Miloslava Miriam Baumruková se narodila 10. června 1949 v Klatovech do zemědělské rodiny a její příběh vypráví o cestě za životním posláním, které v totalitním režimu nemělo být naplněno.
Vyrůstala se svým o rok mladším bratrem ve vesnici Střeziměř u Klatov, kde její rodiče obhospodařovali dvacet hektarů polí, luk a lesů. V kopcovité krajině se měli co ohánět, ale práci jim ulehčovaly tehdy už běžné stroje, jako byla obracečka, hrabačka nebo mlátička. Nejběžnější prací na statku bylo pro malou Miloslavu pasení krav a pomoc při žních.
Výchova k víře
Zatímco rodiče pracovali, výchovu dětí převzali dědeček Matěj a babička Anna Cihlářovi. Pamětnice s nimi prožila krásné, idylické dětství.
Související – Paměť národa: Svatopluk Karásek
„Babička s dědou byli v podstatě na výměnku, ale bydleli jsme všichni pohromadě a bylo to krásné. Učili nás základním náboženským věcem. Modlitby a pravidelnost. Pravidelnost nakonec udělá člověka šťastným. Díky jejich duchovní podpoře jsme také dobře absolvovali školu,“ říká pamětnice.
Rodina navštěvovala každou neděli kostel ve vedlejším Křištíně a pravidelně se ráno a večer modlila. Protože rodiče vyznávali tradiční katolickou víru, nemodlili se vlastními slovy, ale modlitbami katolické církve. „Modlili jsme se Otčenáš, Zdrávas, Věřím v Boha, Desatero a mariánské modlitby Pod ochranu tvou a Zdrávas, královno. Večer nás ještě zkoušeli z Desatera, abychom ho nezapomněli,“ usmívá se Miloslava Miriam Baumruková.
Hospodářství jim sebralo JZD
Rodiče se v padesátých letech statečně bránili nátlakům ze strany komunistů, aby vstoupili do JZD. „Bránili se docela dost, takže mívali domácí kontroly a prohlídky. Zabírali jim zrní a plodiny. Pocítili tedy bídu. Nejen oni, ale i dobytek, který neměli čím krmit a museli ho dát pryč.“
Nátlak byl již existenčně neúnosný, a tak nakonec v roce 1958 vstoupili do JZD. Maminka pak pracovala v živočišné výrobě v kravíně a otec jezdil s koňmi, kteří byli jeho láskou. Když je později v JZD zlikvidovali, musel jezdit s traktorem.
Náboženství ve škole
Pamětnice chodila ve Střeziměři do jednotřídky. Pan řídící učil všechny děti od první do páté třídy. Vedle pasení krav a náboženské výuky, kterou měl na starost farář docházející jednou týdně do školy, chodily děti do Pionýra. Nic to však pro ně neznamenalo. „Chození do Pionýra“ spočívalo v tom, že si hrály na hřišti a musely nosit pionýrské šátky.
Přestože po únorovém převratu roku 1948 vstoupil v platnost zákon o jednotném školství, který směřoval k tiché likvidaci výuky náboženství na školách, až do páté třídy nezažila Miloslava Miriam Baumruková ve škole žádnou protináboženskou agitaci. Od školské reformy v roce 1953, kdy přestalo být náboženství povinné a klasifikované, záleželo na interních směrnicích školy, zda tento předmět svým žákům zprostředkuje. „Náboženství jsme měli asi díky řídícímu učiteli, který měl za manželku katolickou Němku a církev respektoval,“ říká pamětnice.
Na měšťance v Klatovech už pro ni nebyla náboženská výchova možná, protože ředitel byl politicky velmi angažovaný. „Tam se někdy učitelé i protinábožensky vyjadřovali. Zažila jsem tam s učitelkou biologie takovou malou kolizi kvůli tomu, že jsem nosila křížek a jí to vadilo. Měla k tomu poznámky a myslela si, že mě nějak odradí a sundám si ho, ale to jsem neudělala.“ Se spolužáky oproti tomu žádný problém kvůli své víře neměla. Brali to jako normální věc.
Internát v Brně a prohloubení víry
Miloslava Miriam Baumruková po maturitě na Střední vzdělávací škole v Klatovech vzhledem k průměrným výsledkům studovat na vysoké škole nechtěla, a tak v letech 1967 až 1969 pokračovala na dvouleté nástavbě v Brně na oboru lékárnická laborantka, kde maturovala v odborných předmětech.
Související – Paměť národa: Jiří Bauer
V Brně žila na internátu, a proto nebyla možnost zapojit se do církevního společenství, avšak pravidelně každé ráno na sedmou hodinu chodívala do kostela sv. Jakuba.
„Paní vychovatelka si toho časem všimla, ale už jí nebylo divné, kam jdu, protože jsem se vždy po hodině vrátila. Děvčata také respektovala, že se modlím, i když jsem si tam nikdy neklekla. Modlila jsem se v posteli a děvčata se o otázky víry spíše zajímala. Na mši svatou jsem však chodila sama, takže můj duchovní život se v Brně prohloubil osobně, vnitřně. To hluboké pouto se však vytvořilo v tom kostele sv. Jakuba. Tam se prohloubila touha jednou zakotvit v řeholním společenství,“ vypráví pamětnice.
Touha vstoupit do řádu
Počátky touhy stát se řeholnicí sahají do jejího dětství. Její maminka měla sestru Norbertu Cihlářovou, která působila jako řeholnice v Kongregaci Školských sester de Notre Dame. Zpočátku sídlily v Horažďovicích, později, když v roce 1950 komunisté řádové sestry internovali do Varnsdorfu, pracovala v továrně na punčochy. Když pak sestry v roce 1956 propouštěli z továren, dostala se Norberta Cihlářová do Oseku u Duchcova, kde pečovala o skupinu mentálně postižených dívek.
„Mohla jsem tam za ní jezdit na prázdniny a v roce 1956 jsem se tam poprvé setkala se sestrami a poznala jejich život. Zrodila se první myšlenka, že jednou přijdu za svou tetičkou,“ vypráví Miloslava Miriam Baumruková.
V období dospívání se její zájem o řeholní povolání utlumil. Když však žila na internátu v Brně, jezdila za tetou Norbertou do Mariánské u Jáchymova, kam sestry přesídlily, a zájem znovu zesílil. V roce 1968 se tam rozhodla, jak se bude dál její život odvíjet.
„Nedá se to k ničemu přirovnat. Je to podobné, jako když chlapec potká dívku a cítí, že to bude žena jeho života. Cítila jsem něco podobného, když jsem tam byla v kapli. Tahle cesta bude moje, budu patřit Pánubohu. Byl to nepopsatelný pocit, životní rozhodnutí.“
Pamětnice však ještě dokončovala školu v Brně. Když se o svém přání zmínila rodičům, nelíbilo se jim to. „Měli své představy, jak se bude utvářet můj život. Že zůstanu doma a postarám se o ně. Nastoupila jsem tedy do práce v Klatovech do lékárny Matky Boží,“ říká Miloslava Miriam Baumruková.
1971: tajný vstup do řádu v kapli
Ke vstupu do sesterského řádu se rozhodovala v období, kdy se po dvaceti letech na chvíli změnily poměry, byla zrušena cenzura, opět se povolovaly zakázané organizace a spolky, církev vystoupila na oči veřejnosti a mohla přijímat nové katechumeny.
„Rok 1968 byl rozhodující pro všechny řehole, protože mohly začít přijímat. Například sestry, které musely po roce 1952, kdy nuceně opustily společenství, protože ještě nebyly po obláčce a byly osmnáct let mimo řád, se v roce 1968 mohly vrátit a v roce 1969 byly oblékané,“ vypráví pamětnice, která přišla do sídla Kongregace školských sester de Notre Dame do Javorníku v roce 1971, aby podstoupila tzv. obláčku, tedy přijetí řeholního roucha a vstup do řádu jako novicka.
Husákovská normalizace však poměry v zemi opět razantně přiškrtila a přijímání katechumenů do církví režim zakázal.
„Byly jsme dvě, které měly být oblékány. Já a Vlasta Zadáková. Naše matka generální Vlasta Ptáková nás oblékla tajně. Už se to nemohlo dít veřejně v kostele. Měly jsme obláčku v kapli s tím, že nesmíme po celé dva roky nosit bílý závoj, ale budeme nosit černý jako ostatní sestry,“ říká pamětnice.
Novicka v černém závoji
Rozhodnutí vstoupit do řádu je na celý život. Po přijetí řeholního roucha a nového jména (pamětnice si zvolila jméno Miriam, které vyjadřuje její silný vztah k Panně Marii) podstupuje sestra dvouletou zkušební dobu noviciátu. V této době může odejít z vlastní vůle anebo společenství zjistí, že nemá potřebné vlastnosti k tomu, aby zůstala. O jejím přijetí se hlasuje a poté následuje období juniorátu. „Ještě za mě trvala tři roky, teď už se ta doba prodlužuje až na devět let, protože podmínky ve světě jsou tak náročné, že si to děvče musí opravdu potvrdit, že bude spokojené a bude plnit požadavky, které na něj společenství bude klást.“
Životní rytmus řádové sestry
Na vstup do řádu a nový život v Javorníku vzpomíná Miloslava Miriam Baumruková velice ráda. „Pobyt tam byl nesmírně krásný. Byly jsme úplně na okraji republiky, při polských hranicích, takže to bylo zázemí klidu a pokoje. Pro duchovní rozvoj to bylo výborné prostředí,“ vzpomíná.
V domě žilo kolem padesáti sester a režim byl následující: „Vstávalo se, jako se vstává dodnes, tedy za pět minut tři čtvrtě na pět. Měly jsme půl hodinu na ranní hygienu a oblečení a ve čtvrt na šest začínaly modlitby. To znamená ranní chvály, rozjímání. Pak jsme chodily do kostela na mši svatou. Následovala snídaně a ve tři čtvrtě na osm začínala práce.“
Řeholnice pracovaly v budově bývalého soudu, kde byly dílny. Tam pracovaly od tři čtvrtě na osm do tři čtvrtě na dvanáct, měly pauzu na oběd a od tři čtvrtě na jednu do tři čtvrtě na pět byla zase pracovní doba.
„Šilo se, vyšívalo, kdo měl jaké schopnosti. Některé sestry byly opravdu velmi zručné, některé i malovaly, jiné vyšívaly ručně nebo na stroji, ale většina šila. V pět večer jsme měly zase večerní modlitbu, večerní chvály, půl hodiny rozjímání, večeři a pak jsme mívaly společné večery. Závěr dne byl v půl deváté,“ popisuje Miloslava Miriam Baumruková denní rozvrh.
Kongregace školských sester de Notre Dame
Původním posláním řeholnic z Kongregace školských sester de Notre Dame byla výchova a všeobecné vzdělávání dětí. Řád byl založen Gabrielem Schneiderem a školské sestry se věnovaly chudým a opuštěným dívkám.
Na našem území byl původně generální mateřinec v Horažďovicích, který nechali komunisté v rámci komunistických proticírkevních perzekucí v roce 1950 v rámci tzv. akce Ř násilně vystěhovat.
Související – Paměť národa – Vlastimil Bartoš
„Sestrám bylo oznámeno, že musí skončit se svou učitelskou činností. Věděly to dopředu, nebylo to úplně náhlé. Měly i stanovené termíny, kdy se musí vystěhovat. Asi to bylo trochu mírnější než s těmi mužskými řády. Takže například Horažďovice se vystěhovaly v srpnu. Sestry nám to vyprávěly. Byl tam také takzvaný útulek, tedy jeden dům pro sestry, které byly nemocné. Osmdesát sanitek odváželo sestry do Javorníku, ostatní jely autobusy. Sestry potom nastěhovali do městských domů v Javorníku, některé šly do Štemplovce, kde byl zámeček, některé do Zlatých Hor, nejmladší sestry přesunuli do továren, například do Varnsdorfu, do Lánova nebo někam jinam. To byla nejmladší generace do třiceti let. Střední věk šel do Javorníku a ty nejstarší do Štemplovce a Vidnavy,“ popisuje pamětnice minulost, kterou už nezažila a již zná také z vyprávění své tety Norberty, která putovala s dalšími třemi stovkami řeholnic právě do Varnsdorfu, kde pracovaly v továrně, revoltovaly a tajně utíkaly do kostela. V Javorníku zase pracovaly na polích, v lese nebo v továrně šily kabáty. Od roku 1965 pracovaly řeholnice v klášterních dílnách, kde vyráběly věci pro církev.
Kontakt se světem
Miloslava Miriam Baumruková vzpomíná, že za normalizace poslouchaly zahraniční stanice Vatikán a Svobodnou Evropu. „Poslouchaly jsme je pravidelně, ale vždy to bylo ohromně rušené. Ne vždy to sestry chytily. Měly jsme možnost chytat Vatikán i z Polska, to šlo lépe.“ Po roce 1968 dostávaly legální zásilky ze zahraničí, například časopisy z Vatikánu, ale po roce 1972 už to nebylo možné. „Když jela naše matka generální do Německa navštívit naše sestry v Bavorsku, musela absolvovat velmi přísné kontroly. Obě strany se tedy silně modlily a prošlo to. Někdy se i stalo, že ty časopisy kontroly našly a sebraly,“ říká pamětnice.
Listopad 1989: svatořečení Anežky České a sametová revoluce
Listopad 1989 má Miloslava Miriam Baumruková stejně jako většina duchovních spojen nejen se sametovou revolucí, ale také se svatořečením Anežky České dne 12. listopadu 1989, které bylo považováno za předzvěst vysvobození se z područí vlády jedné strany.
Ačkoliv byla tehdy možnost vycestování z Československa na Západ značně ztížena, úřady umožnily účast při slavnostní bohoslužbě ve Vatikánu zhruba osmi tisícům lidí zejména z Moravy. Zúčastnil se také pražský arcibiskup František kardinál Tomášek a obřad přenášela i Československá televize.
Revolucí, která propukla pět dní poté, jako by se naplnilo staré proroctví: V Čechách nastane mír, pokoj i blahobyt, až dojde ke kanonizaci Anežky.
Po listopadu 1989 byl kongregaci vrácen dům v Hradci Králové, kam se Miloslava Miriam Baumruková v roce 1990 přestěhovala.
