Šťastná to žena! To je okřídlená věta, kterou zná každý, kdo aspoň jednou četl Babičku Boženy Němcové. Co vlastně znamená štěstí? Je to subjektivní pocit? Nebo lze mluvit o nějakém „objektivně“ pozorovatelném štěstí, na základě čehož mohl být pronesen tento (i když jen literární) výrok? Může štěstí z člověka nějak vyzařovat?
Nemám rozsáhlé znalosti o Boženě Němcové, ale z toho mála, co o jejím životě vím, se mi zdá, že nejenom „paní kněžna“, nýbrž i sama Božena Němcová pokládala svou babičku za šťastnější sebe. Přitom ta žena z lidu rozhodně neměla snadný život. Byl to život manželky vojáka, který zemřel na následky zranění, prosté venkovanky a matky, to vše na pozadí napoleonských válečných konfliktů. Život, ve kterém nechyběla nouze, bolest, nemoci, starosti, smrt. Ani po skončení válek se jistě nedalo mluvit o idylických časech. Ale ať už se „babička“ šťastná cítila nebo ne, nestěžovala si. Pokud z ní něco vyzařovalo, byla to vyrovnanost. Brala život jako svůj úděl a úkol. Určitě jí ho ulehčovala víra. Navíc to byl život žitý mezi lidmi a s lidmi.
Někdo by mohl říct, že Babička je jen povídka, a kdo ví, jak to bylo ve skutečnosti. Mohlo to být jinak, a proto uvedu ještě jiný příklad. Lev Nikolajevič Tolstoj byl ruský hrabě, velmi bohatý člověk, který díky svému zajištění nemusel pracovat. V mládí vedl bouřlivý a zhýralý život. Později se oženil a usadil, nějakou dobu se zdálo, že mu nic nechybí. Vždyť byl zdravý, bohatý, měl rodinu a navíc byl slavný. Přes to všechno začal prožívat hlubokou vnitřní krizi, během níž pomýšlel i na sebevraždu. Proč? Úporně se snažil najít příčinu svého duševního stavu, horečně studoval různé filosofy a nauky, ale všechno bylo marné. Pak si začal všímat každodenního života mužiků. Nevolnictví v Rusku bylo zrušeno až v roce 1861, ale ani potom se postavení mužiků nijak zásadně nezlepšilo. Tolstoj přemýšlel, proč si mužici ve svém postavení nezoufají, proč nepáchají sebevraždy. A poznal, že tyto lidi drží při životě jejich víra. Jejich postavení bylo skutečně tristní a bezvýchodné, protože v situaci, jaká tehdy v Rusku panovala, se pro ně dalo těžko co dělat. Oni však byli odevzdaní do vůle Boží. Někdo by to možná chápal spíš tak, že svůj život brali jako nezměnitelný osud. To je otázka na delší úvahu. I o Tolstém a o jeho vztahu ke křesťanství by se dal napsat samostatný článek.
Vévodkyně Zaháňská tedy obdivovala prostou ženu a hrabě Tolstoj se učil u mužiků. To jsou paradoxy!
V každém případě platí, že bohatí nejsou šťastnější než chudí, a taky že v moderní době, která člověku poskytuje více osobní svobody i více materiálních statků, nejsou lidé o mnoho šťastnější, než byli v minulosti. Dávno před tím, než jsem uvěřila, přemýšlela jsem o tom, zda lidé v moderní době příliš nezchoulostivěli. Ve středověku se nad krajem přehnala válka a ze sta tisíc lidí jich zůstalo naživu několik set. Trochu se vzpamatovali a přišel mor nebo cholera. Vyhořeli, přišli o všechno, ale znovu a znovu začínali od nuly, protože žít se musí. Byli bychom schopni vydržet něco takového dnes, kdy lidi zachvacuje panika z blížícího se koronaviru? Než doktor Semmelweiss prosadil na vídeňské klinice používání chlorového vápna, umíralo tam při porodech zhruba dvanáct procent rodiček. Byly by dnes ženy ochotny za takových podmínek vůbec rodit?
Před sto nebo před ještě více lety lidé tolik neřešili osobní štěstí. Manželství bývalo účelovou institucí, jak zajistit své materiální i tělesné potřeby, včetně pokračování rodu. Pokračování života, který se v dávných dobách nebral jako život osobní, ale jako život určité komunity. Málokdo hledal v manželství výhradně štěstí. Samozřejmě, když se to povedlo, bylo to jistě hezké. Tehdy ovšem hrála významnou roli příslušnost k té či oné sociální vrstvě, majetek, náboženství a jiné prvky. Ale nikdo asi moc neřešil, zda si snoubenci budou rozumět nebo ne. Lidé, zvlášť ti z nižších vrstev, bývali patrně jednodušší, možná toho měli společného více než mají dnešní lidé. Žádné vyhraněné individuality. Život rozhodně nebyl snazší, ale patrně byl o něco méně složitý než dnes. A také bylo méně možností volby.
Ve druhé polovině dvacátého století přichází do módy kulturní liberalismus. Začíná se šířit kult individualismu, touha užívat si, touha po originalitě, autentičnosti a osobním štěstí, které se klade nade vše. Lidé nabývají víc a víc dojmu, že všechno je otázkou jejich svobodné volby (dnes dokonce i pohlaví). Tento druh liberalismu se často ztotožňuje s levicí. Avšak příklon levice ke kulturnímu liberalismu je prý největší chybou, jaké se kdy tato dopustila – jak píše Francouz Jean-Claude Michéa v knížce Tajnosti levice. Michéa kritizuje liberální levici za to, že se snaží prosazovat „manželství pro všechny“ a podobné výmysly, místo aby se starala o chudé lidi, což bývalo dřív jejím hlavním programem. Michéa sám sebe označuje za konzervativního anarchistu. Může se nám to jevit divné, zvlášť když se anarchismus v běžných politologických příručkách hodnotí jako extrémní forma liberalismu. Jenže není tomu tak, aspoň ne vždy. S Michéou by se jistě dalo polemizovat z křesťanských pozic. O něm nebo o konzervativním anarchismu napíšu zase někdy příště.
Pravdou je, že člověk je tvor společenský (čili zoon politikon, jak říkali staří Řekové), a lidská společnost (a vůbec každé společenství, včetně toho rodinného) je živý organismus. Z toho plynou vzájemné povinnosti a závazky mezi jednotlivými členy. To, co dělá člověka člověkem, je předivo vztahů a závazků k druhým lidem, nikoliv jeho individualismus. Individualisticky pojatá emancipace, při níž se člověk osvobozuje od druhých, aby si mohl dělat, co sám chce, často nevede ani ke štěstí ani ke skutečné svobodě.
Když Hebrejci trpěli v egyptském zajetí, museli se osvobodit (čili emancipovat) jako celek. Jaké by to asi bylo, kdyby se chtěl Mojžíš osvobodit sám, bez ohledu na ostatní? Přitom příležitost k tomu bezesporu měl.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 29. února 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
3 Komentáře
Arnošt Kobylka
Hm, nevím už kdo z české intelektuální elity tehdy navštěvující Rusko, ale někdo se ptal a podivoval, proč Tolstoj místo svého oblékání do mužického oděvu, těm mužikum raději nepomůže, nedá jim vzdělání, hygienu, lepší znalosti obdělávání pole…
Ve vztahu k ruské spiritualitě velmi doporučuji knihu Putna, Martin C.: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, ISBN: 978-80-7429-534-8
Eva Hájková
Kdo z české intelektuální elity to byl?
Byl to T. G. Masaryk, kdo se setkal s Tolstým celkem třikrát. Naposledy v roce 1910, krátce před jeho smrtí.
To vzdělávání mužiků mu ovšem vyčítal poněkud neprávem. V mladších letech se o to Tolstoj velmi snažil. V době, kdy psal Vojnu a mír, založil v Jasné Poljaně školu, věnoval se vyučování dětí, psal učebnice, ale narážel na nepochopení ze všech stran. Vesničané naprosto nechápali, k čemu bude vzdělání jejich dětem dobré.
To byl ještě relativně pod vlivem osvícenství. Jeho názory se však postupně velmi měnily. Postupně zavrhl pokrok úplně, na rozdíl od Masaryka.
Masaryk deklaroval, že je do značné míry pro socialismus (i když se domníval, že jej nelze zavést, nýbrž že je třeba lidi k němu postupně vychovat). Tolstoj nejen pohrdal liberalismem, ale byl také zcela proti socialismu, který přímo nesnášel: „Cílem socialismu jest uskutečnění nejnižších potřeb člověka: jeho hmotný blahobyt…. Až socialismus zvítězí, vzezření světa bude hrozné. Evropská horda se vrhne na slabé a divoké národy se zdvojenou silou a učiní z nich otroky, aby se někdejší proletáři evropští mohli po libosti zkaziti zahálčivým přepychem jako Římané.“
Nebyl ovšem ani pro zachování statu quo. Místo socialismu Tolstoj doufal v mystickou revoluci, která nahradí řád nadvlády a porušené křesťanství pravým křesťanstvím. Královstvím Ducha svatého.
Realtoltek
Velmi zajímavý článek. Myslím si, že bohatý člověk toho má vždycky více co může ztratit než člověk chudý :). Dříve jsem si myslel, že chudý člověk má blíže k duchu ale není to pravdou. Chudí žijí většinou mezi chudými a bohatí mezi bohatýma a holdují rozdílnými zábavami těla nikoliv však ducha :). Jak chudého tak bohatého však spojuje jeden život a teprve když je život ohrožen uchylují se k duchu… proto se může změnit jak člověk chudý tak i bohatý a tak je i psáno.
Ikdyž mi je známo jak přesouvat vědomí do nových těl a a s dnešními technologiemi už by to bylo s přísunem kapitálu možné… pochopil jsem, že by to lidstvu přineslo daleko více utrpení než užitku….protože pokud by pak život nebyl ohrožen, lidé by se neobraceli k duchu ale čím dál tím více jen na krásnější nádoby svého obydlí a stávali by se čím dál tím více nečistými a nelidskými protože by nepochopili podstatu ducha a tento svět by se stal peklem ale jak víme peklo bude jinde :). Poté co bude starý svět svržen i se svém pánem Satanem do pekla nečeká tam lidi nic pěkného. Největší ironie je ale v tom, že jsou lidé co říkají, to by byl Bůh moc zlý kdyby peklo existovalo….no ironie je ale v tom, že o tom kdo půjde do pekla rozhodne vlastní svobodná vůle jedince. Kdo totiž miluje svět a nepoznal, že je předpeklím pekla…peklo si sám vybere z lásky k peklu.