„Naše občanství je ovšem v nebesích, odkud také očekáváme Spasitele – Pána Ježíše Krista“ (Fil 3,20).
„Naše občanství je v nebesích. Tato biblická slova apoštola Pavla z jeho listu věřícím lidem do Filippi nacházejí ozvěnu v epištole Židům 13,14, kde čteme: „Zde nemáme trvalé město, ale toužíme po tom budoucím.“ Od roku 1968, kdy jsme s manželkou opustili svoji rodnou zem, jsme žili v dalších čtyřech zemích. Ne vždycky proto, že bychom chtěli. Spíš to bylo vázáno na naši misijní práci. Netrvalo nám dlouho, abychom pochopili, že jsme-li občany země jedné a žijeme v zemi druhé, žijeme tam jako hosté.
SOUVISEJÍCÍ – Otakar Vožeh / Jak jako křesťané máme žít?
Například, se svým americkým občanstvím, když jsem žil v Rakousku, podléhal jsem zcela konkrétním zákonům Rakouska. Nemohl jsem platit dolary, nýbrž euroměnou. Nemohl jsem mluvit jen tak s kým jsem chtěl anglicky, nýbrž jsem se musel potýkat s němčinou. Nemohl jsem při jízdě autem na křižovatce zatočit doprava na červenou – jak jsem zvyklý z Ameriky – musel jsem čekat na zelenou, i když z druhé strany nic nejelo. Při nákupu mi v samoobsluze nikdo nenaložil můj nákup do pytlů a neodvezl k mému autu, to všechno jsem si musel udělat sám. Nemohl jsem se prostě chovat jako Američan, když jsem žil v Rakousku.
Podobně je tomu s námi věřícími za našeho života tady na zemi. Jsme občany nebes, ale žijeme na zemi. Náš stát je nebe, avšak sídelním místem je nám tato planeta, se vším všudy. Jsme tu jako hosté, dočasně. Podléháme pozemským zákonům a není možné, abychom se tu tak docela chovali jako v nebi. Svým prvním narozením sem patříme. A stejně jako Američan žijící v Rakousku musí mít na vědomí blaho a dobro Rakouska, i občan nebe musí mít na paměti blaho a dobro svých pozemských spoluobčanů. Krásné slovo čteme v Bibli u proroka Jeremiáše 29,7. Toto slovo je adresováno židům žijícím z donucení v babylonském zajetí: „Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj.“
Na této zemi žijeme z Boží vůle, Bůh nás sem „nastěhoval“. Je naší povinností – povinností občanů nebes – abychom přispívali k pokoji a blahobytu a dobru a spravedlnosti světa, do které jsme byli Bohem na čas postaveni. Tím nejvyšším posláním, které nám tady Bůh svěřil, je zvěstovat Ježíše Krista jako jediného Spasitele, a ukazovat svým životem na tu lepší vlast, na náš nebeský domov. Američanovi žijícímu v Rakousku nepřísluší, aby se míchal do rakouské politiky, aby se snažil o změnu zákonů a zvyků Rakouska, aby se více podobaly americkým. Stejně tak občan nebe nebude moralizovat a snažit se o „ponebeštění“ země. To není naše poslání, jako to nebylo poslání Pána Ježíše Krista. Politicko-sociální aktivismus není programem Církve. Programem Církve – věřících – kdekoli na světě a za všech okolností je oslavovat Boha a zvěstovat Ježíše Krista.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Jako občané nebes žijící na zemi nemáme stát o uznání a slávu tohoto světa. Tím neříkám, že se jim máme vyhýbat. Nemáme však o ně usilovat. A když se dostaví? Někdejší známý kazatel Spurgeon říká: „Nakládejte se světskou slávou stejně jako se světským nepřátelstvím. Pohrdejte jí.“ Silné slovo, ale pravdivé. Již Sokrates kdysi prohlásil: „Co jsem to pokazil, že mě má chválit kdejaký ničema?“ Když nás svět chválí, buďme vždycky na pozoru.
Jako občané nebes nemáme hromadit poklady tohoto světa. Proč bych měl hromadit euroměnu, když s ní při návratu do Ameriky platit nebudu? „Ale hromaďte si poklady v nebi, kde je mol a rez neničí a zloději nevykopávají ani nekradou!“ (Mt 6,20) Ani koruny, dolary, ani euro v nebi neplatí.
SOUVISEJÍCÍ – Otakar Vožeh / Kdo je Duch svatý
Jako občané nebes jsme především pod Boží vládou. Jako občané Božího království máme plné právo na slávu a bohatství nebes. Vírou v Krista jsme se stali Jeho spoludědici a to, co patří Jemu, patří i nám! Apoštol Pavel píše: „Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jestliže děti, pak i dědicové, totiž dědicové Boží a spoludědicové Kristovi.“ (Řím 8,17 a 1.Petr 1,4).
Když říkám, že naším posláním není měnit tento svět, musíme si rozumět. Naše přítomnost na tomto světě, naše slova a celý náš život mají v sobě skrytý potenciál měnit společnost, ve které žijeme. To je možné jedině tehdy, žijeme-li jinak, podle jiných měřítek, než tento svět. Vyznáváme jiné hodnoty než tento svět. Nejsme na to pyšní, nemůžeme se chovat okázale a nadřazeně. Avšak každý, kdo nás zná, by měl o nás vědět – podle našeho života – že jsme občany nebes. Když jdeme po ulici, když nakupujeme v obchodě, když řídíme auto, když hospodaříme s penězi a majetkem, když žijeme svůj rodinný život – ve všech životních situacích má být zjevné, že nebe je naším domovem a Bůh naším nebeským Otcem a Pánem.
Pro každého věřícího člověka platí, že ať žijeme kdekoli, nezapomínáme nikdy na svou pravou vlast, na svůj jediný domov. Biblický žalmista říká: „Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych, usadil se jinde“ (55,7). Už dlouho se nepěstuje v české zemi pocit vlastenectví. Jaká škoda! Věřící člověk má jasné vědomí toho, že jeho pravá vlast je nebe. A toto nebeské vlastenectví z nás má přímo zářit!
Všechny současné události po celém světě ukazují na to, že návrat Ježíše Krista, našeho Spasitele, je velmi blízko. Jsme snad unaveni čekáním? Je dnešní Církev lhostejná k tomu, že se její Hlava, že se její Ženich brzy vrátí? Nikdo z nás nezná budoucnost, i když mnoho lidí by si přálo vědět, co nás čeká. Pro věřícího člověka je však vědomí, že budoucnost je v Božích rukou, zdrojem pokoje, naděje a radostného očekávání. Tak jako slíbil, že přijde poprvé, a svůj slib splnil, splní jej i podruhé a přijde. Přijde slavně, jako všemohoucí Pán a Král. Přijde si pro ty, kdo Mu patří, přijde si pro svou Církev.
Otázka nakonec: jste občany Božího království skrze víru v Ježíše Krista? Pokud ano, těším se na Vás doma, v nebi. Pokud nikoli, ať je Vám tento článek přátelskou výzvou k pokání a k víře v toho jediného Spasitele, Božího Syna, Ježíše Krista Pána.
Autor je zakladatelem československého vysílání Trans World Radio-Monte Carlo a dlouholetý mezinárodní misijní pracovník Datum: 25. října 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
18 Komentáře
Realtoltek
„Jako občané nebes žijící na zemi nemáme stát o uznání a slávu tohoto světa. Tím neříkám, že se jim máme vyhýbat “
Nejde o vyhýbání se ale pochopení podstaty. Veškerá sláva patří nebeskému otci. Stát o uznání a slávu tohoto světa je cesta do věčného pekla.
Olga Nedbalová
Opět velmi dobře napsané, tak jako předchozí komentář. Tedy, v rozporu s pokyny v komentáři chválím autora, ale ne abych se mu licoměrně vtírala, ale abych ho povzbudila k psaní dalších obdobných komentářů. Ano, sice platí ono Lutherské „Soli Deo Gloria“, nicméně vítejme kazatele a radujme se nad kazateli, kteří nám Boha přibližují. A radujme se i nad Slovem, které k nám přišlo. Vtěleným Slovem, Ježíšem Kristem. Nikdo a nic nám nemůže onu radost vzít. A kupodivu, i zde, ve světě můžeme vidět odlesky Božího království. Tam kde přebývá Slovo mezi křesťany, tam kde mají Ježíše ve svém středu.
Eva Hájková
Pěkné přirovnání, pane Vožehu. Mám na mysli to s vámi jako s občanem USA, žijícím v Rakousku. Ale v něčem to trochu pokulhává.
Když jste žil v Rakousku, tak jste jistě neočekával a nedoufal, že si pro vás osobně přijede šéf Spojených států amerických, který při svém příjezdu zahubí obyvatele Rakouska za to, že se mu nepoddali.
Nebo si to nemyslíte?
Omlouvám se a mrzí mě, jestli jsem se vás tím příměrem nějak dotkla, ale jednou se to všechno musí vyjasnit.
Jiří Aron
Paní Hájkové: nerozumím smyslu Vaší poznámky. Je jasné, že každé přirovnání pokulhává. O zde například v tom, že být občanem Ameriky nebo Rakouska je z pohledu občana nebeského občanství naprosto fuk.
Nechcete doufám panu Vožehovi připsat nějaké nečestné úmysly, že ne?
Eva Hájková
Určitě jsem neměla nečestné úmysly, pane Arone. Chtěla jsem jenom vědět, co si pan Vožeh myslí o vytržení a o posledních věcech vůbec. Tak nějak mi ta otázka při tom jeho srovnání vytanula na mysli. Ale pochopitelně netrvám na tom, aby mi odpověděl. Jednak je ta otázka trochu mimo téma článku, a taky bych ho tím rozhodně nechtěla uvést do nepříjemné situace. To mi má zvědavost za to nestojí.
Musím ale napsat, že přirovnání nebeského království ke státu se mi nelíbí. Působí to na mě negativně, ač pro někoho je to možná vtipné.
Jiří Aron
Už to nechci dál komentovat, jen mi ta Vaše myšlenka v kombinaci s Vaším dodatkem „Nebo si to nemyslíte?“ přišla tak, že mu něco podsouváte. Poněkud manipulativní mi to přišlo.
I mně se to přirovnání nebeského království ke státu vůbec nelíbilo. Navíc zrovna k USA, které se různými silovými (zbraně, armáda, financování, neziskový sektor všeho druhu včetně církevního) způsoby snaží ve světě o změny zákonů a zvyků tak, aby se více podobaly americkým. Jinak ale s článkem souhlasím a líbil se mi.
Olga Nedbalová
Paní Hájková, také jsem dlouho rozmýšlela o „posledních věcech“. Co je to vlastně přijetí Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele? Jsou lidé v dnešní době opravdu tak hrozně hříšní a špatní, takže můžeme říci, že chtějí chodit ve tmě? A vyřešeno? Co když za tím vším je nedokonalost pozemské církve a nás všech, kteří máme zvěstovat evangelium. Ano, samozřejmě existují lidé, kteří prostě chtějí stát na straně toho zlého. Ale co s lidmi, kteří jsou dobří, neubližují záměrně druhým, jen prostě odmítají přijmout Krista? Možná ani tak neodmítají Krista, ale spíše falešné učení, které se nám tady za tu dobu rozrostlo. Světlo evangelia zakrýváme nánosy náboženských předpisů. Klademe na nevěřící nebo začínající věřící těžká břemena svých požadavků a sami je nedodržujeme. Kážeme Kristovo evangelium o lásce s kamenným srdcem. Z Písma si vybíráme kameny na hříšníka. Ano, jak jsem psala, v poslední době čím dál více chápu Ježíšův nářek nad Jeruzalémem. A mám obavy, že Ježíš nenaříká nad nespasenými hříšníky, ale nad těmi, kteří měli být Božím lidem.
Karel Krejčí
Paní Hájková,
Bůh stále dává možnost spasení, tak jako ji dal Izraelitům, když onu nabídnutou spásu nepřijali. Bůh je nejen dokonalý Otec, ale i milostivý a slitovávající se. Toto mnoha „znalcům“ Bible uniká, což je z určitého pohledu dobře, ale zároveň i deformuje pravdu.
Václav Drozda
Tento článek není pravdivý. Je to pohled izolacionismu, poraženectví a escapismu. Naší vizí musí být růst Božího království a proměna společnosti skrze křesťanské politiky.
Bůh totiž poslal Ježíše, aby vykoupil nejenom jednotlivce, ale i celé národy, způsob života, kulturu a prostředí, ve kterém žijeme. Poslal nás být světlem světa a solí země a zjevovat, jak krásné je žít v Jeho lásce a podle Jeho plánu. Jsme povolání ustanovit Boží království na Zemi skrze církev. Církev musí získat vliv v klíčových oblastech, kam patří rodina, politika, církev, podnikání, umění, vzdělání a média. V Božích očích je důležitá každá oblast (zdravotnictví, sociální oblast, doprava,…), ale nejvíce způsob a kvalitu našeho života ovlivňuje to, jak funguje daných 7 klíčových oblastí. Křesťanští apoštolé jsou povoláni i do politiky, a poté křesťany mobilizují k volbě těch správných politických stran. Např. na Slovensku se to již podařilo a SR je nyní jednou z nejsvobodnějších zemí světa.
I u nás chceme, aby do každé z těchto oblastí byly aplikované Boží principy, které by postupně přinesly pozitivní změnu do celé naší společnosti jako na Slovensku. Nejprve ovšem bude třeba sjednocení katolíků a protestantů, aby církev tvořila plnou Kristovu postavu a Kristus si tak mohl podmanit národy.
Realtoltek
Ježíš nepotřebuje aby nějaká církev tvořila jeho postavu. Přijde sám a to stejně jak odešel.
Olga Nedbalová
Pane Drozdo, hodně jsem o Vašich slovech přemýšlela. Je sice pravdou, že přímo v Písmu se objevují varování před přílišným idealismem při šíření křesťanství. Tedy – budete pronásledováni pro mé jméno, budou vás zabíjet, vyhánět z chrámu. Už úvod Janova evangelia je vcelku drsný – zřejmě zůstanou lidé, kteří chtějí chodit ve tmě. a Ježíše nepřijmou. Ale na druhou stranu – máme kázat evangelium vhod či nevhod. Máme skutečně být solí země. Nemáme se bát. Nemáme si nic dělat z toho, když nás svět nazve blázny. K zapojení křesťanů do 7 oblastí mezi které patří i církev. Z toho mi logicky vyplývá, že zatím v církvi nejsou plně zapojeni křesťané. Tedy mimo skutečných následovníků Krista se zřejmě v církvi objevují i lidé, kterým jde o úplně jiné věci. Navíc na církve se nám nalepilo hodně balastu, jak tu často a správně upozorňuje pan Krejčí. To je hlavní příčina toho, že zatím se nedaří církve sloučit. Nejedná se ani tak o věci technického rázu (různý ráz liturgie), ale balast duchovní, jehož základem je pýcha. Napříč všemi církvemi se objevuje ohavnost, kdy Ježíšovo učení je deformováno za účelem světských věcí – bohatství, moc, sláva. Spojení církve a vládnoucí moci bylo na světě dlouho a ne vždy to bylo ku prospěchu. Ano, myšlenka evangelia je úžasná. Ježíš nám dává návod k dokonalému soužití. Problém je, že zatím stále působí na světě i ten zlý. Svádí lidi ze správné cesty, nedovoluje jim plně se otevřít zvěsti evangelia. I proto tak útočí na církev, církev zasažená zlem těžko může plně šířit dobro. Zakalená lampa nedá nikdy jasné světlo. A nedivme se lidem, když se do takových církví nehrnou. Ale máte pravdu v tom, že všechny výše vyjmenované překážky nás nemají odradit od zvěstování evangelia. I skrze naše jednání může Kristus působit. Věrní učedníci Krista mohou i zde, na tomto světě zvěstovat slávu Božího království. A to mohou všude, není žádná oblast, do které by učedník nemohl vstoupit.
Karel Krejčí
Pane Drozdo, nezklamal jste, Vaše lidskost je obdivuhodná. Kéž by bylo ve světě co nejvíce svobodných zemí.
pavel v
Jestli jsem správně pochopil autora, když říká, že bychom my, křesťané neměli usilovat o „ponebeštění země“ a že nemáme moralizovat, myslí tím, že bychom neměli vnucovat světu naše křesťanské zásady mocenskými (politickými) prostředky – zákonem. Máme hlásat slovo Boží jen osobním příkladem a nechat na nevěřících, ať se dobrovolně rozhodnou, zda se budou naším příkladem řídit.
Na druhé straně autor mluví o tom, že je naší povinností, abychom přispívali k pokoji a spravedlnosti světa. To znamená, že není nic špatného na veřejné (politické) angažovanosti křesťana, ba je to přímo naší povinností.
Shrnutí: Křesťané by se měli ve společnosti veřejně angažovat, ale nepoužívat své politické postavení k prosazování křesťanských zásad – nesměšovat církev a politiku – usilovat o přísně sekulární (nenáboženský) stát.
Eva Hájková
Paní Nedbalové
Já si myslím, že to není tak jednoznačné, že by ten, kdo nechodí do žádné církve a nečte Bibli, ani se nepokládá za věřícího, neměl vůbec žádný kontakt s Bohem. Možná má, i když třeba ani neví, že je to Bůh, kdo k němu mluví. Může například vnímat nějaký vnitřní hlas nebo něco podobného. Vždyť Bůh působí ve svědomí každého člověka.
Bible by se měla studovat seriózně, ne jenom tak povrchně číst a hned z toho něco vyvozovat. Pokud má člověk k tomu nechuť, tak raději Bibli číst nemá a má se prostě řídit svým svědomím.
V dějinách čas od času přicházejí období, kdy ve společnosti stoupá napětí a nejistota, jakási hrozba chaosu nebo jak to nazvat. Lidé jsou zvýšeně citliví, propadají snadno strachu a obavám. Někteří usuzují na brzký konec světa a naplnění všech těch hrůz z Apokalypsy. Teoreticky už mohl Ježíš přijít mnohokrát během těch dvou tisíciletí. Vždyť jindy bývala mnohem horší situace než dnes. Ve skutečnosti nic nevíme, jenom se nám zdá, že svět se jaksi zhoršuje. Církev by měla k tomu přistupovat s rozumem. křesťan by měl mít v Ježíši jistotu, která by z něj měla vyzařovat. Šířit kolem sebe pokoj, ne nejistotu.
Nedávno jsem poslouchala rozhovor se Zdeňkem Vojtíškem, který řekl něco v tom smyslu, že evangelium se bohužel někdy snaží šířit lidé, kteří podvědomě podléhají právě takovým vnitřním strachům a nejistotám, i když se sami o sobě domnívají, že jsou spaseni. Oni pak ten svůj strach přenášejí na druhé, například tím, že jim líčí hrůzy pekla apod. A protože si pak s takto znejistělými lidmi nevědí dál rady, přivedou je do církve, aby se o ně postaral někdo jiný. Ale tam také nemusí vždycky být po ruce nikdo kompetentní, naopak ovzduší strachu může vládnout v celém společenství.
Člověk, a křesťan zvlášť, by měl jednat zodpovědně v každé situaci. I v šíření evangelia.
Další věc je to, co jste už naznačila. My se dnes někdy s evangeliem pokoušíme šířit i to, co lze označit jako „zákon“. To je chyba.
A často přitom víc spoléháme na sebe než na Ježíše Krista. Já chci někoho získat pro Krista, abych měl zásluhu před Bohem. Já, já, já….
Olga Nedbalová
Ano, křesťan se musí spoléhat na Krista. Jakmile se začne spoléhat sám na sebe, bude to špatné. Ano, dosvědčuji, že pokud se člověk zaměří na sebe, podléhá zmatku a nejistotě. Ale pokud vzhlédne k Ježíši, získá ten pravý Pokoj. Ne, my nejsme 100 % dokonalí, někdy tápeme, nevíme, bloudíme…….Ale náš Pán takový není. On je skutečně Pravda, Cesta i Život. A to máme říkat všem lidem a o tom máme svědčit. Pokud sami toto popíráme svým chováním, když se spoléháme sami na sebe, pak těžko můžeme někomu svědčit o Ježíši.
Pavel M.
Jestliže se modlíme „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“, nemohou nám být pozemské záležitosti lhostejné. Máme aktivně přispívat k tomu, aby se i na zemi Boží vůle naplňovala – v politice, zákonodárství, kultuře, obchodě i v našem rodinném životě. Kristus ani apoštolové nekázali jen v synagogách, ale i na veřejnosti a v královských palácích. Naše nebeské občanství se MUSÍ promítat do všech oblastí života, jinak není věrohodné.
Olga Nedbalová
Ano, pokud uvěříme v Ježíše, necháme se pokřtít Duchem Svatým, pak poneseme Ovoce Ducha Svatého. A tím můžeme velmi pozitivně ovlivňovat život zde na zemi. Nemáme se pyšně stavět nad svět, ale máme si dát pozor, abychom se nenechali světem strhnout. Proto je tak důležitá neustálá konzultace s Ježíšem. Jen pokud budeme setrvávat v Ježíši, budeme tohoto všeho schopni. Budeme světlem i solí. Oddělení od světa neznamená se na všechno vykašlat, říci, že svět je hrozně hříšný a my, svatí, se takového světě štítíme. Tak si myslím, že někdo pod vedením Ježíše může být klidně politikem a vůbec to nebude ničemu vadit. Na druhou stranu, někdo pod vedením zlého může být pracovníkem v sociálních službách a bude to jen ke škodě. Protože povolání nejsou více či méně svatá, to jsou lidé, kteří je vykonávají. Tak jak člověka neznečišťuje to, co jí, ale to, co z něho vychází. Klidně si dejme na oběd vepřové, ale dejme si pozor na zlé myšlenky a slova, ty nás mohou znečistit.
Jolanah
jsme občany Božího království a to je všude, kde je Nebeský Otec a kde kraluje Jeho Syn. Určovat místo občanství je jako určovat místo Božího království…