Ak zatvorením kostolov na isté obdobie môže štát zničiť vieru cirkvi, tak potom niečo nie je v poriadku s našou vierou ani s cirkvou.
Opatrenia pri druhej vlne COVID-19 nás prekvapili i zaskočili zároveň. Medzitým sa už stihli zmeniť a je veľmi pravdepodobné, že sa meniť budú v závislosti od ďalšej situácie.
Na obmedzenie konania bohoslužieb reagovali verejne biskupi oboch najväčších cirkví, na sociálnych sieťach aj mnohí farári i radoví veriaci. A vlastne reagoval každý, koho sa to nejako týkalo, a reagovali aj mnohí, ktorých sa to priamo netýkalo.
Na jednej strane úplne chápem stanoviská biskupov, ako aj mnohých veriacich. Záujmom každého kresťana je prirodzene môcť realizovať svoj duchovný rozvoj v spoločenstve veriacich a skrze zvesť Božieho slova a sviatosti prijímať obnovu do svojho života.
Ale sú naše premotivované reakcie na mieste?
Viaceré takéto reakcie som zachytil aj na sociálnych sieťach. Zaznievajú slová ako: Cez veci viery sa človek nemôže nakaziť. (Dáta ukazujú, že môže.) Je to obmedzovanie náboženskej slobody. (Áno, podobne ako sú tieto obmedzenia aj obmedzeniami ekonomickej či sociálnej slobody.) Štát chce takto zničiť cirkev. (Keď štát zavrel štadióny či divadlá, tak je cieľom štátu zničiť šport a kultúru na Slovensku?) Ani komunisti nezakázali bohoslužby a teraz nám ich zakazujú! (Dôvody obmedzovania náboženskej slobody počas socializmu nemožno porovnávať so súčasnou situáciou.)
Na druhej strane, čo tieto radikálne i mnohé miernejšie reakcie hovoria o nastavení kresťanov v našej krajine? Nemali by sme náhodou svoje nastavenie prehodnotiť, prípadne aj pozmeniť? Ak zatvorením kostolov na isté obmedzené obdobie môže štát zničiť vieru cirkvi, tak potom niečo nie je v poriadku s našou vierou a ani s cirkvou.
Úplne chápem, že pre niektorých je spoločné zhromaždenie, prípadne účasť na sviatostiach, veľmi dôležitou súčasťou ich života viery. Sme rôzni a treba rešpektovať, že aj svoju spiritualitu prežívame rôznym spôsobom. Na druhej strane, obmedzením spoločných zhromaždení nie je ohrozená spása nikoho z nás.
Pri silne emotívnych reakciách voči obmedzeniu bohoslužieb vidím minimálne dva nesprávne aspekty: 1. Pocit ohrozenia, že nás chce niekto ohrozovať a ničiť. Aj keby to bola pravda, tak tento pocit nemôže určovať naše konanie. Potom budeme buď neustále v defenzíve, alebo pri akomkoľvek nesúhlase budeme reagovať ako nedospelé urazené dieťa. 2. Nedokážeme vidieť krízy ako príležitosti.
Dva možné postoje.
V postojoch kresťanov sa objavujú dve roviny, ktoré obe majú oporu v Biblii. Jeden postoj káže poslúchať autority a inštitúcie štátu (por. Rim 13:1-3 a Tit 3:1). Druhý postoj hovorí, že „Boha treba viac poslúchať ako ľudí!“ (por. Sk 5:29). Sú situácie, keď má kresťan konať v súlade s prvým pravidlom. A sú situácie, keď v súlade s druhým. Tí, ktorí sa búria proti obmedzeniu bohoslužieb, nachádzajú svoju oporu práve v situácii, keď apoštolom autority zakazovali zvestovať evanjelium. Je však súčasná situácia táto?
Čo ak sme aj my ako cirkev ustrnuli, príliš sa zakorenili v zaužívaných formách? Možno musia prísť tlaky zvonka, aby sme sa pohli dopredu, viac tým smerom, kde nás Pán Boh už dávno chcel mať.Na prvý pohľad sa zdá, že obmedzením bohoslužieb je obmedzené právo kresťanov zvestovať evanjelium. Lenže toto právo nie je obmedzované. Jediné obmedzenie je v tom, že to momentálne nemôžeme robiť v spoločnom veľkom zhromaždení. Nie je to príležitosť hľadať tvorivé a nové spôsoby, ako zvestovať evanjelium v tejto situácii?
Prečo je tu cirkev?
Niekto múdry vyslovil myšlienku, že cirkev je jediná organizácia, ktorá tu nie je kvôli svojim členom, ale kvôli nečlenom. Je to možno radikálne vyhlásenie, ale má pointu. Cirkev tu nie je kvôli veriacim, ale kvôli neveriacim. To oni potrebujú počuť evanjelium. Veriaci by mali byť, ako sa vraví, už za vodou…
Zaujímavá situácia nastala v mladej cirkvi. Ježiš dal apoštolom príkaz: „Choďte, čiňte mi učeníkmi všetky národy…“ A oni horlivo zvestovali evanjelium – v Jeruzaleme. Cirkev rástla geometrickým radom a zdalo sa, že je všetko v poriadku. Ale až keď prišlo prenasledovanie kresťanov v Jeruzaleme, vykročili apoštoli do okolitého sveta a niesli evanjelium naozaj do celého sveta.
Čo ak sme aj my ako cirkev ustrnuli, príliš sa zakorenili v zaužívaných formách? Možno musia prísť tlaky zvonka, aby sme sa pohli dopredu, viac tým smerom, kde nás Pán Boh už dávno chcel mať.
Výzva pre každého z nás.
Tento rok pre nás všetkých prináša mnohé výzvy, náročné výzvy. Odhaľuje tiež, čo je v nás. Bez ohľadu na našu vieru alebo nevieru. Kladiem si otázku, aká je mentalita nás kresťanov? Je určite rôznorodá. Ale možno dôležitejšia otázka je, aká by mala byť? Podľa Písma svätého by sme mali mať „myseľ Kristovu“. Toto zvláštne vyjadrenie hovorí asi toľko, že by sme sa mali pozerať na veci tak, ako by sa na ne pozeral Kristus.
Kristus chodil do synagóg, navštevoval aj chrám. A predsa veľká časť jeho pôsobenia sa odohrala na cestách, na lúkach, pri vode, pri jedle… Čo ak nám chce Boh povedať, aby sme znova objavili to každodenné kresťanstvo v každom okamihu nášho života? Aby sme objavili Krista na svojich cestách, pri jedle, pri práci, pri prechádzke v prírode…?
Ak robíme hystériu okolo ne/chodenia do kostola, aké posolstvo tým vysielame smerom do sveta? Naše práva sú pre nás viac ako bezpečie ostatných? Najmä keď v kostoloch je veľa ohrozených ľudí – starších? Je pre nás chodenie do kostola alfou a omegou viery? Nevieme žiť vieru (dočasne) bez kostola, bez omše, bohoslužby? Nevieme bez kostola slúžiť druhým a svedčiť o Ježišovi?
Je to o našich právach alebo to odhaľuje niečo aj o našej (ne)pokore? Ak tu ako cirkev, ako kresťania, nie sme kvôli sebe, prečo sa správame, akoby sa svet mal točiť okolo nás?
Žijeme v dobe, keď si pomaly každá skupina chce vydobyť nejaké svoje práva. Je toto cesta pre cirkev? Neukázal nám Kristus skôr cestu vzdávania sa svojich práv a obetovanie svojich práv v prospech záchrany druhých?
Autor: Ondrej Kolárovský Zdroj: idea-list.sk Datum: 6. ledna 2021 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
6 Komentáře
Karel Krejčí
Je to dobře napsané. Jestliže budeme vycházet z Kristova kříže a prolití Jeho krve za odpuštění našich hříchů, tak existuje něco, čím ještě vylepšit tuto skutečnost? Lze ji ještě „nadstavit“ studiem různých teologických materiálů, okázalými a promyšlenými obřady, dodržováním různých nařízení a příkazů, domáhání se církevních práv a nároků vůči tomuto světu a pod.? Není tato a podobná aktivita naopak naprosté nepochopení svobody, kterou máme v Kristu? Ale to jistě není vnější svoboda ve smyslu vzpírání se světu, ale vnitřní svoboda, vycházející z nezávislosti na světu, což je veliký rozdíl. Jsme obtěžkáni náboženstvím a rozumovými představami, jak by měla církev vypadat, jak projevovat a jak „pracovat“. Bůh je neměnný, a proto to, co se událo před dvěma tisíci lety je stejné, jako by se událo dnes nebo kdykoliv jindy. Není možné k tomu něco přidat.
Olga Nedbalová
Je pravdou, že se mně stýskalo po společných shromážděních. Po bohoslužbě, po kázání, po sdílení víry. Nicméně hodně aktivit se přesunulo do online prostředí. Také mi zůstalo více volného času v adventu, takže místo obvyklého běhání kolem adventních koncertů jsem měla loni více času na četbu Bible. Pro nás křesťany minulý „covidový rok“ znamenal více příležitostí pro zastavení a ztišení se. Co pro nás znamenají chrámy, domy našeho Hospodina. Pokud v nich skutečně Hospodin přebývá, tak jistě mnoho. I Ježíš navštěvuje chrámy – domy svého Otce, vyhání z nich směnárníky a kupce, kteří znesvěcují tento prostor. Na druhou stranu – při rozhovoru se ženou u studny říká: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“
Ano, pokud máme možnost jít do chrámu, kde můžeme spolu s ostatními chválit a uctívat Hospodina, tak tak jistě čiňme. Ale pokud je chrám uzavřen, určitě pro nás není uzavřen vstup k Božímu milosrdenství. A uctívat Boha v Duchu a pravdě máme neustále. Nejen 1 hodinu během nedělních bohoslužeb v kostele.
Karel Krejčí
Ano paní Nedbalová i Ježíš navštěvoval chrámy – domy svého Otce a vyhnal z nich směnárníky a kupce, kteří znesvěcují tento prostor. Tenkrát to Ježíš vykonal prakticky a před zraky všech. Pro nás to je informace, že tutéž očistu máme udělat ve svých srdcích – to jsou ty skutečné chrámy, ve kterých se s námi chce Bůh scházet. Jak je to pro dnešní dobu aktuální a pravdivé.
Olga Nedbalová
To je pravda, pane Krejčí. Díky Bohu, Ježíš dokáže vyčistit i naše srdce. Sami od sebe toho schopni nejsme, ale pokud budeme prosit o obnovení Ducha a stvoření čistého srdce, budeme vyslyšeni. Tak jako Hospodin vyslyšel Davida a jeho prosby. Žalm 51: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.“ Tento žalm mě vloni hodně oslovoval. Nemusíme hledat naději v sobě, v našem zkaženém nitru. Ano, my jsme často slabí, nedokonalí, unavení…….A přesto nás Ježíš přišel zachránit. To je radostná zpráva. I v tomto ponurém a pokřiveném světě.
Pavel
Kdo chce hledá způsoby, kdo chce, aby to řešili jiní, pláče. Církve, kostely zavřeli. Škoda no. Ale domovy nám nezavřeli. Kdo chce udělá kostel ze svého domu, zahrady nebo náměstí. Mnoho sborů a farností se vejde do většího bytu. Pro starší a nemocné je možné přenášet shromáždění online. Zoom nebo jiný nástroj jsou finančně v dosahu téměř každé skupinky. Náboženské shromáždění venku se nemusí ani hlásit… Hledejme Hospodina každý den, vždyť se nám dává nalézt
Mirek P.
Souhlasím s předchozími 2 příspěvky. I já se dokážu omezit, když situace je vážná a dokonce mi vyhovuje, když mám prostor pro vlastní ztišení. Letos jsem se dokonce naučil poslouchat vážnou hudbu 🙂
Upozorním ovšem na souvislosti článku. Poprvé byl uveřejněn v Denníku Postoj 6. 10. 2020. Vývoj koronaviru na Slovensku byl zpožděný asi o 3 týdny za Českem. Za září zemřelo na covid 21 lidí ( za srpen a červenec pouze jednotlivci, za červen nikdo ). Stejně jako u nás se Slováci ptali, zda jsou znovu nutná tak restriktivní opatření jako na jaře. Pod článkem to shrnul jeden příspěvek ( nick Pershing ) :
„Myslím, že autorovi dosť unikla pointa. Nie, ja si nemyslím, že je za tým snaha štátnej moci obmedzovať náboženstvo, to fakt nie. Skôr som sa cítil dotknuto preto, lebo úplný zákaz bohoslužieb (za súčasného ponechania otvorených škôl, obchodov, reštaurácií a pod.) by bol nespravodlivý a aj neopodstatnený. V kostoloch sa dajú výborne dodržiavať všemožné opatrenia, ľudia tam (narozdiel od reštaurácií a barov) majú skoro stále rúška na tvárach, sedí sa s odstupmi, žiadne podávanie rúk a podobne. Preto nemá zmysel plošne zakazovať bohoslužby.
Domnievam sa, že väčšina kresťanov a aj biskupi sa postavili proti zákazu z takýchto dôvodov, aké uvádzam ja, a nie z dôvodov, ktoré uvádza autor článku.“
Buďme mírní jako holubice a obezřetní jako hadi. Respektujme dobro svých bližních a zároveň se nenechme vmanipulovat do nesmyslných a ukvapených restrikcí.