Matouš 10:28 … A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se Toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.
Jan 8:59 … Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet. Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu.
Milí bohabojní přátelé –
No Fear. Česky „žádný strach“. Pamětníci mezi vámi si možná vzpomenou, že No Fear byla v polovině 90. let minulého století populární značka oblečení. Byla spojována s adrenalinovými a extrémními sporty, např. motokrosem, kde jde často o překonávání strachu. Později pak začala firma prodávat také energetické nápoje, opět pod značkou No Fear. Snad proto, aby člověk, vrhající se vstříc děsivým akcím, měl dost energie a mentálního nabuzení…
Žádný strach. „Nebojte se!“ Tato výzva, toto povzbuzení, se opakovaně objevuje i na stránkách Bible. Obvykle je adresováno již vystrašeným lidem a šlo by tak lépe přeložit jako „Přestaňte se bát!“ Už nemusíte. Také v dnešním úryvku z Matoušova evangelia říká Ježíš svým učedníkům: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou.“ Nebojte se už více lidí, ale Boha.
SOUVISEJÍCÍ – (Ne)přátelství se světem
A co Ježíš sám? Neměl On sám někdy strach z těch, kteří zabíjejí tělo, kteří Mu usilovali o život? Právě na tuto námitku jistého skeptika jsem kdysi narazil. Poukazovala na údajnou nesrovnalost mezi tím, co Ježíš učil a co sám žil. Prý ohledně strachu z lidí „kázal vodu, a pil víno“. Na jedné straně vyzýval, abychom se nebáli těch, kdo mohou zabít „jen“ tělo, ne duši. Ale zároveň čteme v evangeliích úryvky o tom, že se Ježíš skrýval před těmi, kteří Ho chtěli zajmout nebo rovnou zabít. Tak např. Jan píše o Ježíšově promluvě v chrámu, kterou Kristus zakončil prohlášením: „Dříve než se Abraham narodil, já jsem.“ Načež čteme, že přítomní Židé „se chopili kamenů a chtěli je po něm házet. Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu.“ (Jan 8:58-59) Jinde stojí psáno: „Potom chodil Ježíš po Galileji; nechtěl chodit po Judsku, protože mu Židé ukládali o život.“ Anebo čteme: „Tak promluvil Ježíš; potom odešel a skryl se před nimi.“ (Jan 7:1; 12:36)
Měl tedy Ježíš strach z lidí, z těch, kteří zabíjejí tělo? Neučil Pán své učedníky, včetně nás dnes, jak napsal onen skeptik, „falešně o odvaze, což dovedlo později mnohé křesťany až ke zbytečné smrti“? Skrýval se Ježíš před lidmi ze strachu? Těmito otázkami se pojďme dnes chvíli zabývat.
Nebojácnost, ale bohabojnost
Nejprve si řekněme, že když Ježíš hlásal, abychom se báli Boha, a ne lidí, nehlásal něco nového, co by Boží lid slyšel poprvé. Už ve starozákonních knihách Písma narazíme na několika místech na výzvy a ujištění o tom samém, co hlásal Ježíš. Např. 27. žalm začíná David slovy: „Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach?“ (Žalmy 27:1) Je-li živý Bůh Hospodin mým ochráncem a mojí záchranou, pak ať se děje cokoli, nemusí mě to děsit a strašit. Tváří v tvář protivenstvím či prostě neznámé budoucnosti – „Co přijde teď? Jak to zvládnu? Jak to dopadne?“ – máme oporu a naději ve víře, že Hospodin, ten Nejvyšší, který „má v rukou celý svět“, je naším světlem, naší spásou a naší ochranou. Pro Něho máme větší cenu než mnoho vrabců…
SOUVISEJÍCÍ – Sviťte světu každodenním milosrdenstvím
Proto také vztah s Ním je pro člověka tím prvořadým a bázeň před Ním, úcta před Jeho slávou, respekt před Jeho vůlí, je nadřazené strachu před lidmi či úctou k mocným lidem. O tom píše moudrý Kazatel na konci své knihy: „Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a Jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.“ (Kazatel 12:13-14)
Bát se Hospodina na prvním místě, brát si k srdci Jeho sliby, Jeho výstrahy i varování – to je kladeno jako protiváha strachu z lidí, kteří také právem „budí strach“, ať už díky své autoritě, své moci a síle, nebo své převaze nad námi. Možná je to šéf, nadřízený, zaměstnavatel. Možná je to policie, soudy, stát, vláda! Nebo to může být násilník či vyděrač! A já jako zaměstnanec, jako občan či jako oběť násilí se můžu bát, že přijdu o práci, o svou pozici, o zdroj svých příjmů, o něco, co mám rád a na čem mi záleží. Ba i o svobodu. O život. O „čest, hrdlo, statek“.
Ale kdo je tou nejvyšší Autoritou a největší Mocí? Koho slova ctím, i když se nikdo nedívá, protože je mám zapsaná v srdci? Komu sloužím, místo abych byl servilní a podlézavý lidem mocným, kteří na mě „mají páky“? Kdo mi dává všechny dary a trvalé dědictví v nebesích? Kdo má ve své moci požehnání i prokletí, život i smrt?
Kdo kleká před Bohem, může se postavit komukoli.
Kdosi moudrý jednou prohlásil: „Ten, kdo kleká před Bohem, může se postavit komukoli.“ Ano, kdo se bojí Boha, kdo hledá v pokoře (pokleku) Jeho vůli, nemusí se pak bát lidí a jejich hrozeb. Může se narovnat a postavit se čemukoli a komukoli zpříma.
Slova Ježíše potvrzuje také prorok Izajáš, jenž vyzýval v Izraeli všechny, kdo hledali Boží vůli: „Neříkejte zrada všemu, čemu říká zrada tento lid, a čeho se bojí, toho vy se nebojte a nestrachujte. Dosvědčujte svatost Hospodina zástupů! Jeho se bojte a strachujte.“ (Izajáš 8:12-13)
Obezřetnost a prozíravost
Pán Ježíš tedy opakoval, co bylo už dříve zjeveno. Nebát se lidí přitom ale neznamená umírat „hloupě“, vyhledávat hrozby a nebezpečí, chodit vstříc do situací, kdy mi mohou lidé ublížit. Ježíš nevyzýval věřící ke „zbytečné“ smrti. Proto také, než řekl učedníkům, aby se nebáli těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou, řekl jim zcela jasně: „Mějte se na pozoru před lidmi… Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného.“ (Matouš 10:17a,23)
Mít se na pozoru a prchat před nebezpečím neznamená mít strach. Znamená to být ostražitý a prozíravý. Boží slova jsou opět v tomto konzistentní, takže i ve Starém zákoně najdeme výzvy k obezřetnosti a rozvážnosti tváří v tvář potenciálnímu nebezpečí. Např. v Přísloví 22:3 se píše: „Chytrý vidí nebezpečí a ukryje se, kdežto prostoduší půjdou dál a doplatí na to.“
SOUVISEJÍCÍ – Na poznání a přístupu záleží
Otázka tedy stojí: Proč se vrhat bezhlavě do nebezpečí, když je možné se mu vyhnout? Za co stojí umírat? V angličtině se někdy objevuje takový slogan: „It’s not a hill to die on.“ Tohle není kopec, na kterém bych měl umřít. Zkrátka, to nestojí za to! Této nástraze je možné se vyhnout, aniž bych se vyhnul zodpovědnosti před Bohem, aniž bych přestal hledat a respektovat Boží vůli, aniž bych se vzdal víry v evangelium o Kristu.
Boží člověk se ptá: Mám umřít právě na tomto „kopci“? Jde tu o Boží věci? Vede mě v tom Bůh, anebo spíš má ješitnost a povýšená pýcha, má sebejistota, že já obstojím, že já neselžu, že já vydržím, že já nezapřu, že já se obětuju! Nejsem jako kdysi apoštol Petr před zatčením Ježíše, kdy sebejistě prohlašoval: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“ (Lukáš 22:33)
Ostatně ani sám Ježíš se nehrnul střemhlav na smrt. Nevyhledával úmyslně střety s těmi, kteří Ho mohli zabít. Netoužil po oběti podle vlastního přání a vůle a načasování. Když se mohl ukrýt před nebezpečím, ukryl se. Když se mohl vyhnout ohrožení, vyhnul se. Ne však proto, že by byl bojácný z lidí, ale proto, že byl bohabojný. Hledal a hleděl na vůli svého Otce.
Vzpomeňte, jak ještě v Getsemane zápasil v modlitbách a volal: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich (kalich utrpení a Božího hněvu); avšak ne jak já chci, ale jak Ty chceš.“ (Mt 26:39) Ježíš očekával od Otce, že Mu určí a stanoví, kdy přijde Jeho hodina, aby se obětoval za hříchy nás všech. Jeho oběť nebyla jen z dokonalé lásky k nám, ale i z dokonalé lásky k Otci.
Mimochodem, díky tomu, že „to Syn nechal na Otci“, se ve spojitosti s Jeho smrtí naplnila také mnohá proroctví! Ježíš mohl povečeřet právě během oslav Hodu Beránka, jakožto předobrazu Jeho vlastní mise. Mohl být zrazen přítelem, jak bylo předpovězeno. Vojáci později pod křížem losovali o Ježíšův oděv; Ježíš zvolal „žízním“; byl probodnut hřeby; s boháčem smrt našel, atd. Kdyby se Ježíš nechal již dříve nerozvážně zabít, třeba ukamenovat rozvášněným davem tehdy v Nazaretu, kde odmala vyrůstal, jak by došla tato Boží proroctví svého naplnění?
Ježíš nebyl zbabělý či bojácný, ale byl bohabojný. Na jedné straně hledal bezpečí před zlými lidmi a byl obezřetný, což je moudré. Ale také věděl, že jsou chvíle, kdy je ve hře „vyšší princip“. Kdy láska k bližnímu a láska k Bohu budou volat po tom, aby člověk vyšel z „komfortní zóny“ do nebezpečí, do nejistoty, do rizika. Aby i před mocnými vydával svědectví pravdě…
My ve víře Ježíše následujeme. Ani my nemusíme mít strach z lidí, což neznamená vyhledávat neshody nebo konfrontace. Znamená to klást Boží principy, Boží slova, Boží zaslíbení a varování nade všechny lidské sliby či hrozby, lidská lákadla či výhružky. „Přijde-li na zmatek, čest, hrdlo, statek, nechť sobě mají, nic tím nezískají, nebes nám však nechají.“ (EZ 189, „Hrad přepevný“, sloka 4)
Amen.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 2. září 2023 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
11 Komentáře
Karel Krejčí
Komentáře, jejichž středobodem je Bůh, přinášejí pokoj, radost a jistotu. Nevzbuzují žádnou zášť, jsou mimo tento svět. Dokonce to vypadá tak, že vládce tohoto světa je opravdu spoután a nemá moc zasahovat a měnit Boží vůli. Vše je dokonale připravené a předpovězené….
Olga Nedbalová
Ano, souhlasím s panem Krejčím a opět moc děkuji za další komentář. Božího slova není nikdy dost a proto si dovolím přidat slova písně Moudrosti poklad z nebe. Je to hodně stará píseň, nicméně slova jsou stále aktuální.
1. Moudrosti poklad z nebe je slovo Boží nám, v něm poznání nám sebe otvírá Pán Bůh sám. K své tváře zjevení všem v Kristu světlo dává pro věčné spasení. Potěšením se stává, posilou v zemdlení.
2. Nám hřivnu slova svého k užitku svěřil Pán, v hloubi srdce lidského ať nalézá svůj chrám. Vždyť on, ten věčný Král, k nám s pravdou svou se sklání, aby ho každý znal. Ten ztrácí slitování, kdo jím by pohrdal.
3. Ve slovu Božím spása platit nepřestává a jeho moc a krása navěky zůstává. Kdo věrnost zachová a v něm na pevné skále ve víře vytrvá, s Kristem v naději stálé i smrt překonává.
4. Kdo slovu Pána svého naslouchá s důvěrou, bez bázně v síle jeho smí přijmout službu svou. Nebývá oklamán a svírán pouty hříchů, v zápasech není sám. V zástupu učedníků je s láskou přijímán.
5. S milostí, Bože, shlédni na maličký lid svůj, po cestě tvé již kráčí, Duchem jej obdaruj. Své svaté učení vždy čisté zachovávej a k jeho plnění nám chuť i sílu dávej, k tvé slávy šíření.
pavel v
Pane Petře,
jsem moc rád, že tentokrát s vámi mohu vřele souhlasit. Ježíš se nikdy nevrhal do zbytečného nebezpečí, byť by si mohl povolat na pomoc pluky andělů. Ježíš se nepřidal k ozbrojenému odboji zélótů proti Římanům, jelikož byl prozíravý a spočítal si, že tento odboj nemá šanci, jak nakonec ukázala židovská válka v roce 66. Platí pravidlo, že dobrý úmysl neznamená nic, jen dobrý čin se počítá. Když budu chtít někomu pomoci, musím zvážit, zda na to mám, abych mu nezpůsobil škodu. Není pochyb, že zélóti, kteří povstání proti Římanům rozdmychali, způsobili izraelskému národu obrovskou škodu. Nelze tedy říci, že utrpení, které Římané působili Izraelcům, bylo Ježíšovi lhostejné. On pouze nechtěl dostat Izraelce do ještě větší poroby.
Odpor proti vládnoucí zvůli (proti vládě zločinu) není nutné vést násilím. Postačí pasivní rezistence. Aby takový odpor měl šanci, je nutné utlačované sjednotit, aby každý z nich odmítl s okupanty kolaborovat. Právě o to Ježíš usiloval.
Karel Krejčí
Pane Pavle v,
Neberte to tak, že byste neměl právo sdělovat svůj názor.
Vy řadìte Ježíše jako nějakého válečného stratéga, který použije racionální přemýšlení, zda má ten či onen boj za daných okolností naději na vítězství.
Ježíš přece mnohokrát dokázal, že zná minulost, přítomnost i budoucnost. Věděl tedy důvody a všechny souvislosti, proč se věci dějí a proč jsou takové, jaké jsou. To vůbec nesouvisí s omezeným lidským myšlením ani věděním. Vy stále používáte Písmo pro potvrzení svých teorií, ale ono naopak směřuje veškeré dění pod Boží spravedlnost.
Posuzovat příčinu věci a dění omezenou lidskou logikou a věděním a totéž vztahovat na Ježíše – to opravdu lze?
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Ježíš se nepřidal k ozbrojenému odboji zélótů proti Římanům, jelikož byl prozíravý a spočítal si, že tento odboj nemá šanci, jak nakonec ukázala židovská válka v roce 66.“
Jak už jsem Vám mnohokrát napsal (a zřejmě marně), Ježíš nebyl žádný politický kalkulátor. Ježíš se tak nechoval proto, že by zvažoval nějaké politické dopady svých postojů, nýbrž choval se tak proto, že jeho království není z tohoto světa (J 18:36).
Napsal jste:
„Nelze tedy říci, že utrpení, které Římané působili Izraelcům, bylo Ježíšovi lhostejné. On pouze nechtěl dostat Izraelce do ještě větší poroby.“
Ježíš věděl, že vládcem tohoto světa je ďábel, proto se nevyjadřoval k jednotlivým zločinům, které páchal ďábel skrze Římany (L 13:1-5). Takové zločinné jednání je v padlém světě normální, s tím se musí počítat. Ježíš však ukazoval na nebeskou alternativu k tomuto světu, ne na nějakou vylepšenou verzi tohoto světa, pro níž tu soustavně plédujete Vy. Nezvažoval tudíž z nějaké politické opatrnosti společenské dopady svých postojů, nýbrž prosazoval jedině zájmy Božího království, které se jím vlomilo do tohoto věku.
Napsal jste:
„Aby takový odpor měl šanci, je nutné utlačované sjednotit, aby každý z nich odmítl s okupanty kolaborovat. Právě o to Ježíš usiloval.“
Ježíš nikde nepranýřuje kolaboraci s Římem. Ta pro něj vzhledem ke všeobecné spoutanosti lidí hříchem nebyla žádnou prioritou, která by mu vůbec stála za zmínku. Že neřešil žádná podobná politická témata je zřejmé i z toho, že mezi svými učedníky měl minimálně jednoho kolaboranta s okupanty a jednoho zélotu – tedy lidi s naprosto protichůdným ideologickým pozadím.
pavel v
to Karel Krejčí
Ano, příčiny věcí lze posuzovat lidskou logikou. Zákony logiky jsou stejné na zemi i v nebesích. Vždyť všechna Ježíšova podobenství byla řečena za jediným účelem: Člověče neřiď se poučkami jako farizeové a zákoníci! Používej vlastní rozum a cit. Řekl: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho větší než farizeů a zákoniků, do Božího království nevstoupíte.
Karel Krejčí
Do Božího království vede cesta skrze víru – to je ona spravedlnost…
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Člověče neřiď se poučkami jako farizeové a zákoníci! Používej vlastní rozum a cit. Řekl: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho větší než farizeů a zákoniků, do Božího království nevstoupíte.“
Nikoli, žádný rozum ani cit, nýbrž nové narození a vedení Duchem svatým:
„Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“
Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je starý? Nemůže podruhé vstoupit do lůna své matky a narodit se.“
Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vstoupit do království Božího.
Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch.
Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.
Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ (J 3:3-8)
Kde Ježíš apeluje na rozum a cit?
Napsal jste:
„Zákony logiky jsou stejné na zemi i v nebesích.“
Ježíš si myslel evidentně něco jiného než Vy:
„Když jsem vám pověděl věci pozemské, a nevěříte, jak uvěříte, povím-li vám věci nebeské?“ (J 3:12)
Takže pozemské a nebeské není totéž.
pavel v
pro pana Ašera
Ježíš zkritizoval pokrytectví farizeů a zákoníků a následně řekl: Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posíláni! Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste. Hle, váš dům vám teď zůstane pustý. Říkám vám, že od této chvíle mě neuvidíte, dokud neřeknete: ‚Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!‘“
Z těchto slov usuzuji, že se Ježíš zabýval myšlenkou sjednotit izraelský národ, ale shledal tuto myšlenku jako neuskutečnitelnou, protože vůle Izraelců byla jiná. Když se Bůh, Ježíš stal člověkem, vzal na sebe všechna lidská omezení mimo jediného – byl božsky inteligentní. Na pluky andělů nikdy nespoléhal. Konal zázraky, ale nikdy ne proto, aby dokázal, že je Božím Synem. Pokud uskutečnil zázrak, pak jen proto, aby člověka utvrdil v jeho víře („víra tvá tě uzdravila“). Odmítal učinit zázrak pro člověka, který si to nezasloužil. I my můžeme konat zázraky, jak dokázal například otec vyhoštěných, Damien de Veuster (https://cs.wikipedia.org/wiki/Damien_de_Veuster).
Jestliže se Ježíš rozhodl jednat jen jako člověk, musel vzít v úvahu nebezpečí, které mu hrozilo ze strany Římanů a nemohl naplno kritizovat jejich zločiny – nemohl jít hlavou proti zdi. Mimo jiné proto, že to by ihned zneužili Izraelité, kteří s Římany kolaborovali – především bohatí saduceové a Herodes. Autor na toto téma píše: “
„Pán Ježíš tedy opakoval, co bylo už dříve zjeveno. Nebát se lidí přitom ale neznamená umírat „hloupě“, vyhledávat hrozby a nebezpečí, chodit vstříc do situací, kdy mi mohou lidé ublížit. Ježíš nevyzýval věřící ke „zbytečné“ smrti. Proto také, než řekl učedníkům, aby se nebáli těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou, řekl jim zcela jasně: „Mějte se na pozoru před lidmi… Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného.“ (Matouš 10:17a,23)
Mít se na pozoru a prchat před nebezpečím neznamená mít strach. Znamená to být ostražitý a prozíravý. Boží slova jsou opět v tomto konzistentní, takže i ve Starém zákoně najdeme výzvy k obezřetnosti a rozvážnosti tváří v tvář potenciálnímu nebezpečí. Např. v Přísloví 22:3 se píše: „Chytrý vidí nebezpečí a ukryje se, kdežto prostoduší půjdou dál a doplatí na to.““
Jsem šťasten, že mě zde konečně někdo zastal. Totiž autor tohoto článku.
Pane Ašere, píšete: „Ježíš věděl, že vládcem tohoto světa je ďábel, proto se nevyjadřoval k jednotlivým zločinům, které páchal ďábel skrze Římany (L 13:1-5). Takové zločinné jednání je v padlém světě normální, s tím se musí počítat. Ježíš však ukazoval na nebeskou alternativu k tomuto světu, ne na nějakou vylepšenou verzi tohoto světa, pro níž tu soustavně plédujete Vy.“
Podle mého zločin není normální, jak si myslíte vy. Svět ve zlém leží, ale ne celý. Království Boží existuje již v tomto světě, všude tam, kde vládne milosrdenství a spravedlnost. Všude, kde je hlásána pravda, satan přichází o svou moc. Pravda je nakonec vždy silnější než satanova lež.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Podle mého zločin není normální, jak si myslíte vy. Svět ve zlém leží, ale ne celý. Království Boží existuje již v tomto světě, všude tam, kde vládne milosrdenství a spravedlnost.“
Ve světě, jemuž vládne ďábel, je zločin normální, poněvadž svět se řídí normami ďáblovými, ne Božími. Ano království Boží existuje částečně již v tomto světě, ale pouze mezi těmi, kdo se narodili z Ducha. Království Boží není totožné s žádným politickým režimem tohoto světa. A nikdy nebude. Pánem těchto politických režimů je totiž satan (L4:6; J 14:30), ať už to byl Řím nebo je to dnes Ukrajina, Rusko, USA, EU atd.
Olga Nedbalová
Pane Pavle, jak psal pan Ašer, království Boží může být jen mezi těmi, kteří se narodili z Ducha. Tedy jedinci, kteří se znovu v Duchu zrodili. Pokud někdo není znovu zrozen z Ducha, nepomůže mu členství v žádné politické straně ani v žádné církvi. Vy tedy oprávněně můžete kritizovat některé jednání „křesťanů“, kteří se mohou hlásit k členství v různých církvích. A určitě bych pojem církev nevztahovala pouze na ŘKC. Například i mezi členy ČCE se mohou najít tito jedinci. Pak tedy máte pravdu v tom, že svět se na tyto církve obecně dívá negativně a vytýká jim různé nepravosti. Z tohoto úhlu pohledu může být dokonce nevěřící jedinec mimo církev lepší než „křesťan“ bez Ducha svatého. Ve skutečnosti jsou na tom obdobně, jen na „křesťany“ bude pohlíženo při posledním soudu o to přísněji, že slyšeli evangelium a přesto si ponechali svá původní tvrdá a pyšná srdce. „Dobrý“ člověk podle norem světa zdánlivě splňuje požadavky adepta na Boží království. ALE – co by takový jedinec vlastně pohledával v Božím království, v němž hlavně budeme neustále chválit Boha? Budou tam všichni, kdo poznali, že sami sebe nespasí. Že sami o sobě nikdy nebudou dost moudří, dost spravedlivý, dost milosrdní. Kteří uznají, že potřebují jiného Pána, než sami sebe. Svět, který vyznává lidský um a z lidí činí bohy, ve skutečnosti podléhá klamu satana. Začalo to už v jablkem v Edenu. Chcete být rovni Bohu? Snězte jablko ze zakázaného stromu. Nebo pokušení na poušti – pořád dokola se opakuje základní vzorec, kterým chce satan lidi oddělit od Boha. Jen k tomu využívá nové prostředky, nicméně princip je stále stejný. Evangelium se nedá předávat jen jako soubor morálních pouček, byť jistý vedlejší pozitivní efekt i toto může mít. Evangelium je totiž hlavně dobrá zpráva o tom, že na svět přišel Pán a Spasitel Ježíš Kristus. Svět potřebuje nutně slyšet tuto zvěst Jan 3:16-21:
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen. Kdo v něho věří, nebude souzen, ale kdo nevěří, je už odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna. A toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si více než světlo oblíbili tmu, protože jejich skutky byly zlé. Každý, kdo koná zlo, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo ale koná pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky byly vykonány v Bohu.