Otakar Vožeh / Ohrožená svoboda (Soudců 9)

Svoboda není jen výsada, nýbrž také zodpovědnost.  Mnozí ji přijímáme jako dar od Boha a učíme se s ní zacházet.  Stále lépe chápeme, že máme nejen svobodu jednat a mluvit, jak chceme, ale že jsme za svá slova a za své jednání zodpovědní.   Máme svobodu být iniciativní, ale k iniciativě patří i vykazatelnost.   Svoboda nepřináší jen radost a spokojenost, skrývají se v ní nejrůznější nebezpečí.  Svoboda ve společnosti – ze které se dnes těší i Církev Pána Ježíše Krista – je velmi náročná v tom smyslu, že není udržitelná, pokud není pod vlivem alespon základního respektu společnosti vůči Bohu.

Svoboda není nic samozřejmého.  Věřící Američané se dodnes velmi často modlí „Bože, nedej, abychom brali svoji svobodu jako samozřejmost!“   Zřejmě k tomu mají dnes víc důvodů než kdykoli předtím. Svoboda je v každé zemi a v každé době neustále v ohrožení.  Je celá řada vnějších vlivů, které svobodu národa mohou ohrozit kdykoli.  Největší ohrožení svobody však přichází zevnitř.  A to platí v širším smyslu pro národ, ale také v užším smyslu pro Církev. 

Biblická kniha Soudců nabízí smutný příběh o Abímelekovi, nevlastním synu izraelského soudce a hrdiny Gedeóna.

Zásadní rozdíl mezi Gedeónem a jeho nástupcem Abímelekem byl v tom, že zatímco Gedeón byl Bohem vyvolen a povolán, Abímelek – syn Gedeónovy otrokyně – byl samozvanec, oportunista, sobec, bezohledný člověk, kterému se jednalo pouze o moc a nikoli o národ.  Jak se dostal Abímelek k moci? „Izraelší muži požádali potom Gedeóna : „Buď naším vladařem, ty i tvůj syn i vnuk, protože jsi nás vysvobodil z rukou Midjánců.` Ale Gedeón je odmítl : `Nebudu vaším vladařem, ani můj syn nebude vaším vladařem. Nad vámi bude vládnout Hospodin`“ (Soudců 8, 22-23). Na první pohled ušlechtilé jednání od Gedeóna.   Když však čteme dál, nemůžeme se ubránit dojmu, že Gedeón jedná dost pokrytecky. Asi je unaven válkami, politikou, nepřátelským postojem Efraimských. Vzdává se odpovědnosti, kterou na něj vložil Bůh.  Touží konečně po odpočinku a pohodlí.  Svým postojem však vytváří vakuum, které je pak ještě dále znásobeno jeho smrtí.  A tohoto vakua využívá Abímelek, aby se chopil moci.

„Abímelek, syn Jerubaalův, odešel do Šekemu, k bratrům své matky a promluvil k nim i k celé čeledi rodu své matky takto: „Předneste všem šekemským občanům: Co je pro vás lepší, aby nad vámi vládlo sedmdesát mužů, samí Jerubaalovci, anebo aby nad vámi vládl jediný muž? Pamatujte, že jsem vaše krev a vaše tělo.“ Bratři jeho matky přednesli o něm toto všechno všem šekemským občanům a ti se k Abímelekovi přiklonili, neboť si řekli: „Je to náš bratr.“ Potom mu vydali sedmdesát šekelů stříbra z chrámu Baala smlouvy; za ně si Abímelek najal lehkomyslné a bezohledné muže, aby ho provázeli. Vešel do otcovského domu v Ofře a povraždil na jednom kameni své bratry Jerubaalovce, sedmdesát mužů. Zbyl jen Jótam, nejmladší syn Jerubaalův, protože se ukryl. Všichni šekemští občané a všichni z domu Miló se shromáždili a prohlásili Abímeleka za krále při božišti u sloupu, který byl v Šekemu.“ (Soudců 9,1-6). To je jednání zákeřné, násilné, jednání diktátora.

Související – Otakar Vožeh: Hříšnost, hřích a hříchy

Jeden moudrý politik kdysi prohlásil: „Sobectví, které způsobí, aby se vedení dostalo do rukou neschopných lidí, je hříchem především těch schopných.“ Schopní, nadaní, obdarovaní lidé jsou často tak zaneprázdněni svými vlastními věcmi, že na sebe nechtějí brát zodpovědnost – ani když dobře ví, že ji od nich vyžaduje Bůh!  Na jejich místa nastupují neschopní, nejméně obdarovaní, nejméně moudří a všelijak postižení a poznamenaní.

Tento jev můžeme pozorovat jak v národě, tak v Církvi.  Tragédie spočívá v tom, že pak i ti schopní a obdarovaní se dostávají pod vedení, o které se vlastně sami přičinili, a které si pak i zaslouží.

A tak Abímelek se zákeřně dostává k moci, když vyvraždí všechny své rodinné a politické odpůrce. Naživu zůstává pouze Jótam, nejmladší Gedeónův syn.  Jótam je pro nás příkladem statečného člověka, který neváhá veřejně vystoupit proti zjevnému zlu a bezpráví.  Jeho veřejná řeč má formu alegorie, podobenství:

„Sešly se pospolu stromy, aby si nad sebou pomazaly krále. Vyzvaly olivu: ‚Kraluj nad námi!‘ Oliva jim však odpověděla: ‚Mám se vzdát své tučnosti, jíž se uctívají bohové i lidé, a kymácet se nad stromy?‘ Stromy pak vyzvaly fík: ‚Pojď nad námi kralovat ty!‘ Fík jim však odpověděl: ‚Mám se vzdát své sladkosti a svých výborných plodů a kymácet se nad stromy?‘ Stromy pak vyzvaly vinnou révu: ‚Pojď nad námi kralovat ty!‘ Vinná réva jim však odpověděla: ‚Mám se vzdát svého moštu, který je k radosti bohům i lidem, a kymácet se nad stromy?‘ I vyzvaly všechny stromy trnitý keř: ‚Pojď nad námi kralovat ty!‘ A trnitý keř stromům odpověděl: ‚Jestliže mě doopravdy chcete pomazat za krále nad sebou, pojďte se schoulit do mého stínu! Jestliže však ne, vyšlehne z trnitého keře oheň a pozře i libanónské cedry!‘“ (Soudců 9, 8-15) Toto podobenství bylo všem posluchačům jasné.

Klíčovým slovem Jótamova poselství je oběť.  Oliva, fík i vinná réva se ptají: „Mám se vzdát . . .?“  Misijní práce – práce evangelia – je nerozlučně spjata s obětí. Dějiny světové misie svědčí o nejvyšší obětavosti prvních misionářů. O těch, kteří jako první přišli z Evropy do Afriky se vypráví, že když pakovali před cestou na africké misijní pole, vezli si veškerý svůj majetek v rakvích. Předem věděli, že tam nechají své životy.

Manželka George Grenfella zemřela rok po příchodu do Afriky a zanedlouho potom zemřely I jeho 4 děti na neznámé nemoce

Alexander MacKay při odjezdu do Ugandy předpověděl, že někteří z jeho týmu se nevrátí. Z osmi jich 5 zemřelo v prvním roce misijní práce.

Odhaduje se, že 60 % těch prvních misionářů v Africe zemřelo během prvních dvou let práce

Proč tam jeli?  Byli ochotni se obětovat.  A pevně věřili v nebe, žili pro nebe a pro nebeské hodnoty.  Museli zvěstovat Ježíše Krista!

Manželka jednoho z anglických hrdinů 2.světové války pronesla před časem toto kritické slovo na dnešní dobu: “Vždycky jsem byla obklopena odvážnými muži.  Dnešní problém je v tom, že se příliš mnoho lidí bojí smrti.”

5.února 1888 pronesl Spurgeon tato slova v jednom ze svých kázání: „Miluje Boha ten člověk, který hledí na Ježíše s trnovou korunou, zatímco sám touží po věnci slávy? Má snad Ježíš dojít trůnu cestou kříže, zatímco nás ponesou rozjásané davy na ramenou? Nebuďme ve svých představách tak bláhoví!  Spočítej náklady, a jestli nemáš na to, abys zaplatil, vrať se ke svému poli, do své dílny, ke svému zboží, a hleď, abys z nich co nejvíc vytěžil. Musím ti však pošeptat do ucha: „Co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale jeho duše utrpí škodu ?!“

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Leave this field empty if you're human:

Jsme ochotni vzdát se svých práv a nároků, svých vlastních zájmů a cílů, svého pohodlí?   Jsme připraveni k životu osobních obětí?   Obětavý život je daleko těžší v demokracii a ve společnosti ovládané tržním hospodářstvím a konzumním způsobem života.  V někdejší totalitě jsme neměli co ztratit.  Dnes pečlivě rozvažujeme, za co nám stojí práce na Božím díle a důsledný život víry.

Tučnost olivy – sladkost fíku – opojení vinné révy.  Osobní důležitost – prosperita – zábava.  Ve svobodné, demokratické společnosti je na nás, jak se vypořádáme s Božím voláním do služby.  Jestli slyšíme Boží volání a jsme k němu hluší, platí i pro nás slovo: „Sobectví, které způsobí, aby se vedení dostalo do rukou neschopných lidí, je hříchem především těch schopných.“

Co vyplňuje naše životní vakuum?  Když se Bohem obdarovaní a povolaní nechtějí ujmout odpovědnosti, kterou na ně Bůh klade, zaplní jejich místa jiní.  V Církvi a v národě.  Namísto olivy, fíku a vinné révy nastoupí trnité keře (Soudců 9, 14-15), jako byl Abímelek. Jak to s Abímelekem a s šekemskými obyvateli dopadlo?  „Vtom hodila nějaká žena Abímelekovi na hlavu mlýnský kámen a prorazila mu lebku. Rychle zavolal svého zbrojnoše a poručil mu: „Vytas meč a usmrť mě, ať o mně neříkají: ‚Zabila ho žena!‘“ Mládenec jej tedy probodl a on zemřel. Když izraelští muži uviděli, že Abímelek zemřel, vrátil se každý do svého domova. Tak odplatil Bůh Abímelekovi za zločin, jehož se dopustil proti svému otci, když povraždil svých sedmdesát bratrů. Též všechny zločiny šekemských mužů obrátil Bůh na jejich hlavu. Postihlo je zlořečení Jótama, syna Jerubaalova.“  (Soudců 9, 53-57).   

Pán Církve volá obětavé pracovníky, kterým upřímně a nezištně záleží na stavu Církve.  Volá do práce pastýře, učitele, evangelisty, „aby své vyvolené (svaté) dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla“ (Ef. 4,12).  Církev, společenství věřících, pak může být silnou inspirací i pro celý národ. Pokud národ nevidí obětavost u věřících lidí, můžeme se divit, že osobní obětavost ve prospěch národa zůstává jaksi v pozadí?

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je zakladatelem československého vysílání Trans World Radio-Monte Carlo a dlouholetý mezinárodní misijní pracovník Datum: 25. února 2021 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační