Na konci tohoto zamyšlení cituji jeden z nejpoetičtějších biblických textů – závěr 12.kapitoly knihy Kazatel. Vřele doporučuji si tuto pasáž najít ve všech dostupných českých překladech, jelikož každý je jiný, a přitom každý je krásný, hluboko zasahující…
Smrt a umírání jsou fenomény, o kterých píší básníci, dramatici; umělci dávní i současní ji všelijak znázorňují. Je podstatou všech hororových filmů a většiny akčních her – tzv. stříleček.
Paradoxně je obraz smrti dnes vidět více a častěji než kdykoli dříve. S realitou smrti je to ovšem jinak. Smrt a zejména umírání se tají, skrývá. Nechceme je vidět. Jaksi nepasuje do doby, kdy heslem éteru je „nevaž se, odvaž se“, „jsi pánem svého osudu“ a tak podobně.
SOUVISEJÍCÍ – Planá oliva
12letý kluk klidně v počítačové hře prostřelí velmi realisticky animovaným postavám 200x hlavu (také velmi realisticky…), avšak konfrontace se skutečnou mrtvolou (třebas, když umře doma babička) ho často přivede na pokraj zhroucení a nezřídka pak rodiče vyhledávají odbornou pomoc. Proč nám dnes pohled na mrtvolu přináší takové trauma až stigmatizaci? Vždyť realita smrti je jediná jistota (krom Boží lásky k nám), kterou na této Zemi máme.
Úspěšně jsme vytlačili naše umírající seniory do nemocnic, domovů, v lepších případech do hospice. Většina lidí nemá problém opečovávat vážně nemocnou tchýni, ale umírajícího člověka většinou doma nechceme. Proč?
Protože pohled na smrt je ošklivý? Myslím si, že to není ten pravý důvod. Ten je zakamuflovaný spíše v našem strachu ze smrti, často děsu z bolestivého umírání.
Několik let docházím jako dobrovolník do domova seniorů, nově navštěvuji i hospic. Moje žena pracuje v nemocnici na oddělení, kde je smrt téměř denním návštěvníkem. Proto si o ní doma často povídáme. Mluvíme o ní i v přítomnosti dětí. Jakožto křesťané se jí nebojíme – spíše naopak – podobně jako apoštol Pavel bych už byl rád u Pána, ale mám tu od Něj ještě nějakou práci. Smrt patří k životu stejně jako zrození a plození – je jeho nedílnou součástí.
Přesto si dovolím jít ještě dál: není dnešní „digitální, internetový člověk“ veden do klamu, že smrt je jaksi někde mimo něj, že se na něj přeci nevztahuje, a tudíž není třeba se jí jakkoli zabývat? Protože kdyby tomu tak nebylo, jsem přesvědčen, že mnohem více lidí by hledalo spásu u Boha. Lidé se však svými posledními věcmi zkrátka dnes nezabývají, nebo se zabývají, až už bývá pozdě. (Manželka mi teď vyprávěla o pacientovi (80 let), který jel na sál po urgentním příjmu a tisknul a drtil jí ruku a volal: “Sestřičko, myslíte, že ještě mám šanci být spasený, abych se dostal do Nebe? Já se totiž strašně bojím!“ Nepotěším vás. Toto se stalo ve výtahu při cestě na sál a manželka neměla šanci se s pánem pomodlit Modlitbu spasení. Operaci nepřežil. Chci doufat, že i tak třeba našel u Boha milost…ale nevím to.)
SOUVISEJÍCÍ – Nepravda sociálních sítí
Pouze Pavlovy listy obsahují zmínku o smrti na 59 místech! Trochu se bojím, že dnešní liberální doba, která se chtě nechtě propisuje i do křesťanského způsobu života (tu více, jinde méně), dnes přináší Evangelium jako zprávu lásky, lásky a lásky. Je to jistě dobře, protože Bůh je láska. Jenže Evangelium, ať už o něm v Písmu čteme kdekoli, vždy zmiňuje i smrt, záhubu, zatracení a zánik v případě, kdy se člověk rozhodne zůstat otrokem hříchu (Ř 6,16).
Na starých hřbitovech je dodnes často k vidění nápis „Memento mori!“ – tedy: „Pamatuj na smrt!“ Myslím, že by dnešní evangelisté, kazatelé a vůbec všichni, kteří se snaží oslovit svět dobrou zprávou o Ježíši, neměli ze svého poselství ono „Memento mori!“ vynechávat.
Jinak nesdělíme celou pravdu.
A zde dnes skončím. Tématem smrti se budu dále zabývat v pokračování této úvahy opět za týden.
Přeji vše dobré!
„Pamatuj na svého Stvořitele,
dokud jsi ještě mlád,
dříve, než přijdou zlé dny a roky,
o kterých řekneš: Nemám je rád!
Dřív, než ti slunce zhasne
tak jako světlo měsíce a hvězd
a než se obloha znovu
temnými mraky zatáhne.
Strážcové domu se tehdy rozechvějí,
udatní mužové se přikrčí,
prořídnou řady těch, jež v mlýnku mlely,
ty, jež vyhlížely z oken, se do tmy ponoří.
Tehdy se zavřou dveře do ulice
a mlýnek zvolna umlkne,
budeš se probouzet šveholením ptáků,
všechny písně však budou zastřené.
Tehdy se člověk začne bát výšek
a každá cesta hrozbu znamená,
mandloň rozkvete bílým květem,
příliš těžká je i kobylka
a všechna chuť se ztratila.
Člověk odchází do věčného domu,
ulicí krouží truchlící.
Pamatuj na svého Stvořitele,
dřív, než se přetrhne stříbrná šňůra
a zlatá mísa, než se rozbije,
dřív, než se roztříští džbán nad pramenem
a kolo u studny se rozláme,
než se prach vrátí do země, kde býval,
a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval.”
Kazatel 12,1-7
Autor: Ondřej (Andy) Janeta Datum: 6. října 2024 Foto: Pixabay
Autor je administrátor iniciativy Národní probuzení, člen sboru My Father’s House Turnov. Informace o autorovi zde.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
11 Komentáře
Karel Krejčí
Stejně jako je realitou, že v počítačové hře prostřelí 12letý kluk animované postavě 200x hlavu, tak se stává nejen realitou, ale dokonce nutností, podobným způsobem zlikvidovat člověka, ale tentokrát ne animovaně, ale v té nejdrsnější a nejrealističtější podobě.
A co je na tom nejnepochopitelnější právě z pohledu Bible? Není snad skutečností, že tělo je dočasné-pomíjivé, ale duše a duch věčné?
Násilnou smrt lze tedy naprosto přehlížet a ignorovat jako „vedlejší produkt“ nějakého „vyššího a spravedlivého“ cíle.
Ale co uděláme s duší a duchem? Odložíme je někam na „skládku“?
Jak je ten svět naivní ….
Realtoltek
V zivote jsem zazil par udalosti kde mi hrozila smrt (prepadeni banky v africe, nepokoje v Izraeli). V obou dvou pripadech na me ve finale mirila zbran. Ani v jednom pripade jsem nemel strach ze smrti. Jedine co me napadlo a trapilo…co moji blizci…jak to unesou az zemru. Chtel bych rici jednu vec, kdo ma viru a skutecne veri v Jezise zvitezil nad smrti a nikdy se smrti bat nebude…protoze spolecne s panem nad ni zvitezil. Jedine ceho se bojim je fyzicka bolest a pripadna nemohoucnost tela… dopadnout jako takovy Jimmy Carter bych opravdu nechtel.
P. Ašer
Ježíš svou smrtí na kříži porazil smrt (Sk 2:24; 2 Tm 1:10; Žd 2:14). Takže lidé ze světa by mohli přijít k Ježíši, aby se mohli zbavit strachu ze smrti. To se jim však většinou nechce. Namísto toho svůj strach ze smrti nejčastěji zaplašují hrubým hédonismem:
„Onoho dne Panovník, Hospodin zástupů, vyzval k pláči a k nářku a k vyholení lysiny a k přepásání žíněnou suknicí, a hle, veselí a radost, porážení dobytka a zabíjení ovcí, jedení masa a pití vína. „Jezme a pijme, stejně zítra zemřeme!“ (Iz 22:12-13)
Případně se utěšují subtilnějšími sofistickými hříčkami à la Epikuros:
„A tak nejobávanější zlo, smrt, není vzhledem k nám ničím, protože když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu již my. Netýká se tedy smrt ani živých ani mrtvých, ježto se na ony nevztahuje a tito již tu nejsou.“ (Diogenes Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů X,125, Pelhřimov 1995, s 419)
P. Ašer
Příkladem toho, jak jako k pokání vedoucí memento mori využil katastrof děsících jeho současníky, při nichž přišel o život náhle větší počet lidí, nám může být Ježíš:
„Právě v tu dobu byli přítomni někteří, kteří mu vyprávěli o Galilejcích, jejichž krev Pilát smísil s jejich oběťmi. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než všichni ostatní Galilejci, když toto vytrpěli? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo oněch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je; myslíte, že oni byli větší viníci než všichni ostatní lidé, kteří bydlí v Jeruzalémě? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ (L 13:1-5)
P. Ašer
Apoštol Pavel akcentuje zaslíbení dlouhověkosti při dodržování 5. přikázání:
„’Cti svého otce a matku,‘ to je první přikázání se zaslíbením, ‚aby ti bylo dobře a abys byl dlouhověký na zemi.’” (Ef 6:2-3)
Avšak má vůbec smysl o dlouhověkost stát vzhledem k tomu, co se píše v knize Kazatel 12: 1-7, kde se popisuje, že ve vysokém věku a s ním spojenými strastmi nemá člověk zalíbení? Odměnou za dodržování tohoto přikázání má být něco, co takto odměněný ve svém prožívání považuje za zlo? Odměnou za subjektivní snahu o dobro má být subjektivní zlo?
P. Ašer
Metanoické memento mori vyslovuje Ježíš v Lukášově evangeliu (L 13:3.5) a mohli bychom ho parafrázovat takto: „Čiňte pokání, neboť můžete kdykoliv neočekávaně náhle zemřít!“ Naproti tomu existuje hedonistické memento mori: „Užívejte si slastí, dokud můžete, neboť můžete hned zítra zemřít!“ (Iz 22:13; 1 K 15:32) Stejnou myšlenku vyjadřuje i Horatiovo carpe diem.
Eva Hájková
Panu Ašerovi
Nepil také Ježíš víno a nechodil na hostiny, až o něm řekli „Aj, člověk žráč a pijan vína, přítel publikánů a hříšníků.“ (Mt 11, 19)?
Třeba to do lidského života také patří.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
„Nepil také Ježíš víno a nechodil na hostiny, až o něm řekli „Aj, člověk žráč a pijan vína, přítel publikánů a hříšníků.“ (Mt 11, 19)?
Třeba to do lidského života také patří.“
Vy se ztotožňujete s pomluvou, kterou o Ježíši šířili jeho nepřátelé? Pozoruhodné…
Ježíš však na tyto hostiny nechodil z toho důvodu, aby si ještě užil slastí předtím, než zemře (Iz 22:13), ale proto, aby vyzýval hříšníky ku pokání, aby tak léčil nemocné hříchem (Mt 9:12-13). K lidskému životu hédonismus možná patří, ale určitě nepatří k životu křesťanskému, jak vyplývá z Pavlova výroku:
„Jestliže, po lidsku řečeno, jsem v Efezu bojoval s šelmami, co mi to prospěje? Jestliže mrtví nevstávají, ‚jezme a pijme, neboť zítra zemřeme.’” (1 K 15:32)
To znamená, že pokud je vzkříšení, tak pro křesťany neplatí ono Pavlem citované heslo hédonismu. Pro křesťany platí metanoické memento mori, nikoli memento mori hédonistické, které ve svých pomíjivých. životech z důvodu beznaděje uplatňují nevěřící. Křesťané mají naději na vzkříšení a věčný život, proto se nemusí marně snažit (Kaz 1:8) urvat co nejvíce požitků z tohoto časného života.
Eva Hájková
– „Vy se ztotožňujete s pomluvou, kterou o Ježíši šířili jeho nepřátelé?“
– Neztotožňuji. Ježíš se s těmi slovy také neztotožňoval, když je opakoval zástupům, které se přišly „podívat na proroka“ a věděl, o čem mluví.
– „Ježíš však na tyto hostiny nechodil z toho důvodu, aby si ještě užil slastí předtím, než zemře (Iz 22:13), ale proto, aby vyzýval hříšníky ku pokání, aby tak léčil nemocné hříchem (Mt 9:12-13). K lidskému životu hédonismus možná patří, ale určitě nepatří k životu křesťanskému, jak vyplývá z Pavlova výroku:“¨
– To je pravda, ale také tam „jedl a pil“, jak sám řekl. Nebyl totiž asketik jako Jan Křtitel. Křesťan tedy podle vás na hostiny nemá chodit, pokud tam nemůže vyzývat lidi k pokání?
– Proč křesťanský život nemůže být životem lidským? Má být raději životem nelidským? Vždyť Ježíš v sobě božství i lidství spojil.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
„Neztotožňuji.“
Tak proč jí opakujete jako argument pro ospravedlnění. hédonismu?
Napsala jste:
„To je pravda, ale také tam „jedl a pil“, jak sám řekl. Nebyl totiž asketik jako Jan Křtitel. Křesťan tedy podle vás na hostiny nemá chodit, pokud tam nemůže vyzývat lidi k pokání?“
Ježíš sice na těch hostinách také jedl a pil, ale to nebyl hlavní důvod jeho účasti na těchto hostinách. Křesťan určitě nemá explicitní zákaz účasti na hostinách, ale vždy by měl zvážit, jestli to má nějaký smysl i sub specie aeternitatis – vzhledem k tomu, že má vykupovat čas:
„Dbejte tedy pečlivě na to, jak žijete; nežijte jako nemoudří, ale jako moudří; vykupujte čas, protože dny jsou zlé.” (Ef 5:15-16)
Koneckonců už v knize Kazatel jsme zrazování od prodlévání v domě pití:
„Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci.“ (Kaz 7:2)
Napsala jste:
„Proč křesťanský život nemůže být životem lidským?“
Protože nemá být životem hříšným. Vaše pojetí „lidského života“ mi však připadá až příliš nebezpečně blízké pojetí života světského čili hříšného.
Eva Hájková
Panu Ašerovi
Já ve skutečnosti na hostiny a oslavy moc nejsem. Nebavily mě ani zamlada (často jsem z nich utekla) a teď už mě takové věci vůbec netěší. Ale neznamená to, že bych je nepřála druhým.