel a za rok se podařilo, že vesnice byla na nohou a kostel byl plnej. Pak se vrátila ta státní moc nad církví a s ní církevní tajemník a ten řekl, že mám jít pryč. Dali mi seznam neobsazených sborů, že si můžu vybrat. Tak jsem řikal, že nikam nepudu, že jsem tady instalovanej a že zůstanu se sborem. Zůstal jsem ještě asi půl roku, ale nesměl jsem kázat, tak moje kázání vždycky někdo z věřících přečet. Vzdoroval jsem, ale pak řekl synodní senior, že tam dá jiného studenta s manželkou, aby se staral o ten sbor, tak jsem odešel do Nového Města pod Smrkem. Tam zase na mě naskočil církevní tajemník – já jsem tam měl mládež – a řekl, že když budu dobře pracovat, tak že mi zvýší můj plat o 60 Kč – bral jsem asi 560 Kč. Tak jsem mu řekl: ‚To myslíte, když budu špatně pracovat, když nebude mládež atd.‘ Takže jsme se hned dostali do konfliktu. Tam to zase rostlo v tom Novém Městě pod Smrkem: byla mládež, zpívali jsme. Tak mi bez udání důvodů odebrali státní souhlas.“
Se ztrátou státního souhlasu pro výkon duchovenské služby se dostavily existenční problémy. Najít zaměstnání se nedařilo, až byl nějakým nedopatřením přijat za kastelána hradu Houska, kde prožil s manželkou Stáňou a dětmi několik krásných let. Přišlo pozvání do undergroundu, jehož společenství až do emigrace již neopustil. Na Housce se vytvořila jedna z nezávislých komunit, které se vzájemně navštěvovaly a organizovaly akce nezávislé kultury. Tak došlo i k natočení jedné desky Plastiků s texty Egona Bondyho právě na Housce.
Svatopluk Karásek neztratil kontakty ani se společenstvím své církve. Častými hosty na Housce byli faráři z okruhu Nové orientace, např. Miloš Rejchrt, Alfréd Kocáb či Jan Šimsa. Biblické texty písniček mu nahrazovaly sborová kázání, která mu byla zapovězena. Kázal tak zástupně s kytarou, což se mu v roce 1976 stalo osudným. „To pořád jelo, policie to mapovala, ale vypadalo to, že zakročovat moc nebudou. Až potom se setkal Martin Jirous s Havlem a vyložil mu i s fotkama dění v undergroundu (i když tenkrát se to tak ještě nejmenovalo) – předložil mu Zprávu o třetím hudebním obrození. Havel tu zprávu uveřejnil v nějakém anglickém mezinárodním časopisu. Na základě toho to nějak v Moskvě vyhodnotili a přišel rozkaz s tím zatočit, aby se to dál nešířilo. Takže jsme normálně hráli jako dřív a najednou nás zničehonic asi šestnáct nebo sedmnáct mladejch lidí v jeden den zavřeli. V jeden den zátah a všichni jsme byli na Ruzyni. Já jsem tomu nevěřil. Když mě brali, tak jsem řikal: ‚To je nějaký omyl, já tady zpívám písničky, už je rok 1976, tak není možný, aby nás za tohle zavřeli.‘ Vedle v cele byl Vráťa – ten hrál jenom na saxofon a neřekl nikdy ani slovo, tak ho přece nemůžou zavřít.“
Okresní soud v Praze nakonec odsoudil čtyři ze zatčených: Ivana Martina Jirouse, Pavla Zajíčka, Svatopluka Karáska a Vratislava Brabence. Nejvyšší trest, 18 měsíců nepodmíněně, dostal „Magor“ Jirous, Svatopluk Karásek byl za výtržnictví odsouzen na osm měsíců nepodmíněně. Odůvodnění obžaloby jeho trestný čin charakterizuje: „V závěru vystoupil obviněný karásek a zpíval písně svého repertoáru. Z výpovědí svědků je zřejmé, že jak přednáška, tak hudba a zejména sólové vystoupení obviněného Karáska zanechalo v návštěvnících, kterých bylo více jak 70, velmi nepříznivý dojem. … Texty písní obsahovaly vulgární výrazy a obviněný Karásek sám písně uváděl neslušným způsobem, který vysvětloval trémou před obecenstvem. … Vulgární výroky tvořily v textu podstatné jádro celého programu. Texty obsahovaly hrubou vulgárnost s protisocialistickým a protispolečenským působením většinou exponující nihilismus, dekadenci a klerikalismus.“
Již před samotným soudem se doma i ve světě rozpoutala vlna solidarity, která na přelomu roku 1976/1977 vykrystalizovala v založení Charty 77. Svatopluk Karásek byl společně s Vráťou Brabencem pozván hned po propuštění k Václavu Havlovi na Hrádeček, kde mu poděkoval za podporu. Chartu 77 podepsal hned v počáteční vlně v Ječné u Němcových. Začalo tak pro něho období myče oken. Žili s rodinou společně s Martinem Jirousem a Juliánou. Účastnil se setkávání evangelických farářů – Libštát, s rodinou pravidelně navštěvovali jednotlivé undergroundové komunity, např. v Řepicích, byl častým hostem setkávání v Ječné ulici.
Podpis Charty 77 přinášel neustálý tlak ze strany silových složek státního aparátu. „Bylo to otravný. Strašná sledovačka. Žili jsme pořád v takovém výjimečném stavu – domovní prohlídky, zadržování, výslechy a tak. Mě jednou ráno odvedli normálně policajti – ne příslušníci StB. V Košířích je pošta a oni mi dali pouta a přivázali mě k ústřednímu topení, tam, co lidé chodí na poštu. Takže od rána chodili lidi na poštu a zdravili mě a ptali se, co tam dělám. Já to ale nevěděl. Pak asi ve čtyři odpoledne přišel ten policajt a pustil mě. Měli prý za úkol mě zadržet, abych se nemohl setkat s nějakým rakouským ministrem, který tu byl na návštěvě a měl se setkat s chartisty. Tak to jen jenom taková ilustrace jejich teroru, který na nás uplatňovali.“
Přišla nabídka na mluvčího Charty 77, kterou bez většího rozmyslu přijal. Když však celou věc probral s manželkou Stáňou, rozhodnutí změnil a odmítl. Přesto se tlak ze strany StB stupňoval a Svatopluk Karásek nakonec přijal nabídku a v rámci akce Asanace se vystěhoval z republiky. Po peripetiích v rakouském utečeneckém táboře se i s rodinou dostal do Švýcarska, kde byl přijat za zástupce faráře ve sboru v Bonstetten, po pěti letech odešel do velkého sboru v Hönggu. Účastnil se akcí na podporu lidských práv, zahraničních setkání undergroundu, kázal ve Svobodné Evropě i v curyšském Českém sboru Přemysla Pittera, kde se střídal například s československou farářkou Hlaváčovou-Rajmonovou.
Po listopadu 1989 začal Svatopluk Karásek pendlovat mezi Švýcarskem a Československem. Situaci měl ztíženu tím, že manželka Stáňa provozovala ve Švýcarsku zavedenou lékařskou praxi a ani děti se nechtěly vrátit. Do Švýcarska nakonec dojížděl až do roku 1996. V následujícím roce se u Salvátora konala velkolepá instalace. Do života však trpce zasáhla nečekaná událost – náhlé úmrtí manželky Stáni.
Svatopluk Karásek působil jako farář v Praze u Salvátora, oprášil i znalosti z vinařské školy a věnoval se prodeji vín. S druhou manželkou Pavlou mají dvě dcery, hojně se navštěvoval i s dětmi žijícími ve Švýcarsku. Za svá nejryzejší a nejsvobodnější léta považoval opravdovost žití v období Charty 77.
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Více na podporte.pametnaroda.cz.
