Minulou úvahu o smrti a umírání jsem zakončil myšlenkou vyjádřenou v latinských nápisech nad starými hřbitovy: „Memento mori!“ – tedy: „Pamatuj na smrt!“. Dnes bych rád šel dále a zamyslel se nad fenoménem (a zároveň paradoxem!) doby, kdy se na smrt a na to, co je po ní téměř nikde nevzpomíná. V počítačové „střílečce“ či v akčním filmu zemře během hodiny i několik desítek postav. A zde vyprávění a fikce a končí. Smrtí. Jenže, jak my křesťané víme, smrtí to nekončí! Věděli to staří Egypťané a z obav o to, kde stráví věčnost, šla velká část tehdejšího HDP na stavbu pyramid, honosných hrobů a důkladnou mumifikaci.
Vikingové se snažili skrze nadlidské hrdinství zajistit si místo ve Valhale. Militantní muslimové si zase stínáním hlav pohanským psům dle své víry zajišťovali (a zajišťují…) místo ve vyšším nebi, s větším počtem panen u nohou Mohameda.
SOUVISEJÍCÍ – O smrti a umírání – díl 1.
Tento článek nemá ambice dopodrobna rozebírat podstatu věčného života a toho, jak si jej zajistit. Jakožto křesťané a ctitelé Hospodinovi to víme:
Člověk je věčná bytost. Je to proto, že do něj Bůh vdechl svého Ducha. (Jednak to stojí v Bibli, a i ti Egypťané a Vikingové, kteří Bibli neměli, tak věděli jaksi „z přirozenosti věcí“, že smrtí život rozhodně nekončí, že tento život na zemi je jakousi předpřípravou pro věci následující a věčné. Zde vřele doporučuji knihu C.S.Lewise: K jádru křesťanství. Její studium mi osobně přineslo pochopení faktu, že Nebe a Věčnost nejsou pouhou odměnou, ale principem Stvoření. My jsme jakýsi surový diamant, který je broušen okolnostmi života v Kristu k tomu, aby se stal tvrdým briliantem, schopným EXISTENCE ve fyzikálních (a jiných) podmínkách Věčnosti.)
Člověk ze své síly a snažení nikdy nedosáhne věčnosti. (List Římanům 3. a 4. kapitola)
Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna jako výkupné za hříšné lidstvo, aby každý, kdo v Něj věří byl spasen. (Jan 3, 16)
Přijetím Ježíše do svého života jako Pána a Spasitele a křtem ve vodě, přecházíme z jistoty zatracení do života věčného. (List Římanům 10, 9)
SOUVISEJÍCÍ – Planá oliva
Všimli jste si, že dnešní doba se jen snaží tvářit, že to, co je po smrti, neřeší? Skutečnost je jiná a lze ji určitě vyjádřit v číslech, které by nám mohl poskytnout kterýkoli psycholog či psychiatr. Tendence negovat a nezabývat se otázkou, co bude po mé smrti, vede téměř výhradně ke dvěma věcem: Buďto člověk začne duševně strádat – jelikož mu jeho život, byť často pro druhé úspěšný a záviděníhodný, přestává dávat smysl. Duše se hroutí pod tlakem vnitřního napětí a nevyřčených a tudíž i nezodpovězených otázek, kdy výsledkem je, že desítky procent lidí v euro-atlantické civilizaci bere nějaký ten prášek na uklidnění, proti stresu, Lexaurin či valium, růžovou pilulku; jakési instantní štěstí, které však často bývá zaplaceno závislostí a ve finále ještě větším propadem na dno. (Poznámka autora: tímto nikomu nezapovězuji užívat lékařem předepsaná psychofarmaka! Věřím, že jsou případy, kdy jejich užívání je opodstatněné, mnohdy životně nutné.)
Druhý účinek nezabýváním se záležitostmi po smrti je často drastičtější a škodlivější: Lidé začnou hledat odpovědi tam, kde to mainstreamová média podporují – tj. u ezoteriků, kartářek a různých guru, kteří často dovedou člověka do stavu jakési relaxace, která však rovněž (podobně jako u psychofarmak) nemá trvalý účinek. Časem si různé meditace, báchorky o minulých životech a „neškodná“ cvičení například jógy vyberou svou daň. Duše člověka často ztvrdne vůči Evangeliu či se „stanou“ jiné situace, kdy dotyčný, byť by chtěl přijít k Bohu, tak nemůže. (Dobře o tom píše Petr Němec ve své knize Kterak kostelník k víře přišel, když popisuje svou zkušenost s „neviditelnou clonou“, která mu fyzicky bránila vejít do křesťanského sboru.)
Pojďme se však vrátit zpět k fenoménu umírání a strachu z něj. V čase, kdy tato úvaha vznikala, jsem byl upozorněn na článek o referendu v Horní Lidči, kde si tamní obyvatelé odhlasovali zrušení stavby domova seniorů a jako důvod uvedli, že pohled na staré a umírající lidi by traumatizoval děti, které by okolo chodily do školy – celý článek si lze přečíst zde.
Co k tomu dodat? Že mi je smutno? Ano, je.
Zároveň však mám naději – a to velikou, že přichází proměna do českého národa. Jsou to sice malé kapičky, ale přeci jen: něco se děje a každý z čtenářů, který chodí s Pánem, to ví.
Tak se těším na shledanou ve 3. a posledním dílu O smrti a umíráni, kde vám povím pár pozitivních a krásných zkušeností. Budu tuze rád, když má zamyšlení nepřinesou jen tristní povzdech nad stavem naší doby, ale zejména radost a povzbuzení, že „doba vymknutá z kloubů“ nejen šílí, ale také jsme svědky naplňování mnohých proroctví z Písma a krásných příkladů Boží milosti všude na planetě.
Tímto každému čtenáři přeji, aby mu nebylo lhostejné, co se stane s jeho duší po smrti a aby se Ježíš stal jeho Spásou a základem života. Pak totiž nejen život, ale i umírání má smysl a stává se krásným!
Autor: Ondřej (Andy) Janeta Datum: 14. října 2024 Foto: Pixabay
Autor je administrátor iniciativy Národní probuzení, člen sboru My Father’s House Turnov. Tyto úvahy nejsou vyjádřením stanovisek zmíněných institucí. Informace o autorovi zde.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
22 Komentáře
Realtoltek
Ano, jsme jak neopracovany diamant. Ktery se snazime formovat nahrubo a zvenku silou a moci. Ale jedinou cestou je ta skrz Svateho ducha, ktery je vne a staci jej prijmout dovnitr a ..On – Jsem ten ktery jse… formuje pak zevnitr vne a cely diamant cisti sam sebou. Svaty duch je duch…lidsky duch je duch zakaleny. Lidske telo je duse…chramem pro ducha. Jak pochopit Boha, kdyz neznam co jsou jeho chramy ???
Karel Krejčí
Člověk je věčná bytost. Je to proto, že do něj Bůh vdechl svého Ducha.
Pokud tedy autor komentáře stejně tak zavrhuje báchorky o minulých životech, prosím, je to jeho pohled a víra. Stejně tak z toho vyplývá, že věčnost začíná tlustou čarou, která představuje „NIC“ a z toho NIC se stala věčnost. Bible vůbec nepopírá minulé životy, stejně tak jako minulost lidstva a stejně jako Boží spravedlnost. Podle autora člověk, který se právě teď narodil, narodil se z „NIČEHO do NĚČEHO“ a čeká jej věčný život. Právě teď, byl postaven rovnýma nohama do tohoto složitého světa „nahý“ bez jakýchkoli zkušeností, poznání, odloučen od Boha a především – nevinný.
Zamyslel jste se opravdu pane autore?
P. Ašer
V článku se píše:
„Člověk je věčná bytost. Je to proto, že do něj Bůh vdechl svého Ducha.“
To je chybná formulace. Přirozený člověk je totiž pouze potenciálně věčnou bytostí. Podmínkou věčného života pro přirozeného člověka byl přístup ke stromu života, který mu však byl po pádu do hříchu zapovězen:
„Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.“ (Gn 2:9)
„ I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ (Gn 3:22)
„Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.“ (Gn 3:24)
Novou cestu k věčnému životu pak přirozenému člověku otevřel až Ježíš (J 3:16). I po Ježíšově příchodu na zem je však věčný život podmíněný, tentokrát místo požívání plodů stromu života vírou v Ježíše a znovuzrozením (J 3:36; J 11:25; J 1:13; J 3:3.5).
I v Novém zákoně totiž platí, že „přirozenou“ nesmrtelnost má jedině Bůh:
„On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí nespatřil a nemůže spatřit. Jemu buď čest a věčná moc. Amen.” (1 Tm 6:16)
Karel Krejčí
Pane Ašere,
jestliže nesmrtelný Bůh vdechl do člověka svého-nesmrtelného Ducha, tak do něho nemohl vdechnout jiného ducha, než toho, kterým On sám je. Nelze tedy oddělit Božího Ducha od toho, který vdechnul do člověka. To by muselo být individuálních duchů tolik, kolik je lidí.
Duší ano, ale to se jistě nemůže vztahovat na Ducha neboť by to stejně tak znamenalo, že v každém z nás žije jiný Kristus.
Karel Krejčí
Pane Ašere,
nejsem si jist, zda jsem odeslal před chvílí napsaný příspěvek, takže pokud se opakuji, omlouvám se.
Pokud Bůh vdechl do člověka svého Ducha, musí být totožný – nemůže být jiný. Je tedy nesmrtelný. Smrtelné je tělo a duše, ale ne Duch.
Mirek P.
Rychlý koment : Gn 2, 7 Hospodin vdechl do stvořeného člověka ducha života a ten se stal duší živou. Rozhodně se nejednalo o ducha svatého, toho člověk může získat až při znovuzrození. První člověk byl duší živou, poslední Adam duchem oživujícím ( 1 Kor 15,45 ) Kdo nemá ducha Kristova, není jeho ( Ř 8,9 ). Sedmero duchů Božích je vyjmenováno již Iz 11,2 ( dále viz. Zj 1,4 ; 3,1 ; 4,5 ) Takže ano, duchové Boží ( to je obecné označení ) jsou různí. Duch Páně ( Hospodinův ) například koná mocné skutky ( Iz 61,1 = Lk 4,18 ), Duch Ježíšův dává zvláštní osobní útěchu. Atd.
Prostě, je mi líto, pane Krejčí. Při stvoření ( narození ) člověk dostává ducha života. Nedostává svatého ducha a proto nedostává věčný život. Snad jen poukázku na volbu mezi věčným životem a věčnou smrtí.
A pokud si lidé v Horní Lidči myslí, že odsunutím domova pro seniory své děti ochrání, dosáhnou zřejmě opaku. Zkomplikují do budoucna život jim a možná i sobě.
M. Pinkas
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Napsal jste:
„jestliže nesmrtelný Bůh vdechl do člověka svého-nesmrtelného Ducha, tak do něho nemohl vdechnout jiného ducha, než toho, kterým On sám je.“
Jestliže? Kde jste tohle vzal? V příběhu o stvoření není ani slovo o tom, že by ono „dchnutí života“ (Gn 2:7 hebr.: nišmat chajjim) či „duch života“ (Gn 6:17 ruach chajjim), které Bůh vdechl, byly nesmrtelné. Navíc by to ani nedávalo logiku poněvadž v Genesis 3:22 je napsáno, že navěky by byl člověk pouze tehdy, pokud by měl přístup ke stromu života:
„ I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. NEPŘIPUSTÍM, ABY vztáhl ruku po stromu života, JEDL A BYL ŽIV NAVĚKY.“ (Gn 3:22)
To znamená, že bez přístupu k tomuto stromu života člověk ve své přirozenosti navěky žít nemohl. Z toho vyplývá, že žádná z jeho složek nemohla být nesmrtelná.
A pozitivně je tato dedukce dokázána výrokem apoštola Pavla:
„ON JEDINÝ MÁ NESMRTELNOST a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí nespatřil a nemůže spatřit. Jemu buď čest a věčná moc. Amen.” (1 Tm 6:16)
Takže to Vaše „jestliže“ není založeno na Písmu. Je to pouze vaše dedukce. Avšak chybná.
Biblickou anthropologii můžeme odvodit z příběhu stvoření člověka a dalších živočichů v knize Genesis. V ní popsaným netělesným složkám člověka nelze dle komparativní analýzy textu připisovat žádnou přirozenou nesmrtelnost ve smyslu kontinuálního pokračování lidské individuality po smrti těla. „Dchnutí života“ (Gn 2:7 hebr.: nišmat chajjim) není žádným výlučným specifikem člověka, nýbrž oživuje také ostatní živočišstvo (Gn 7:22 nišmat ruach chajjim). Totéž platí pro „duši živou“ (Gn 2:7 nefeš chajjah), k níž nebo pro niž byl člověk učiněn. I ostatní živočichové jsou totiž označeni naprosto stejně jako nefeš chajjah (Gn 1:20.21.24.30; Gn 2:19; Gn 9:10.12.15.16). Zbývá ještě „duch“ (hebr.: ruach). Avšak i ten je oživujícím principem jak lidí, tak živočichů (Gn 6:17 ruach chajjim; Gn 7:15 ruach chajjim; Gn 7:22 nišmat ruach chajjim). Dá se říci, že pojmy nešámah (dchnutí) a ruach (duch) jsou v knize Genesis víceméně synonyma, která označují obecný oživující princip Boží, který je zmíněn v Ž 104:29-30. Duch lidí i zvířat je i podle pozdějších biblických knih stejný (Kaz 3:19). Ani nefeš (duše) nemůže na nositelku posmrtné lidské individuality kandidovat. Jako „duše živá“ (nefeš chajjáh) jsou, jak již bylo dokázáno výše, označováni lidé i jiní živočichové. Jako duše je však označována i určitá složka člověka či jiného živočicha (Gn 9:15-16 „a mezi vší duší živou v každém těle“). Označení celého člověka jako „duše“ (např. Gn 46:26-27) vzniklo zřejmě synekdochicky z označení jedné složky člověka (nefeš je etymologicky odvozena od od assyrského napášu = „foukat“, „dýchat“).
Žádná z těchto tří netělesných složek není podle knihy Genesis nesmrtelná, natož pak preexistující, jak učí o psyché (etymologicky odvozena také od pohybu vzduchu) Platón (např. Faidon 75b-c, 76d). Platonismus je proto s hebrejským příběhem o stvoření člověka a ostatního živočišstva principiálně neslučitelný. Zato učení o zmrtvýchvstání je s tímto příběhem slučitelný dobře, jak dokazuje třeba již zmíněný verš Ž 104:29-30.
Realtoltek
Jediny Buh je vecny, je zivot a je duch ..nikoliv obycejny duch ALE Svaty duch … neomezeny casem a prostorem. Prvne Svaty Duch uvedl sam sebe v prvorozeneho a to tak ze vytvoril nebeske telo/dusi a do ni umistil sam sebe ale jiz omezeneho…ale dokonalou kopiii sebe jako neviditelneho a neomezeneho. Pak tvorili vse ostatni …. clovek ma lidske telo/ dusi a do tohoto tela opet jediny Buh vdechl sam sebe Svateho ducha. Tak jsk rika Jezis !!! Copak nevite ze telo je chramem Svateho ducha to rikam i ja Vam…aby jste se nedrzely hloupych doktrin. Vse je v pravde napsano ve Svatem pismu.
Realtoltek
Kazda duse, jak nebeska, tak pozemska ma svuj pocatek a konec a je plne zavisla na Svatem duchu. Jedine ON/otec je vecny. Vecnost a nesmrtelnost duse je nesmysl ….Svaty duch nebude otrokem necisteho chramu a vrati se zpet odkud prisel.
Realtoltek
A ano, vrati se do cisteho chramu, takovou ma moc vybudovat jakykoliv chram. A to nam ukazal on prisly v lidske telo ….Jezis.
Karel Krejčí
Pánové Mirku P. a Ašere,
ano, podle Genesis 2,7 Hospodin Bůh pak z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí vdechl dech života. Tak se člověk stal živou bytostí. Je tedy na místě položit si otázku, zda Bůh vdechl do člověka ještě jindy a jiného ducha? V Bibli jsem pro tuto argumentaci žádný důkaz nenašel.
Je nutné vycházet z biblické pravdy, že v prvním Adamovi jsme se narodili a zhřešili všichni, stejně jako v posledním Adamovi – Kristovi – jsme všichni tomuto životu zemřeli. To ale neznamená, že poté do nás Bůh vdechl nového – Svatého – ducha. To podstatné, co se událo v zahradě Eden byla skutečnost, že Adam, jako prioritně duchovní bytost, podlehl Satanovu pokušení – lsti – a nechal se oklamat v tom smyslu, že přijal Satanovu výzvu na zaslíbení, postavit se na úroveň Boha. Následkem tohoto selhání byl mu Bohem znemožněn přístup ke stromu života. To neznamená, že došlo k nějaké změně – degradaci – jeho ducha, ale že vládu nad jeho životem převzala duše – mysl, intelekt. Smyslem celé naší životní pouti tedy spočívá v opětovném návratu do stavu, ve kterém jsme žili před Adamovým – naším – pádem a stali jsme se opět prioritně duchovními bytostmi, navíc obohaceni o skutečné poznání Boha a Jeho Stvoření. V tom spočívá zákaz a zpřístupnění stromu života.
Je zajímavé, že ať věčný život nebo věčné mučení v ohnivém jezeře, nikomu žádné problémy nedělá, stejně jako věčná spása.
Karel Krejčí
Současný svět dospěl již do takového stádia zkaženosti, které lze srovnat s Noemovou dobou před potopou. Naštěstí nebo bohužel, Bůh již další potopu na tento, opět čím dál více zkažený svět, nepřivede. Každý člověk je s narůstající zodpovědností sám za sebe postaven před definitivní rozhodnutí, zda si zvolí smrt (ale ne tu fyzickou, kterou stejně kolem sebe s „čistým“ svědomím vědomě rozsévá) nebo život, což znamená Krista, jako stromu života. To představuje, s konečnou platností si uvědomit, že posuzování a rozdělování světa na – dobré a špatné – je přesně to, co bylo úmyslem hada a co tento svět drží v zajetí smrti.
Jsou zde aktivní diskutující, kteří mávají Písmem s nějakým konkrétním Kristovým nebo biblickým výrokem ve smyslu: „Zde je to černé na bílém a nelze to zpochybnit!“ Ovšem takto striktně pojatá a chápaná Bible, paradoxně nevede ke stromu života, ale ke stromu smrti – opět jenom k rozlišování a posuzování věcí na dobré a zlé.
Olga Nedbalová
Přiznám se, že jsem vždy přemýšlela, proč byl Ježíš pokřtěn od Jana Křtitele:
Zatímco se křtil všechen lid, byl pokřtěn i Ježíš. Když se modlil, otevřelo se nebe a Duch svatý na něj sestoupil v tělesné podobě jako holubice. Z nebe tehdy zazněl hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si oblíbil.“ (Lukáš 3:21-22)
Proč Ježíš, jediný bezhříšný (na rozdíl od nás), potřeboval také křest? A proč na něho Duch svatý sestupuje až nyní? Proč s ním nebyl od počátku? Snad to bylo znamení, že Ježíš přijímá vůli svého Otce.
Nebo další pasáž z Písma:
„Proto vám pravím: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu odpuštěno nebude. A tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale tomu, kdo by promluvil proti Duchu Svatému, nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím.“ (Mt 12,31–32)
Co je tak unikátního na Duchu svatém, že jedině rouhání proti němu nelze odpustit? A co je vůbec to rouhání? Je snad tím rouháním odmítnutí Ducha svatého? Tedy odmítnutí možnosti přijmout Ducha svatého a pod jeho vlivem se obrátit a skrze Ježíše Krista dospět k Bohu, do věčného života?
Mirek P.
Pane Krejčí, nabízíte nám zde jakýsi univerzalismus, kterým se snažíte vytěsnit nepříjemné biblické pravdy. Já raději zůstanu u klasické křesťanské teologie, i když některé věci jsou v ní opravdu těžké na skousnutí. Už nad Ježíšovými výroky se mnozí pohoršovali, mnozí od něj odešli a později si z jeho učení vybrali jen něco. Snad by se k tomu měl vyjádřit nějaký kvalifikovaný křesťanský teolog. Jenže ti zde publikují spíše politické a sociologické úvahy 🙁
M. Pinkas
Realtoltek
Pani Olgo, Jezis se nechal pokrtit od Jana Krtitele z vice duvodu. Jeden z nich je i naplneni proroctvi. Kdyz chtel Jezis pokrtit od Jana, tak se tomu Jan brani a rika ze by to melo byt naopak. A Jezis mu rika, NYNI toho NECH. Jezis dobre vedel, ze je Jan Elias a taky dobre vedel ze v budoucnu prijde doba kdy on pokrti Eliase/Jana….aby vse obnovil nez se vrati.
Karel Krejčí
Pane Pinkasi,
Vy doporučujete přenést těžiště této ne-jednoduché diskuse na kvalifikované křesťanské teology. Tato úvaha opravdu vede k zamyšlení neboť ani tyto „zdroje“ Vám nemohou zaručit jednoznačnost, zda je toto černé a toto bílé. Prožíváte Vy sám takový život? Pokud budeme vycházet právě z Bible, tak každý z nás jsme poznali „na vlastní kůži“, že to, co nám dávalo význam před několika lety, dává nám zcela jiný význam v současnosti. A je to opět Bible, která sama o sobě říká, že je živá. Tak kde je Vaše doporučená „pravdivost“ kvalifikovaných teologů? Oni sami by se nejspíše do takovéto diskuse nepustili neboť v podvědomí vnímají, že Kristus není ničím omezený a nelze Ho spoutat do ničeho ať je to třeba samotné Písmo. Proto je paradoxně jednodušší rozebírat politickou a sociologickou scénu a svazovat ji do individuálních představ. To lze 🙂
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Napsal jste:
„ano, podle Genesis 2,7 Hospodin Bůh pak z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí vdechl dech života. Tak se člověk stal živou bytostí.“
Nikoli. Bůh nezformoval člověka z prachu země, nýbrž učinil člověka – prach ze země (עָפָר֙ מִן־הָ֣אֲדָמָ֔ה , LXX: χοῦν ἀπὸ τῆς γῆς). Měl byste číst Písmo pozorněji. Tento verš tedy nehovoří o materiálu, z něhož byl člověk vytvořen, nýbrž o nízkosti člověka oproti Bohu, vůči němuž je člověk pouhý prach. Viz:
„On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach.” (Ž 103:14)
“Abraham pokračoval: „Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel.” (Gn 18:27)
Napsal jste:
“Je tedy na místě položit si otázku, zda Bůh vdechl do člověka ještě jindy a jiného ducha? V Bibli jsem pro tuto argumentaci žádný důkaz nenašel.“
Samozřejmě že Bůh vdechl do člověka jindy jiného ducha, a to Ducha svatého:
„Ježíš jim řekl opět: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.“ A toto pověděv, vdechl, a řekl jim: Přijměte Ducha svatého.” (J 20:21-22)
Dlužno podotknout, že ve verši J 20:22, kde se píše o vdechnutí Ducha svatého Ježíšem, je použito úplně stejné řecké sloveso v úplně stejném gramatickém tvaru (ἐνεφύσησεν) jako v Septuagintě v Gn 2:7 (ἐνεφύσησεν), kde se píše o tom, že Bůh vdechl dchnutí do chřípí Adama. Takže zde máme evidentně dvě biblické zprávy o dvou různých vdechnutích rozdílného ducha.
Ten duch, o němž se hovoří v Genesis, respektive dchnutí, to je jen neosobní všeobecně oživující princip, který má člověk společný se zvířaty (Gn 6:17 ר֥וּחַ חַיִּֽים , Gn 7:22: נִשְׁמַת־ר֙וּחַ חַיִּ֜ים). Tento duch či toto dchnutí tedy neposkytuje žádný věčný život. Nebo si myslíte, že zvířata jsou také díky němu věčnými bytostmi?
Člověk, který se přirozeně narodí jen z krve, z vůle masa a z vůle muže (J 1:13), není věčnou bytostí, není duchovní bytostí, stejně jako duchovními bytostmi nejsou zvířata, která se rodí stejně jako člověk jen z krve, z vůle masa a z vůle samce. Duchovní bytostí obdařenou věčným životem se může člověk stát jen fakultativně jedině tehdy, když uvěří v Ježíše a narodí se znovu z vody a z Ducha:
„Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno. Ti se nenarodili z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž z Boha.” (J 1:12-13)
“Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vstoupit do království Božího.” (J 3:5)
Napsal jste:
“To ale neznamená, že poté do nás Bůh vdechl nového – Svatého – ducha.“
Právě, že to znamená, že do nás vdechl nového – Svatého ducha (viz J 20:22).
Napsal jste:
“To podstatné, co se událo v zahradě Eden byla skutečnost, že Adam, jako prioritně duchovní bytost…“
Ne, Adam nebyl duchovní bytostí. Pokud ho chcete označovat za „duchovního“, tak byl „duchovním“ úplně stejně jako ostatní zvířata, poněvadž měl úplně stejného ducha života jako ta zvířata (Gn 6:17 ר֥וּחַ חַיִּֽים , Gn 7:22: נִשְׁמַת־ר֙וּחַ חַיִּ֜ים). Výjimečný byl oproti nim pouze v tom, že byl učiněn k obrazu Božímu (Gn 1:26) a že měl přístup ke stromu života. Přesto však byl pouze pozemskou bytostí (1 K 15:47).
Karel Krejčí
Pane Ašere,
nevidím žádný zásadní rozdíl ve významu a obsahu sloves zformoval a vytvořil. Sloveso zformoval je použito v Bibli 21 a to 2x.
Ano, máte pravdu, v Janovi 20:21-22 je uvedeno, že Ježíš vdechnul do učedníků Ducha svatého. Je však otázkou, zda při křtu v Duchu svatém se děje totéž.
Člověk, který se přirozeně narodí jen z krve, z vůle masa a z vůle muže (J 1:13), není věčnou bytostí, není duchovní bytostí,
Potom ovšem vyvstává otázka, jaký smysl má jeho zrození? A proč by měl skončit v ohnivém jezeře (a za koho), když stejně není věčnou bytostí?
Na rozdíl od všech živých tvorů, kteří mají pouze duši a tělo, má člověk ještě ducha, aby mohl komunikovat s Bohem neboť Bůh je Duch. Adam, přesto že nebyl pokřtěn Duchem svatým, právě proto mohl s neviditelným a nehmotným Bohem komunikovat – na rozdíl od ostatních živých tvorů. Jeho „pádem“ člověk tuto komunikaci ztratil neboť dal přednost mysli, tedy duši. To je ono rozlišování věcí na dobré a zlé, to je ona duchovní smrt – odpadnutí od Boha, které znemožňuje návrat do původního stavu. To tedy rozhodně neznamená, že Bůh Adamovi ducha odňal. Zůstal stále stejnou bytostí, ovšem se zastřeným duchem a spoléháním se na své nedokonalé myšlení a navíc, ve hříšném těle.
Co je smyslem všeho, co je důsledkem, co následuje a jakým způsobem se staneme součástí Nového Jeruzaléma, je otázka víry a pochopení. To už záleží na každém jednotlivci zvlášť ….
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Napsal jste:
“Jsou zde aktivní diskutující, kteří mávají Písmem s nějakým konkrétním Kristovým nebo biblickým výrokem ve smyslu: „Zde je to černé na bílém a nelze to zpochybnit!“ Ovšem takto striktně pojatá a chápaná Bible, paradoxně nevede ke stromu života, ale ke stromu smrti – opět jenom k rozlišování a posuzování věcí na dobré a zlé.“
A čím jiným by měli křesťané mávat? Nějakými vlastními názory vycucanými z prstu, a ne založenými na Písmu či dokonce Písmu odporujícími? Čím jiným by měli křesťané argumentovat než biblí? Nějakým svým subjektivním míněním založeným na vodě? Taková diskuse by byla o ničem. Tak se mohou bavit lidé ve světě, ale ne lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou křesťané. Křesťané musí mít svá tvrzení důkladně podložena Písmem, neboť právě ono „je užitečné k učení, K USVĚDČOVÁNÍ, K NAPRAVOVÁNÍ, k výchově ve spravedlnosti…” (2 Tm 3:16). Bohem vdechnuté (θεόπνευστος) Písmo je tedy určeno ke korekci (2 Tm 3:16 Vg.: corrigendum) našich bláhových názorů. Bez něj bychom byli jako korouhvička ve větru všemožných falešných učení (srov Ef 4:14). Říká Vám vůbec něco výrok ap. Pavla ‚ne nad to, co je napsáno’ (1 K 4:6)? Budete snad pro tato slova apoštolu Pavlovi vytýkat, že „takto striktně pojatá a chápaná Bible, paradoxně nevede ke stromu života, ale ke stromu smrti“?
Napsal jste:
„To představuje, s konečnou platností si uvědomit, že posuzování a rozdělování světa na – dobré a špatné – je přesně to, co bylo úmyslem hada a co tento svět drží v zajetí smrti.“
S tímto Vaším výrokem ovšem souhlasím v tom smyslu, že rozdělování světa na dobré a špatné nemá pro křesťany smysl, když celý svět leží ve Zlém (tj. v ďáblu 1 J 5:19). Co bychom v ďáblu a jeho říši asi mohli najít dobrého?
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Napsal jste:
“nevidím žádný zásadní rozdíl ve významu a obsahu sloves zformoval a vytvořil. Sloveso zformoval je použito v Bibli 21 a to 2x.“
Možná jste špatně pochopil můj příspěvek. Mně nešlo o to, zda je správným překladem hebr. וַיִּיצֶר (toto sloveso je použito na desítkách míst SZ – např. v Ž 139:16 je užito pro vytváření dnů) „učinil“ nebo „zformoval“ (koneckonců i Hieronymus ve Vulgatě překládá „formavit“), ale o to, že tam není napsáno, že člověk byl vytvořen z prachu země. Není tam zkrátka nic o materiálu, z něhož byl učiněn.
Napsal jste:
„Potom ovšem vyvstává otázka, jaký smysl má jeho zrození? A proč by měl skončit v ohnivém jezeře (a za koho), když stejně není věčnou bytostí?“
Smysl jeho přirozeného zrození je v tom, že se může stát Božím dítětem (J 1:12-13), že se může narodit z vody a z Ducha (J 3:5) a tak získat věčný život. Smyslem je ta nabídka z milosti, ta příležitost. V ohnivém jezeře skončí pouze ten, kdo této nabídky nevyužije. A skončí tam jedině sám za sebe, ze svého rozhodnutí. Kdyby byl člověk stvořen jako věčná bytost, tak by nepotřeboval žádný přístup ke stromu života (Gn 3:22) ani by nepotřeboval žádnou Boží milost, poněvadž by věčný život nepotřeboval mít skrze víru v Ježíše Krista (J 3:16), když by ho měl od přirozenosti.
Napsal jste:
„Na rozdíl od všech živých tvorů, kteří mají pouze duši a tělo, má člověk ještě ducha, aby mohl komunikovat s Bohem neboť Bůh je Duch. Adam, přesto že nebyl pokřtěn Duchem svatým, právě proto mohl s neviditelným a nehmotným Bohem…“
Kde máte něco takového v knize Genesis napsáno? Pokud se v Genesis píše o duchu (celkem 11x), vyjma Ducha Božího (Gn 1:2; Gn 6:3; Gn 41:38), větru (Gn 3:8; Gn 8:1) a ducha jakožto psychického rozpoložení (Gn 26:35; Gn 41:8; Gn 45:27), tak je to duch společný člověku i zvířatům (Gn 6:17; Gn 7:15.22) – obecný oživující princip. O žádném specifickém duchu coby složce člověka, kterým by se lišil člověk od zvířat, v knize Genesis nic nenajdete. Čili je to jenom Vaše Písmem nepodložená spekulace.
Napsal jste:
„To tedy rozhodně neznamená, že Bůh Adamovi ducha odňal. Zůstal stále stejnou bytostí, ovšem se zastřeným duchem a spoléháním se na své nedokonalé myšlení a navíc, ve hříšném těle.“
Bůh po pádu do hříchu hned Adamovi ducha neodňal, poněvadž kdyby tak učinil, Adam by zemřel okamžitě. Míním tím samozřejmě ducha coby oživující princip společný lidem i zvířatům (Gn 6:17; Gn 7:15.22):
„Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí. Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země.” (Ž 104:29-30)
Pokud jde o ducha, jehož jste si vyspekuloval Vy, pak toho Bůh Adamovi také neodňal, jelikož takovým duchem Adam zjevně nedisponoval. V knize Genesis o takovém duchu nenajdete ani slovo…
Karel Krejčí
Pane Ašere,
Vy jste tak pečlivý a důsledný v hledání nezpochybnitelných důkazů v Bibli, že ona se tímto způsobem použití mění na „kladivo“, umrtvující život, takový, jaký sám o sobě je. Z Vašeho pojetí mizí svobodná volba, kterou nám paradoxně nabízí nejen Písmo, ale samotný Bůh-Stvořitel. Ano a Bůh nás dokonce miluje tak, že nás i „trestá“, to ale pouze proto, abychom poznali své chyby.
Raději se budu mýlit, ale přesto se budu radovat a mít jistotu, že jsem Bohem milované dítě, Jehož milost bude vždy větší, než můj hřích.
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Boží slovo nemůže jako kladivo ubít a tím umrtvit život, neboť dle vlastních Ježíšových slov životem samo je:
„Slova, která jsem vám já pověděl, jsou duch a jsou život.“ (J 6:63)
Nehledejte proto ducha a život mimo Boží slovo, abyste se nedostal na scestí.
Že jste Bohem milované dítě, Jehož milost bude vždy větší, než Váš hřích jste se dozvěděl jedině skrze Boží slovo, které je duchem a životem. Proč tedy Božímu slovu oponovat? Proč ho nebrat vážně i v jiných otázkách?
Á propos, nechápu, proč by z mého pojetí měla mizet svobodná volba? Nebo snad chcete mít jakožto křesťan svobodu volby i v tom myslet si úplně něco jiného, než co tvrdí Písmo?