Bez nadsázky můžeme říct, že na žádnou záhadu nevynaložili teologové tolik úsilí jako na otázku existence zla. A tím nechci říct, že záhada je vyřešena, že se nakonec teologové shodli na jejím vyřešení. A také tu nemluvím o tom, proč jsme svědky zlých věcí kolem nás. Zlí lidé konají zlé věci. Problém je v tom, proč jsou lidé zlí, jak se stali zlými lidmi? Pokud byl na počátku pouze Bůh – tak jak jsme o tom hovořili v předchozí úvaze – kde se tu najednou vzalo zlo? Pokusme se najít odpověď stylem detektiva, který hledá viníka.
Zahrada Eden – nebo ráj – to bylo místo, kam Bůh postavil stvořeného člověka, Adama s Evou. V tomto poměrně omezeném prostoru vystupuje pouze několik málo aktérů: Adam, Eva, Satan, Bůh… a příroda kolem. Dříve než se objevilo jakékoli zlo, Adam s Evou prožívali dokonale harmonický vztah jak s Bohem, tak mezi sebou a také s celou přírodou. Byl to skutečný „ráj na zemi“. Nikdo se nikoho a ničeho nebál, panoval pokoj a mír, shoda, naprostá pohoda. A najednou je tu hřích. Kde se tu vzal? Kdo se provinil?
Můžeme začít Evou. Eva je tu, je na místě zločinu, je jedním z podezřelých. Přichází za ní Satan a navazuje rozhovor: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Eva namítá, že Bůh jim dovolil jíst ze všech stromů, kromě jednoho, a chybně dodává, že se nemají ovoce toho jednoho stromu ani dotknout – to Bůh neřekl. Satan pak přímo napadá Boží slovo a říká Evě: „Nikoli, nepropadnete smrti.“ A tak Eva rozvažuje, a když vidí, že ovoce zapovězeného stromu je líbivé pro oči, že je jedlé, a že ji snad může učinit moudřejší, bere a jí. Pamatujme, že Eva byla součástí Božího stvoření, o kterém Stvořitel sám prohlásil, že je dobré. I Eva byla tedy dobrá, bez vady, dokonalá. Může někdo, kdo je dobrý, jednat špatně, zle? Filosofové nám, říkají, že člověk jedná vždycky podle svých momentálních sklonů. Mohla Eva, která byla dokonale dobrá, prožít momentální sklon ke konání zla? To není logicky myslitelné. Zřejmě tu musel být nějaký vnější agent, vnější popud k tomu, aby ve své dokonalosti zvolila zlo.
Takže Eva to není, Eva na svět zlo nepřinesla. Co Adam? Byl v zahradě, měl nad Evou autoritu, měl příležitost ke zločinu. Problém je v tom, že i on byl součástí dokonalého Božího stvoření. I Adam měl přirozené sklony ke správnému, dobrému jednání. Adam nemohl mít ani důvod, ani sklon k tomu, aby nějak ovlivnil Evu ke hříchu, ke zlu. A tak i Adama můžeme vyškrtnout ze seznamu podezřelých.
Příroda kolem, zvěř a rostliny, kamení a stromy? Vesmír? Nevíme toho moc o tom, jak první lidé komunikovali s přírodou, ale nemyslím, že by příroda měla moc ovlivnit lidské sklony, a navíc i příroda a celý vesmír byly součástí Božího dokonalého stvoření.
Takže se dostáváme k tomu podezřelému, na kterého bychom to všechno rádi svalili. Byl na místě zločinu, měl k němu motiv a měl příležitost. Problém spočívá v tom, že i Satan je jen stvořením. A jako stvořená bytost může svádět a pokoušet, ale nemá moc podstatně změnit lidské sklony. Svým sváděním a pokoušením pouze apeluje na naše pokroucené a pokažené sklony a tím nás dostává ke konání zla. Důkazem toho, co tu říkám, je v Bibli zaznamenané satanovo pokoušení Pána Ježíše Krista na poušti. Protože byl Ježíš bez hříchu, Jeho nitro, myšlení, Jeho podstata byly nezkažené, neporušené hříchem – satan svým pokoušením neuspěl. U Evy se mu to podařilo proto, že apeloval na její přirozenou a dobrou touhu po poznání. U Pána Ježíše tato touha neexistovala, protože je jako Bůh vševědoucí. Problém se satanem pro nás spočívá v tom, že i on byl součástí Božího dokonalého, dobrého stvoření. I on byl stvořen dobrým a zpočátku byl v dokonalém vztahu se svým Stvořitelem Bohem.
A v tomto okamžiku si dáváme ruku před ústa: pokud satan není viníkem, pokud ani on nepřinesl na svět zlo, kdo nám ještě zbývá? Odvážíme se to vůbec říct? Nic jiného nám nezbývá. Bůh tam byl, Bůh měl moc změnit sklon člověka – Evy – my víme, že Bůh má tuto moc i dnes, když skrze víru v Ježíše Krista proměňuje lidi se zlými sklony v lidi s dobrými sklony. Otázka je: jaký měl Bůh motiv k tomu, aby změnil přirozeně dobrý sklon Evy jednat správně ve zlý sklon jednat proti Boží vůli? Na to není snadná odpověď.
Jediným vysvětlením nám může být Boží hněv. My z Písma víme, že hněv je součástí Božího charakteru, součástí Jeho podstaty. Stejně jako milost a láska. Je to nesmírně těžké, abychom si to představili. Ale tak, jak je Bůh dokonalý ve své lásce a milosti, je stejně dokonalý i ve svém hněvu. Hněv patří k Jeho slávě stejně jako všechny ostatní Jeho vlastnosti. Poslechněte si, co píše apoštol Pavel ve svém listu Římanům: „Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli Jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě – na nás které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů?“ (9,22-24). To jsou možná jedna z nejtěžších slov Bible. Máme však skutečně jen dvě možnosti: buď se to všechno vymklo Bohu z rukou a Eva narušila Boží plán, anebo Bůh nejen věděl, jak to bude, ale dokonce měl v plánu, aby to dopadlo, jak to dopadlo.
Boha nemůže nic překvapit nebo zaskočit. Bůh má moc, aby zabránil tomu, čemu zabránit chce. Není nikdy v situaci, kdy si musí vybrat mezi větším a menším zlem. Vždycky jedná správně, v nejlepším zájmu pro všechny. Nikdy si nemůžeme dovolit obvinit Boha z hříchu. Bůh nemůže zhřešit. Ale můžeme z našich úvah na podkladě Božího slova vydedukovat, že Bůh „stvořil“ hřích, že způsobil existenci hříchu. A že to udělal pro dobro, že to udělal proto, aby zjevil svou moc a slávu svému stvoření, včetně člověka.
Autor je zakladatelem československého vysílání Trans World Radio-Monte Carlo a dlouholetý mezinárodní misijní pracovník Datum: 5. května 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
73 Komentáře
Bárta
Ach. ouvej! To je takový nesmysl, že to až hraničí s rouháním.
Je mi líto, že to musím napsat na adresu člověka, kterého si jinak (na základě jeho příspěvků) vážím.
Bylo-li by to tak, kde je potom svobodná vůle člověka?
Bylo-li by to tak, je člověk jenom loutkou v rukou zlovolného boha?
Bylo-li by to tak, čím by se potom lišil Hospodin od bohů pohanských?
Čtěte, prosím, celé Písmo – a ne jenom pár z kontextu vytržených veršíků.
Jiří Aron
Připomíná mi to kalvinismus. Dedukce člověka o Božích motivacích zůstanou vždy jen dedukcemi. Radši se smířit s tím, že něco nevím a že ani nejsem do smrti schopen to zjistit.
Nechci komentovat vše pro nedostatek času. Jen k pokušení Adama a Evy. Jejich Tvůrce jim řekl, že mohou jíst že všech stromů, jen z jednoho jediného ne. A varoval je, že když pojí, propadnou smrti. Vidím zde jasné vytýčení stvořenému hranic toho, kdo jej stvořil. Má na to právo. To, že Eva s Adamem zatoužili po tom, být rovni Stvořiteli, byl stejný hřích, který už před časem spáchal i jejich Pokušitel. Byl to jejich vlastní zlý skutek vzpoury.
Nechci věřit tomu, že k tomuto hříšnému skutku pýchy ve skutečnosti tyto tři provinilce dovedl sám Stvořitel, aby jim a později i nám, celému svému stvoření, takto zjevil svou moc a slávu. Nezlobte se, pane Vožehu, že mi to přijde jako nesmysl. Náš Bůh je svatý, na to jste ve své úvaze možná pozapomněl. .
Olga Nedbalová
Souhlasím s panem Aronem, my jako věřící nemusíme a ani nemáme všechno vědět. Také jsem z tohoto komentáře zmatená, připomíná mi to „filozofování“ jiných autorů, které ve finále nikam nevede. Opravdu nemůžeme znát Boží motivace, vždyť my nejsme schopni pravdivě posoudit ani motivace druhých lidí. To může jen svrchovaný Bůh, ten vidí do každého z nás a před Jeho zrakem se neskryje nic na této Zemi.
Jiří Kouba
Je-li toto kalvinismus, o důvod víc zůstat arminián. – I Když slova ap. Pavla o hrnčíři a nádobě jsou s tímto článkem rovnoběžná.
Bárta
Otázka je, co je to vlastně dnešní Kalvinismus? Pokud je mi známo, má mnoho různorodých, ba až protichůdných proudů. Pravda ale je, že obsah tohoto článku daleko překračuje meze Janem Kalvínem vytyčené… Je ale celkem běžné, že někteří kalvinisté jsou kalvinističnější než Kalvín.
Jiří Aron
Pro p. Koubu. Kalvinisté rádi nálepkují všechny, kdo s nimi nesouhlasí, jako arminiány. Pro ně jste buď kalvinista, nebo arminián, že neexistuje nic dalšího. Osobně jsem názoru, že se mýlí oba tyto směry, když se mydlí mezi sebou.
Takže kdy toto je kalvinismus, jak píšete (a já si myslím, že je), nemusíte být nutně, pokud s p. Vožehem nesouhlasíte, arminián.
Realtoltek
Řekl bych, že to bylo takhle :). Bůh vytvořil časoprostor…tedy čas i prostor/hmotu. Hmota sama o sobě jak dobrá tak i zlá…kupodivu i čas :). Bůh posuzoval vždy jestli je daná věc dobrá. Jestli tedy v nějaké věci bylo i něco zlého…mohl ji minimalizovat do něčeho uzavřít. Dle mého tedy zlou podstatu hmoty uzavřel právě do jablka. Prakticky to chápu tak, že v ráji byl oheň který nemohl popálit, tělo nemohlo stárnout, člověk se nemohl stydět…protože byl obrazem ale věděl svoji pravou podstu… Telo nebylo pravé „JA“ tedy nebylo nutno se za něj stydět.
No a prvním kdo si na jablku pošmákl byl asi sám Satan a poté do toho namočil i lidi.
Realtoltek
4Bůh viděl, že světlo je dobré, a oddělil Bůh světlo od tmy. Zde dokládám důkaz z bible, že tomu tak skutečně je. Bůh něco stvoří a zhodnotí jestli je to dobré….je to v podstatě v celé knize Genesis.
Logicky tedy, jestli zkoumal dobrost…mohli se vyskytnou i věci, které dobré nebyli a ty mohl minimalizovat..uzavřít do jablka.. ono jablko by bylo v podstatě i předobrazem pekla/uvěznění Satana…do něj bude také uzavřeno zlo tohoto současného světa.
No a ještě k andělům. Někdo by řekl jako to že Lucifer jablko snědl….. někdo si totiž myslí, že andělé nemají svobodnou vůli.
Andělé jsou poslové a pomocníci jediného Boha. Tak stejně i prvorozený syn jedinému Bohu pomáhal tvořit svět. Lze tedy předpokládat, že někteří andělé mají svobodnou vůli a někteří ne.
Satan byl cherub….. jak je psáno princ vzduchu a cherubové měli svobodnou vůli. Tedy ochutnání jablka udělal Satan ze svobodné vůle. Bylo to tedy 50 na 50 jestli to udělá anebo ne…samozřejmě jediný Bůh není hlupák a zahrnul to do svých plánů….ale svobodné rozhodnutí bylo na Luciferovi.
Satan byl tedy první bytostí který se „nakazil“ ze svobodné vůle zlem, které bylo v ráji minimalizováno…svázáno v jediném místě …. v jablku.
Takže kdo jinému jámu kopá sám do ní padá :).
Davidův žalm. K tobě volám, Hospodine, má skálo, nebuď ke mně hluchý! Neozveš-li se mi, budu podobný těm, kdo sestupují v jámu.
Poslechněte mě, kdo usilujete o spravedlnost a hledáte Hospodina: Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, a na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni.
Z posledního verše je patrné, že tou skálou je jedině Ježíš :))).
Eva Hájková
Pan Vožeh sice zapomněl napsat, že Bůh je svatý, jak se zdá panu Aronovi, ale napsal, že je dokonalý, což je vlastně totéž.
Ve prospěch článku pana Vožeha hovoří některé části Písma, např. Izajáš 45, 7 Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.
Někdo může jistě právem namítat, že nelze něco soudit z vět vytržených z kontextu. Nicméně Písmo svaté jako celek je velmi rozporné. Co třeba sčítání lidu, k němuž podle jedné verze pobídl Davida sám Hospodin a podle druhé Satan?
1. Paralipomenon 21, 1 Proti Izraeli povstal satan a podnítil Davida, aby sečetl Izraele.
2. Samuelova 24 Hospodin znovu vzplanul proti Izraeli hněvem a podnítil Davida proti nim: „Jdi, sečti Izraele a Judu!“
A jistě se najde mnoho dalších rozporů. Proto musím napsat, že mně nevadí, co napsal pan Vožeh, i když to tak docela nesdílím.
Mirek P.
Bůh změnil přirozeně dobrý sklon Evy jednat správně ve zlý sklon – s touto větou autora nesouhlasím. „Bůh …sám také nikoho nepokouší“ Jk 1.13 Stejně tak je přestřelené, že Bůh hřích způsobil, pouze ho umožnil. Člověku Bůh při stvoření vdechl ducha života, aby se stal duší živou. Přirozený člověk tedy nemá ducha svatého a má určitou autonomii volit dobré nebo zlé. Tuto volbu Adam s Evou udělali jako zástupci celého lidského rodu. Bůh měl samozřejmě přichystané řešení v Ježíši, Beránku předzvěděném před počátkem světa. A tak jsme mohli poznat velikost Boží lásky a milosti, jak napsal sv. Augustin – blahoslavený hřích ( to je vyjádření paradoxu, ne faktu, neplést 🙂
Člověk ze své síly a schopností nemůže přijít k Bohu, v tom souhlas s Kalvinem. Na druhou stranu Bůh vyhlíží ty, kteří budou ochotni k němu přijít Ř 9,29 proegno – předem předvídá. A tak jako Satan nám na každém rozcestí líčí mrkev na špatnou cestu, Bůh připravuje okolnosti, aby se člověk střetl s Boží milostí.
Milu
Ano..také mi vytanul na mysl kalvinismus.
Nicméně, kde je v písmu napsáno, že Eva a Adam nemohli zhřešit? Kde je psáno, že byli dokonalí? To jen z toho, že byli dobří? Je zajímavé, že kalvinisté jsou pyšní na své Sóla scriptura, ale vkládají tam leckdy slova a význam, co nejsou v Bibli. Tedy autorem zla je člověk. Má svobodu.. konat dobro i zlo..
Karel Krejčí
Pan Vožeh má naprostou pravdu. Bůh přece opravoval poškozené Stvoření na základě Satanovy vzpoury a jedné třetiny andělů, kteří se k němu přidali. Měl a má jasný plán, jak se legálně a spravedlivě vypořádat se všemi účastníky onoho zkaženého věku. Adam s Evou v něm hrají počáteční a klíčovou roli, stejně jako Satan. Nic není ponecháno náhodě, všechno má nějakou roli, význam a směřuje k celkovému naplnění Božího záměru. Hlavní role samozřejmě patří Kristu, ale svou roli máme i my jako jednotlivci, což Písmo potvrzuje. Stejně tak je i neměnná a pouze dočasná Satanova role. Pokud to takto nepřijímáme, pochybujeme o Boží svrchovanosti a suverenitě.
Olga Nedbalová
Ráda čtu v Bibli pasáže, ve kterých Ježíš hovoří o svém otci. Je z nich cítit obrovská láska a důvěra k Bohu. Ježíš nás vede přímo k svému otci, takže se nemusíme trápit zdánlivými rozpory v Bibli. Pokud mě něco trápí, tak snad obava, abych neselhala já. Ano, i jako křesťan mohu prohrát věčnost. Ale Bohu plně důvěřuji a vím, že On určitě neselže.
Eva Hájková
Když jsem přemýšlela o tomto článku, docvaklo mi, co a proč před nějakým časem řekl jeden religionista. Totiž to, že se fundamentalisté v něčem podobají lidem s vědeckým světovým názorem.
Josef Poláček
Konečně někdo, kdo je ochoten o biblických textech alespoň trochu přemýšlet. Ovšem – snaha O. Vožeha o řešení daného dilematu jde zcela mimo; odůvodňovat „vstup hříchu do dokonalého božího světa“ tím, že jedině tak mohl Bůh trestáním lidí dokumentovat svou moc, je samozřejmě naprosto zcestné.
Faktem je: ten „prvotní hřích“ Adama a Evy byl naprosto nutný, protože až teprve jím se stali skutečnými lidmi. Do té doby to byly jenom zcela pasivní figurky, poslušné loutky v rukou Boha. Teprve tímto 1. aktem vzdoru, a 2. získáním poznání se stali sami sebou, skutečnými lidmi. Teprve tak získali svou vlastní vůli, svou vlastní individualitu. Vlastní individualita jde ovšem ruku v ruce s právem vzdoru; a tedy i s právem vzdoru proti Boží vůli, i proti „Božímu dobru“. V tomto smyslu tedy „vchází hřích do světa“ – lidská partikularita se tu dostává do střetu s celostí Bytí, reprezentovanou Bohem. Ale opakuji ještě jednou: tento konflikt mezi Bohem a člověkem byl naprosto nutný, teprve tímto aktem se člověk stal skutečným člověkem.
P.S. Omlouvám se že zde ruším kruhy věřících, dostal jsem se sem jenom náhodou; nicméně dané téma jsem nemohl nechat bez komentáře.
Konečný Fr.
Člověk byl stvořen se svobodnou vůlí. Narozené dítě je pochopitelně panáček nebo figurka. Nemůže hřešit, řídí se instinkty a ne rozumem. Taková kočka čtyřnohá také asi nehřeší. Každý člověk dříve či později musí skončit jako Adam a Eva, přestoupením zákona.
Josef Poláček
Ano, právě tak nějak jsem to myslel. Jenom bych k tomu ještě dodal: člověk se nerodí (tedy: „nebyl stvořen“) se svobodnou vůlí; nýbrž jenom s potenciálem, s m o ž n o s t í svobodné vůle. Ale aby jeho vůle byla opravdu v plném smyslu svobodná – tak tuto schopnost si člověk napřed musí teprve vypracovat, cíleným a poctivým úsilím celého svého života.
Bárta
… to byste viděl, jak kočka umí hřešit! Dělá to vědomě, rozezná dobro a zlo a umí i činit pokání.
Samozřejmě u zvířat to není to samé, co u lidí – ale je dobré je pozorovat a dost se dá od nich naučit…
Konečný Fr.
Po kočce ale těžko můžete chtít, aby se řídila Desaterem.
Josef Poláček
To je ovšem něco poněkud jiného. Ano, dejme tomu že i kočka může mít něco jako „špatné svědomí“ (ovšem je velká otázka jestli to přichází opravdu z jejího vlastního nitra, anebo jenom z toho vědomí, že dělá něco co jí zakazuje její „Velký bratr“); ale já jsem tu měl na mysli především to, že jedině člověk je schopen si zcela vědomě a cíleně vypěstovávat svůj mravní charakter. Něco takového kočka opravdu nedokáže, ta může být pouze vychovávána svým pánem.
Bárta
… neberte to tak vážně. To byl vtip – ale rozdíl mezi kočkou a psem je v tom, že kočku právě nemůžete moc vychovat. Vychovává se sama – a pokud s ní žijete dost dlouho (naší nejstarší je 20 let) tak vidíte, že si sama postupně vychovává svůj „charakter“ (neříkám, že mravní).
Eva Hájková
To vaše podání je, pane Poláčku, poněkud pohanské. Hodilo by se možná do nějaké řecké báje. Pan Bárta se výše ptal, čím by se Hospodin lišil od bohů pohanských, kdyby platilo to, co napsal pan Vožeh. Lišil by se v každém případě. Řekla bych, že by se lišil ve více ohledech, ale především v Ježíši Kristu. Kristus nás smířil s Bohem, takže v něm můžeme spočinout a nalézt pokoj. Na rozdíl od těch lidí, kteří jsou s Bohem nesmířeni.
Josef Poláček
Co to vlastně má znamenat „být smířen s Bohem“? Byli snad věřící Židé „nesmířeni s Bohem“?!…
Bárta
Paní Hájková, to co říká pan Poláček není zdaleka tak mimo, jak to na první pohled vypadá.
Člověk, který – jak sám říká – nepatří mezi kruhy věřících, může lehce dojít k tomuto pohledu jenom na základě toho, co čte nebo slyší od některých křesťanů. Přečtete-li si znovu pod tímto úhlem článek bratra Vožeha, můžete posoudit sama…
Pokud nepřipustíme, že člověk byl od samého počátku stvořen i se svobodnou vůlí – a že, samozřejmě, je svobodnou vůlí obdařen stále, tak je už jen krůček k tomu, vnímat ho jako loutku v rukou svévolného boha. To ale je bůh pohanů a ne Otec našeho Spasitele Ježíše Krista.
Josef Poláček
To ovšem tak docela nesouhlasí. Bezprostředně je to sice správně; ale vposledku vlastně přesně naopak.
To jest: ano, Bůh křesťanů skutečně není „svévolný“. Na rozdíl od bohů pohanských. (Ovšem: starozákonní Jahve také ještě vykazoval vysokou míru svévole a divokých emocí; zatímco na straně druhé například řečtí bohové naprosto nebyli pouze svévolní, nýbrž naopak, s nimi vůbec po původním chaosu poprvé vstoupil do světa princip práva a spravedlnosti.)
Ovšem: co se toho „člověka-loutky“ týče, tak tady se člověk v pozici té loutky ocitá daleko s p í š e u Boha křesťanského, nežli u bohů pohanských! Bohové pohanští totiž nikdy člověka nestvořili jako bytost bezezbytku formovanou a poslušnou; nýbrž se tu jaksi od počátku předpokládalo, že člověk bude mít svou vlastní (a třeba i tvrdohlavou) vůli.
Oproti tomu Bůh křesťanů – ten od svého stvořence (člověka) od samého počátku vyžaduje naprosto slepou poslušnost; a jakmile tento prvotní člověk jednou jedinkrát projeví svou vlastní, autonomní, nezávislou vůli – v tom samém okamžiku ho jeho Bůh zatratí, a zatíží ho dědičným hříchem!
Je tedy jasně vidět, že „svobodnou vůli“ (pokud pod tímto označením máme na mysli autonomii vůle) má daleko spíše k dispozici člověk u bohů pohanských, nežli u Boha křesťanského.
Olga Nedbalová
Za mě osobně, já jsem se Ježíše Krista rozhodla následovat zcela svobodně, na základě svého přání, své vůle. Bylo mi to umožněno díky daru Ducha svatého. Díky tomu jsem začala věci vnímat jinak. Nestalo se to ale ze dne na den, stále nacházím nové věci díky víře, tzv. ve víře rostu. Věřím Božímu plánu a čím dál více si přeji odevzdávat se do Jeho rukou. Ne proto, že bych byla líná nebo nesamostatná, ale protože Jeho plán je daleko lepší než ten, který bych dokázala naplánovat já. Mé motto: „Ne má vůle, ale Tvá vůle, Pane, staň se.“ A také si myslím, že jako křesťan nesmím zapomenout na svůj hlavní cíl – následovat Ježíše Krista. Pokud jsem se zadívala jinam, začala jsem se poohlížet někde jinde, vždy to bylo špatně. Děkuji Ježíši za soucit, milosrdenství a hlavně velkou trpělivost, kterou se mnou, díky Bohu, stále má. A nejen se mnou, ale i s Vámi ostatními, i když někdy bloudíme, On nás stále hledá.
Eva Hájková
Nejdříve odpovím panu Poláčkovi. Židé nebyli s Bohem dokonale smířeni. Museli opakovaně přinášet Bohu oběti za své hříchy, které jsou urážkou Boha. Existuje dokonce zvláštní židovský, svátek, který se nazývá Den smíření – Jom kipur. Někdy prý je nazýván jako den trýznění duší a očisty od hříchu. Nejdokonalejší formou smíření bylo obětování se Ježíše Krista na kříži. On tou obětí na sebe vzal všechny hříchy lidí, vykoupil lidstvo z otroctví hříchu. Tím vrátil člověku důstojnost Božího dítěte. Člověk už nemusí být otrokem hříchu. Ten, kdo hřeší, totiž není svobodný, nýbrž je otrokem hříchu. Aby byl člověk skutečně svobodný, nesmí hřešit. Použijme okřídlenou větu „svoboda je poznaná nutnost“. Ale poznat nestačí, pochopitelně. Pokud poznáme dobro a vnitřně se s ním neztotožníme (nebudeme s ním v souladu, čili smířeni), budeme dál otroky. I když se budeme pokoušet se poznaným dobrem řídit, budeme otroky Zákona. Jeden ze stoiků, tuším Epiktétos, řekl, že osud vede toho, kdo se vést dá a vleče toho, kdo se mu vzpírá.
Panu Bártovi (čím se Hospodin liší od pohanských bohů) odpovím o něco později. Musím si to dobře rozmyslet.
Bárta
Děkuji, paní Evo, za Vaši snahu, ale myslím, že rozdíl mezi Hospodinem a bohy pohanů znám. Jen mi připadá, že to, jak líčí Pána v tomto konkrétním článku br. V. , sedí spíše na to pohanskė pojetí, než na Boha, jak se nám představuje v Bibli.
Josef Poláček
Jom kipur ovšem není „svátek smíření“ (i když je to tak často překládáno), nýbrž „svátek pokání“. Židé se tu tedy s Bohem „nesmiřovali“, nýbrž rituálním způsobem (obětí kozla) se tu očišťovali ze svých hříchů. (Kteréžto rituály mají ovšem své kořeny ve starších rituálech hetitských.) Podle srozumění Židů ovšem toto očištění bylo – v daný okamžik – „dokonalé“. Jenomže potom holt lidé zase hřešili, a tak za rok bylo zapotřebí zase dalšího „dokonalého očištění“.
Údajné „dokonalé očištění lidstva Ježíšovou obětí“ je tedy fakticky jenom novější formou těchto starých rituálů; a za druhé, toto očištění není o nic „dokonalejší“, nežli to původní judaistické. Anebo snad lidé potom (tj. po Ježíšově „oběti“) už nekonají žádné další hříchy?…
Eva Hájková
Pokání a smíření je prakticky totéž, i když existují různé formy pokání. Smířen s Bohem je ten, kdo s ním žije v míru (čili není ve vzpouře vůči němu). Ježíš se sice obětoval za všechny lidi, ale tu oběť musí člověk osobně přijmout. Židé, jak víte, Ježíše za Spasitele neuznali.
Josef Poláček
Právě. A jsou snad proto Židé nějak méně „smířeni s Bohem“? Anebo: jsou snad proto Židé „hříšnější“, jenom proto že jejich hříchy „nesmysl svou krví Ježíš Kristus“?…
Eva Hájková
Nejsou hříšnější, ale Ježíšovu oběť nepřijali. Z židovského hlediska se Židé s Bohem patrně nadále smiřují svým obvyklým způsobem. Z křesťanského hlediska jsou však ve vzpouře proti Bohu – tím, že nepřijali Ježíše za Mesiáše. Pojednávají o tom kapitoly 9-11 listu Římanům.
Apoštol Pavel píše, že se za své židovské bratry modlí z celého srdce, aby Ježíše přijali. Říká též:
„Bůh otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne“.
Čili vypadá to, že jejich zatvrzelost způsobil sám Bůh. Pavel tamtéž vysvětluje, že to bylo pro něco dobré: „Jejich selháním svět získal a jejich úpadek obohatil pohany“. Zároveň vysvětluje, že Bůh si může vyvolit, koho chce a zavrhnout, koho chce, neboť je svrchovaný. Kritizovat ho za to je asi na stejné úrovni, jako když hlína kritizuje hrnčíře.
Pavel zároveň vyjadřuje pevné přesvědčení, že Hospodin svůj lid nezavrhl, neboť si jej předem vyvolil. Takže věří, že nakonec budou spaseni.
Eva Hájková
Jak by se tedy Bůh (kdyby „naplánoval“ hřích) lišil od pohanských bohů, pane Bárto?
Bůh se liší především tím, že je, kdežto pohanští bohové nejsou. Pokud jsou, jde pravděpodobně o nějaké duchovní bytosti, démony. Nebo vůbec neexistují a jde o modly lidskýma rukama udělané.
Pokud vím (např. z řeckých bájí), pohanští bohové se vůbec nezajímali o lidi a jejich morálku. Žili si svým životem, někdy stejně hříšným jako lidé. Většinou si od nich drželi distanc. Občas jen měli zapotřebí potrestat lidskou „zpupnost“, když lidé chtěli tu distanci mezi bohy a lidmi překračovat. Na druhé straně, v pohanském světě nade vším vládl osud, jemuž podléhali i bohové. Proto už někteří filozofové v bohy ani nevěřili.
Křesťanský (či židovský) Bůh naopak od počátku chtěl být člověku nablízku. Chtěl být s ním. Proto člověka stvořil tak, aby nebyl „samostatný“, ale naopak aby se bez něj neobešel. Jednou jsem to vyjádřila tak, že Bůh byl duch (tělo neměl) a jednou se rozhodl, že si pro sebe takové hmotné tělo stvoří. Tím tělem by první člověk – Adam s Evou. Bůh tedy „musel“ člověka stvořit nikoliv sice jako nedokonalého, ale jako neúplného. Jen v úzkém spojení s ním, v závislosti na něm, mohl být člověk úplným. Bůh chtěl, aby Adam a Eva byli jeho tělem, jenže oni se nechali zlákat Hadem, aby šli „vlastní“ cestou. Čili cestou Hada. Proč Bůh připustil existenci Satana, to už tady řešit nebudu. Nechci se pouštět do nějaké vysoké teologie. Ďábel je tím, kdo odděluje (doslovný překlad slova). On oddělil člověka od Boha. Ale ne Boha od člověka. To nesvede.
Bůh tedy nestvořil hřích, ale stvořil člověka slabého, k hříchu náchylného. A to proto, že člověk neměl být samostatný, na Bohu nezávislý, jak jsem výše vysvětlila.
To, co chce řešit pan Bárta, je zřejmě to, zda Bůh, který „naplánoval“ také zlo, je zlým bohem (stvoří lidi náchylné k hříchu a pak je za to trestá, stvořil svět, ačkoliv, jsa Vševědoucí, dopředu věděl, jak hrozné budou dějiny, atd.atd.) A samozřejmě, jde také o otázku svobodné vůle.
V této otázce bych se přiklonila spíš k nějaké střední cestě – lidská vůle je i není svobodná. Já bych řekla, že samo naše vnímání dobra nemusí být dokonalé. Člověk někdy na dobro usuzuje z toho, co vnímá jako dobré pro sebe. A někdy se může mýlit i člověk, který chce být spravedlivý a chce „měřit všem stejným metrem“. Rozeznávání dobra a zla je nám sice umožněno, ale jen do určité míry – abychom vůbec mohli tady na zemi žít (protože bez rozeznání, co je dobré a co ne, by to prostě nešlo). Musíme být odpovědní za své činy. Na druhé straně je naše poznávání dobra omezené – poznáváme ho jen částečně, proto NEMŮŽEME být plně odpovědní za své činy. Nejsme schopni naplánovat své jednání tak, abychom dělali jen dobré věci. Musíme se tedy smířit – nikoliv s osudem, ale s Bohem – protože náš Bůh je pánem i nad osudem (tím se také liší od bohů pohanských)
Proč Bůh stvořil všechno takové, jaké to je? Těžko říct. Možná to nešlo udělat lépe. Fakt, že něco nešlo, neznamená, že Bůh není všemohoucí. Bůh samozřejmě chce to, co je pro nás nejlepší.
Když už jsem zmínila ten osud, pak bych ještě doplnila, že islámský bůh (Alláh) se prý v něčem podobá Osudu. Kdybych měla analogicky vyjádřit, čím je náš Bůh, řekla bych že On sám je Životem. Je dárcem i garantem života. Život je vždy dobrý, zatímco to, co je proti životu je zlé. Možná však, musíme poznat smrt, abychom si vážili života, jako musíme poznat smutek, abychom dovedli vnímat radost.
To, že každý z nás, i když jsme křesťané, vnímá Boha trochu jinak, považuji za normální. Proto beru jak pana Vožeha, tak vás, případně další bratry a sestry. Bůh se každému dává poznávat tak, jak je toho dotyčný člověk schopen, jak je schopen Ho vnímat. Nikdo nemá být pyšný na to své a nemá odsuzovat vnímání druhých lidí.
Jistě by se o tom dalo přemítat ještě daleko víc, ale já už musím jít vařit, takže prozatím je to všechno.
Eva Hájková
Pane Bárto, dost dobře nerozumím tomu, jak může hřešit kočka a ještě si uvědomovat, že hřeší? Apoštol Pavel přece napsal, že bychom neznali hřích, nebát zákona. Má kočka nějaký zákon? Třeba takový, který jí dal člověk? Tipovala bych, že to je vlastní spíš psům. Ti poslouchají své páníčky, kteří jim stanoví hranice. Nebo aspoň vědí, že je mají poslouchat.
Bárta
Milá paní Hájková – tomu je těžko rozumět, pokud nechováte kočky.
Psal jsem to tak trochu jako vtip, ale pravda je, že pozorováním zvířat se člověk ledacos naučí.
Jak jste si asi všimla, občas se tu vymezuji proti čtení Písma, bez snahy o porozumění kontextu.
To je i ten příklad s Ap. Pavlem a jeho pojetím Zákona. Sv. Pavel polemizoval s tradiční židovskou zbožností, která chápání Zákona dost posunula – na to narážel i sám Pán Ježíš. Pavel ale využívá jiné argumentační prostředky než Ježíš, který se vyjadřoval např. pomocí podobenství. Pavel měl také jinou (obvykle vzdělanější) cílovou skupinu a využíval jejich způsob myšlení a argumentace k tomu, aby jim ukázal, v čem se mýlí, nebo se vzdálili od Božího záměru. To je i případ Vámi citovaného výroku. Na jiném místě Pavel píše, že pohané, kteří nemají Zákon budou souzení podle zákona ve svém srdci – tedy jakéhosi přirozeného vědomí dobra nebo zla, které je společné všem myslícím tvorům.
Proč jsem to napsal o kočkách (v nadsázce)? I uvnitř jednotlivých druhů mají zvířata různé charaktery, nechci tedy hanět psy, ale je dokázáno, že pes je mnohem více pudový, lze ho vycvičit (jak píšete), naučit pravidlům. To u kočky moc nejde – to je osobnost, která si je daleko více vědomá svého já – a podle toho se taky chová. A když s ní delší dobu žijete, tak vidíte, že jedná vědomě a cílevědomě. A ne vždy ve svůj nejlepší prospěch – když je na Vás naštvaná, tak opovržlivě odejde i od její milované lahůdky. Naopak, když něco provede, dovede přijít poprosit za odpuštění. Když byly naše děti malé a četli jsme si s nimi večer z Bible, kočky u toho nikdy nechyběly. Samozřejmě, že nerozuměly textu, ale dokázaly vycítit, že v jejich „smečce“ se teď děje něco důležitého… sedly si s námi do kroužku a zbožně sepjaly pracky (:-)
Víte já si myslím (opět nadsázka), že jestli se člověk z něčeho vyvinul – tak to bylo z kočky!
Otakar Vožeh
Zpravidla na komentáře vlastních článků nereaguji, v tomto případě si dovolím udělat výjimku. Stejně jako v případě této úvahy, která je jen třetí částí seriálu o Boží svrchovanosti, musím se omezit jen na zkratkovitou reakci, která samozřejmě není zdaleka dostačující pro tak vážné biblické téma. A rád bych zdůraznil, že učení o Boží svrchovanosti je jedním ze základních učení pro lepší poznání Boha. K tomu má však posloužit celý seriál, nikoli jen jedna část, která se zabývá původem existence hříchu a zla na tomto světě, mezi lidmi.
Zásadní problém v našich společných úvahách spočívá v tom, že máme sklon k tomu, abychom si vytvářeli Boha podle svých představ, které jsou hříchem ovlivněné a tedy naprosto nedokonalé a nepostačující. Ano, pečlivé, systematické a důsledné studium celého Písma nás vede k poznání Boha, které se značně liší od běžných a povrchních představ. Někteří lidé chtějí vidět jen Boha Lásky, jiní zase Boha Soudce, jiní Boha Dohližitele, atd. Skutečnost je taková, že když pochopíme, že Bůh je svrchovaný Stvořitel a Pán (klasický text je v ep.Římanům 9), můžeme se před Ním jen sklonit a uctívat Ho. V tom také spočívá Jeho svatost . . . což není tak docela totéž jako dokonalost. Boží svatost (SZ „qudoseh“, NZ „hagios“) je Jeho jedinečnost, oddělenost ode všeho ostatního, vyvýšenost nad každým a nade vším, atd. Tady reaguji na komentář ohledně odlišení Boha od pohanských bůžků.
Musím tu podotknout, že pokud se nepletu, všechny ty laskavé komentáře čtenářů mají jedno společné : nenabízejí jiné, biblicky podložené vysvětlení vzniku hříchu a zla v tomto světě. Pokud se někdo spokojuje s tím, že oátka vzniku hříchu a zla na světě je neřešitelná, nic proti tomu nenamítám. Nabízím ve své úvaze biblicky podložený výklad.
Určitě nejsme Božími loutkami tak, jak si to představujeme z loutkového divadélka. Ovšem otázka svobodné vůle člově je přinejmenším tak složitá, jako otázka Boží svrchovanosti, a obě ty otázky spolu úzce souvisejí. O svobodné vůli – a to především ve vztahu k Boží vůli – bylo napsáno mnoho knih a vypracováno mnoho studií. Osobně mám zato, že svobodnou vůli měli Adam s Evou do chvíle Pádu. Od té doby je člověk buď zoufalým otrokem Zlého nebo radostným a ochotným otrokem Božím.
Když jeden z komentářů uvádí, že „Adam a Eva zatoužili po tom, být rovni Stvořiteli“, kde se v nich ta touha vzala, když byli dokonalým Božím stvořením, žili v dokonalém prostředí a měli ničím nezkažený vztah s Bohem-Stvořitelem ? To, že se nám chce věřit, že Bůh jednal tak, jak jednal, ještě neznamená, že tak nejednal nebo jednat nemohl. Tím bychom omezovali Jeho svrchovanost.
Nemohu souhlasit s tím, že Bůh měl „přichystané řešení v Ježíši“. Pán Ježíš Kristus nebyl nějaký „plán B“. On byl a je od samého počátku součástí „plánu A“, pokud o nějakém Božím plánu vůbec můžeme hovořit. A už právě proto chápeme, že to, co se odehrálo v Edenu, bylo v odvěkém Boží záměru, kterému zřejmě plně nerozumíme, ale který je nepochybně součástí zjevení Jeho moci a slávy.
Závěrem jen přidám ještě úvahu o Boží vůli kterou jsem publikoval nedávno na jiném portálu.
______________________________________________________________________________________________________________
Uvažovat nad biblickým zjevením ohledně Boží vůle se nedá vtěstant do jednoho krátého článku. O Boží vůli bylo napsáno mnoho knih, vyslovena řada kázání. Naneštěstí – i když to chápeme – většina těchto úvah se zabývá Boží vůli ve vztahu k nám, ke mně. Jaká je Boží vůle pro můj život ? Jak mohu poznat Boží vůli ? Jak mohu pomoci druhému věřícímu rozpoznat, co je Boží vůle pro jeho život ?
Boží vůle má však nadčasový – nebo mimo-časový – charakter. Protože je to vůle Boží – a Bůh existuje mimo čas a prostor – i Jeho jednání a tedy Jeho vůle patří mezi to, čemu v časnosti rozumět nikdy nemůžeme.
Jedno je však jisté : hovořit o Boží vůli je hovořit o Boží svrchovanosti. Když říkáme, že Bůh je svrchovaný, říkáme tím, že Bůh má v ruce řízení všech věcí, minulých, přítomných i budoucích. Svrchovanost je neoddělitelnou součástí božství. Nic se neděje bez Božího vědomí a bez Jeho vůle. Všechno, co se děje v celém Jeho stvoření, je součástí Jeho dokonalého, všeobsahujícího záměru (Řím.11,36 a 1.Kor.8,6 a Ef.1,11 a 1.Tim.6,15). Do toho samozřejmě spadá i pád a spasení člověka skrze Pána Ježíše Krista.
Někteří dělají rozdíl mezi jakousi „aktivní“ Boží vůlí a Boží vůlí, která „dopouští“. To nedává smysl, a není to biblický pohled na Boha a Jeho vůli. Když Bůh něco „dopustí“, znamená to, že se v tom „pasivně angažuje“, takže je to stále jeho dokonalá, všeobsahující vůle, záměr.
Pán Ježíš Kristus je samozřejmě vyvrcholením a klíčem veškerého Božího konání (Kolos.2,15-20). Ovšem dějiny světa a celého vesmíru – v podřízenosti Kristu – jsou plné všech možných událostí (zemských i nebeských), které z našeho časného a částečného pohledu a chápání nějak nepatří do toho, čemu říkáme Boží vůle. Otázky existence zla, hříchu, bolesti, smrti – to všechno je harmonicky složeno v Božím záměru a Jeho věčné, dokonalé vůli. Mimochodem, člověk měl poměrně dost neomezenou svobodnou vůli jen jednou a jen na chvíli – do okamžiku pádu. Od té chvíle se o svobodné vůli člověka nedá mluvit.
Nepovažuji tedy za mylné chápat všechno to špatné a zlé kolem nás – ale i v nás – za součást Boží vůle. Bůh to nejen dopouští, On je v tom svrchovaně zapojen, je i dnes aktivní, i dnes jedná – třeba i přes COVID-19. Veškeré zlo, s nmíž se setkáváme znovu a denně, však musíme vždycky filtrovat před Kristův kříž. Kristův kříž byl nejvyšším projevem zla a Zlého. Nikoli však s Božím dopuštěním, nýbrž z Boží vůle. Kristovo vzkříšení pak bylo důkazem toho, že i zlo má jen omezenou moc, a že vítězství patří svrchovanému Bohu.
Olga Nedbalová
Děkuji panu Vožehovi za doplnění, které mi již dává více smysl. Líbí se mi vysvětlení, že od pádu Adama a Evy je člověk buď otrokem hříchu nebo otrokem Božím. To je lepší, než moje představa, že jsem se sama osobně rozhodla následovat Ježíše. Povědomě jsem cítila, že to není až tak úplně správně řečeno, také jsem hned dodala, že jsem tak učinila vedena Duchem svatým. Také se mi moc líbí závěr o Kristovu vzkříšení a vítězství svrchovaného Boha. Těším se na další díly o Boží svrchovanosti.
Konečný Fr.
Od pádu Adama je člověk svobodnou bytostí a ne předurčenou loutkou. Pokud zaslechne výzvu – Pojď a následuj mě, má možnost uposlechnout nebo ne.
Josef Poláček
Bohužel, pravý stav věcí je přesně opačný: až do momentu své vzpoury proti vůli Boha (tedy: okamžiku „Pádu“) neměli Adam a Eva naprosto žádnou „svobodnou vůli“. Oni totiž neměli vůbec ž á d n o u vůli. Do té chvíli nebyli žádnými jinými tvory, respektive stvořeními, nežli všichni ostatní tvorové pobývající v ráji. Jediný rozdíl byl ten, že uměli mluvit.
Má proto naprostou pravdu filozof Hegel, když říká, že Adam s Evou m u s e l i tento tzv. „prvotní hřích“ učinit; protože kdyby ho neučinili, nikdy by se nestali skutečnými lidmi. Majícími vlastní rozum, a vlastní vůli.
Hegel si je ovšem naprosto vědom i toho, že tento akt vzniku vlastní lidské individuality v sobě nevyhnutelně obsahuje moment individuální svévole (tedy: „hříchu“). Hegel proto jde ještě dál, a celé lidské dějiny jsou pro něj vlastně dějinami návratu. Totiž – návratu člověka k původní jednotě s Bohem, s božím záměrem. Ovšem – člověk na konci tohoto (sebe)vývoje už není tím naivním, vlastní rozum a vlastní vůli nemajícím člověkem prvopočátku, který byl sice v jednotě s Bohem, ale byla to jednota slepá, nevědomá. Až na konci této cesty se člověk k oné jednotě s Bohem může vrátit jako rozumný tvor, na základě vlastního uvědomělého přesvědčení.
To všechno znamená: vstup „hříchu“ do (lidského) světa byl tedy opravdu naprosto nutný a nevyhnutelný; bez toho by se člověk nikdy ani nestal skutečným člověkem, ani by nemohl dosáhnout skutečně vědomé (obnovené) jednoty s Bohem.
Ovšem (a to už Hegel příliš nezdůrazňuje): cena za tento vzestup je ta, že ten „hřích“ tu bude latentně přítomen provždy. To se už nedá odstranit; pokud vůbec člověk má mít opravdu svobodnou vůli, pak musí mít i právo jednat podle své vlastní hlavy. A to i za cenu, že se dostane do konfliktu s nadřazenou „Boží vůlí“.
Olga Nedbalová
Já mohu říci svůj osobní zážitek s Božím konáním v mém životě. Když se zpětně ohlédnu, Bůh v mém životě konal, i když jsem ještě o něm nevěděla. Dokonce jsem byla ze školy vzorně vycvičený ateista. Nebudu tady vyjmenovávat jednotlivé události, ale vím, že Bůh mě několikrát zachránil před špatnou cestou. A naopak ty nejlepší věci v mém životě přišly jakoby samy o sobě. Ve skutečnosti to nebyly náhody, ale Boží vůle. Pokud bych se rozhodla Ježíše následovat ze své svobodné vůle, řekla bych si: „Tak, od teď tedy půjdu za Ježíšem, vypadá to, že ví, co dělá.“ Ale ono tak nebylo. I když jsem ještě nečetla Bibli, nechodila do sboru, nemodlila jsem se a na křesťany se dívala jako sice na hodné, ale poněkud „divné“ lidi, Ježíš o mně věděl. On chtěl, abych šla Jeho cestou. Pokud by bylo na mé svobodné vůli, tak bych se křesťanem nestala. Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že budu mít radost z nesení kříže, tak mu řeknu, že je blázen. Já jsem pevně věřila v lidství, vědecký pokrok a že by mě mohl spasit Ježíš, mě vůbec nenapadlo. Jen díky velké Boží milosti jsem uvěřila a pochopila, že jinudy cesta nevede. Jen skrze Ježíše.
Otakar Vožeh
Omlouvám se za zásadně chybný překlep v jednom odstavci, který má správně znít takto : „Když jeden z komentářů uvádí, že „Adam a Eva zatoužili po tom, být rovni Stvořiteli“, kde se v nich ta touha vzala, když byli dokonalým Božím stvořením, žili v dokonalém prostředí a měli ničím nezkažený vztah s Bohem-Stvořitelem ? To, že se nám NECHCE věřit, že Bůh jednal tak, jak jednal, ještě neznamená, že tak nejednal nebo jednat nemohl. Tím bychom omezovali Jeho svrchovanost.“ (oprava velkým písmem).
Eva Hájková
Zdá se, že se křesťané neshodnou ani na tom, co je svoboda. Jak by si potom mohli stejným způsobem vykládat Bibli? Proto je logické, že jí každý rozumí trochu jinak.
Josef Poláček
Paní Hájková, těžko se křesťané mohou shodnout na tom, co je svoboda, když to křesťanské pojetí svobody je od samého počátku logicky naprosto rozporné.
Jak totiž nějak rozumně spojit dohromady to, že Bůh napřed stvoří člověka – ale zároveň mu zakáže všechno, co člověka dělá skutečným člověkem, totiž schopnost poznání?… Bůh jakožto „vševědoucí“ tedy musel od samého počátku vědět, že jím stvořený člověk m u s í porušit jeho zákaz a pojíst ovoce ze stromu poznání; protože jedině tímto aktem se stal vůbec člověkem (tedy: rozumnou bytostí), a za druhé jedině tímto aktem si získal svou vlastní svobodu.
Ale i když tohle Bůh všechno musel vědět už předem, a musel vědět že člověk takto konat musel – přesto ho za toto jeho konání zatratil, a zatížil ho „dědičným hříchem“.
Jestliže je tedy už samotná křesťanská (přesněji řečeno: starozákonní) koncepce lidské svobody natolik protismyslná, jak by bylo možno očekávat, že se na ní všichni křesťané shodnou?…
Eva Hájková
Ježíš tedy podle vás nebyl svobodnou bytostí, když se Bohu Otci nevzepřel, ale šel na jeho přání dokonce na kříž, pane Poláčku?
Josef Poláček
Paní Hájková, v prvé řadě krajně pochybuji o tom že by se Ježíš nechal na kříž přibít opravdu „dobrovolně“. To všechno jsou jenom křesťanské (postvelikonoční) mýty.
Ale pokud by opravdu svou smrt postoupil dobrovolně respektive vědomě – pak jeho svoboda byla v tom, že zaujal postoj, že jsou hodnoty větší nežli fyzický život. Naprosto stejně tak, jako Sokratova svoboda byla v tom, neuhnout před soudem své obce, i když tento soud (a rozsudek) považoval za věcně zcela špatný a vadný.
Ježíšova svoboda tedy tkvěla ne v jeho „poslušnosti Bohu“, ale v jeho rozhodnutí položit život za vyšší hodnoty.
Eva Hájková
Jak je psáno v listu Filipským: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil (εκενωσεν), vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“
To řecké slovo prý znamená kenozi. Jak jsem se dočetla – kenoze („upozadění se“, „sebevyprázdnění“) je předpokladem opravdového vztahu dvou osob, neboť se jí dává prostor druhému, aby přebýval v prvním, a „upřednostněním“ jeho. Je postojem pravé lásky. Do jisté míry tento postoj vyjadřují i slova Jana Křtitele: „On musí růst, já se však umenšovat.“ (Jan 3,30)
Konečný Fr.
Pisatel článku je biblický fundamentalista. Tímto jeho výchozím nastavením je dáno jeho pochopení biblického textu. Dnes je biblický fundamentalismus považován za přežitek – např. T.Halík si do těchto vykladačů vždy s gustem rýpne. V CB byl takovým fundamentalistou A.Adlof začátkem minulého století. Mohu se na to dívat jako na labyrint do kterého je více vstupů. Když vejdete špatným vstupem, budete se v tom labyrintu pořád motat, ale nedostanete se k cíli.
Bárta
Kdyby byl pisatel článku „biblický fundamentalista“ , bylo by to o.k. Možná bychom se v něčem neshodli, ale měli bychom stejný základ = Písmo svaté.
Zdá se ale, že postupem času se stává čím dál tím více „fundamentalistou ideologickým“ – tím se zásadně liší od A. Adlofa, který naopak s přibývajícím věkem řadu svých postojů revidoval a zpřesňoval – a tím se m.j. stal nepohodlným pro řadu svých současníků, kteří se zasekli a tento jeho posun nechápali. Skončil zcela v ústraní, jako jakási „ikona“, ke které lidé vzhlíželi, ale vlastně mu nerozuměli.
A v tom vidím problém autorův, protože některé konstrukce v tomto konkrétním článku Bibli odporují a autor to není schopen reflektovat, neboť „ideologie“ se mu stala více než Písmo. Je mi moc líto, že to musím takto říci. Rád bych se mýlil a omlouvám se, pokud jsem se někoho svým názorem dotkl. To nebylo mým úmyslem.
Jiří Aron
Pro pana Vožeha z 6. června, oba jeho příspěvky.
1/ Napsal jste: ‚To, že se nám chce věřit, že Bůh jednal tak, jak jednal, ještě neznamená, že tak nejednal nebo jednat nemohl. Tím bychom omezovali Jeho svrchovanost‘.
Použil jste můj citát, ale dal jste mu úplně opačný význam. Napsal jsem, že „nechci věřit“ Vašemu vidění Boha jako ‚toho, kdo způsobil existenci hříchu‘. Vypadá to takto, že vlastní dedukce dáváte na úroveň Božího slova „Bůh jednal tak, jak jednal“ – vždyť Bůh takto ve skutečnosti nejednal.
2/ Boží svrchovanost přece neznamená, že On bude sám porušovat svou svatost tím, že bude navádět někoho k hříchu. Může to tak tedy být, že i pro Vás platí Vaše slova: „máme sklon k tomu, abychom si vytvářeli Boha podle svých představ, které jsou hříchem ovlivněné.“? Proto pan Bárta v komentářích porovnával tohoto Vašeho ‚Boha‘ s pohanskými bohy, kteří hřešili. Ale náš Bůh je svatý.
3/ Píšete, že ostatní komentáře nenabízejí nenabízejí jiné, biblicky podložené vysvětlení vzniku hříchu a zla a naopak tvrdíte, že Vás vlastní výklad biblický je. Mohl bych vypsal řadu myšlenek z Vašeho výkladu, které jste biblicky nepodložil, nebo které jdou přímo proti Písmu.
Např. jedna z klíčových myšlenek, že ‚člověk byl dobrý, bez vady, dokonalý, proto nemohl zhřešit‘.
Co říká Bible? Ř 5:12 (Kral.): „A protož jakož skrze jednoho člověka hřích na svět všel a skrze hřích smrt, a tak na všecky lidi smrt přišla, v němž všickni zhřešili.“, podobně Ř 5,19 „Jako se skrze neposlušnost jednoho člověka mnozí stali hříšnými,…“. Ale podle Vás vešel hřích do světa skrze Boha, jestli jsem Vás správně pochopil.
Bůh pokoušel satana, způsobil jeho pád? Později totéž Bůh zprostředkoval i člověku?
3/ Protiřečíte si: „Nikdy si nemůžeme dovolit obvinit Boha z hříchu. Bůh nemůže zhřešit. Ale můžeme z našich úvah na podkladě Božího slova vydedukovat, že Bůh „stvořil“ hřích, že způsobil existenci hříchu.“ Píšete, že Boha z hříchu obvinit nemůžete, ale v další větě jste Jej obvinil.
4/ V Boží svrchovanost věřím.
Eva Hájková
Kdysi jsem četla, že nejnižší stupeň lidského vědění je názor. Může si jej totiž utvořit kdokoliv, i ten, kdo o daném problému téměř nic neví. (Proto názor není znakem svobody).
Zatímco nejvyšší stupněm lidského vědění (nebo vědomí?) je prý soucítění.
Možná jsou ta slova málo biblická. Vyjádřeno biblickým jazykem by to bylo spíš takhle:
Naše poznání je jen částečné a bude překonáno. Láska však zůstane.
Poznání vede k domýšlivosti, kdežto láska buduje. Důležité není naše poznání, ale to, aby Bůh znal nás. Kdo Boha miluje, je od něj poznán. Protože Bůh vidí do srdce.
Jiří Aron
To máte pravdu, paní Hájková, že ta naše konverzace s panem Vožehem není laskavá. Budu příště lépe volit slova. Děkuji za upozornění.
Eva Hájková
Není zač, pane Arone.
Já se ještě vrátím k satanovi. Domnívám se, že když Hospodin stvořil anděly, dal jim svobodnou vůli, jako později lidem. Mohli se rozhodnout, zda zůstanou věrni Bohu nebo se obrátí proti němu. Bůh totiž nechce loutky, s nimiž si bude pohrávat, nýbrž zodpovědné bytosti, které se mu budou čím dál tím víc podobat. Ani andělé nejsou loutky. Jsou to duchovní bytosti bez těla, ale rozum i svobodnou vůli mají. Většina andělů se rozhodla zůstat věrná Hospodinu, menší část se vzbouřila. Hospodin je nechal působit zlo, protože chtěl dokázat, že zlo nemá proti dobru šanci, že nakonec stejně zvítězí dobro.
Bylo by bláznovstvím domnívat se, že svobodní jsou ti, kteří se vzbouřili, tedy že podmínkou svobody je vzepřít se a jít svou cestou. Vzpoura proti dobru (a lásce) není svoboda, nýbrž svévole.
Význam jména Ježíš (Jehošua) je „ten, který tě osvobodí“. Jestliže tedy jdeme s Ježíšem (i když jsme si ho nevybrali, nýbrž on si vybral nás), jsme svobodní.
Olga Nedbalová
To je pěkně napsané – Ježíš si nás vybral a my v něm můžeme zažít tu pravou svobodu. Protože svoboda neznamená, že si mohu dělat co chci, ale že dělám to, co se líbí Ježíši. Třeba se dívat na bližního se stejnou láskou s jakou se On dívá na nás. Tak za to se budu modlit, ať mám v sobě tolik lásky, milosrdenství a soucitu, jako měl Ježíš. Diskuse pod tímto komentářem je sice už hodně dlouhá, ale mě osobně zase posunula o kousek dál ve víře.
Josef Poláček
„Svoboda je když dělám to co se líbí Ježíšovi“ – jak může být svobodou to, co je jenom slepým napodobováním toho, co dělá, co si myslí někdo jiný?!…
Ježíš sám ostatně od svých souputníků v žádném případě nevyžadoval nějakou slepou poslušnost, pasivní a nevědomé následování jeho příkazů. Přesně naopak: to přelomově nové na Ježíšově poselství je to, že lidé už nemají pasivně plnit něčí nakázání, nýbrž že oni s a m i mají ze svého vlastního nitra, ze svého vlastního poznání nacházet pravdu a konat dobro.
Olga Nedbalová
Myslím, že téměř každý křesťan má svůj oblíbený úryvek z Bible. Můj je z Lukáše 6:
47 Každý, kdo ke mně přichází a slyší má slova a činí je — ukáži vám, komu je podobný. 48 Je podoben člověku stavějícímu dům, který kopal do hloubky a položil základy na skále. Nastala povodeň, na ten dům se přivalila řeka, ale nemohla jím otřást, protože byl dobře postaven. 49 Kdo však uslyšel a neučinil tak, je podoben člověku, který postavil dům na zemi bez základů. Když se na něj přivalila řeka, ihned se zřítil; a zhroucení toho domu bylo veliké.
Má původní domnělá svoboda byla jen otroctvím hříchu. Já opravdovou svobodu skutečně mohu nalézt jen v Kristu. Proč bych měla hledat někde jinde, když již všechno bylo řečeno a uskutečněno.
Josef Poláček
Na to je možno odpovědět: je pošetilým ten, kdo hledí jenom na to jak postavil základy svého domu jeho soused; a neučí se postavit základy domu vlastního. Každý dům je nakonec zcela novou, individuální stavbou, v jiných podmínkách a jiném prostředí. Pokud nebudu sám schopen dostát této individualitě mého vlastního domu – ten nikdy nebude mít skutečně pevný a spolehlivý základ.
Eva Hájková
O stavění základů řekl apoštol Pavel: „Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka.“ (1 Kor 3 10-13)
Tak vidíte, pane Poláčku, že Pavel přece jenom přisuzuje člověku nějakou iniciativu – někdo staví ze slámy, někdo z drahých kovů, samozřejmě obrazně řečeno. Kdo jak stavěl posoudí nakonec Bůh.
A pokud jde o originalitu – je možné, že náš život jí nebude nijak zvlášť vynikat. Ale křesťan nežije pro svou vlastní slávu, nýbrž pro slávu Boží.
Eva Hájková
Ve svémvlastním nitru má člověk hledat dobro? No dobře. Ale co je v tom jeho vlastním nitru, je-li člověk součástí světa? Přece to, co je ve světě obvyklé. Představy, které světu vládnou. Jak se tedy v jeho nitru může vynořit něco jiného a odkud to přijde?
Josef Poláček
Platón – ve svém sporu se sofisty – postuloval, že jsou dva zásadní (a zásadně rozdílné) způsoby zachovávání ctnosti: jeden je založen na pouhé nápodobě toho, co o něm platí obecně, tedy v bezprostředně jsoucím světě. Zatímco ten druhý, pravý způsob zachovávání ctnosti, ctnostného způsobu života je založen na pravém poznání toho, co je pravé, co je pravdivé, co je ryzí.
Rozdíl mezi Platónem a dejme tomu křesťanstvím (obecně: morálkou založené na víře) je v tom, že ten Platónův koncept je myšlenkově velice složitý a náročný; zatímco ve víře je prakticky ta samá hodnota zprostředkována Bohem, jeho vůlí, jeho nakázáními.
Není to tedy v zásadě špatně, vztahovat se k tomuto Dobru prostřednictvím, pomocí Boha; ale zásadní rozdíl je v tom, že od Boha to konec konců vždy přichází zvnějšku, jako něco daného. Na čem člověk sám nemá žádnou vlastní účast. Zatímco ten Platónův model je vlastně subjektivně-objektivní: Dobro je samo o sobě objektivně jsoucí – ale každý se k němu musí propracovat svým vlastním úsilím, svým vlastním nalézáním.
Josef Poláček
Ještě musím něco připojit k té otázce s „Dobrem“. Totiž ani ten Platónův model není zdaleka plně uspokojující. Ta otázka „odkud se vlastně bere dobro“ je totiž ve skutečnosti ještě mnohem složitější. Časem se pokusím ji rozebrat systematicky, do hloubky; ale to udělám až na „Humanistických dialozích“, to není možno udělat v rámci nějaké víceméně nahodilé diskuse.
Jiří Aron
Vypadá to, že otázka svobodné vůle hraje v pojednání p. Vožeha klíčovou úlohu. Pokud je pravověrným kalvinistou, a podle jeho článku a jeho komentářů pod ním zřejmě je, zastává stanovisko Kalvína, který byl zase ovlivněn Augustinem. Ano, dá se říct, že tito ve své teologii viděli Boha jako jakéhosi loutkovodiče.
Mrzí mě zjištění, že podle všeho Augustin byl ve svých životních postojích a pravděpodobně tedy i v teologii mnohonásobně více ovlivněn pohanským gnosticismem, než si jeho dnešní obdivovatelé dokáží přiznat.
Např. významný německý církevní historik A. Neander o Augustinovi napsal, že jeho učení obsahuje zárodek celého systému duchovní tyranie, nesnášenlivosti a pronásledování, považuje jej za jednoho z duchovních otců inkvizice (v knize Obecná historie křesťanského náboženství a církve). Bude to pravda. Mnoho bylo napsáno o Kalvínově kruté inkvizici v Ženevě nebo o teroru kalvinistických puritánů v Anglii.
Zajímavé je i to, že mnohé z tohoto augustiniánství vnímám ve vyučování i u některých význačných novokalvinistických misionářů, kteří dnes působí v ČR. Např. větší důraz na usvědčování z hříchů, což velmi napomáhá řízení, ovládání jejich oveček, než vedení posluchačů ke svobodě v Kristu, k nádhernému evangeliu. Historie se opakuje.
Eva Hájková
Augustin byl možná manicheismem nadosmrti ovlivněn, i když s ním prý rázně skoncoval. Ale musíme si přiznat, že i Jan Ámos Komenský v určité době tíhl ke gnózi a k rosenkruciánství, což se odrazilo na jeho pansofii.
Pokud jde o svobodnou vůli, Komenský si velmi cenil lidské svobody („je to nejskvělejší lidský statek“). Hájil svobodu svědomí. Polemizoval s Kalvínovou predestinací. Nejožehavější Kalvínovy teze si prý podtrhl a připsal k nim: „terribile“ (hrozné).
Člověk měl být podle Komenského spolupracovníkem na Božím díle (doslovně napsal – „Bůh si přeje mít člověka za partnera“). Komenský byl důsledný ve své zásadě neužívat násilí ani donucování („Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest“). A zůstal v tom patrně úplně osamocen. I reformovaná Evropa velice brzy začala upalovat kacíře, tedy odlišně smýšlející křesťany.
V Křicích Eliášových napsal: „Jádrem, kořenem i vrcholem tyranie je vyrvat lidskému rodu jeho společné věno – svobodu. Mezi tyrany náležejí všichni, kteří zuří fyzickým násilím (žaláři, proskripcí, tresty) proti těm, kteří se od nich odchylují (vírou či názory): jako papež, Luther, Calvin a všichni ti, kdo se přísně drží jejich dogmat a schémat – zapomněli na apoštolské pravidlo, že zbraně našeho boje nejsou tělesné.“
Je pravda, že z toho, co napsal pan Vožeh, by mohl leckdo usoudit, že člověk za své hříchy vlastně vůbec nemůže, že není za ně zodpovědný. Jenže na to bychom neměli přistoupit. Na druhé straně, někdy jsem sama ráda, že spoustu věcí má ve své ruce Bůh a člověk s tím nic nenadělá. Cítím se totiž docela neschopná udělat něco se světem.
Eva Hájková
K odůvodnění násilného přivádění k víře (ozbrojeného boje proti jinověrcům) použil Augustin výroku z Lukášova evangelia (L 14:23), „přinuťte je vstoupit.“ Téhož prý použil Luther proti novokřtěncům.
Milu
Skvělé shrnuto. Jen dodám, což i vyplívá z vašeho komentáře, že historie sama ukazuje a potvrzuje, jaké ovoce přináší to a to učení, či pojetí evangelia. Každý by měl znát aspoň nutné minimum křesťanství a jeho historie aby dokázal rozeznat na skutcích, skutky lidské a skutky Boží, či skutky lidské ve světle Písma.
P.S Bohu-zel u nás v Čechách je převážně kalvinismus jakožto to pravé evangelium, a to skoro ve většině denominací. Málokdy se osobně setkam s odmítnutím Kalvinismu.
Jiří Aron
P. S: Můj předchozí komentář byl reakcí pro paní Hájkovou, její komentář ze dne 9.6. v 8:33.
Olga Nedbalová
Pro pana Poláčka – nejste náhodou na špatném webu? Křesťané vyznávají, že sami od sebe se nespasí, jen vírou v Ježíše Krista. Víra je při tom zcela ničím nezasloužený dar Ducha Svatého. Pokud chcete obhajovat filozofii Platóna a očekávat souhlasné reakce, asi se musíte přemístit na jiný web.
Pro paní Hájkovou – přečetla jsem citovaný oddíl, nicméně nikde není napsáno, jakým způsobem máme lidi přinutit. Za mě osobně (a myslím, že s tím taky budete souhlasit), nelze špatným způsobem vykonávat dobro. Pokud budu při konání dobra používat zlo (vraždy, násilí atd.) nikdy dobra nedosáhnu. Výraz přinuťte vnímám jako pobídku pro nás věřící, abychom se hned nevzdávali při šíření Kristova učení. Možná jsou lidé, kteří nám budou slovy říkat, že je Ježíš nezajímá, ale přitom ve skrytu duše po něm touží. Lze to vnímat tedy jako výzvu pro evangelizaci – ale dobrou zprávu lze šířit jen dobrými prostředky:-) A jaký prostředek je dobrý? Pokud přistupuji k člověku s opravdovou láskou a vírou, neměla bych použít špatný prostředek.
Eva Hájková
Já nevím, co ta slova z Lukáše znamenají. Ale spoléhám na to, že mi jejich význam odhalí Duch svatý, když to budu potřebovat. Když si některé věty z Bible zdánlivě protiřečí, řídím se tím, k čemu nás vede láska. Protože kdo miluje, neudělá bližnímu nic zlého.
Olga Nedbalová
Ano, Korintským 13:
1 Kdybych mluvil v jazycích lidí i andělů, bez lásky je to jen dunění zvonu, řinčení činelů. 2 Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic. 3 Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil, bez lásky je mi to k ničemu.
4 Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; 5 není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, 6 není škodolibá, ale raduje se z pravdy; 7 všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží.
Kdo má takovou lásku, nemůže bližnímu ublížit.
Josef Poláček
Ale jistě, paní Nedbalová, že jsem zde „na špatném webu“. Ohlásil jsem to hned při mém prvním vstupu, že jsem se sem dostal jenom víceméně náhodou. Jednalo se vlastně jenom o úvodní text O. Vožeha – kde (na rozdíl od naprosté většiny křesťanských vyznání) zde byly některé zásadní otázky, problémy a protimluvy biblických textů pojaty alespoň do jisté míry odpovědně. A autor O. Vožeh se alespoň pokusil nalézat nějaké odpovědi v rámci křesťanství; které se ale nutně ocitají v protikladu s obvyklým, pohodlným křesťanským výkladem.
Co se ovšem toho platonismu týče: křesťané by si alespoň to měli uvědomit a přiznat, za jak mnoho jejich víra a jejich teologie vděčí řecké filozofii a jmenovitě Platónovi. Protože nebýt toho, pak by například fakticky nikdy nemohlo vzniknout něco takového, jako je křesťanská „Trojjedinost“. Protože tato Trojjedinost je ve své vnitřní provázanosti ryze dialektickým stavem a vztahem; a dialektiku v tomto smyslu (jako vztah mezi absolutním Bytím, mezi předmětným světem a mezi logem-duchem) vypracoval právě Platón, a nikdo jiný.
Petra R. Kaprálová (PRK)
Možná, že klíčem k pochopení je strom poznání dobrého a zlého. Zajímavé, že se strom nenacházel někde na okraji zahrady, schovaný, ale přímo uprostřed. Proč asi? Proč jej tam Bůh vysadil, Adamovi a Evě přímo před oči? Když Satan pokoušel Evu, řekl, že bude jako Bůh. Víme, že Satan je lhář, ale jeho lži bývají lstivé, zahrnují pravdu a lež. Když Satan pokoušel Pána Ježíše na poušti, řekl, že jemu patří království země. Pán Ježíš toto nerozporoval, protože to byla pravda… Myslím si, že strom poznání tam byl, protože z něj měl jíst jen Bůh. Ale Bůh chtěl, aby člověk toho byl svědkem. Člověk dostal neuvěřitelnou pravomoc a Boží podobu. Možná, že strom poznání byl součástí rajské svatyně, možná symbolizoval Boží svrchovanost nad člověkem, možná byl součástí Bohoslužby člověka v ráji. … Pak by první hřích nebyl pouhou neposlušností malého kluka, který sáhne po hrušce na sousedově zahradě, ale spíše porušením základního, klíčového vztahu člověka s Bohem, svatokrádeží, vzpourou. Člověk měl pravomoc nad zemí. Bůh to myslel vážně, tak vážně, že člověk mohl svou pravomoc přenechat jinému. Důsledek byl prvního hříchu bylo, že ji předal Satanovi.
Otakar Vožeh
Velmi blízké tomu, co se snažím vysvětlit od začátku. Adam s Evou znali před Pádem jen dobro a dobré. Zlo „tam někde“ bylo, ale oni zlo neznali. Bůh je před poznáním zla chtěl uchránit. Pojezením zakázaného ovoce získali poznání zla. V určitém smyslu se tím stali „bohy“, ale svými vlastními bohy. To klíčové je v tom, že zlo už existovalo předtím, než Adam s Evou Boha neuposlechli.
Bárta
Hurá! Když to, bratře Vožehu, napíšete takto – tak je to ale něco docela jiného, než jste psal na začátku.
Ano, měl jsem od počátku pocit, že to myslíte docela dobře, jenom jste to hodně špatně vysvětlil a hodně se dotoho zamotal s odkazem na „boží hněv“. Díky za upřesnění.
Otakar Vožeh
„Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Krista odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává“ (Jan 3,36).
„Jestliže však naše nepravost dává vyniknout spravedlnosti Boží, co k tomu řekneme ? Není Bůh, po lidsku řečeno, nespravedlivý, když nás stíhá svým hněvem ? Naprosto ne ! Vždyť jak by potom Bůh mohl soudit svět ? “ (Řím.3,5-6)