To je jedna z otázek, se kterými se nejčastěji setkáváme při rozhovorech s nevěřícími lidmi : proč je tu tolik různých církví? A která je případně ta pravá? Proč se neshodnou? Proč se nespojí? Proč se někdy mezi sebou hádají a jedna druhou napadají? Zkusím nabídnout odpovědi na tyto otázky především – možná i výlučně, na podkladu Písma, Bible.
Církev se narodila o Letnicích. V ten den – padesát dní po vzkříšení Ježíše Krista – došlo k tomu, že po kázání apoštola Petra uvěřilo v Pána Ježíše Krista nějakých 3,000 lidí a tito lidé byli působením Ducha Svatého zformováni v ten první živý organismus, kterému říkáme Církev. Bůh nám v Písmu sděluje, že tato Církev – lidé věřící v Pána Ježíše Krista – je Kristovým tělem a On je Hlavou Církve. Tato Církev má samozřejmě své dějiny, které se dají poměrně dobře vysledovat jak z Písma, tak z mimobiblických zdrojů. Takže to hlavní: na samém počátku Církve byla Církev skutečně pouze jedna. A hned od samého počátku byla Církev složena z lidí nejrůznějšího etnického pozadí, z mužů a žen, z lidí různého společenského postavení – prostě kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista, byl Duchem Svatým připojen k Církvi. A tak je tomu dodnes.
SOUVISEJÍCÍ – Otakar Vožeh / Slova a skutky
Ovšem právě proto, že Církev jsou lidé – sice věřící a spasení, ale přesto stále hříšní lidé – objevily se už v té prvotní Církvi poměrně brzy roztržky. Svědčí o tom například listy apoštola Pavla a já tu ocituji několik veršů z jeho prvního listu věřícím do Korintu: „Dověděl jsem se . . . že jsou mezi vámi spory. Myslím tím to, že se mezi vámi říká – já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Je snad Kristus rozdělen ? Což byl Pavel za vás ukřižován?“ Všeobecně se má zato, že tato slova byla apoštolem Pavlem napsána někdy v letech 53-57 po Kristu, když žil v Efezu.
V dějinách Církve byly od počátku vůdcovské postavy, které si svou silnou osobností, svým projevem nebo svou důsledností dovedly získat své stoupence. Ať už to byl jeden z apoštolů jako Petr nebo Pavel, případně jeden z tzv. „církevních otců“. Nešlo však jen o příslušnost do jednoho z táborů. V mnohých případech šlo o čistotu Kristova učení, o čistotu evangelia, a to především s ohledem na božství Pána Ježíše Krista, ale také s ohledem na dodržování židovského zákona v protikladu k životu z Boží milosti skrze víru v Krista.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
V čem spočívá základní křesťanské učení, na kterém staví Církev? Jak už jsem řekl, především v postavě Ježíše Krista, Jeho božství a lidství v jedné osobě. Pak je to Jeho početí z panny, Jeho bezhříšný život, a samozřejmě Jeho zástupná oběť za hříšníky na kříži a Jeho vzkříšení. Mohli bychom k tomu připojit i Jeho odchod k Bohu-Otci do nebes a Jeho očekávaný návrat pro Církev. Toto jsou ty nejzákladnější články biblického učení, které by neměly scházet v žádném místním společenství věřících. Tam, kde některý z těchto článků schází, můžeme bez nadsázky tvrdit, že se nejedná o církevní společenství.
Když bychom si to chtěli všechno zjednodušit a shrnout důvody k rozdílnosti mezi křesťanskými církvemi, dovolil bych si nabídnout tři takové důvody:
1. Neshoda v otázkách vedení, řízení Církve. Zatímco pravá Boží Církev – Kristovo tělo – zná jen jednu Hlavu, a tou je Kristus, většina tzv. církví má svoji vlastní církevní hierarchii, která bývá často mocenskou strukturou. S ohledem na vedení místního společenství věřících uznává Písmo pouze dvě základní vedoucí role, totiž roli tzv. starších – zodpovědných za duchovní život společenství – a roli tzv. diákonů, kteří mají zodpovědnost ve věcech hospodářských a organizačních.
2. Neshoda v tom, jak mají probíhat tzv. bohoslužby. Jak často se má společenství Církve scházet, jestli má být nějaký předem stanovený program, liturgie, hudba a zpěv, způsob zvěstování Božího slova, svoboda projevu, účast na památce Páně, církevní kázeň, apod.
3. Neshoda ve výkladu biblických textů. Tady jsou například otázky křtu, otázka duchovních darů, otázky eschatologického charakteru (věci budoucí), ale především otázka vzniku a autority Bible, otázka neomylnosti Bible, atd. Podle mého názoru to právě tady všechno začíná: u Bible. Je Bible Božím slovem?
A tak vidíme, že těch přirozených, lidských důvodů k rozdílnosti mezi tzv. církvemi je mnoho. Ale jsou to skutečně důvody ryze lidské. Tam, kde se člověk staví nad Boží slovo, nad Bibli, vždycky dojde k nějakému rozdělení.
Ovšem my spoléháme na Boha, když slyšíme slova Pána Ježíše Krista o tom, že On zbuduje svou Církev a brány pekla ji nepřemohou (Mt 16,18). Za tuto Církev prolil Ježíš Kristus svou krev na kříži a tuto Církev dnes buduje na tomto světě. Miluje ji a jednou se pro ni vrátí. Modlíme se, aby to bylo už brzo.
Autor je zakladatelem československého vysílání Trans World Radio-Monte Carlo a dlouholetý mezinárodní misijní pracovník Datum: 30. září 2021 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
16 Komentáře
Karel Krejčí
Čím více bude zneužíván prostor pro vylepšení nebo odlišný výklad Písma, a stejně tak, čím větší prostor bude dán organizačním a světsko/duchovním aktivitám, tím více bude nereálné sjednocení církví. Toto více či méně úmyslné a pouze povrchně fungující propojení mezi duchovním a fyzickým světem, to znemožňuje.
Eva Hájková
A co Matouš 18, 20?
„Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Karel Krejčí
Ano, Boží zaslíbení jsou nepochybně pravdivá. Ten konkrétní verš vlastně nic nevysvětluje. Kristus může být a jistě si i přeje, aby mohl plnit zaslíbení, která nám dal. Z obsahu onoho verše, dokonce ani nevyplývá, že ti zúčastnění musí být součástí nějaké konkrétní církve. Z tohoto pohledu, když se pozastavíme nad oním zaslíbením, pak jsme stejně tam, kde jsme byli: „Proč je tedy tolik církví“?
Eva Hájková
Zdá se, že někteří křesťané mají strach, aby se náhodou nesešli s někým, kdo nezastává správné učení. Čili, jak se dříve říkalo, s tím, kdo je kacíř. Zatímco „kacíři“ si naopak mysleli, že správné učení zastávají oni.
Olga Nedbalová
Možná pane Krejčí je to tím, že někdy se snažíme evangelium uzpůsobit člověku jako koncovému zákazníkovi. Místo původního záměru, že evangelium díky Ježíši má moc úplně proměnit člověka, činíme bohužel někdy opak. Lidé čím dál méně chtějí slyšet pravdu. Chtějí být klamáni. Chtějí jednoduché řešení, které je výhodné hlavně pro ně. Už je tak moc nezajímá, zda to bude výhodné i pro ty ostatní. A tak tedy – uzpůsobíme evangelium. Dnes už se lidé ani nesnaží předstírat pokoru, dnes je více in být ten nahoře, známý, nejlepší. Pokora většině lidí nic neříká. Tak jako pokání a uznání, že jedině Ježíš je ta Pravda, Cesta a Život. A proč je tolik církví? Kde je poptávka, tam je i nabídka. Když lidé poptávají pestrost, tak ji i dostanou. Ale obávám se, že to bohužel není původní záměr Ježíše Krista. A pokud se do církví začne ještě přimíchávat touha po světské moci, touha vládnout ostatním, pak už je to celé špatně. Nám má vládnout Kristus a ostatní jsou pokornými služebníky. Pokud se v církvi napomíná, pak se napomíná z lásky. Ze snahy vrátit bližního na tu správnou cestu. Ne ho ponížit a srazit do prachu. V církvi se má radostně chválit Kristus. Je to společenství bratří a sester, mající společný cíl a společného Pána a Spasitele – Ježíše Krista. Kdo přistupuje takto bezelstně k víře, nemůže se zpronevěřit ani Bohu ani hledajícím lidem. Možná to zní jako utopie, ale já si myslím, že je to jediná možnost.
Olga Nedbalová
Přiznám se, že jsem dlouhodobě fascinována pevnou vírou tajných evangelíků v období protireformace. Nedávno zde byl uveřejněn článek o Kristiánu Davidovi. Původně narozen a vychováván v katolické víře, přichází do Holešova, kde se setkává s tajnými evangelíky. Cituji z článku:
Dostal se tak do rodiny, která byla katolická jen podle jména, ale srdcem, smýšlením byli její členové tajnými evangelíky. Z domova byl vychován přísně katolicky, navíc utvrzen neustálým působením jezuitských misií ve fulneckém kraji. Proto se i na svém novém působišti horlivě modlil na kolenou, vzýval všechny církevní svaté, třikrát denně klekal před mariánským obrazem, chodil na poutě a na různá procesí. Proto se mu dostávalo tajně posměchu od jeho spoludělníků, kterého ale zprvu vůbec nechápal. Do té doby jiná vyznání než katolické neznal. Také jeho nový mistr a mistrová jej poučovali, že klanění se obrazům, poutě a uctívání svatých jsou jenom lidská přikázání, vzývat a kořit se lze jen samému Bohu, svatí že nemohou nikomu pomoci, jenom Ježíš Kristus sám je ta cesta, pravda i život.
Kristian byl tím vším zmaten. A byl ještě zmatenější a plný otázek, když sám se stal v Holešově svědkem události a scén, které jím otřásly, kterým ale stále nemohl dobře rozumět. Ve svém vlastnoručně psaném životopise o tom později napsal: „…ve městě žili také počestní, poctiví lidé, kteří celým svým srdcem hledali Boha, ctili jej, a shromažďovali se tajně ke svým pobožnostem. Pro tato tajná shromáždění a pro zakázané knihy, které ukrývali, byli vyzrazeni a dvanáct mužů bylo z nich uvězněno ve sklepě radnice. Ve svém vězení ale zůstávali radostné a dobré mysli, zpívajíce a modlíce se k živému Bohu dny i noci tak srdečně, že mnoho lidí bylo velice pohnuto, protože je mohli sklepní dírou dobře poslouchati. Stále se tam shromažďovalo mnoho lidí, kteří jim naslouchali, někteří je proklínali, ale většina byla dojata k slzám.“
Ano, tajní evangelíci uchovávali svou víru přes pronásledování. Přes nebezpečí, dokonce riskovali vlastní život. Neměli tedy žádný světský prospěch ze své víry, žádný racionální důvod v této víře setrvávat. Jen víra v Ježíše, jako jediného skutečného a pravého kněze církve, je dokázala držet. Myslím, že takou víru potřebujeme. Která se nelekne první nesnáze, prvního nepohodlí. Která i přes všechny světská protivenství dokáže uchovat evangelium Kristovo. V dnešní době nám v české republice nehrozí ztráta života, když vyznáme, že věříme v Ježíše Krista a v nikoho jiného. Máme volnost, můžeme si vybrat z mnoha různých kazatelů, z různých křesťanských shromáždění, z různých křesťanských písní. Přes tuto pestrost se nezdá, že víra vzkvétá a je čím dál pevnější. Mám obavy, že spíše naopak, najít pevnou víru je dnes velmi obtížné. Mně osobně se nezdá evangelium tak moc komplikované, že by potřebovalo tolik různých přístupů. V podstatě je jednoduché a prosté. Setrvávat v Kristu, jako svém Pánu a Spasiteli, žít svůj život s Kristem, nescházet z Jeho cesty. Mít pokoj s Bohem a tím pádem i s lidmi. Umět odpouštět bližnímu a umět se v pravý čas kát. Nebát se nesnází a nepodléhat světskému zmatku. Ano, myslím, že se máme co učit od bratří a sester i v dávné minulosti.
Jiří Aron
Děkuji za povzbuzení ve víře Krista Ježíše paní Nedbalová. I panu Vožehovi děkuji.
Jen bych doplnil, že ne každý člen registrované či neregistrované církevní organizace je současně členem církve Kristovy. Už od dob apoštolů až dodnes mezi věřící přicházejí mnozí lidé, co ve skutečnosti nepatří Kristu a často chtějí a obsazují vedoucí učitelské úřady plus pozice řídících orgánů. Milují toto prostředí, obřady, své pozice, úctu a obdiv okolí.
A také podobně jako pan Vožeh nevidím potíž v tom, že je hodně církví. Kdysi před reformací byla jen jedna, ale žádná sláva to často nebyla. Ať je církví klidně milión. Ale hlavně kéž by všechny vedly tak zbožný život a byly svědky slavného Pána církve Ježíše Krista, jako tenkrát ti věřící v Holešově. Ať je správné učení o Kristu z Něj vychází správné jednání.
Karel Krejčí
Pokud bude existence církve postavena pouze na správném učení o Kristu, pak bude odstraněna příčina a důvod ke vzniku jednotlivých církví, navzájem se záměrně odlišujících ve více či méně rozdílných detailech nebo dokonce v zásadních pohledech či praktikování. Čím více rozdílných církví – tím více lidské „složky“ a tudíž i rozdělení. Výsledkem je, následná „bohulibá“ snaha o sjednocení, o kterém pojednává jiný, časově shodný komentář. Snad kvůli uspokojení svého svědomí, ale aby vše zůstalo při „starém“. Ospravedlněni jsme pouze z víry, nic jiného nelze přidat.
Olga Nedbalová
Ano, je pravda že už v prvopočátku křesťanství bylo více sborů, které se odlišovaly. Ostatně i apoštol Pavel nabádá k citlivému přístupu k různým skupinám věřících, zde především pohané a židé. Nemusíme trvat na tom, aby sbory byly úplně stejné v nepodstatných věcech . Ale mám obavy, zda ono množství různých církví v dnešní době není na úkor kvality toho, co se v církvích káže. Zda se na to nevztahuje ono varování z Písma 2. Timotejovi, 4:
1 Před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, tě zapřísahám pro jeho příchod a jeho království:
2 Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování.
3 Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním.
A to více je právě v dnešní době třeba trpělivě studovat pod vedením Ducha Svatého Písmo. Rozlišovat nauky na pravé a falešné. Ne abychom se povyšovali nad druhé, ale abychom nebyli oblouzeni falešnými učiteli. A také jak pan Vožeh správně připomíná, my spoléháme na Boha. Na Jeho zaslíbení. Na Jeho syna Ježíše Krista. Je důležité mít pevnou víru a být věrný Kristu. Jen tak stavíme svůj dům na skále. A máte pravdu, že je velmi důležitý zbožný život. Tedy žít svůj život s Bohem. Ptát se na Jeho vůli. Chodit po Jeho stezkách. A je velmi radostné a potěšující, že toto všechno nemusíme zvládat sami. Že máme bratry a sestry ve víře, kteří s námi po té cestě jdou. A máme Pána Ježíše Krista, který nás posiluje a dává nám radost a pokoj. Ano, chvála Kristu, lepší hlavu církve si nemůžeme přát.
Petr Adamec
Problém vidím v tom, že většinou křesťané vidí jasně chyby v učení a hereze druhých, nevnímají své vlastní… Čím vice zdůrazňují čistotu učení, tím méně mají schopnosti porozumět druhým a jejich prioritám a třeba pochopit vlastní slepá místa. Ta slepá místa nejlépe člověk pochopí v dialogu s druhými, když se s modlitbou pokusí najít něco cenného v učemí druhých, které nechápe.
Olga Nedbalová
Ano, sbor by se neměl uzavřít světu, protože oni jsou ti jediní vyvolení. Tak jak není příliš šťastné řešení pro křesťana prohlásit celý svět za hříšný a uzavřít se za vraty kláštera. Pokud sbor nechce být hermeticky uzavřený, musí se nutně naučit vnímat i vnější svět. Ostatní sbory. A kupodivu, zdravý sbor by měl snést i napomenutí. K otázce čistoty víry, tam nejde o to, snažit se vyvyšovat nad ostatní. Čistota víry a zdravé evangelium je nezbytné pro spásu. Naši spásu i spásu ostatních. Proto na kazatelích a starších sborů leží velká odpovědnost. Někdy se pravdy obsažené v Písmu mohou zdát být pro dnešní svět příliš tvrdé, příliš náročné, nevhodné. A tady je velmi důležité, aby pravdy Písma byly interpretovány v Duchu Svatém. S láskou k bližnímu, s pokorou před úkolem hlásat evangelium, s vědomím Boží svrchovanosti. A také radostně, vždyť jde koneckonců o radostnou zvěst, evangelium přece není trestní zákoník. Na nás, prostých věřících pak je, modlit se za své kazatele. A také se nenechat zmást každým učením, které se nabízí. Stále platí, vše prověřujte, toho dobrého se držte. Dnešní doba je hodně o informacích, komunikaci. Kdo více a rychleji mluví, kdo toho druhého přebije argumenty. Ale možná by nebylo špatné se držet rady z Písma, Jakubův 1:
19 Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu;
20 vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.
I já jsem se často mýlila. Byla jsem nespravedlivá, odsuzovala jsem bližního na základě povrchních věcí. Odpouštěla jsem jen ústy, ale srdcem mi to moc nešlo. Nerada jsem slyšela, když mě někdo napomínal, za to jsem rychle uměla odhalit chyby druhých. Ale pak najednou přišel za mnou Ježíš. Pomalu a trpělivě mi vysvětloval, proč nejednám správně. Pokud mi Ježíš uměl pomoci a změnil mé smýšlení, dokáže to i v našich sborech – je-li třeba. Jen musíme dát Ježíši prostor a nesnažit se za každou cenu protlačovat svoje světská řešení.
Jiří Aron
Panu Adamcovi: ano, je potřeba ten dialog, ta schopnost porozumět druhým a nemít vlastní slepá místa.
„Mimo charizmatické hnutí lidé nemají reálné zkušenosti s Duchem Svatým a často je tedy Duch Svatý osobou jen teoreticky, v praxi ne.“ https://www.krestandnes.cz/je-duch-svaty-skutecna-bytost/
Petr Adamec
Je možné, že jsem v této oblasti slepý. Reagoval jsem na to, že většina amerických křesťanů nevnímá Ducha Svatého jako osobu. Myslím, že proto, že v reálu Ducha Svatého nevnímají v osobním kontextu v praktickém duchovním životě. Teologie odráží a následuje ortopraxi.
Přikládám svůj tamní komentář.
Kolik necharizmatiků se modlí k Duchu Svatému? Kolik s ním nějak vědomě komunikuje? Kolik věří, že se s ním komunikovat dá? Samozřejmě mnoho křesťanů s Duchem Svatým komunikuje, ale málokdo nějak vědomě. Většinou se lidé modlí k Bohu, Otci nebo k Ježíši. Málokdy k Duchu Svatému. Když slyším kázání o Duchu Svatém od necharizmatika, je z drtivé většiny teoretické, neosobní a tápavé, občas proticharizmatické, ještě jsem neslyšel nějaké fakt objevné. Podle mne zde chybí necharizmatická pneumatologie, myslím, že proto, že chybí v této oblasti necharizmatická ortopraxe. Jediná propracovaná pneumatologie je ta charizmatická. Samozřejmě charizmatici byli v církvi v každé době, nejde o nějaký produkt 20. století. Třeba mluvení jazyky bylo u okrajových skupin církve po celou dobu existence. Podobně třeba Luther také spásu z víry a pouhé milosti neobjevil, v každé době to bylo nějak akcentováno. Spíše znovurozšířil a dal na něj důraz. Podobně důraz na Ducha Svatého ve 20. století, to akcentují obecně církevní historici jako fakt. I když třeba mnozí známí necharizmatičtí evangelikálové by zřejmě dnes byli označeni za charizmatiky – třeba vědomá zkušenost s Duchem Svatým a prorokováním u Moodyho.
Jiří Aron
Už to tam vidím, že jste mi odepsal. Kopíruji sem mou odpověď:
Záleží na tom, jak definujete ty reálné zkušenosti.
Zda podle toho, jestli se k Duchu Svatému někdo přímo modlí? Nenašel jsem k takovému druhu modlitby podklady v Písmu. Nechci tím vůbec říci, že by to Písmo přímo zakazovalo. Ano, většinou se lidé modlí k Bohu, Otci nebo k Ježíši a to přece není nic proti osobě Ducha. Naopak, to je vůle Ducha, aby byl Kristus oslaven, viz verš níže.
Od počátků církve až dosud mají miliony lidí mimo charismatiků každodenní reálné zkušenosti s Duchem a On není pro ně osobou jen teoreticky.
Zde je výběr z těch hlavních reálných zkušeností nás necharismatiků:
Duch svatý je osobou, která přebývá ve všech věřících křesťanech (J 14,16), aby byl s námi až po věčnost. Přivádí nás ke Kristu a svědčí o Něm, stále J 15,26. Vyučuje věřící a dosvědčuje nám denně, že jsme děti Boží (Ř 8,15-16), vede i nás (Sk 16,6) denně napomíná a usvědčuje nás z hříchu což mj. platí i pro nevěřící, že nevěří v Krista, Jan 16,9. Duch svědčí o tom, že Kristus měl pravdu a svět se mýlil J16,10 a že Satana čeká soud 16,11.
Duch nás do veškeré pravdy J 16,13. Připomíná nám potřebu denně číst Písmo a vracet se tomu, co už známe, poznávat v Písmu nové pravdy J 14,26. Duch v nás denně oslavuje Krista 16,14 mj. děkujeme Bohu za odpuštění hříchů, za věčný život díky Ježíšově smrti a vzkříšení. V Duchu se těšíme na setkání s Beránkem Zj 22 a milujeme Jej.
Jinak bych rád od Vás nechal poslat nějakou konkrétní knihu či studii na „jedinou propracovanou charismatickou pneumatologii“. Přijde mi, že k tomu, co je Písmu o Duchu, se už nic přidat nedá. Naopak nový „důraz na Ducha“ ve 20. století vedl a vede k odklonění se od Dárce Boha k člověku, tj. k obdarovanému a jeho darům. Důraz na člověka, falešná charismatická probuzení, falešná nesplněná proroctví, falešná neprokázaná uzdravení, falešná nebiblická učení.
Petr Adamec
Nechci se s Vámi nijak dohadovat a zpochybňovat Váš osobní vztah s Duchem Svatým. To nemám jak poměřit, nejsem Váš soudce. Pokud třeba polovina křesťanů dle průzkumu nevnímá Ducha Svatého jako osobu, asi zde je nějaký problém s osobním vztahem k Duchu Svatému, ne? Když čtete nějakou evangelickou, evangelikální systematickou teologii, je zde propracovaná a velmi rozsáhlá část o Bohu Otci, rozsáhlá část o Kristu a spáse, jen malinká část o Duchu Svatém, to je prakticky pravidlem. V populární neakademické teologii za posledních cca 20 let vyšlo mnoho knih o Duchu Svatém, byla nějaká necharizmatická? Ani nevím, charizmatických spousta. Zkuste zajít do křesťanského knihkupectví a počítat – myslím, že charizmatických bude 10x tolik. Já mám ve své knihovně stěží 1,2 necharizmatické proti cca 20-30 charizmatickým. Ještě tak nanejvýš proticharizmatické polemiky. Netvrdím, že se charizmatici ve svých učeních často nemýlí, že některá učení nejsou heretická a přehnaná. Jen tvrdím, že prostě téma Duch Svatý je časté mezi charizmatiky, mezi necharizmatiky je opomíjeno. Pokud vnímáte úplně veškerý zájem o Ducha Svatého ve 20. století jako odvrat od Boha k člověku, myslím, že nevidíte správně a vyléváte s vaničkou i dítě.
Jiří Aron
Úplně veškerý zájem o Ducha svatého se jako odvrat od Boha k člověku vnímat nedá. Nemám ani zájem o proticharizmatické polemiky.
Dá se ale říci, že obecně se až někdy ve 20. století došlo v charismatickém hnutí obecně k dvěma posunům:
1/ oddělení Ducha Svatého od Kristovy osoby. Hlavním úkolem Ducha je oslavit Krista, vést a budovat věřící do Krista.
2/ oddělení Ducha Svatého od Písma svatého, jehož je autorem. Některé tzv. projevy Ducha při porovnání s Písmem se jeví jako projevy jiného ducha.
Následkem obou velmi závažných posunů je to, že zmizela snaha o posuzování děl populární neakademické teologie podle toho, zda tato díla jsou v souladu s body 1a 2. Mám zato, že pravděpodobně z oněch 20-30 knih v knihovně neobstojí podle měřítek 1 a 2 žádná.