Ota Pinkner: Svět hledače

Píše se rok 1968. Malý byt na znojemském sídlišti, unavená máma si u sporáku tiše a tak trochu smutně prozpěvuje, město se noří do tmy. Jsem malý kluk, přicházím do kuchyně a v očích mám slzy. „Mami, co bude, až umřu?“ Zaskočená maminka marně hledá potěšující slova. Váhavě se vyrovnává se situací: „No to víš…, tak to prostě v životě je…“, neumí si poradit s odpovědí. Vnitřní bolest přerůstá v zoufalství, mladá mysl nedokáže pojmout skutečnost, že jednou všechny ty krásné a šťastné dny života nenávratně skončí. Radost z bytí nečekaně protíná temný až hrůzyplný záchvěv strachu z nicoty.

Moji rodiče patřili mezi soudruhy, kteří považovali socialismus v zásadě za správnou myšlenku. Koncem 60. let sympatizovali s Dubčekem a rovněž zatoužili po „socialismu s lidskou tváří“. Jak šel čas, a události nabíraly spád, byl tu náhle 21. srpen. Na dohled od nás zarachotily tanky „spřátelených vojsk“ spěchající ku Praze. Víra v lepší zítřky dostala těžký zásah. Máma odešla ze strany, připlížil se strach z budoucnosti. Čerstvý závan svobody, který před okupací vykreslil na tvářích lidí úsměvy, byl vystřídán zmatkem a obavami. Poslední špetky naděje ukončila normalizace – období útlaku, pokořené svobody i pravdy. Lež zněla ve školách, v tisku, v rádiu, historie byla znásilněna nesmiřitelnou komunistickou ideologií. Názory šeptané doma nesměly být vysloveny jinde. V rádiu postupně umlkali naši oblíbení zpěváci, ze scény mizeli umělci. Mnozí emigrovali, někteří byli z republiky doslova vyhozeni. Padesátá léta v myslích lidí znovu ožila, ožil strach z StB, mezi lidmi zakořenila nedůvěra. Přicházela léta, kdy do vedoucích pozic nastoupili konzervativní komunisté šmahem a drsně se vyrovnávající s každým, kdo nesouhlasil se vstupem vojsk.

Díky Pražskému jaru 1968, které přineslo obnovu mnoha dříve zakázaných organizací, jsem byl zapsán do junáckého oddílu. Nastaly výpravy za dobrodružstvím, lovení bobříků, přišel čas kluboven na starém městě a přátelských vztahů. Dost mě to bavilo! Zakrátko však byl skauting úřední mocí zakázán a na indexu se stejně jako v 50. letech ocitly i knihy Jaroslava Foglara. Začala doba verbování do Pionýra. Nevstoupil jsem – a rodiče mě naštěstí nenutili. Můj názor na život a životní hodnoty formovali především oni, ale od určitého věku také literatura či filmy. Hltal jsem mayovky i verneovky, ale byl to především Foglar, jehož příběhy se odehrávaly v prostředí blízkém nám junákům ze Znojma, v přírodě a temných uličkách. Režimem zakázané Rychlé šípy kolovaly od jednoho spolužáka k druhému a kdekdo z nás si přál tyto příběhy prožívat nejenom na stránkách komiksů, ale především v životě! Historické jádro našeho města poskytovalo ideální prostor pro ukojení silných tužeb po dobrodružství – ponurá místa se sporým osvětlením pouličních lamp, oprýskané domy s malými dvorky plnými haraburdí, kamenná sklepení skrývající stopy dávných generací. Podobně jako hrdinové foglarovek jsem byl uhranut atmosférou těchto zapadlých koutů a uliček. Časté výpravy ze sídliště do starého města sytily mou touhu po dobrodružství a současně oživovaly otázky týkající se smyslu lidské existence.

S  partou kamarádů ze sídliště a ze třídy jsme výzvu vytvořit „něco jako klub“ vzali vážně. Marně se nás snažili někteří všímaví spolužáci sledovat a vymámit z nás naše tajemství! Stali se z nás dobrodruzi podnikající tajné výpravy do zšeřelého starého města, jeho uliček, dvorů a hradebních věží. Nacházeli jsme neznámé vstupy do středověkých chodeb podzemního bludiště. Zkoumali jsme staletá sklepení. Hluboko pod zemí jsme objevili dveře do znojemské architektonické chlouby – unikátní radniční věže, kterou jsme triumfálně navštěvovali, kdykoli se nám zlíbilo. Vlastním zámkem jsme uzamkli a dočasně si „přivlastnili“ prastarou věž chrámu sv. Michala a také zřídili klubovnu v nepřístupném předválečném bunkru pod znojemským hradem. Týden co týden jsme se tak setkávali se stopami dávných věků a čas od času diskutovali o tajemství života i smrti. Ani se mi dnes nechce věřit, kolik jsme toho prožili v tak málo letech. Otázka po smyslu bytí a nebytí se do mě napevno „zasekla“. Klíč k odemčení tajemství však stále chyběl.

Devítiletka končí, píší se posudky a doporučení na střední školy. Nemám šanci, soudružka třídní nezná slitování. A tak se ocitám v továrně na obráběcí stroje TOS Kuřim u Brna. Starý, komunisty zdevastovaný zámek coby závodní internát se školou – prostředí silně připomínající vojenská kasárna. Oprýskané kovové pryčny s proleželými matracemi, omlácené počmárané skříně, unavená slabá žárovka uprostřed místnosti. Nástupy k večerní prohlídce, krákoravě káravý hlas prošedlé soudružky vychovatelky, výhrůžky za nedodržení pořádků, strach z šikany opilých třeťáků. Škola probíhá na zámku, na šestou ranní pak do továrny. Temné haly s obráběcími obludami, sporé světlo, pachy olejů a emulzí, sténání obráběného kovu. Tíseň, obavy z budoucnosti. Jak přežít čtyři roky tohoto „vězení“?

Rok 1975 je v plném proudu. V té době se cosi začíná odehrávat jakoby „za hlavní scénou“ továrně depresivní reality. Do mého života vstupuje hudba, se vší silou a intenzitou, emocionálním nábojem i transcendentním přesahem. Pink Floyd vydávají legendární The Dark Side Of The Moon a já u starého gramofonu doslova „létám“. Nacházím alternativní prostor pro život. Společně s  Yes, Genesis, Led Zeppelin, Cream, Uriah Heep, Deep Purple a mnoha a mnoha jinými vnímám smysl života v kráse vystavěných kompozic, kytarových či klávesových sól a exponovaných pěveckých vokálů. Prorocká sóla Davida Gilmoura vynáší mého ducha do nebeských sfér a pomáhají udržovat střelku kompasu ve správném směru: nepatřím do továrny! Elektrická kytara mi pomáhá najít, kdo vlastně jsem, i když je to vlastně jen iluze, která mi pomáhá přežít. Díky hudbě a svým zlepšujícím se kytarovým schopnostem však začínám věřit, že továrna není můj úděl, můj celoživotní osud, má koule s řetězem na nohou. Jeden z kamenů do mozaiky mého hledačství je pevně zasazen.

Se smrtí jsem se „setkal“ dvakrát nedlouho po sobě. V 17. letech mě závodní lékař odbyl jako „simulanta“ a poslal s bolestmi zpět na intr. Výsledkem byla záchranka a okamžitá operace (již prasklého) slepého střeva. Přežil jsem. Ve dvaceti stejná situace s vojenským lékařem. Neuznán, vyhozen a zakrátko bleskurychle hospitalizován se žloutenkou v pokročilém stádiu. Jakoby se mě „někdo“ chtěl definitivně zbavit, když v tom zasáhl „kdosi jiný“, kdo měl autoritu situaci zvrátit v můj prospěch.

Píše se rok 1986. Je mi sedmadvacet, s mojí milou novomanželkou Hanou odcházíme z radnice a na společnou cestu životem. Stěhujeme se už napořád ze Znojma do Brna. Znojemskou továrnu obráběcích strojů jsem opustil s jásajícím srdcem, v kapse mám průkazku profesionálního agenturního kytaristy. Život se však začíná ubírat nečekaně jiným směrem. Narušené zdraví vyžaduje změnu stravování     i životního stylu. Objevujeme „zdravou výživu“ a jsme vtaženi do prazvláštní komunity duchovních a věřících lidí. Výživové přednášky střídají informace o astrálních tělech, o „životě po životě“, na řadu přichází virgule, pružiny a zjištění, že „to“ opravdu funguje! Okultismus se na čas stává předmětem našeho zkoumání. Vyhlídku kariéry profesionálního muzikanta dávám po několika nezdařených pokusech sestavit vlastní profikapelu „k ledu“. Jsem přijat do lidové školy umění jako učitel kytary, studuji konzervatoř, hraji v kapelách. Hanička je redaktorkou časopisu Opus musicum, přispívá recenzemi do celostátních hudebních časopisů Melodie a Géčko a společně si přivyděláváme na živobytí mytím oken.

Přichází rok 1989, čas předrevoluční. Je mi třicet let. Do mého života vstupuje kamarád a skvělý bubeník Jirka, plánujeme kapelu. Definitivně nahrazuje moji ženu coby parťák na oknech a tak máme příležitost mluvit o životě. V šestém patře čerstvě dostavěného bloku bohunické nemocnice, jehož prosklené plochy společně umýváme, Jiří o pauze vytahuje jakousi knížku a čte mi dost divná, avšak přitažlivá slova: „Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec… Já jsem první i poslední, ten Živý. Byl jsem mrtvý, a hle, žiji na věky věků… mám klíče smrti i podsvětí.“ Zní mi to jako nějaké bláznivé sci-fi. Nerozumím tomu, jsem zmaten. „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne,“ krájí mé nitro další text. „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“ O čem mluví? A kdo to je? Nějaký cvok? Bláznivý fanatik? Vůdce sekty? Nechápu vůbec nic. Jiřího považuji za seriózního muže, co se s ním propánakrále děje? Chci vědět víc. A Jirka mi zvesela vypráví o své čerstvé zkušenosti s Kristem. Motá se mi z toho hlava víc, než z výšek, ve kterých pracujeme. Hudba náhle přestává mít svou přitažlivost. Zdá se mi to, nebo jsou ta slova odpovědí na mé hledání?

Osobní zkušenost s paranormálními jevy a léta mezi duchovními lidmi mě přivedla k přesvědčení, že „nad námi něco je“. Něco, nebo snad – někdo? Tápu. Uvědomuji si, že ale přece „komusi“ vděčím za dvojí záchranu života! Neměl jsem velkou šanci, ale jsem tu! A slova, která teď poslouchám, zní důvěrně, skoro jako pozvání, jsou plná naděje. Současně ovšem důsledně válcují mé nitro, plné temných zákoutí a strachů. Postupně nabývám jistoty, že mám-li být v hledání odpovědí na otázky z dětství poctivý, musím začít zkoumat slova onoho muže z Jirkovy knížky, ať už to dopadne jakkoli. V hlavě mi hraje refrén: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má věčný život a nejde na soud, ale přešel ze smrti do života…“

Řadu měsíců žiju doslova jako tělo bez duše. Copak nestačí poctivě usilovat           o charakter Mirka Dušína?! Nevím o té knize nic, ale nabývám dojmu, že ona o mně ví vše. Záchrana je prý zdarma! (Stačí pouze maličkost, předat mu kompletně celý život). Jsem unaven. Za třicet let jsem prožil už ledacos, ale tohle je dost silná káva. Jirka je laskavý a trpělivý. Vnímá můj boj a úpornou, leč marnou snahu obhájit se. A tak mě povzbuzuje ptát se ticha kolem sebe: „Jsi opravdu TEN, za něhož se vydáváš?“ Zkouším to, ale nic se neděje. Tedy zdánlivě. Měsíce mi trvá, než si to uvědomím. Někde v hlubinách nitra už totiž dávno odpověď mám; přišla poznenáhlu, velmi nenápadně. Jakoby větrem nesená ve mně rezonuje tichá ozvěna slov: „Našel jsi mě…“.

Dnes je mi téměř šedesát a ohlížím se zpět. Dvě životní rozhodnutí bych neměnil – vztah s mou ženou a odevzdání života Nejvyššímu. V jeho společnosti je totiž člověk docela v klidu. Tak nějak to ve své autobiografii vyjádřil i Eric Clapton. Jsa vysvobozen od drog a alkoholu konstatuje: „Ateista by asi řek´, že jsem prostě změnil postoj, a do určitý míry to taky sedí. Jenže v tom bylo mnohem víc než to. Našel jsem místo, kam se můžu obrátit, o kterým jsem vždycky nějak věděl, ale nikdy jsem v něj nechtěl nebo nepotřeboval uvěřit. Od tý chvíle až do dneška se každý ráno modlím, abych poprosil o pomoc, a každej večer stejným způsobem zase vyjadřuju vděčnost za to, že žiju a hlavně, že jsem střízlivej. A modlím se vkleče, protože tak chci vyjádřit pokoru… Klidně se zeptejte, proč to dělám, odpovím… funguje to.“

Autor: Ota Pinkner