Začala jsem číst Pána prstenů. Dozrál čas. Já jsem dozrála. Ovšem ne natolik, abych přečetla i předmluvu – skočila jsem rovnou do první kapitoly. A ve svých skoro čtyřiceti letech jsem si začala užívat pomalé čtení, naposledy vychutnané za gymnaziálních dob.
Bilbo Pytlík, hobit ze Dna pytle, přichystal oslavu ke svým 111. narozeninám, tak je psáno. Najednou jsem rozuměla tomu, proč je potřeba vyjmenovat všechny spřízněné rodiny, proč jim věnovat několik řádků textu. Brandorádi, Hrdonožkové, Kšandičkové a další. Sama se poslední dny ponořuji do sladkých vod svého rodokmenu a s chutí nahlas předčítám jména svých předků, své rodiny, a nechávám fantazii, ať si vymýšlí, jací asi mohli být. Identifikuji se a je mi dobře. A hobit ať si u toho mého identifikování klidně chystá víno a jídlo a dárky a ať klidně přivítá Gandalfa a provede i pár žertů. Mně je dobře, protože vím, kam patřím. Odpočívám.
Odpočívám, když jsem s těmi, kteří mě mají rádi a se kterými je mi hezky. A může to být krátká či dlouhá návštěva, telefonát, ale i myšlenka na někoho laskavého a láskyplného smí naplňovat mé nitro a já si ji smím vychutnat. Všímejte si, smí, nikoliv musí.
Pan Pytlík a hobiti vůbec jsou nárůdkem, který si potrpí na velké množství (nejlépe dobrého) jídla. To jim pomáhá překonat kdejakou křivdu, urážku či špatný den. I do toho jsem již spolu s Tolkienovým malým lidem dozrála. Dobře udělané jídlo mi umí výrazně zvednout náladu, dokáže zpříjemnit těžký den, třeba i plný strachu a napětí. Zažila jsem to jednou v Istanbulu, městě přetékajícím výtečnými pokrmy. Čekala mne tam náročná schůzka, na niž dnes vzpomínám s milým nádechem. Co dokáže trocha (více) rýže, zeleniny a naloženého masa nebo opečená ryba! Věřím tomu, že hobití život mi má co dát.
Jedna z mých tet je tak trochu Tom Bombadil. Pro ty, kteří ještě k četbě Pána prstenů nedorostli, poznamenávám, že je to chlapík, který je blázen ze všeho živého kolem sebe. Moji tetu byste mohli zahlédnout, jak se plazí po louce a fotografuje tuhle květinu, tamhle brouka. Je tam ona a Boží stvoření. Nikdo jiný není zván. Jen ona, v maximální míře fascinovaná barvou, tvarem, vůní, pohybem. Každou tu Boží havěť zná jménem. A já si představuji, jaké blaho je oslovit každého tvora jeho jménem. To je najednou svět naplněný až po okraj, protože jméno dává náplň. Bezejmenní končí na jedné hromadě, ti se jménem mohou vystoupit do popředí. Jako si ona šeptá jména květin a bezobratlých, já si šeptám jména mužů a žen. A moje i její srdce jsou naplněna zvláštním poznáním, které přináší radost. Jsou to krásné chvíle. Kdo si je umí dopřát, je bohatý.
Když přemýšlím o odpočívání, vyvstane mi nejprve myšlenka na práci jako nutnou akci před odpočinkem. Vnímám, že jsem, dá-li Pán, tak v polovině svého života, který nesmím promarnit. Byl mi dán čas, prostor a hřivny. Co s tím udělám? Všechno to vezmu a roztočím, rozproudím, rozmnožím. Nelze plýtvat drahocenným časem, kdysi zdánlivě bezedným budgetem minut a dní.
Ovšem pak je tu také čas odpočinku, kdy zpomalím, zastavím, nechám ruce klesnout, zavřu brány okolnímu světu a snažím se jen tak být. Jen tak si přemítat, koukat z okna, lelkovat při sobotním ránu a být jen s těmi nejbližšími. A pokud to jen trochu lze, chci nespěchat a být pomalá – to abych si stihla pěkně všimnout, jaká je to slast, když dýchám, když myslím, když hladím, když se dívám.
Trochu si říkám, že to zpomalení a nabrání sil je jako léto v Hobitíně. Než Frodo, jedna z hlavních postav Pána prstenů, odešel na nejistou a nebezpečnou cestu, dopřál si léto ve svém Kraji. A až s přicházejícím podzimem svůj domov opustil a vydal se vstříc neznámému, ale těžkému úkolu. Lehnout si v létě na záda a pozorovat mraky mě upokojuje a hladí. Jiná perspektiva jako by mi vháněla sílu do žil. Zkuste si, co s vámi dělá, když sledujete oblohu vleže, když se díváte do prostoru, za nímž je nekonečno. Tento pohled neděsí, ale dává naději.
A až pomine léto, čas odpočinku, ten, kdo cítil vůně, viděl krásu, dotýkal se tepla a kochal se Boží nekonečností, může vkročit do podzimu a připravený zase smí roztočit své hřivny a být s plným vědomím zodpovědný za to, jakou prací naplní tento svět.
Autor: Kateřina Vávrová Foto: Pixabay – ilustrační
Autorka je psychoterapeutka, členka České asociace pro psychoterapii.
Článek vyšel v letním dvojčísle měsíčníku Život víry, které přináší pohled na odpočinek očima teologů, pastorů, terapeutů i fyziologa (J. Bukovského, L. Sztefka, M. Bužgy a dalších). Jak souvisí židovský šabat s křesťanskou nedělí? Proč potřebujeme regeneraci? A co když se „nicnedělání“ bojíme? O zkušenostech se syndromem vyhoření otevřeně vypráví misionář Jiří Dohnal.
V časopise si můžete přečíst také rozhovor s emeritním předsedou CB a ERC Pavlem Černým. Ten vzpomíná nejen na setkání s papežem Františkem či komplikovaný vztah s kardinálem Dukou, ale také na svého otce a dědečka, kteří mu byli příkladem věrnosti uprostřed pronásledování.
V dvojčísle Života víry najdete spoustu dalšího prázdninového čtení: Nahlédnutí do zákulisí seriálu o Ježíšově životě The Chosen, příběh pákistánské křesťanky, které v její zemi šlo o život, článek o překvapivém archeologickém nálezu z Izraele, zamyšlení o tom, co vlastně byl „hřích Sodomy“, nebo tipy pro mladé, jak hospodařit s penězi.
Číslo doplňují rozhovory se sociologem Markem Regnerusem o tom, co je křesťanské manželství a co ho dnes nejvíc ohrožuje, a s frontmankou kapely Marbles Deborou Jelínkovou o autenticitě v životě i hudbě. Nechybí ani vtipný fejeton Pavla Bosmana nebo letní soutěžní křížovka.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a v MP3.
Za pozornost stojí aktuální výhodná nabídka – můžete získat digitální a audio verzi zdarma. 
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.
