Hřích je přestoupení mravního řádu, daného Bohem – ať jde o přestoupení s plným vědomím nebo tím, že člověk nedbale jedná. Možná by se dal nazvat také zblouděním z pravé cesty. Předpokládám, že každý křesťan to ví, takže nehodlám nikoho poučovat. Možná se ale křesťané budou lišit v náhledu na to, zda hřích je záležitostí jednotlivce nebo záležitostí celé společnosti. Tomu druhému se říká sociální hřích nebo také strukturální hřích (od struktura = systém = uspořádání vztahů ve společnosti). Společnost tvoří určitý propojený celek, jehož části a děje, které se v něm odehrávají, spolu úzce souvisí a navzájem se podmiňují a prolínají. Velkou pozornost strukturálnímu hříchu věnovala teologie osvobození, ale pojem se objevil už na druhém vatikánském koncilu, který zasedal v první polovině šedesátých let.
Je za tím představa, že hřešit může nejenom jednotlivec, ale i celá společnost – národ či podobná komunita. Tedy sociální prostředí v němž jedinec žije. Hříšné sociální struktury vytvářejí jakési bariéry proti dobru a tím predisponují jednotlivce (který je chtě nechtě jejich součástí) k náchylnosti k osobnímu hříchu. Je mnohem těžší nehřešit, když hřích bují všude okolo vás, a zejména, když jste se narodili do zkaženého prostředí.
Společnost jako celek proto do jisté míry nese spoluzodpovědnost za všechno, co vyplyne z jejího způsobu života – například za to, že u sebe připustí produkci a šíření drog, pornografie, znečišťování životního prostředí, rasismus, obchod s lidmi, zneužívání dětí atd. Společnost může i za sociální nespravedlnost. Za to, že se v ní utvářejí gheta, chudinské čtvrti s vysokou zločinností. Za to, že vznikají války, v nichž jsou hromadně vražděni lidé. Není snad válečná agrese také sociálním hříchem par excellence?
Je třeba upřesnit, že v učení o strukturálním hříchu (a to ani v teologii osvobození) nejde o nějaké házení viny jen na zákony té které společnosti, popřípadě na politický či ekonomický systém, jejichž změnou by bylo možné docílit bezhříšného stavu. Určitě se nepomíjí lidská porušenost, tedy ani osobní hříchy jednotlivců, kteří nejsou chápáni jako pouhý „produkt“ špatně uspořádané společnosti. Nejde o nějakou novinku, popřípadě výmysl marxismem ovlivněných latinskoamerických kněží. V křesťanském prostředí vždy existovaly představy o hříchu jednotlivců i o hříchu sociálním, tedy společenském.
U starých izraelitů byl hřích porušením smlouvy. Pro starozákonní pojetí hříchu je charakteristické úzké spojení hříchu s jeho viditelnými následky. Často nejen pro hříšníka, ale pro celou komunitu. Hřích měl společenskou závažnost – šlo o narušení společenství s Bohem i narušení lidského společenství. Uplatňoval se zde kolektivní pohled. Smlouva byla uzavřena s Božím lidem jakožto s celkem. Znovu a znovu se ukazovala neschopnost Božího lidu smlouvu plnit. I když, v některých obdobích dějin to bylo asi horší, v jiných lepší. Znovu a znovu se ukazovalo, že nestačí snahy o dodržování zákona ani lidské tresty za jeho porušování. Znovu a znovu se ukazovala tvrdost srdce, kterou nebylo možné zákonem odstranit. Nešlo jenom o skutky, které se staly nebo naopak nestaly (protože i nečinnost může být hříchem). Už proroci před Ježíšem směřovali svá káravá slova k srdci člověka. Hřích chápali jako odmítnutí Boží lásky, tedy jako urážku Boha a nevěru vůči němu.
Přitom Bůh struktury nad lidmi původně nechtěl: „Vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval“ praví Hospodin v osmé kapitole První Samuelovy knihy. Dalo by se říct, že i král je v očích Hospodina jakousi „strukturou“, která na jedné straně některým nezvladatelným hříchům odpomůže a na druhé straně způsobí jiné hříchy (vezme vám nejlepší pole, vinice a olivové háje a dá je svým služebníkům….stanete se jeho otroky…)
Řekněme, že pozemským působením a ukřižováním Ježíše Krista došlo ke změně paradigmatu. Začala se utvářet církev – společnost ve společnosti. Ta velká (vnější) společnost, která v té době už byla míchaninou různých národů a náboženství, byla teď chápána jako „svět“, kterému vládne satan. Začínala se čím dál tím víc jevit jako nenapravitelná. Zatímco malá a slabá vnitřní společnost – církev – se měla stát novým Božím lidem a získávat Ježíšovi nové učedníky. Měli sice povinnost šířit evangelium, ale kdo nepřijal – u toho měli jen „vytřást prach“ a nemuseli se dál starat. Oni to byli, kdo měli teď zaslíbení, i když apoštol Pavel se snažil poukazovat na nezrušené Boží sliby původnímu Božímu lidu. Církev se přesto postupně od Židů odpojovala. Pavel byl zároveň tím, kdo upozornil na souvislost hříchu se zákonem. Zákon nemůže hřích odstranit, ale naopak ho podporuje. Člověk není schopen se z toho dostat.
Ani dnes není možné se odpojit od těch „hříšných struktur“ světa, do nichž jsme zapleteni. A proto i dnes potřebujeme Ježíše. Potřebujeme jeho krev, jeho vykoupení. Když tak pozoruji lidi kolem sebe, zdá se mi, že existují křesťané, kteří se domnívají, že svět nutně spěje k záhubě, protože je to předpověděno ve Zjevení. A věří, že právě oni budou mezi těmi nemnohými, kdo budou spaseni. A potom existují křesťané, kteří cítí za svět spoluodpovědnost, protože si myslí, že Boží trest půjde možná nějak od světa odvrátit. Chtějí být občany také na zemi, nejenom v nebesích. Politika jim není úplně cizí. Jenže v závislosti na tom, zda jsou spíš pravicoví nebo spíš levicoví, víc konzervativní nebo víc liberální, se různě dívají na to, co je a co není hříchem společnosti. Jedni se víc zaměřují na sexuální hříchy, jiní víc na extrémní chudobu a sociální vyloučení. Ti i ti požadují, aby tomu společnost zamezila. Často jedni pro druhé nemají pochopení. A často si jedni ani druzí neuvědomují, že podobně jako se člověk nemůže zcela odpojit od své společnosti, tak se dnes už ani jednotlivé společnosti (jinak řečeno národní státy) nemohou odpojit od globálního systému. Nelze se odpojit hospodářsky (aniž by státy na to doplatily) a nelze se odpojit ani politicky – vrátit se zpět, kde jsme byli. I když pokusy o to možná přijdou.
V globálním kapitalismu, v němž světové trhy prakticky přebírají nadvládu nad státy, nelze tvrdit, že by si každý stát mohl jenom za svůj vlastní strukturální hřích. Proto můžeme s trochou nadsázky mluvit o globálním strukturálním hříchu. Prohlubování ekonomické závislosti, nemoci, bída a hlad v některých zemích. Naproti tomu nezřízený konzum, rozevírající se „nůžky“, devastace planety. A zejména kruté války, ve kterých trpí nevinní lidé.
V dnešním kapitalismu se peníze stále častěji získávají nikoli výrobou užitečného zboží, poctivým obchodováním a poctivými službami lidem, ale spekulacemi, korupcí, tunelováním, lichvou, privilegiemi. Někdy zcela legálně. Finanční toky jsou pro nás málo transparentní. Dnes žijeme ve světě, kde se strukturální hřích rozmnožuje. Přelévá se z jednoho státu do druhého. Je sice spravedlivé, když ten, kdo víc pracuje, víc vydělá, ale není spravedlivé, když vydělá nesrovnatelně víc. Nikdo totiž nemůže pracovat tisícinásobně víc než jiný.
Dávní lidé věděli, proč odsuzovali půjčování peněz na úrok. Byli si vědomi, k čemu to vede, ačkoliv neznali ještě pojem strukturální hřích. Zbavit se rozvinutých hříšných struktur však není jednoduché. Ze systému může jedinec těžko vystoupit jako z autobusu, který jede špatným směrem. Víme, že zkušenosti s pokusy o zavedení jiného systému byly zlé. Stávající systém však nelze napravit pouhou dobročinností, tedy tím, že bohatí z nahromaděných miliónů občas utrousí nějaký ten peníz pro chudé. Asi ho nelze napravit ani neustálými požadavky, aby se ekonomie a politika podřídily etice. Dá někdo na takové požadavky? Navíc lidé přitom mívají různé představy. Některé víc rozčiluje nečestně jednající a vulgárně se vyjadřující politik, zatímco šíření pornografie po internetu je nechává zcela chladnými. A jiní to mají obráceně.
Čekám, co mi možná na to bude řečeno. Že odpovědí na všechno je Ježíš. Že je třeba šířit evangelium, aby se lidé dověděli, že Bůh je miluje. Ale někdy mohou lidé jen těžko uvěřit, že Bůh je miluje, když žijí v nepředstavitelně těžkých podmínkách a když nikdy nepoznali lidskou lásku. Kdo jiný by se do toho měl vložit, než křesťané? Mají-li lidé uvěřit Ježíšovi, měli bychom být důvěryhodní i my, kteří ho vyznáváme.
Co tedy dělat? Máme se „starozákonně“ snažit napravit společnost, tedy svět, vlastními silami? Nebo máme očekávat konec světa a vytržení církve? Anebo máme čekat, že Ježíš z toho strukturálního hříchu nakonec sám vytrhne celé lidstvo?
Autor: Eva Hájková Foto: Wikimedia Commons – Ilustrační
10 Komentáře
Karel Krejčí
Vzdávám Vám obdiv, za Váš komplexní pohled na principy „fungování“ tohoto světa. Já to ale poněkud zkrátím a Šalamounsky to vyjádřím: „Je to všechno marnost“. Věřím, že se naplní slova Bible jak v tom dobrém i špatném – a to nemá s pesimismem nebo s negativním pohledem vůbec nic společného – prostě, je reálné obojí dvojí. V tomto světě je reálné stejně jako nehřešit, tak i naopak upadat do stále větších hříchů. Nehřešit neznamená učebnicově (zákonicky) dodržovat etické příkazy Písma, ale vnímat, co konkrétně v dané situaci bychom měli udělat, jak „to“ vnitřně vnímáme nebo jaký bychom měli zvolit přístup. To je určité nasměrování, jak bychom měli řešit samotný život. Tento svět ve své podstatě, nepřestane být hříšný, ale Bůh nám dává možnost již zde na Zemi žít téměř svobodně.
Karel Konečný
Řekl bych, že to je velmi skeptické vyjádření pocitu nevím co mám dělat. Je třeba mít zajmy o svět kolem sebe, přírodu, a lidi. Žijeme v digitálním světě, a i malé děti mají prostřednictví svých mobilních telefonů přístup ke všemu nevhodnému co chceme pro ně zákázat. Senioři (někteří) jsou pak díky falešným informací úplně mimo.
Jaroslav Rada
Správně biblicky definovat, co je a co není hřích, je možná jeden z největších ůkolů pro dnešní církev.
Pokud je hříchem jen to, z čeho lze (a je třeba) činit pokání, pak „strukturální hřích“ není hřích, protože společnost nemůže činit pokání. Přesto jde jistě o reálný fenomén, který nějak s hříchem souvisí.
Existuje také pojem „dědičný hřích“, (který není v Písmu) o kterém nějaký katolický teolog řekl, že za prvé není dědičný (geneticky) a za druhé to ani není hřích.
Hebrejština (i řečtina) zná pro pojem hřích asi 5 výrazů, přičemž každý představuje trochu něco jiného: Např. Šágáh znamená „odchýlení“, které vždy nutně vede k Hattát „minutí cíle“. Tyto dva pojmy mohu chápat také metafyzicky jako výraz pro „porušenost světa“ následkem Adamova pádu, ale jiní i v nich vidí jen jiné vyjádření pro stále tentýž morální hřích „neposlušnosti“ u každého jedince, kterého se ostatně dopustil i Adam.
Pavel o Adamově hříchu říká:
Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. Řím 5:14
Proto si myslím, že žádný další hřích Kajnem počínaje a islámskými teroristy (i námi) konče nemůže způsobit, abychom jako lidstvo byli vyhnanější z ráje než byl Adam.
Ani malé děti se nerodí „v ráji“ a nejsou z něho vyháněné, až když začnou odmlouvat rodičům. Rodí se hned do tohoto srabu bez Boha, kde jsme už od Adama všichni. Čili do hříchu. Pak je ovšem hříchem také celý prostor mimo ráj (?).
Jinde Pavel píše:
Neboť celé tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Řím 8:20
Tím, kdo celé tvorstvo vydal marnosti (zániku) je míněn Adam. To nezpůsobil po něm už žádný jiný člověk svým sebestrašnějším hříchem.
(N. T. Wright tuto porušenost světa nazval „vykloubený vesmír“.)
Zde hledám biblickou odpověď i na všechny společenské otázky.
Vyhnání z ráje podle mne nezpůsobilo jen to, že pro Adama už Boha přestalo být vidět, ale i to, že lidstvo tím ztratilo schopnost tvořit živé společenství a dodnes se to nenapravilo. Ani v biblickém Izraeli, ani v dějinách církve se zatím nikdy nepodařilo obnovit to, co Bůh zamýšlel původně s celým lidstvem.
Vzor můžeme hledat jen metaforicky v přírodě. (tlupa surikat, termitiště apod.)
Avšak dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví. Jób 12:7
Až církev bude „fungovat“ jako zdravý živý organismus (tělo), pak teprve se stane nevěstou a Ježíš přijde jako král králů spolu s ní vládnout (i politicky) celé planetě podle nebeského společenského řádu.
Nemylme se! Demokracie není z nebe.
Karel Konečný
Když jste zmínil dědičný hřích, tak jsem si vzpomněl, že o dědičném hříchu psal Tomaš Machula (současný rektor Jihočeské univerzity v Č. B.) disertační práci. Myslím, že hřích teologové vysvětlují jako odcizení od Boha.
Karel Krejčí
Jaký má smysl rozebírat význam strukturálního nebo také dědičného hříchu, když Bůh nás za něj soudit nebude? Každý přece budeme souzeni za ty hříchy, které více či méně mají spojitost s každým z nás?
Jaroslav Rada
Je to dobré právě kvůli tomu společenskému rozměru království. Mám za to, že Bůh bude u soudu posuzovat i životy, práci a učení celých církví.
Andělu církve v Pergamu piš: – – – Jen to mám proti tobě, že u sebe máš zastánce učení Balaámova. Jako on učil svádět syny Izraele – – – tak i ty máš některé, kteří zastávají učení Nikolaitů. (Zj 2:12-15)
Je to dobré k tomu, aby církve lépe spolupracovaly se svými anděly (aby pak nemusely být kvůli nim souzeni). Aby tak lépe obrážely společenský řád Nebeského Jeruzaléma a aby to pak svět na ní mohl vidět.
Také proto, aby Duch skrze církev mohl oznámit světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud. (Jan 16:8) Nezdá se, že by to svět věděl.
A konečně také proto, aby většina křesťanů znala jasnější odpovědi na všelijaké všetečné otázky: např. proč jsou války a jestli je homosexualita hřích nebo ne. To vše je totiž součástí hříchem porušeného tvorstva.
Chápu, že o tom nikdo takto nepřemýšlí. Máme již přeluterováno, duch individualismu bezkonkurenčně ovládl učení západních církví. Každý se stará jen o spasení jednotlivce. Církev by ale neměla být jen „davem spasených sólistů“.
Karel Krejčí
Pane Rada, v podstatě se nedá Vašemu univerzálnímu pohledu nic vytknout, ale také nezdůrazňujete nic nového. Že je tento svět svou podstatou hříšný a že by tímto nevěřící byli nějak zvlášť překvapeni o tom
lze jistě pochybovat. Spíše je to naopak, reálnému a konkrétnímu vztahu mezi hříchem, nemocemi a smrtí, který já zde často zdůrazňuji, se naopak křesťané, vyhýbají! Právě křesťanský názor je takový, že stavy, situace, podmínky, zdraví, nemoci atd. – jsou jaksi Bohem dány a je zbytečné to vše zkoumat a přemýšlet nad tím. Zde je vymyšlena jakási časově omezená zeď, za kterou se nesmí jít. Dalo by se nad tímto tématem široce diskutovat, ale smysl by to stejně nemělo …
Eva Hájková
Děkuji všem za komentáře.
Ten dědičný hřích je také zajímavé téma. Zaujalo mě, jak píšete, že někdo řekl, že to vlastně ani není hřích. Taky si myslím. Pavel píše v listu Římanům, že se tehdy v ráji „smrt zmocnila vlády skrze jednoho člověka“. A potom, tuším, ještě píše, že smrt bude poražena až ze všeho naposledy (míněno asi až po démonech a ďáblech).
Četla jsem, že to ztotožnění hříchu a smrti má kořen v hebrejské tradici. Hospodin smrt nechtěl, protože je Bohem živých. Takže smrt byla vlastně jakýmsi hříchem proti Bohu. I když nám se to může jevit jako absurdní.
Václav Pospíšil
I společnost má činit pokání. Činilo je i pohanské Ninive.
Jsme zodpovědni i za to, jaká je společnost. Tedy i za strukturální hříchy, pokud nejednáme.
Konečný Fr.
Strukturální hřích – to je jít demonstrovat proti Babišovi.