Olomouc – Velkou zodpovědnost pociťuje s blížícím se termínem inaugurace nový olomoucký arcibiskup Josef Nuzík. Poté, co jej 9. února na toto místo jmenoval papež František, se mu život zásadně změnil. „Stále více si uvědomuji, že jsem řekl ano velké službě, která mě nesmírně přesahuje. Lidé, které potkávám, ať už věřící či nevěřící, mně v různých obměnách opakují stejnou větu, že to budu mít těžké. Přesto doufám, neboť jsou kolem mne samí dobří lidé, že to nemůže být tak těžké, protože to tvoříme dohromady,“ řekl v rozhovoru s ČTK arcibiskup Josef Nuzík.
První zatěžkávací zkoušku zažije v nové roli příští sobotu, kdy se na jeho inauguraci vydá k olomoucké katedrále sv. Václava několik tisíc lidí z celé republiky i zahraničí a bude na něj upřena veškerá pozornost. „Na to se nedá moc připravit. Dělám si z toho trošku legraci, zda by to nemohlo proběhnout beze mne. Na druhou stranu i pro život církve a lidí jsou taková shromáždění důležitá a patří k té službě. Zároveň je to kontrola, zda to unesu,“ uvedl arcibiskup.
SOUVISEJÍCÍ – Arcibiskup žádá před inaugurací věřící o podporu Hospice na Sv. Kopečku
Do čela diecéze nastupuje v 57 letech, jeho předchůdci Janu Graubnerovi bylo při jmenování sice o 13 let méně, úřad však zastával dalších 30 let. „Myslím si, že ten věk je správný. Vidím i po svých starších spolubratrech, že čím je biskup starší, tak ta náročnost i očekávání jsou velká, že i těch sil fyzických a psychických ubývá. Střední věk mezi 50 až 60 už obsahuje určitou zkušenost, ale to neznamená, že nebudu muset dál na sobě pracovat a dotahovat třeba svoji povahu, která ještě někdy při různých nečekaných situacích reaguje jinak, než bych chtěl, impulzivněji,“ řekl Nuzík.
Na kněze Josefa Nuzíka vysvětil v červnu 1995 jeho předchůdce arcibiskup Jan Graubner, o rok dříve ho vysvětil na jáhna. Od té doby jej prý potkávají samá překvapení. „Při jáhenském svěcení se mně arcibiskup Jan ptal, kde bych si představoval, že bych mohl působit. Já jsem mu řekl – já jsem z vesnice, tak na vesnici. Ale místo toho jsem šel do města – Nový Jičín, poté Luhačovice… Nejsem člověk velkých představ, vizí a snů, Bůh mě tu cestu otevírá. Být farář, to mě tak akorát sedělo. Potom jsem byl překvapený, že jsem měl být děkanem, a pak to šlo dál – vicerektor, potom generální vikář. Myslel jsem si, že to jednou skončí a zase se vrátím do farnosti, ale šlo to jinak a skončil jsem tady,“ uvedl arcibiskup.
Za těch uplynulých 30 let podle svých slov nasbíral zkušenosti, ale také vystřízlivěl. „Člověk si nejdříve myslí, že obrátí všechny. Potom si řekne – tak obrátím aspoň ty kolem sebe, ty nejbližší, a nakonec vidím i po těch letech, že pořád mám toho ještě dost měnit i na sobě. S tím přijímám i tuto roli, že nemůžu říct, že bych byl hotový a že už se budu věnovat jenom druhým,“ řekl arcibiskup. Doplnil, že si uvědomuje i tu zodpovědnost, která se zvětšuje, ale také osamocení. „Když jsem byl jenom farářem, měl jsem spoustu kamarádů, přátel a měl jsem na ně čas, stejně jako na své příbuzné. Čím výše jdu, volný čas se ztrácí. Je třeba se ale s tím vyrovnat a brát to, že je to moje poslání a Bůh mě to vynahradí jiným způsobem,“ podotkl Nuzík. I přesto si podle svých slov ve svém diáři ponechá prostor pro milovanou turistiku a výšlapy na Lysou horu či procházky s airpody po olomouckých parcích.
Josef Nuzík je diecézním biskupem pro rozsáhlé území pokrývající většinu Olomouckého kraje, Zlínského kraje, ale také části krajů Pardubického a Jihomoravského. Srdcem tíhne k Uherskohradišťsku, pochází ze Strání. A tamní srdečnost pocítil i nedávno, když se den po svém jmenování ocitl na folklorní slavnosti, stránickém fašanku. „Vnímal jsem tu hrdost, že člověk, který žil mezi nimi, je najednou povolán k takové službě. Stále mě to dojímá. Bylo to srdečné, se spolužáky i lidmi, z nichž jsem některé řadu let neviděl, jsme si nejen podali ruku, ale i objali. A cítil jsem i ujištění, že na mne budou myslet,“ řekl arcibiskup, kterému doma říkají Jožko. Přátele prý zároveň ujistil, že mu mohou i nadále tykat.
Zázemí čerpá nově jmenovaný arcibiskup i ve své široké rodině, bývalý soustružník z Uherského Brodu byl obklopen čtyřmi bratry a šesti sestrami. Ze sourozenců se nikdo podobnou cestou nevydal, bratři se stali tesařem, obkladačem či instalatérem, mezi sestrami má poštovní doručovatelku, školnici či kuchařku. „Od rodičů jsme dostali do vínku lásku k všednímu životu. Velká rodina je obrovskou výhodou. Dvě mé sestry se švagry mě budou nyní například stěhovat. Nebo když potřebuji udělat vítr ve skříni, tak řeknu sestrám: Heli, Anežko, přijďte, už tam toho mám zase moc, vy to umíte tak rychle vytřídit a naplnit pytle pro charitu,“ řekl s úsměvem arcibiskup.
Velká rodina mu zároveň nastavuje podle zrcadlo, a to především v obtížných situacích. „Když je mi ve službě smutno a připadá mi, že jsem v těžké situaci, a zavolám třeba Hele, Anežce nebo Pavlovi, najednou si uvědomím, na čem si oni stojí a řeknu si: Hej, Josef, co fňukáš? Lidé nesou kříže a ten můj vůbec není ten nejtěžší,“ dodal Josef Nuzík.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: ČTK Datum: 5. dubna 2024 Foto: Wikimedia Commons – arcibiskup Nuzík
