Manželé Ed a Annie Kramerovi dobře vědí, co znamená sdílet evangelium beze slov. V Nepálu v roce 1977 to v podstatě jinak nebylo možné. Kázat evangelium zde bylo zakázané, a tak se Kramerovi, rodiče tří malých dětí, rozhodli pomáhat prakticky a nechat promlouvat své skutky. Naučili se nepálsky, přestěhovali se do místní vesnice a žili zde „obyčejný nepálský život“. Ed projektoval a budoval vodní elektrárnu, Annie se starala o domácnost a o děti…
Jaké to je, jet na misii jako rodina s dětmi? Jaké jsou výhody a nevýhody?
Annie: Myslím si, že když Bůh povolává jednotlivce, povolává s ním i jeho rodinu. Tím prvním a nejdůležitějším, za co máte zodpovědnost, je vždy rodina. I na misijním poli. Musela jsem je sama učit, což bylo dost náročné. Život ve vesnici Baglung, kde jsme strávili první dva a půl roku, byl velmi primitivní, musela jsem všechno dělat vlastníma rukama, třeba i péct chleba. Starala jsem se o děti, v domě nebyl přívod vody ani elektřiny… Bylo to pro mě opravdu náročné.
Ed: Děti nám mnohdy zprostředkovávaly kontakt s místními lidmi. V Nepálu se téměř každý ožení nebo vdá a má děti. Být svobodný by v této společnosti nebylo přijatelné. Pokud přijedete s rodinou, kontakt s místními lidmi je jednodušší a přirozenější.
Drží manželé v cizím prostředí a nesnadných podmínkách víc pohromadě?
Annie: Ano, potřebují jeden druhého. Ale myslím, že bylo důležité, že jsem prožila povolání stejně jako můj manžel. Jasně jsme cítili, že Bůh je s námi a že se o nás stará. Minimálně první čtyři roky v Nepálu nám tohle vědomí pomohlo ve všech zkouškách a potížích. Misionářský život není vždycky jednoduchý, ne vždy milujete jeden druhého, ale měli jsme pevný základ a věděli jsme, že děláme správnou věc. První dva roky jsme trávili většinu času spolu, ale později, když se Ed stal vedoucím jedné společnosti, musel hodně cestovat a byl často pryč. Znamenalo to, že jsem byla na děti sama, musela jsem je učit a všechno obstarávat. Vědomí, že Bůh vás na daném místě chce, je zásadní. Věděla jsem, že si nesmím stěžovat. Když se budu svého muže ptát „Proč zase odcházíš? Proč mě necháváš samotnou?“, tak mu moc nepomůžu. Musíte mít pozitivní přístup a rozdělit si úkoly.
Reklama
Neměli jste z cesty do Nepálu strach? Se třemi malými dětmi…
Annie: Když jsme se vrátili z biblické školy, žili jsme ve vesnici, kde jsem vyrůstala. Odtud nikdo nikdy na misii nejel. Vyčnívali jsme z davu, a já opravdu nemám ráda, když jsem centrem pozornosti. Navíc lidé chodili a ptali se: Jak budete vychovávat děti? Co když budou nemocné? Co když…? Připadala jsem si jako malá holka a přemýšlela jsem: Nejsem nezodpovědná? Rozmyslela jsem si to dobře? Musíte se soustředit na kroky, které už jste udělali a které vám Bůh potvrdil, a kráčet dál v důvěře, že to nakonec bude požehnáním i pro vaše děti. Modlila jsem se za ně.
Ed: Většina pochybností vás přepadne, ještě než se na cestu vydáte, protože mnoho lidí kolem vás klade otázky a vaše rozhodnutí zpochybňuje. Bůh ke mně hodně promlouval. Prožíval jsem, že teď je ten čas, teď mám jít a nesmím se nechat zastrašit druhými. Také jsme věděli, že v Káthmándú je misionářské centrum, kde nám pomůžou a postarají se o nás. Nejtěžší bylo hodit všechny pochybnosti za hlavu a vyrazit. V letadle se nám paradoxně ulevilo.
Nepál je převážně hinduistický. Jak jste v tomto prostředí sdíleli evangelium?
Ed: Kázat evangelium bylo zakázané, takže jediná možnost byla mluvit s lidmi osobně.
Annie: Evangelium sem přinesli už američtí misionáři, kteří zde pracovali jako zdravotníci. Místní ho ale úplně odmítli. Jeden dva lidi, kteří uvěřili, byli vyhozeni ze svých domovů a museli odejít. Lidé tedy věděli, kolik by zaplatili za to, kdyby uvěřili. Sousedé nám říkali: „My to všechno známe, o Ježíši už nám říkali.“ Nechtěli s tím mít nic společného. Nás přijali, protože jsme jim přiváděli elektřinu, ale pro evangelium otevření nebyli. To pro nás bylo zklamání. Pamatuju si, že jsem občas Bohu říkala: „Proč jsme tady? Nikdo nás nechce poslouchat.“
Modlili jsme se, aby skrze nás Ježíš Kristus působil, abychom byli pro místní důvěryhodní, aby viděli, že nejsme zkorumpovaní, aby naše víra byla zjevná i při výchově našich dětí, abychom milovali lidi a abychom tím vším přinášeli živé evangelium. Lidé pro Eda rádi pracovali, protože mezi zaměstnanci nedělal rozdíly, všichni si byli rovni a měl zájem o ně i o jejich rodiny. Podle toho, jak jsme se chovali, mohli poznat, že jsme křesťané.
Ed: V domě i v mé kanceláři jsme měli malou knihovnu s křesťanskou literaturou, kterou jsme půjčovali lidem, kteří uměli číst. Nepálci jsou náboženští lidé, není problém s nimi o víře mluvit, jsou schopni Ježíše přijmout a zařadit ho mezi své hinduistické bohy, ale pokud jim řeknete „pouze Ježíš“, je to pro ně problém. Nevíme, kolik lidí skrze nás uvěřilo. Každopádně je úžasné, jak církev v Nepálu během let vyrostla. Když jsme tam poprvé přijeli, v celé zemi bylo asi 1500 křesťanů. Dnes jsou jich možná až dva miliony.
Zažívali jste nějaké duchovní boje a útoky?
Annie: Byla jsem velmi opatrná, nesnáším hinduismus a jeho chrámy. Držela jsem si odstup. Pamatuju si moment, kdy jsem šla po tržnici a cítila jsem takovou hutnou, těžkou atmosféru a temné pohledy lidí. Nikdy dřív jsem si toho nevšimla, jako bych se najednou ocitla v úplně jiném, ďábelském světě.
Ed: Ještě než jsme do Nepálu odjeli, setkali jsme se s misionářem, který nám řekl: „Na místech, kde není církev, ucítíte ďáblovu vládu a útoky.“ Myslel jsem si, že to nebude tak zlé, příliš jsem tomu nevěřil. Když jsme ale přijeli do Baglungu, pocítili jsme to. Atmosféra, ve které se nedokážete modlit. Lidé zírají a máte pocit, jako by měli přímo ďábelské oči. Je to naprosto reálné, ale je těžké o tom mluvit v Evropě. Tohle zažijete jenom v zemích, kde nejsou křesťané. I v Nepálu jsme vnímali rozdíly – necítili jsme to, když jsme byli na místě, kde fungoval nějaký křesťanský sbor.
******************************************************
Autor: Lucie Vlasáková
Foto: ŽV – Lucie Vlasáková
Ukázka rozhovoru, který v plném znění vychází v lednovém čísle časopisu Život víry (2018/1). Kramerovi v něm dále vyprávějí o tom, jak uvěřili a proč se pro misii v Nepálu rozhodli, jak vypadala strastiplná první cesta do jejich nepálského domova a jak prožívali návrat do Holandska. Misie je hlavním tématem celého čísla: Jak se žije misionářům daleko od domova? Co prožívají a s čím se potýkají? Jak je na dálku podpořit a povzbudit? Zážitky a příběhy ze svého misijního života zde sdílí několik misionářů.
Dále časopis přináší reportáž z rozlučkové kampaně evangelisty Reinharda Bonnkeho v Africe i jiné články a zprávy ze života církve doma a v zahraničí, příběh čtenáře, úvahu nad Biblí či přehled chystaných křesťanských akcí.
Více informací o čísle najdete zde: http://www.kmspraha.cz/knihkupectvi/casopisy/zivot-viry/zivot-viry-2018-1
Elektronické vydání (PDF): https://www.palmknihy.cz/krestanstvi/zivot-viry-2018-01-177210
Informace o předplatném: www.zivotviry.cz
Reklama
