Důstojný muž s bílým plnovousem doprovázený usměvavým andělem a blekotajícím čertem. Tradice, která k českému adventu prostě patří a málokteré domácnosti se vyhne.
Odkazuje k osobě Mikuláše z Myry, který žil na přelomu 3. a 4. století a proslul svou štědrostí. Z legend o jeho životě se postupně vyvinula nynější podoba předvánoční návštěvy této nesourodé trojice – Mikuláše, čerta a anděla. Sice se z ní v posledních letech stává spíš velmi výnosný byznys, stále ale ještě je součástí pěkné křesťanské tradice. Nebo snad ne?
„Nezlob, přijde čert a odnese tě,“ slýchávají děti. To už je samo o sobě trochu absurdní – rodiče učí své děti říkat pravdu, ale sami jim záměrně lžou. Používají lež jako berličku ve snaze je alespoň na pár dní trochu ukáznit. Jenže zastrašování z dětí těžko vychová dobré lidi a výhružky o mikulášské návštěvě tak jen zavání nevkusnou manipulací. Navíc – může vůbec dítě důvěřovat někomu, kdo by ho, byť jen na oko, nechal odnést čertem do pekla? (A jakmile odejde Mikuláš, už se o slovo hlásí Ježíšek. „Pokud budeš zlobit, Ježíšek ti nic nepřinese.“ Další lež.)
Bylo už mnoho napsáno o tom, jak traumaticky může na dítě působit setkání s čertem. Existují dokonce i výzkumy, které uvádějí znepokojivá čísla o tom, kolik dětí koktá jen kvůli jedné přespříliš děsivé pekelné návštěvě. Není divu, čerti dokáží člověku nahnat pořádný strach. Vždyť ze stále oblíbenějších pochodů těch rakouských často běhá mráz po zádech i dospělým.
Vzpomínku na štědrého muže nicméně mnoho rodičů nevnímá jen jako výchovný prostředek, ale zároveň i jako vhodnou příležitost, jak na příkladu čerta s andělem dětem ukázat boj dobra se zlem. Stejně jako v pohádkách dobro nad zlem vždy vítězí, tak i čerta si Mikuláš nakonec přece zkrotí a ukázní do patřičných mezí.
A ti, kteří děti nechtějí zbytečně strašit, si berou na pomoc hodné čerty. Ne všichni totiž zlověstně chřestí řetězy a vyhrožují hozením do pytle, v protikladu stojí „přátelští chlupáči“. Čerti, kteří dělají budliky a je s nimi legrace. Stačí zarecitovat básničku a podrbat pekelníka za uchem.
Takový čert sice vypadá jako ideální alternativa k těm strašidelným, doopravdy ale v sobě skrývá jiné nebezpečí. Jeho vyobrazení totiž pro změnu zlehčuje závažné téma, ze zla se stává karikatura. Toto pojetí sice pořád ještě pracuje s pravdivou myšlenkou, že existuje ještě něco jiného než pozemský život, zároveň ale bagatelizuje téma zatracení. A v alegorické rovině prezentuje spasení jako něco, co si můžeme zasloužit precizně odříkanou básničkou nebo dobrými skutky. Pak není divu, že máme kolem sebe tolik lidí, kteří s lišáckým úsměvem tvrdí: „Já bych teda radši než do nebe šel do peklíčka. Hezky do tepla, mastit karty.“
Autor: Kristýna Gillíková
Ilustrační foto: Wikimedia
Reklama
[adrotate banner=“39″]
1 Komentář
Petr Adamec
Bylo by lépe tuto tradici demontovat úplně ? Na jedné křesťanské škole chodil Mikuláš s andělem zásadně bez čerta, aby se děti nestrašili.
Peklo je ale něco, co dnešní lidé neberou absolutně vážně. Dokonce ani v církvi už ne. Popření pekla je součást středního proudu i u evangelikálů (Stott a pod.), nekáže se o tom a mlčí, event. jsou pokyny o tom nekázat, protože je to pro mnoho lidí absurdní. A tak ten čert ztrácí opodstatnění. Zůstal jen anděl – o nebi se mluví, o pekle nikdy.
Poslední zmínka o tom, že ke křesťanství nebe a peklo vždy patřilo zůstává u Mikuláše.