Oba jste muzikanti, dlouhé roky jste působili jako vedoucí chval. Jaké místo měly chvály v životě vaší rodiny, když byly vaše dcery ještě malé?
Hana: Když jsme dřív byli na pódiu a holčičky to bez nás musely vydržet, nacpali jsme je do první řady, abychom je měli pod dohledem. Řekli jsme jim ale, že jsme tým, a když ony nebudou chválit, nebude to celé. Ony to přijaly a bylo vidět, že to myslí vážně. Pěly ostošest, tleskaly, Adélka tančila.
Ota: Myslím, že děti potřebují vnímat, že pro rodiče nejsou chvály jen služba v neděli. Když byly malé a ukládali jsme je ke spaní, hrál jsem jim různé písničky, třeba od Claptona, a i chvály tam měly své místo. Holky vnímaly, že ať hraju takovou nebo makovou muziku, je to vyjádření mého srdce Bohu. A v době, kdy jsme nebyli v žádném sboru, jsme měli domácí bohoslužby a součástí toho byly i chvály.
Oto, u tebe se před lety objevil zdravotní problém, který je obzvlášť pro muzikanta nepříjemný – pískání v uších, tzv. tinnitus. Jak se to stalo?
Ota: Na jednom koncertě jsem stál v první lajně a zapomněl jsem doma ucpávky do uší. Několik nocí jsem pak nespal, pískání v hlavě bylo děsivé, tak jsem šel na ORL. Doktorka mě seřvala, že jsem měl přijít do dvou dnů na kapačky, a dala mi nějaké prášky.
Týden nato jsme jeli s Johnem de Jongem (britský hudebník a vedoucí chval, v 90. letech opakovaně navštěvoval ČR, později zde i několik let žil – pozn. red.) do Manchesteru, kde jsme sloužili. Ten týden pro mě byl strašně těžký, protože jsem musel naplno fungovat na pódiu, a přitom mi bylo zle, nemohl jsem spát, tinnitus byl hodně silný. Prášky nezabraly.
Po roce jsem byl natolik zoufalý, že jsem si chtěl rozbít hlavu o zeď. Pak jsem jednou v nemocnici potkal jednoho bráchu, který měl na břiše velký nádor. A on řekl: „Víš, mně před patnácti lety říkali, že asi dost brzo zemřu, abych s tím počítal. Ale Bůh je větší než ten nádor a je větší než tvůj tinnitus.“ Tam pro mě nastal zlom. Jako bych se mentálně dostal nad ten problém. Mám ho pořád, Bůh mě sice neuzdravil, ale můžu svědčit o tom, že i s tinnitem se dá kvalitně žít, i když samozřejmě musím být na uši opatrnější. Předtím jsem si myslel, že jsem definitivně skončil, prodal jsem všechen hudební aparát. Ale po čase jsem zase začal kupovat kytary…
Hana: Totálně se uzdravil. Jak začal nakupovat kytary, bylo jasné, že je v pořádku (smích).
Několik let jsi taky zápasil s vážnou osobní krizí…
Ota: Dodnes nemám zodpovězeno, co bylo příčinou, ale určitě v tom hrálo roli moje nastavení perfekcionisty zaměřeného na výkon. Má to své dobré stránky, když člověk umí zabrat a dělat věci pořádně, ale pokud je to uchopeno špatně, člověka to zničí. Později jsem si uvědomil, že jsem si svým výkonem chtěl zasloužit přijetí rodičů. Člověk vlastně nespoléhá na Boha, ale na své schopnosti. Bůh je ale dobrý; když viděl, jak propadám sebeklamu, zastavil mě. Nic jiného než tvrdý náraz bych nepochopil a nepřijal.
Kdy se to stalo?
Ota: Krize nastala v roce 2002, kdy se ze dne na den objevily sebevražedné a vražedné tendence. Bojoval jsem s myšlenkami, že se zblázním a nebudu mít svoje jednání pod kontrolou. O to to bylo horší: Navenek jsme byli krásná rodina, a já jsem skoro denně bojoval s těmito myšlenkami. Musel jsem udělat radikální změnu. Věděl jsem, že potřebuju odpočívat, ale nevěděl jsem, jak se to dělá. Začal jsem každý den chodit na procházky a musel jsem si vybojovávat pokoj, aby ty hrůzné myšlenky odešly.
Časem jsem se naučil být s Bohem jenom kvůli němu a kvůli sobě. Ne kvůli službě nebo přímluvě, ne proto, abych si zasloužil, že budu přijatelnější. Hlavou jsem věděl, že se to nedá zasloužit, ale potřeboval jsem to prožít. Učil jsem se to asi deset let. Proces uzavřel jeden katolický exorcista, který se za mě modlil a řekl mi, že musím stát víc na Božím slově a že je to můj boj. Vnímal jsem to jako konečné osvobození. Sebevražedné myšlenky slábly, až přestaly mít jakoukoli sílu.
Jak jsi tyto těžkosti prožívala ty, Hanko?
Hana: Snažila jsem se nepodlehnout strachu, že těm vražedným myšlenkám podlehne. Chtěla jsem, aby to holky nepocítily. Snažila jsem se naplno radostně žít. O tom píšu ve svých knížkách (kniha „Jedno potěšení týdně“ a další – pozn. red.). Manžel v tu chvíli nebyl schopen mi ta potěšení dopřávat, protože byl rád, že vůbec žije. Potřebovala jsem najít zdroj u Táty, najít důkaz toho, že o mně ví a že mu na mně záleží.
Když jste měli krizi v manželství, začali jste se společně potkávat v modlitbě u Hanky v galerii. To byla cesta k řešení, která vám pomohla?
Hana: No jasně! To byl zásadní moment. Tím, jak bylo všeho hodně, ztratil se nám modlitební život nás dvou. Modlili jsme se s holkami, ale když jsme se chtěli modlit spolu, tak nám to nikdy nevyšlo. Buď někdo zazvonil, nebo jsme se pohádali, nebo jsme se dohodli na nějakém čase, a jeden z nás na to zapomněl. Řekli jsme si, že takhle to asi nepůjde. A můj obchod se naskytl jako možnost, kam chodit.
To jste dokázali – modlit se spolu, i když mezi vámi panovalo napětí?
Hana: Když jsme se tam začali setkávat, ani jsme se moc nemodlili, jenom jsme…
Autor: Kateřina a Tomáš Coufalovi Foto: Život víry – Pinknerovi
Ukázka z rozhovoru, který vyšel v březnovém čísle Života víry. Hana a Ota Pinknerovi se v něm dále ohlížejí za konferencemi „Hrejte dobře a zvučně“, kterými v 90. letech prošla řada vedoucích chval. V rozhovoru mluví o tom, jak se na to dá navázat a jaké jsou chvály dnes. Pinknerovi s otevřeností i životním nadhledem také sdílejí, co jim pomohlo v manželské krizi a jak čelili výzvám různých životních etap.
Číslo se tentokrát věnuje tématu chval. Chvály jsou odnepaměti součástí bohoslužeb. Rozumíme ale tomu, co děláme?Jak se dnešní církevní hudba mění? Co z hudby v církvi je kulturně podmíněné, a co má nadčasovou platnost? Proč se nám někdy chvály zdají divné a je pro nás těžké se k nim přidat? A jsou vlastně „chvály“ jen pro Boha, nebo i pro lidi? Nad otázkami se zamýšlejí Miloš Poborský, Šimon Konečný, Chuck Lawless, Johana Ondráčková a Marek Moškoř.
Téma doplňuje rozhovor se zpěvačkou Janou Zubajovou ze slovenské skupiny Heartbeat.
O tom, že účast na běžkařském závodu s nevidomými může přinést nové pochopení jednoho z Ježíšových podobenství, píše Miloš Poborský. Petr Fulier se v dalším článku zabývá nebezpečím snadné dostupnosti porna v dnešní době.
Číslo přináší také historický rozhovor s obhájcem indiánů Rogerem Williamsem, biblické zamyšlení o Ježíšově spánku uprostřed bouře či fejeton o hledání Božího vedení.
Nechybí ani příběh čtenáře a recenze, kreslený vtip Pavla Bosmana, zprávy o dění u nás i ve světě či oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a zvukové podobě.
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.
