V minulém dílu zamyšlení O smrti a umírání jsem došel k povzdechu nad stavem věcí v euro-atlantické kultuře, ale také jsem vyjádřil radost nad tím, že vidíme změny v naší zemi. Jako motto tohoto třetího a posledního zamyšlení si vypůjčím krásnou repliku z Bible, kde se na mnoha místech v souvislosti se smrtí či umíráním velkých Božích mužů píše: „Zemřel stár a sytý dnů.“
Wow! Není to nádhera? – skoro jako japonské haiku: v minimu slov je vyjádřen obrovský obsah! Víte, smrt je vždy ošklivý pohled. Je to konec již vadného, složitého stroje. Často je provázena zápachem, nářkem a…smutkem. To však popisujeme věci vnější. Bereme-li jako premisu fakt, že duše člověka je věčná, stává se fyzické umírání a jeho okolnosti nepodstatným! Jde o to, zda člověk odchází k Hospodinu „stár a sytý dnů.“
„Stár“, tedy starý = stroj těla již nemohl dále fungovat.
SOUVISEJÍCÍ – O smrti a umírání – díl 2.
„Sytý dnů“ = spokojený se stavem věcí. Dokázal v životě na Zemi, co chtěl. Uviděl, co chtěl. A teď odchází ke svému Stvořiteli na MNOHEM lepší místo!
Nedávno nás opustil bratr, za kterým jsem chodil jako dobrovolník do Domova Seniorů. Navštěvoval jsem ho přes 2 roky, stali jsme se přáteli. Byl u nás doma na Vánoce, jezdili jsme spolu na výlety. Byl to zapřisáhlý ateista, ale během času se začal ptát na „mého“ Boha, dozvěděl se Evangelium a jednou, když byl s námi na domácí skupince, dal svůj život Pánu. Krátce na to, zemřel. Když umíral (měl 20 let (!) metastáze rakoviny po celém těle) bylo mu 85 let. Někteří sourozenci mi navrhovali, abychom se šli modlit za jeho uzdravení. A teď asi ztratím pár příznivců, když se přiznám, že jsem to odmítnul. Víte, on tu byl „přesčas“. 20 let s metastázemi žije málokdo. Proč ho tu Pán Bůh tak dlouho nechal? Myslím, že proto, aby mu dal čas se obrátit a přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Boží slovo říká, že člověku bylo dáno 70 roků života, je-li při síle, tak 80. (Ž 90, 10). (Pozn. autora: Tato informace stojí za úvahu: Ve středověku byl průměrný věk 20-30 let. Ještě před 150-200 lety to bylo 50 let. Co se tedy děje, že současní senioři odchází v 90letech? Vylepšuje nás věda, když nyní žijeme déle? Nebo se spíše vracíme do „Božího normálu“?)
Když můj přítel v Domově seniorů umíral a přišla agónie, klekl jsem si k jeho posteli, položil na něj ruce a prosil Pána, ať mu dopřeje lehký odchod a zkrátí tu bolest, která není zcela jistě Božím plánem, ale výslednicí hříchu a hříšného života.
Ten večer můj přítel zemřel v klidu, ve spánku. Díky Pánu za to. (Zde bych rád vyzdvihl nikoli sebe, ale princip jednání v Duchu: nedělám věci „jako vždycky“, ale tak, jak mě Pán vede. Tedy mohu se modlit i za smrt a bezbolestný přechod z této strany Nebe na tu druhou.)
A ještě se zde musím zdržet! Víte, moje žena mi často popisuje tristní stavy vysokověkých pacientů u nich na oddělení v nemocnici. Často to jsou žalostné až úděsné záležitosti. 90letý pán po několika amputacích, přikurtovaný koženými popruhy na lůžko, aby se nepohnul, jelikož má katetr zavedený do srdce, sondu do žaludku, vývod ze střev a vývod z ledvin. Byl tam takto 3 měsíce. Za tu dobu zapomněl mluvit, stal se z něj vegetující organismus a ztratil lidskou podobu a důstojnost. A takových případů znám desítky. Proč se toto děje, ponechám jiným. Spíše se chci zamyslet nad smyslem samotným: udržovat někoho při životě za cenu utrpení většího, než způsobuje samotná nemoc? Pozor: jsem odpůrce euthanasie! Bavíme se zde o lidech JIŽ umírajících a STARÝCH. Myslím, že tyto snahy prodlužovat život za cenu strašného, nelidského utrpení jsou neetické a nikdo z nás by nechtěl toto zažít. Bohužel, nemohoucí senior se nemá, jak bránit. Pán Bůh nám dal 70–80 let života. Cokoli je nad to ve zdraví, je velká milost a příležitost k dobrým skutkům. (Pamatuji si, když jsme žili na Kapverdských ostrovech, jak biskup naší církve ještě ve věku 96 let oddával mladý pár a krásně jim požehnal do života a druhý den na to zemřel „stár a sytý dnů“.)
SOUVISEJÍCÍ – O smrti a umírání – díl 1.
Manželka mi k tomu řekla, podle mě úžasně pragmatický a pravdivý názor: U seniorů je potřeba rozlišovat, zda mu operace zkvalitní či nezkvalitní z dlouhodobé perspektivy život. Senior, kterému amputují obě nohy a vyvedou stomii, se s největší pravděpodobností nepřeklene přes dobu rekonvalescence a zemře na následky operací. Pokud by operován nebyl, zemřel by také, ale důstojně; třebas obklopen rodinou. Co byste si vybrali vy?
Jeden lékař na manželčině oddělení k tomu řekl: „Děvčata, nechte ty staré lidi být a netrapte je. Jejich diagnóza není nízký tlak nebo rakovina. Nemoc, kterou mají se jmenuje UMÍRÁNÍ. Tak je nechejme umřít.“
V rámci své práce spolupracuji s úžasným projektem, který se jmenuje Sanitka přání. Povím vám o našem posledním výjezdu: oslovil nás syn umírajícího seniora (80 let). Tatínek si přál ještě před smrtí vidět rodnou chalupu v Jizerských horách. Transport v autě již nebyl možný. Proto je tu Sanitka přání, která má speciálně vybavené sanitní vozy + personál (dobrovolníky z řad zdravotníků). Během pár dní jsme celou akci naplánovali a se speciálními nosítky dovezli pána v doprovodu rodiny až do vysoko postavené roubenky z roku 1720. Pán se probral, snědl bábovku, kterou napekla vnučka, vypil kávu a pochvaloval si, jak syn hezky opravil střechu. Byl šťastný a byl to úžasný čas pro nás všechny! Den na to zemřel.
Věřím, že „stár a sytý dnů.“
Závěrem této třídílné úvahy chci každého povzbudit, aby se nebál smrti a umírání, má-li jistotu v Nebi. Každý věřící může zvrátit výhru satana v Boží triumf, když i v poslední hodince přivede umírajícího ke Kristu. Znám služebníky, kteří třebas dávají jen číst modlitbu spasení zaintubovaným umírajícím, kteří by ji již nebyli schopni zopakovat. Nebojme se tedy hranic, pohledu na smrt, pachu stáří či čehokoli jiného, co nám narušuje naše „klidné žití.“ Věřím, že Pán Bůh nás křesťany chce mít v nemocnicích, v domovech seniorů, v hospicích a všude tam, kde přichází poslední hodinka a chybí jistota spasení.
Zároveň chci utvrdit příbuzné umírajících seniorů v DOBRÝCH rozhodnutích, které pomohou ne k mučivému prodlužování existence o mizerných pár měsíců, ale povedou ke klidu a pokoji, kdy se „stříbrná nit přetrhne a zlatá mísa rozbije…a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval.” (Kazatel 12. kapitola)
Autor: Ondřej (Andy) Janeta Datum: 21. října 2024 Foto: Pixabay
Autor je administrátor iniciativy Národní probuzení, člen sboru My Father’s House Turnov.
Tyto úvahy nejsou vyjádřením stanovisek zmíněných institucí.
Informace o autorovi zde.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
19 Komentáře
Realtoltek
Libi se mi autoruv popis tela jako stareho stroje. Neni to ale jen stary stroj ale stara duse neboli stary chram. Kazdy kdo prijal Jezise a jeho uceni tak vi, ze telo je jen smrtelne obydli, stary chram. Takovy clovek pak neumira ale ceka na promenu a novy chram.
Mirek P.
Děkuji za celou sérii. A žehnám všem, co se této službě věnují.
P. Ašer
V článku se píše:
„Bereme-li jako premisu fakt, že duše člověka je věčná…“
Tato premisa ovšem neodpovídá Písmu. Člověk totiž nemá věčný život od přirozenosti. Ani žádná jeho součást. Pokud je zrozen pouze z krve, z vůle masa a z vůle muže (J 1:13), tak věčný život nemá. Od přirozenosti je totiž mrtev (Ef 2:1-3). Věčný život může získat podmíněně jedině tím, že bude zrozen z Boha (J 1:13) skrze svou víru (J 1:12), to znamená, že bude zrozen znovu z vody a z Ducha (J 3:3.5).
Karel Krejčí
Pane Ašere,
věčný život nelze získat žádným lidským činem nebo úkonem. Věčnost nelze odstartovat od nějakého „teď“ a od tohoto okamžiku už trvá pouze věčnost. To nemá logiku, protože věčnost je nezrozená-bezčasová. Věčnost nám nemůže dát ani Bůh, jednoduše proto, že již ji máme, protože jsme Jeho součástí. To my ji jenom urputně hledáme všude kolem sebe a ne v sobě. Ano, křtem vodou a Duchem svatým jsme se stali právoplatnými majiteli nového těla a vzkříšeného ducha. Ovšem opět záleží na nás, nakolik jsme si vědomi tohoto znovuzrození a zda budeme usilovat o „svatost a věčný“ život stále stejným způsobem jako doposud. Vy stále se snažíte zaškatulkovat něco, co ani pomocí nejlepšího mozku nejde, dokonce ani biblickými frázemi neboť ani smrt není smrtí podle našich pozemských představ. V celém Písmu není ani zmínka o nějakém definitivním zániku – pouze o smrti. A pokud nám ještě „něco“ schází do dokonalosti nebo svatosti, tak překážkou je pouze lidská mysl, protože Kristus a (Bůh) již vše předem dokonale připravili.
Mirek P.
To, že člověk nemá věčný život od přirozenosti, nemusí být v rozporu s tvrzením, že duše člověka je věčná. Příště si vše lépe promyslete ( např. Sk 2,27 – nezanecháš mou duši v hádesu ), než nás zase začnete poučovat, vážený pane pisateli Ašere 🙂 M. Pinkas
Eva Hájková
Panu Mirkovi
Apoštol Petr v té druhé kapitole Skutků cituje Davidův Žalm 16. Jak je vidět z pokračování textu ve Skutcích, podle Petrových slov David v tom žalmu nemluvil o sobě, nýbrž o Mesiáši-Ježíšovi, o němž prý věděl, že se má narodit z jeho krve. Podle apoštola Petra David „viděl do budoucnosti a mluvil tedy o vzkříšení Kristově, když řekl, že nezůstane v říši smrti a jeho tělo se nerozpadne v prach.“ Zatímco Davidovo tělo se rozpadlo.
Srovnejme:
V Žalmu 30, 4 David říká: „Hospodine, vyvedl jsi mou duši z podsvětí, obživil jsi mě, abych nesestoupil do jámy.“ Mluví také o Ježíšovi? Nebo o jakém obživení a o jakém podsvětí tu David mluví? Nemyslí tím vyvedením duše z podsvětí něco jiného než nesmrtelnost?
Jonáš také říká: „Z lůna podsvětí jsem volal…“ Byl snad v té době mrtev?
Ezechiel 18, 20: „Duše, která hřeší, ta umře.“ Je vidět, že smrt/podsvětí/Hádes neznamená v Bibli vždy skutečnou smrt. Někdy je smrt prostě synonymem hříchu = oddělení od Boha. A duše v Bibli také neznamená vždy totéž.
Mirek P.
Dobré úvahy, paní Evo ( mohu Vás tak doufám oslovovat ). Již Kazatel 3,21 si klade otázku, zda duch lidí se liší od zvířat a v Kaz 12,17 si částečně odpovídá. Gen 2,17 říká, že pokud člověk spáchá prvotní hřích „smrtí zemře“ v kraličtině. V originále je prý stejný slovní základ, takže se mluví o dvojí smrti – první je odloučení od Boha končící po čase smrtí fyzickou, druhé pak věčná smrt duchovní ( Blaze tomu, kdo má podíl na prvním vzkříšení ; nad tím druhá smrt nemá moci – snad to cituji po paměti správně z knihy Zjevení ). Že i duše fyzicky mrtvých hříšníků čekají na soud, víme z příběhu o chudém Lazarovi Lk 16,19nn.
Jsou zde prostě 3 učení, jaký je osud hříšníka – univerzalismus ( p. Krejčí ), anihilace ( p. Ašer ) a klasické učení o věčném trestu ve formě odloučení od Boha. Toho jsem se chtěl zastat, aniž bych si hrál na teologa či majitele jediné pravdy.
A teď počkám, až dopere pračka a vyrazím do Církve bratrské. Po pár týdnech už se na některé lidičky vysloveně těším. M. Pinkas
Mirek P.
Jako mladý křesťan jsem se službě starším lidem rád věnoval. Bylo mi to milejší než rozjuchaní mládežníci, co občas mění své názory jak ponožky ( nic ve zlém, to je jen bonmot ). A pokud já bych byl mimoň, je u nich větší pravděpodobnost, že to odhalí.
Často byli velmi věční, jindy ovšem názorově dost rigidní. Jeden starý pán např. mnou pohrdnul, když jsem neuměl vyjmenovat bývalé československé politické strany ( před rokem 1989 nás to ve škole neučili ). Takže o to více oceňuji každého, kdo má pro staré lidi pochopení, trpělivost, moudrost. Mému tátovi jsem občas podstrčil nějakou knihu z evangelikálního prostředí a on se vymluvil, že se v těch cizích jménech ztrácí. Když už byl vážně nemocný, dlouho jsem v knihkupectví ( v Ječné ) vybíral knihu k Vánocům. Nakonec při všech pro a proti vyhrál Bůh a svět od J. Ratzingera ( tehdy ještě nebyl papežem ) s vědomím, že je tam mnoho slovní omáčky a zavádějících témat. Když táta zemřel a knihu nám z nemocnice vrátili, byla založena někde na stranách 93 – 94 ( mou paměť berte s rezervou ). A to bylo jediné místo knihy, kde se mluví o Kristově zástupné smrti za hříšníky !
Realtoltek
Ach jo….je to primitivni. Kazdy zivot/duse je jak informace ulozena a muze byt svatym duchem obnovena. Kniha/pameti zivych, kniha mrtvych.
Realtoltek
Opravdu nechapu kde jista cirkev prisla na hloupost nesmrtelnosti duse anebo ze zvirata dusi nemaji 😁😁😁 a podobne. Co je duch a co je duse je zasadni pro pochopeni jedineho Boha.
Mirek P.
Pane Martine Realtolteku, méně arogance bych prosil. Své názory vyargumentujte s pomocí Písma. Jinak mi připadá primitivní spíše redukce metafyziky na fyziku. A aspoň trochu se pokusit pracovat s původními jazyky. V řečtině je jasná triáda tělo, duše, duch ( soma, psyché, pneuma ), jenže pak tu máme srdce, nitro, ledví, další slovo pro tělo ( sark ), různá označení mysli ( noos, fronesis, syneidesis ); eusplagchnos překládáme jako soucitnost, přitom doslova to znamená citlivé vnitřnosti. A pak je tu ještě hebrejština; to bych si musel udělat čas a pracovat se Strongovou konkordancí. Každopádně jsem s tím strávil tolik času, že si dávám pozor, aby mě Písmo inspirovalo namísto toho, abych já se ho snažil sešněrovat svými výklady. I k tomu je dobrá korekce těmi, co si svou cestu víry prošli před námi. Onen oblak svědků z listu Hebreům.
Eva Hájková
Pane Mirku, klidně mě tak oslovujte. Jsem ráda, že si můžeme vyměňovat názory. Podle mě je to tak, že k oddělení od Boha nás vede nejen spáchání prvního hříchu, ale i to, že hřích někdo spáchá na nás. Lidé, kteří spáchali nějaký těžký hřích mají většinou za sebou minulost, kdy někdo jiný spáchal hřích na nich, zejména v dětství. S tím podle mne souvisí i Ježíšova slova o maličkých a jejich „svedení“ v Mt 18,6.
Proto je důležité umět odpouštět. Neodpouštění nás od Boha odděluje také. Právě proto bych se přikláněla spíš k tomu univerzalismu pana Krejčího. Částečně se ovšem kloním i k anihilaci pana Ašera, protože mi připadá, že pan Krejčí věří v převtělování, v což já nevěřím. Anihilováno bude tedy vše, co je v nás hříšné. Jestliže tím, co je v nás hříšné, žijeme – vnímáme to jako svoje já, ztotožňujeme se s tím, budeme vlastně anihilováni kompletně. Pokud v nás však bude žít Kristus (jak říká Pavel v Ga 2, 20 – nežiji už já, žije ve, mně Kristus), máme věčný život, protože i Kristus je věčný. My se v něj máme vlastně postupně proměňovat – tak, aby se on stal naším já.
Já jsem nikdy nevěřila v „klasický“ posmrtný život v nebi, ačkoliv ho nemohu nijak vyvrátit. Nesedí mi to s mým poznáním. Myslím si, že Bible nemůže být jediným zdrojem našeho poznání. Dokonce ani jediným zdrojem našeho poznání Boha. Mohla bych argumentovat třeba Ř 1, 20 (lidé poznávají Boha že stvoření a přemýšlejí o jeho díle). Ale možná je to skutečně ztráta času a my máme raději žít.
Eva Hájková
Oprava: ze stvoření.
P. Ašer
Ad Mirek P.
Promyslet byste si to měl především Vy sám, než tady začnete s nějakou neopodstatněnou kritikou. Jak vyplývá z textu, který jste uvedl, že duše člověka je věčná? Verš Sk 2:27, jímž argumentujete, se totiž týká Ježíše, jak je patrné z kontextu, v němž Petr cituje Davidův žalm (Ž 16:10):
„Ale Bůh ho vzkřísil, zprostiv ho bolestí smrti, protože nebylo možné, aby byl od ní držen.” (Sk 2:24)
Sk 2:27 se tedy týká speciálně pouze Ježíše a v celé historii jedinečné události jeho vzkříšení, ne obecně kteréhokoli člověka. Používáte tudíž lichý argument.
Ale když už zde básníte o věčnosti duše, mohl byste citovat nějaké místo Písma, které uvádí, že duše člověka je věčná?
Duše člověka je věčná pouze potencionálně – pokud člověk uvěří v Ježíše. Ale nejen duše, ale celý člověk (srov. 1 Te 5:23) je pouze podmíněně věčný:
„Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, ABY KAŽDÝ, KDOŽ VĚŘÍ V NĚHO, nezahynul, ale MĚL ŽIVOT VĚČNÝ.” (J 3:16)
Bez uvěření v Ježíše žádný člověk věčný život mít nemůže. Ani žádná jeho složka.
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Napsal jste:
„věčný život nelze získat žádným lidským činem nebo úkonem. Věčnost nelze odstartovat od nějakého „teď“ a od tohoto okamžiku už trvá pouze věčnost.“
Věčný život by nebylo možné získat žádným úkonem, kdyby nám ho Bůh nedal. Ale vzhledem k tomu, že ho nabídnul všem bez rozdílu, lze ho získat nezbytným úkonem víry:
„Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, ABY KAŽDÝ, KDOŽ VĚŘÍ V NĚHO, nezahynul, ale MĚL ŽIVOT VĚČNÝ.” (J 3:16)
Bez víry v Ježíše pro člověka žádná věčnost neodstartuje.
Napsal jste:
„Věčnost nám nemůže dát ani Bůh, jednoduše proto, že již ji máme, protože jsme Jeho součástí. To my ji jenom urputně hledáme všude kolem sebe a ne v sobě.“
Tvrdíte něco jiného než Písmo, které jasně konstatuje, že věčný život nám dal Bůh:
“A to je to svědectví: BŮH NÁM DAL VĚČNÝ ŽIVOT a ten život je v jeho Synu.” (1 J 5:11)
Máte odvahu protivit se Písmu? Ten věčný život jsme proto nemohli mít, dokud neposlal svého Syna.
Hledat věčnost v sobě je absurdita. Jak chcete hledat věčnost v někom, kdo je od přirozenosti mrtvý (Ř 5:12; Ef 2:1-3)?
My nemáme od stvoření věčnost v sobě, poněvadž od svého stvoření nemáme Božskou přirozenost. Rozhodně nejsme žádnou součástí Boha, jak tvrdíte. Neplatí žádný pantheismus, který je pouze starým hadovým svodem (Gn 3:5). Účast na Božské přirozenosti je nám dána pouze darem z milosti skrze víru:
“Tím nám byla darována vzácná a veliká zaslíbení, ABYSTE SE SKRZE NĚ STALI ÚČASTNÍKY BOŽSKÉ PŘIROZENOSTI a unikli zkáze, která je ve světě v žádostivosti.” (2 Pt 1:4)
Kdybychom v sobě měli Božskou přirozenost od starého stvoření, neměla by tato slova smysl.
Napsal jste:
„Vy stále se snažíte zaškatulkovat něco, co ani pomocí nejlepšího mozku nejde, dokonce ani biblickými frázemi neboť ani smrt není smrtí podle našich pozemských představ. V celém Písmu není ani zmínka o nějakém definitivním zániku – pouze o smrti.“
Pokud by smrt nebyla smrtí, nemusel by Ježíš za nás umírat („… aby každý, kdož věří v něho, nezahynul…“). Tím, že bagatelizujete smrt, bagatelizujete Ježíšovu oběť. A v Písmu je zmínka o druhé smrti, která je definitivem, z něhož již není cesty ven.
P. Ašer
Ad Mirek P.
Napsal jste:
“Dobré úvahy, paní Evo ( mohu Vás tak doufám oslovovat ). Již Kazatel 3,21 si klade otázku, zda duch lidí se liší od zvířat a v Kaz 12,17 si částečně odpovídá.“
Duch zmíněný v Kaz 12:7 se jen stěží může lišit od ducha, který oživuje také zvířata. Míním tím ducha coby oživující princip společný lidem i zvířatům (Gn 6:17; Gn 7:15.22):
„Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí. Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země.” (Ž 104:29-30)
Čili ať už zemřou lidé nebo zvířata, tak se ten duch, který je oživoval, vrací k Bohu, jejich těla pak v prach.
Napsal jste:
“Gen 2,17 říká, že pokud člověk spáchá prvotní hřích „smrtí zemře“ v kraličtině. V originále je prý stejný slovní základ, takže se mluví o dvojí smrti – první je odloučení od Boha končící po čase smrtí fyzickou, druhé pak věčná smrt duchovní…“
Ne, ne, v Gn 2:17 se nemluví o žádné dvojí smrti. Vnášíte tam něco, co tam vůbec není. To je jen obvyklý způsob hebrejského vyjadřování, kdy takové zdvojení slouží ke zdůraznění něčeho jistého. Gramaticky úplně stejnou frázi „smrtí zemřeš“ (hebr. “mót tamút“: מ֥וֹת תָּמֽוּת) totiž najdeme i u zcela běžných profánních oznámeních smrti, v nichž nikdo zajisté nebude hledat nic symbolického a nebude kvůli tomuto hebrejskému idiomu spekulovat o nějaké dvojí smrti:
Gn 20:7 (smrt abímeleka), 1 S 14:44 (smrt Jónatána), 1 S 22:16 (smrt Achímeleka), 1 Kr 2:37.42 (smrt Šimeího), 2 Kr 1:4.6.16 (smrt Achazjáše), Jr 26:8 (smrt Jeremjáše), Ez 3:18; Ez 33:8.14 (smrt svévolníka). Na všech těchto dohromady 13 místech najdete zmíněný idiom ve druhé osobě imperfekta singuláru, který je poprvé použit v Genesis 2:17.
Ve třetí osobě imperfekta singuláru (hebr. “mót júmat“ מ֣וֹת יוּמָ֔ת), tedy „smrtí zemře“, pak tento idiom najdete dokonce na 24 místech Starého zákona, která zde z důvodů místa nebudu všechna vypisovat (např. Ex 19:12 – ten, kdo by se dotknul hory, na kterou vystoupil Mojžíš pro Desatero; Ex 31:14-15 – znesvětitel šabbátu atd.).
Připadá Vám ve světle této statistiky idiom “smrtí zemřeš” ještě stále tak zajímavý, že byste v něm chtěl vidět dvojí smrt?
Napsal jste:
„Že i duše fyzicky mrtvých hříšníků čekají na soud, víme z příběhu o chudém Lazarovi Lk 16,19nn.“
Kde máte v tom příběhu o boháči a Lazarovi byť jedinou zmínku o nějakých duších? Navíc o duších, které čekají na nějaký soud? Boháč už přece trpí (L 16:24n) a Lazar se už raduje (L 16:25), takže mezi nimi již muselo být rozsouzeno.
Mirek P.
Paní Evo, děkuji za reakci. Umíte dobře formulovat a určitě si z toho něco zapamatuji.
Pane Ašere, též umíte dobře argumentovat. A navíc, v jazycích se Vám rovnat nemohu. Co mne mrzí je Vaše kritičnost, ani tak ne k nám pěšákům v diskusích, jako k autorům. To není k budování církve, povzbuzování druhých. Z každého marného slova budeme jednou souzeni. A stejně tak vyjde na světlo, proč se nechcete přiznat k žádnému konkrétnímu společenství, inspiraci druhými ( že by to byla skutečně Strážná věž ? ). Tak se nedivte té trošce útočnosti z mé strany, který si ke transparentnějším přispěvatelům nedovolím ( není proč ). Koncept duše nemusí být přesný, těžko bez ní však mnohé vysvětlíme. Např. Da 12,2 :
„Tu mnozí z těch, kdo spí v prachu země, procitnou, jedni pro život věčný, ale druzí k pohaně a věčné hrůze.“ Pokud budou vzkříšeni spravedlivý i hříšníci Zj 20, budou to těla oslavená nebo těla k soudu. Tedy zcela jiná a identita člověka musí být dána jeho neviditelnou složkou – dejme tomu, dle řečtiny, duší. Věčně trápeni budou určitě ďábel, šelma i falešný prorok ( Zj 20,10 ). A hříšní lidé ? Nevím, kolik jich bude, ale poznal jsem skutečně zlé lidi a to i podle mého lidského měřítka – zřejmě také věčně Zj 20,15 Mt 13,42
A tím bych snad mohl skončit. Děkuji všem přispívajícím teologům, že mě nechali vykoupat v tomto těžkém tématu a tváří se, jako by nebylo zásadní 🙁 M. Pinkas
Eva Hájková
Panu Mirkovi
V Mojžíšových knihách ani v jiných starších biblických knihách se nesetkáte s vírou v posmrtný život duše ani s vírou ve vzkříšení. Vykoupení, spása jsou tam pojmy týkající se tohoto života, nikoliv života po smrti. Častěji jde o pojmy kolektivní, protože člověk byl v té době kolektivním tvorem (Bůh vykoupil svůj lid z Egypta). Vše je možná zkomplikováno tím, že Hospodin je pojímán jako Bůh živých, a kdo nemůže chodit před jeho tváří, ten je prakticky mrtvý. Náboženské představy židů se však vyvíjely. Pronikaly do nich myšlenky z jiných náboženství.
Daniel zažil babylónský exil a dostalo se mu tamějšího vzdělání. Byl sice věrný Hospodinu, nepřejímal cizí kulty, ale to neznamená, že nemohl přejmout leccos z jejich učení, pokud to neodporovalo Zákonu. V posledních staletích před Kristem prý judaismus ovlivnily íránsko-apokalyptické naděje na vzkříšení a později helénistická nauka o duši. Ještě z Ježíšovy a Pavlovy doby známe spor saduceů a farizeů o vzkříšení. Saduceové v ně nevěřili (uznávali jen Tóru), farizeové věřili. Později se farizejská víra ve vzkříšení mezi židy rozšířila (saduceové prakticky zanikli s chrámem, farizeové ne). Lidé té doby totiž po vzkříšení velmi toužili, zatímco dříve jim stačilo prožít dlouhý naplněný život a mít hodně potomstva. Pochopitelně, samotný fakt, že víra ve vzkříšení se u židů objevila pod vlivem cizích duchovních nauk (možná zoroastrismu), ještě samo o sobě nemusí znamenat, že je nepravdivá. Každý z nás musí hledat pravdu. My, co rádi čteme Písmo, si ho každý nějak vykládáme, aby nám to dávalo smysl. Výhodu má jistě ten, kdo zná historické pozadí, jazyk a všechny ostatní reálie.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
“Náboženské představy židů se však vyvíjely. Pronikaly do nich myšlenky z jiných náboženství.“
Pokud přijmeme za svou myšlenku, že se v bibli náboženské představy vyvíjejí, pak se tím implicitně tvrdí, že si člověk stvořil Boha, a ne Bůh člověka. Liberální theologové totiž tvrdí, že úplně stejně jako se vyvíjela představa o posmrtném životě, se vyvíjela v SZ i představa o Bohu. Pokud se ovšem náboženské představy v bibli vyvíjejí a Židé přejali ideu vzkříšení od Peršanů, dualismus věčné duše a těla od orfiků skrze pythagorejce a platoniky, tak proč potom nepřevzít rovnou i jakousi formu reinkarnace, což se nakonec také stalo např. v luriánské kabbale? Ostatně už Josephus Flavius psal o tom, že farizeové věřili ve stěhování duší, které zřejmě přejali z pythagoreismu či platonismu, možná však i od Indů:
„Ze dvou předchozích pak farizeové se domnívají, že přesně vykládají zákony a že jsou nejpřednější sektou; činí vše závislým na osudu a na bohu. (163) Činy spravedlivé i nespravedlivé záleží prý z největší části na lidech, že však ke všemu i osud napomáhá. KAŽDÁ DUŠE PRÝ JE NESMRTELNÁ, ALE JEN DUŠE DOBRÝCH PŘECHÁZEJÍ DO JINÉHO TĚLA; duše ničemů jsou trestány věčnými tresty. (164) Saduceové, druhá to skupina, sudbu vůbec popírají a o bohu tvrdí, že stojí mimo konání nebo dohlížení na zlo. (165) Tvrdí, že na lidech záleží volba mezi dobrem a zlem a že podle vlastního rozumu každý přistupuje k jednomu z obou. Trvání duše a tresty i pocty v záhrobí popírají. (166) Farizeové se navzájem milují a usilují o svornost ve věcech společných; saduceové však bývají i vůči sobě navzájem velmi drsní a jejich styky se sobě rovnými jsou nevlídné jako s cizinci.“ (Flavius Josephus: Válka židovská II,162-166, Praha 1965, s. 150-151)
Josephus, když chce své vojenské druhy odradit od sebevraždy, tak hovoří jakožto farizeus v podobném smyslu víry ve stěhování duší:
„Vy tedy nevíte, že ti, kdo odcházejí ze života podle zákona přírody a platí dluh od boha přijatý tehdy, kdy on jako dárce chce, aby byl vrácen, mají slávu věčnou, jejich domy a rodiny stojí pevně, jejich duše pak zůstávají čisté a jsou vyslyšeny, NEBOŤ SE JIM DOSTANE NEJČESTNĚJŠÍHO MÍSTA V NEBESÍCH, ODKUD SE V KOLOBĚHU VĚKŮ ZASE ZNOVU UBYTUJÍ V ČISTÝCH TĚLECH? (375) Za to duše všech těch, kdo sami na sebe v šílenství ruce vztáhli, pohltí hrob nejtemnější a jejich otec bůh na potomcích potrestá otce, kteří zhřešili.“ (Flavius Josephus: Válka židovská III,374-375, Praha 1965, s. 235)
Když sikarius Eleazar (Válka židovská VII,253.275, s. 426,428) přemlouvá obránce Masady k hromadné sebevraždě, vkládá mu Josephus do úst řeč, v níž se odvolává na Indy, které jim dává za příklad pohrdání životem:
“My jsme ovšem měli být pro jiné příkladem, v odhodlání k smrti, když jsme k tomu z domova vychováni. Nicméně, jestliže potřebujeme důkazů i od cizinců, POHLEĎME DO INDIE NA TY, KDO SE ZABÝVAJÍ CVIČENÍM V MOUDROSTI. (352) Neboť oni jsou mužové ušlechtilí a čas života nedobrovolně snášejí jako nějakou nezbytnou službu přírodě. Spěchají vysvobodit duše z těl, (353) a i když je k tomu nenutí žádné zlo ani je ze života nevyhání, předem oznamují ostatním v touze po nesmrtelném živobytí, že hodlají odejít a nikdo jim v tom nezabrání, nýbrž všichni je velebí a každý jim dává vzkazy pro své blízké. (354) Tak věří, že duše najisto a zcela doopravdy mají navzájem společné přebývání. (355) Jakmile pak vyslechnou uložené jim vzkazy, odevzdají své tělo ohni, aby i duši od těla oddělili co nejčistší, a umírají pějíce chvalozpěvy. (356) Jejich nejbližší přátelé je raději doprovázejí k smrti nežli kdokoli z jiných lidí své spoluobčany na dalekou cestu. Sami sebe oplakávají a je blahoslaví, protože již dosahují řádu nesmrtelnosti. (357) COŽ SE NESTYDÍME, ŽE SMÝŠLÍME HŮŘE NEŽLI INDOVÉ a pro svůj nedostatek odvahy hanebně tupíme otcovské zákony, které jsou předmětem obdivu všech lidí?“ (Flavius Josephus: Válka židovská VII,351-358, Praha 1965, s. 434)
Z toho vyplývá, že indické učení o reinkarnaci bylo známo už v tehdejší Judeji a mohlo ovlivnit představy tamějších obyvatel o posmrtném životě, přinejmenším alespoň Josepha, který o tom píše.
Podobný problém nastává s přijetím vývoje v článku P. Hejzlara „Stvoření světa a člověka: žít se dvěma příběhy“.