V loňském roce vydalo Karmelitánské nakladatelství knihu Jeana-Marie Élie Setbona Od jarmulky ke kříži v překladu Markéty Štěpánkové. Jde o neobyčejný životní příběh francouzského Žida, který konvertoval ke křesťanství, přesněji řečeno k římskokatolickému vyznání.
Jean-Marc Setbon se narodil v Paříži v roce 1964. Jeho rodiče byli asimilovaní francouzští Židé, víceméně ateisté. Otec ještě dodržoval některé tradice, zejména ty spojené se šabatem, ale Jean-Marcovi je nevysvětlil a do synagogy nechodil. Tak se stalo, že chlapec zpočátku ani netušil, že je Žid. Teprve když to slovo jednou použil ve škole jako nadávku a matka se o tom dověděla, řekla mu: „Jean-Marcu, vždyť ty sám jsi Žid!“ To ho naprosto ohromilo. Stalo se to ještě předtím, než prošel obřadem bar micva. Ten, spolu s obřízkou, patřil k tradicím, které sekularizovaná rodina zatím neopustila. U Židů ostatně víra není tak důležitá jako u křesťanů, jak potvrzuje sám Setbon. Důležité je dodržování Zákona. Rozdíl mezi ortodoxními, ultraortodoxními, liberálními či ještě jinými Židy spočívá patrně v tom, do jaké míry a v jakém rozsahu dodržují tradici a jakým způsobem ji pojímají.
Jean-Marcovi se v osmi letech podařilo bez vědomí rodičů jaksi omylem zabloudit do Sacre Coeur, kde se setkal s obrazem ukřižovaného Krista. To v něm zanechalo hluboký dojem, který ho přinutil opakovaně se do chrámu vracet. Byl jím tak silně přitahován, že začal pravidelně chodit k přijímání, aniž si toho kdo všiml. Nevěděl, co si počít se svými myšlenkami o ukřižovaném Ježíši, nevěděl, komu se svěřit, tak se snažil na všechno zapomenout. Aby zapomněl co nejdůkladněji, usiloval během dospívání o to, stát se plně Židem, a navzdory rodičům, co nejvíce ortodoxním. Rodiče vyvádělo z míry, že si dospívající chlapec sám vaří, protože chce jíst košer stravu, a těžko se smiřovali i s jeho odjezdem do Izraele.
Místo Jean-Marc si začal říkat Élie, pracoval v kibucu, studoval Tóru a talmud, aby se mohl stát rabínem – což se mu podařilo, sloužil v izraelské armádě, o níž líčí, jak nemilosrdně stíhá všechny, kdo se chtějí vyhýbat vojenské službě, hledal si ženu, která se k němu bude hodit (což Židům zprostředkovává náboženská obec). Stal se dokonce ultraortodoxním Židem, který nesmí při návštěvě ve Francii políbit matku ani sestru, k jejich velké nelibosti a nepochopení. Jeho popis života v Izraeli osmdesátých a devadesátých let je velmi zajímavý. Zvláštností celé knížky je, že je psána v první osobě a v přítomném, nikoliv minulém čase, což působí jaksi víc bezprostředně.
Když se s ženou a šesti dětmi rozhodl natrvalo vrátit do Francie, propukl v něm znovu a naplno „kristovský syndrom“, jak to sám pojmenoval. Vnitřní zápas v jeho duši nepřestával, až vyvrcholil v roce 2008, kdy se ve svých 44 letech konečně rozhodl dát se pokřtít. Jeho konverze tedy trvala celých třicet let. Mezitím prožil smrt manželky a nutnost postarat se sám o svých šest dětí, což také nebylo snadné. Měl velký strach z toho, co na jeho křest řeknou děti, které byly vychovány v judaismu, ale k jeho velkému překvapení ho většina z nich ve víře postupně následovala, ač je k ničemu nenutil. Jen jedna z dcer se nedala pokřtít, ale i tak nosila na krku křížek, který si vždycky před školou sundala. Ve Francii se totiž do školy nesmí nosit.
Jedním z několika důvodů Setbonovy konverze bylo to, že si přál být s Bohem také někdy o samotě. V židovství se Bůh nesetkává s člověkem, ale s vyvoleným národem. Náboženství je záležitostí obce. Kdežto Ježíš se obrací k člověku jako k jednotlivci. Každého povolává zvlášť. Mezi Židy je konverze ke křesťanství často pokládána za zradu. Výjimkou je možná mesiánský judaismus, který bývá považován za jednu ze židovských sekt. Nevyznávají ho tedy jednotliví Židé, ale celé židovské komunity.
Dnes se často hovoří o mezináboženském dialogu. Vzhledem k tomu, že Jean-Marc Setbon měl v životě jedinečnou možnost poznat obě náboženství, dovede ve své knize výstižně srovnat, v čem se oba světy (židovský a křesťanský) liší. Křesťan není chráněn bariérou uzavřeného společenství a Zákona, a tak je víc vystaven pokušení světa, ale zato je více svobodný. Proto ani on sám nechápal příklon k Ježíšovi jako konverzi, nýbrž jako dospělost své víry. Teprve jako křesťan se Jean-Marc (po křtu Jean-Marie) naučil milovat druhého člověka. Ne protože je členem téže komunity jako on, nýbrž protože je to bližní.
Křesťané kladou velký důraz na lásku. Přesto se i v křesťanství občas objevují prvky „zákonictví“. Setbon uvádí příklad, jak byl nucen absolvovat dvouletý katechumenát, tedy jakousi „čekací dobu“ na křest, přestože byl rabínem a jeho znalosti Bible byly daleko větší než u většiny katolíků. Zkrátka, jak se říká, „přes to nejel vlak“. Ačkoliv je katechumen dva roky před křtem nucen osvojit si všemožné znalosti, po křtu si ho prý v katolické církvi už nikdo nevšimne. Nikdo se nestará, jestli svou nově nabytou víru praktikuje nebo nikoliv. Což je podle něj chyba. Možná by něco, co připomíná židovství, našel i v jiných křesťanských denominacích, kdyby měl možnost je blíže poznat.
V závěru autobiografického vyprávění autor vyzývá čtenáře, aby mu napsali své reakce. Zájem o knihu, která je velmi čtivá, byl patrně značný. Svědčí o tom fakt, že ani ne po roce je celý náklad rozebraný.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková
