Ondřej a Bohdanka Medřičtí: Vůbec se neznáme, ale zvu tě k nám

Brali jste se loni v červnu, jste tedy ještě novomanželé. Je něco, co vás po svatbě na tom druhém překvapilo, co jste předtím nevěděli?

Bohdanka: Ondra už před svatbou řekl, že nebude dávat prkýnko dolů. Takže mě už nic nepřekvapí (úsměv).

Ondřej: Já jsem taky čekal nějaké složité sžívání – jak nás někteří upozorňovali, že první rok je složitý. Ale ať hledám, jak hledám, tak zatím nic takového není.

V čem se od sebe nejvíc lišíte?

Ondřej: Ve spoustě věcí. Bohdanka je roztržitý, trochu zběsilý člověk, já jsem spíš rozvážný a spořádaný typ.

Bohdanka: A zodpovědný. Já jsem takový chaotik.

Ondřej: Ale prostě s tím žijeme.

Společné ale máte to, že pocházíte z věřících rodin. Bylo díky tomu vaše osobní rozhodnutí pro Ježíše snazší, nebo to naopak bylo v něčem složitější?

Bohdanka: Pro mě bylo jednodušší samotné rozhodnutí, ale o to těžší bylo získat osobní vztah s Ježíšem. Myslím si, že pro děti z křesťanských rodin je těžké nepřebírat vztah s Bohem jen od rodičů. A taky smést ze stolu všechny představy a to, co vám bylo řečeno, a začít si ho budovat od začátku.

Ondřej: Já jsem věřil v Boha odmalička, na tom se asi nikdy nic nezměnilo. Ale myslím si, že rozdíl byl v tom věřit v Boha a žít s Bohem. Žít s Bohem jsem začal až asi v patnácti.

Vzpomenete si na konkrétní moment, kdy jste se rozhodli pro Ježíše?

Ondřej: Na jedné křesťanské akci jsem potkal člověka – v té době byl můj život strašně smutnej, vůbec mě nebavil – a tenhle člověk byl šťastnej. Chtěl jsem být jako on. Začal jsem se s ním kamarádit a zjistil jsem, že žije s Bohem. Tak jsem se modlil a řekl jsem Bohu, že už nechci žít dál tak, jak jsem žil.

Bohdanka: Já si jenom vzpomínám na takový pocit – to mi bylo asi sedm nebo osm, kdy jsem si uvědomila, že mám hrozně ráda Ježíše. Ale spíš to byl takový postupný proces. Určitě mě v něm „nakopla“ věta, kterou mi řekla moje teta – že až mi bude osmnáct, určitě v Boha věřit nebudu. Možná trochu i proto, abych jí dokázala, že to není pravda, že moje víra není jenom něco převzatého od rodičů, jsem o tom víc přemýšlela, abych si to ujasnila.

…

Jak jste se s Bohdankou seznámili?

(Oba dva se smějí.)

Bohdanka: My na to máme jiný pohled…

Ondřej: Přes internet. Jsme ze stejné církve (KS) a všechny mládeže se jednou za rok sjedou, takže nějaké obecné povědomí jsme o sobě měli.

Bohdanka: Já jsem si o Ondrovi myslela, že je to namyšlenej machýrek.

Ondřej: Jo, no… Ale na těch akcích jsme spolu žádný kontakt neudržovali.

Bohdanka: Až když chtěl Ondra jít do Brna na školu a chtěl se přijet podívat na den otevřených dveří. Kamarádka mi napsala, že asi bude ubytovaný v nějakém hotelu. Připadalo mi to hloupé: Když je v Brně tolik křesťanů a jede sem nějaký jiný křesťan, proč by měl spát v hotelu? Tak jsem se rozhodla, že ho pozvu k nám domů. Rodiče s tím nějakým zázrakem souhlasili a já jsem mu napsala: „My se vůbec neznáme, ale zvu tě k nám.“

Bylo to proto, že se ti líbil?

Bohdanka: Ne, ne. (Otáčí se k Ondrovi:) Teď to zní, že jsem tě chtěla sbalit, ale nechtěla. Nebyly v tom žádné postranní úmysly.

Ondřej: Mě tohle pozvání mile překvapilo a potěšilo. Zase v tom bylo poznání: Aha, takhle funguje církev. Sám sebe jsem překvapil, že jsem pozvání přijal.

Jaké to bylo, přijet do neznámé rodiny, kde byly tři holky na vdávání…?

Ondřej: Celá návštěva v Brně byla moc příjemná. Nicméně doteď je mi vyčítáno, že jsem byl moc „upejpavý“.

Bohdanka (souhlasně přikyvuje): Pamatuju si, jak jsem si tehdy říkala: Jé, tak to ne. I kdyby tam náhodou něco bylo, tak to nejde. On je moc tichý, a já jsem moc hlučná. Tím jsem to uzavřela už první den, co jsem ho potkala.

Co se tedy stalo, že jste se dali dohromady?

Bohdanka: Hned od první věty, co jsme si napsali, jsme si sedli. A po čase – zhruba ve stejné době – se to pro oba začalo vyvíjet jako něco víc než kamarádství.

Ondřej: Já jsem ležel v nemocnici na poslední operaci a tys byla v Izraeli.

Takže to bylo až po Ondrově úrazu?

Bohdanka: Ano. Ten úraz byl důležitý moment… I když, lidi si myslí, že to bylo jak v romantických filmech – že ten úraz byl čas, kdy jsem se do Ondry zamilovala…

Ondřej: … jak tam leží rozmašírovanej na lehátku…

Bohdanka: Už předtím jsem k němu měla úctu, a když jsem viděla, jak se postavil k úrazu a jaký má vztah s Bohem, ještě to posílilo můj respekt k němu a k tomu, jaký je muž. Ale zamilovali jsme se do sebe až trochu později.

Ondřej: Bohdanka mi nahrála písničku a poslala mi ji do nemocnice. Před poslední operací jsem ji pořád dokola poslouchal a zjistil jsem, že mi Bohdanka chybí. Uvědomoval jsem si, že můžu umřít. Při předchozích operacích jsem si říkal: „Klidně ať umřu, půjdu do nebe za Bohem a bude mi líp.“ Ale teď jsem umřít nechtěl, protože jsem věděl, že mám dobré přátele.

Bohdanka: Ondra mi teď nedávno ukazoval, že si napsal do deníku, že nechce umřít kvůli mně. To bylo hezké. Ve stejnou dobu jsem odjížděla z Izraele a říkala jsem si: Mně Ondra nějak chybí. Asi ho začínám mít ráda.

Jak dlouho jste spolu chodili?

Ondřej: Tohle zjištění se odehrálo v únoru a začali jsme spolu chodit v září…

Bohdanka: … protože Ondrovi to tr-va-lóóó…! (smích)

Ondřej: To bylo v roce 2018 a za necelé dva roky jsme se vzali.

Jak prožíváte osamostatnění od rodičů, navíc v tak mladém věku? Jaký je „dospělácký“ život?

…

Text: Kristýna Urbanová a Kateřina Coufalová

Foto: Kristýna Urbanová

Rozhovor, ve kterém také Ondra mluví o vážném úrazu a Bohdanka o stáži v izraelské armádě, najdete v plném znění v únorovém čísle měsíčníku Život víry. Časopis také přináší téma „Najít Boží směrovky“ – nad hledáním Boží vůle se zamýšlejí také Jakub Limr, Jarrid Wilson a Jaroslav Pleva. V časopise dále najdete úvodník Petra Húště „Když nevím, kam dřív skočit“, ohlédnutí za životem výtvarníka Václava Lamra nebo příběhy čtenářů – o naplněné touze po dítěti a o tom, jak Bůh přivedl jeden misionářský manželský pár do Čech. Nechybí ani další povídka o Sherlocku Holmesovi z pera Michala Klesnila, zamyšlení Davida Floryka nad vlivem neomarxismu na dnešní společnost a recenze knih Dana Drápala „Ukážu ti, co se má stát“ a Petea Greiga „Jak se modlit“.

Časopis Život víry si můžete přečíst v papírové i elektronické verzi nebo si lze všechny hlavní články poslechnout jako audio nahrávku. Více na www.zivotviry.cz