Oto Šipoš: Ve vězení se mě dotkl Ježíš

Oto Šipoš pracuje jako misijní pracovník v romské komunitě na Slovensku.

Vaše první manželství se rozpadlo. Co se vlastně stalo?

Moje první manželství trvalo 12 let. S tohoto manželství jsou dvě dcery, dvojčata, které v té době měly 9 let. Celé manželství jsem zápasil s alkoholem a byl jsem často i nevěrný. Pracoval jsem 3 a půl roku na Ukrajině, kde se to ještě více prohloubilo a závislost se ještě zhoršila. Po nečekaném návratu z Ukrajiny, jsem našel bývalou manželku s druhým mužem, kterého si později vzala.

V Rakousku jste prožil velmi dramatické chvíle. Co se stalo?

V Salzburgu, kde jsem se živil i pouličním hraním na kytaru, jsem jeden říjnový večer nastoupil do trolejbusu, kde sedělo děvčátko, které se zcela podobalo jedné z mých dcer. Dívali jsme se na sebe a usmívali. Když si sundala čepici, tak jsem v ní najednou úplně viděl mou dceru. Chtěl jsem ji pohladit po hlavičce a v tom jsem dostal úder do prsou a právě v tom momentu zastavil trolejbus a tak jsem spadl do dveří a ten muž křičel, aby volali policii. Mně se pak podařilo se ztratit ve tmě, ale nechápal jsem, co se děje.

O měsíc později, i když jsme byli v Gratzu, stále mě to táhlo zpátky do Salzburgu. Přemluvil jsem tedy mé dva přátele, abychom se vrátili. V Salcburku jsem ve městě potkal člověka, který zavolal policistu, a tak jsem se ocitl na policii. Byl to asi Turek a když jsme přišli na policejní stanici, tak řekl policistům, že to jsem já, co dával ruku mezi nohy jeho dcery. Byl to tentýž člověk, který mě tehdy udeřil v tom trolejbuse.

A co vám řekli? Proč jste se ocitl na policii?

Co následovalo, bylo jako špatný sen. Interpol, pouta a po 4 hodinách mě vzali do vazby. Dostal jsem se na samotku, kde jsem kopal a křičel že jsem nevinný. Druhý den jsem již byl o něco klidnější. Oznámili mi přes tlumočnici, že bude soud a do té doby budu ve vězení. Také mě informovala, že policisté mi nevěří, protože mě ta holčička označila.

Jak jste na tu nečekanou situaci reagoval?

V cele na stěnách byly různá jména a adresy. Já měl stále pocit, že jsem nevinný, a tak jsem i místy křičel, že jsem nic takového neudělal, ale najednou jsem vnímal hlas, který mi říkal: „Ano, toto si neudělal, ale něco podobného se mohlo stát ​​tvým dcerám a kde jsi byl ty?“

Bylo mi velmi do pláče. Na mysl mi nepřišlo nic jiného, ​​pouze napsat velkými písmeny Ježíš. V tom okamžiku jsem pocítil velký pocit viny a najednou jsem cítil, že celá místnost zaplnila. Jakoby tam bylo mnoho svědků, cítil jsem to až bytostně. Klekl jsem si a plakal a plakal. Tehdy jsem pocítil, že se mě někdo dotkl, ale nikoho jsem neviděl, ale jsem věděl, že to je Ježíš. Nedá se to vysvětlit, ale věděl jsem, že je to on.

Co se stalo potom? Jaký vliv na vás mělo toto setkání?

Celý můj život se mi promítl a viděl jsem mé špatné věci, které způsobily bolest jiným. Byl to, jako bych viděl film. Když to skončilo, tehdy jsem poprvé hluboko ve svém srdci prožil opravdovou lítost. Slyšel jsem hlas, že jsou mi odpuštěny všechny mé hříchy. Najednou jsem pocítil úžasnou volnost, jako by ze mne spadl kámen a moje hlava najednou byla úplně čistá a věděl jsem, že jsem vysvobozen z alkoholu, perverzností a nečistoty.

 Následně mi Pán Ježíš ukázal budoucnost, jako by to byl film. Ne vše si přesně pamatuji, ale hodně věcí se z toho už naplnilo. Potom jak ten film skončil, ocitl jsem se najednou v té cele sám. Byl jsem sám, ale zcela šťastný a vůbec jsem se necítil sám, protože jsem byl naplněn radostí.

Během pobytu v rakouském vězení jste měl možnost se setkat s muslimy. Jak na vaše obrácení k Bohu reagovali?

Na druhý den mě dali do cely, kde byli čtyři muslimové. Lehl jsem si na postel, kterou mi ukázali. Ještě v ten den, možná o hodinu, dvě později přistoupil ke mně jeden z nich a řekl mi, že ty jsi Abdul Rahman, já jsem odpověděl, že nevím, kdo to je. Řekl mi, že jsem Boží muž, protože celý zářím. Já jsem jim na to řekl, že věřím v Ježíše. Byl jsem v cele s nimi 20 dní. Přijali mě a já jsem do té doby neměl žádnou zkušenost ani s křesťany, že by si celé dny povídali o Bohu, tak jak to dělali oni.

Došlo také k uzdravení jednoho muže, kterého jsem na jeho požádání masíroval. Třináct let měl problémy s páteří a byl uzdraven. To se hned rozšířilo a když jsme byli hodinu na dvoře, tak mi ostatní dávali najevo přátelství. Když jsem odcházel, tak mě dokonce i finančně obdarovali a požehnali mně do dalšího života.

A co soud?

Soud se nakonec vůbec nekonal. Jen mi oznámili, že jsem svobodný a můžu odejít.  

Co jste dělal po propuštění z vězení? Kam směřovaly vaše další kroky?

Po návratu na Slovensko jsem neměl domov a dva roky jsem vlastně strávil venku. Přišel jsem k mé tetě, maminčině sestře, která měla doma Bibli a na téže ulici bydlel baptistický kazatel. Po přečtení evangelií jsem se rozhodl, že ho navštívím a zeptám na místa, kterým nerozumím. Pozval mě na biblické vyučování a během těchto měsíců mi Pán i přes Písmo ukazoval mé směřování.

Bůh vás vedl k tomu, abyste se přiznal k tomu, že jste Rom. Zároveň jste vnímal povolání ke službě této komunitě. Jak se vaše služba rozběhla?

Už ve vězení mi Pán řekl, abych přiznal, že jsem Rom a pak mě povolal do služby pastora pro Romy a založili jsme spolu s misionáři z Anglie sbor v Partizánském. Později jsme s manželkou, kterou mi dal Pán, založili sbor v Jelce, kde i žijeme. Je zde několik romských rodin, které se obrátily a tvoří sbor Pramen, který funguje již přes 10 let.

V čem je specifická služba Romům? Existují nějaké specifikace v přístupu nebo ve formě sdílení evangelia?

Asi nejtěžší je vždy začátek, než si člověk získá jejich důvěru, Ale ani pak to není snadné, protože je to dlouhý a náročný proces. Po dvaceti sedmi letech služby vím, že čistě romský sbor roste hlavně přes emocionální prožívání. To společenstvo, kde nejsou jen Romové, přináší stabilitu v důrazu na Boží slovo a dává mantinely zdravému učení, které je trvalé. Samozřejmě, že to může být i jinak, ale toto je moje vnímání, které v konečném důsledku nese dobré ovoce,

Autor: Michal Nosál Datum: 10. března 2021 Foto: screenshot YouTube – Oto Šipoš