Náš denní chléb

Prosba o „náš denní chléb“ je součástí Ježíšovy modlitby a najdeme ji v evangeliu svatého Matouše (Mt 6, 11) a svatého Lukáše (Lk 11, 3). Římskokatolická modlitba, tuším, stejně jako Bible Kralická, místo „denní chléb“ uvádí „chléb náš vezdejší“. „Vezdejší“ je archaické slovo a původně prý znamenalo „každodenní, všední, pozemský, týkající se tohoto světa“. Pokud však prosíme o denní chléb, může to mít trochu jiný význam. Znamená to, že prosíme o chléb pouze na tento den. Tedy ne na chléb do zásoby na zítra či na pozítří, popřípadě na další dny. Ostatně, chléb se má jíst čerstvý a nevyplatí se hromadit ho na delší dobu, aby se nezkazil, podobně, jako se to stalo izraelitům na poušti s nebeským chlebem – s manou.

SOUVISEJÍCÍ – Cesta

Ale je zde i jiný důvod k prosbě o chléb na dnešek, zřejmý například z Mt 6, 34: „Nedělejte si starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“ Z této věty vyplývá: „Nestarejte se o zítřejší chléb“. Taková formulace znamená absolutní spolehnutí na Boha. I Jákob na něj kdysi spoléhal a očekával od Boha chléb spolu s dalším zaopatřením, proto se zavázal slibem: „Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem.“ (Gn 28, 20-21)

Chléb v minulosti nebyl jenom chléb. Byl synonymem veškeré lidské potravy, symbolem živobytí. Mnozí ale neradi spoléhali na Boha, který je neviditelný. Často raději spoléhali na různé „chlebodárce“, kteří bývají naopak velmi dobře viditelní i slyšitelní. Jenže jiné přísloví říká: „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej“. Poukazuje na snadný vznik závislosti na „chlebodárci“, který ostatně nikdy nedával chleba úplně zadarmo. Římská chudina, zbavená půdy a tím i obživy, požadovala od mocných chlebodárců „chléb a hry“.

Mít pravidelný přísun chleba – to bylo po dlouhé časy středobodem zájmu všech chudých lidí. Tatínek mého tatínka, který zemřel dávno a dávno před mým narozením, takže ho znám jen z vyprávění, prý svou mužskou převahu před mou babičkou vyjadřoval slovy: „Já mám chleba!“ Tím své ženě naznačoval, že on je živitelem rodiny a tedy má právo některé věci rozhodovat sám. Vydělat si na chléb znamenalo umět se uživit, být dospělý. A vydělat na chléb pro celou rodinu – to byl závazek a taky privilegium. Vydělávalo se různě. Někdo snadněji, někdo s velkou fyzickou námahou či s jinými obtížemi. V krizových třicátých letech 20. století, kdy byla nouze o práci, se s oblibou zpívaly smutné a sentimentální písničky, jako je třeba tato: „Dětičky, jděte už spát, tatíček musí jít hrát. V hospodě čekají lidičky na jeho smutné písničky. Dětičky, jděte už spát, nechte si o štěstí zdát. Až ráno přijde váš tatíček a přinese na chlebíček.“

Nejistota kolem chleba vedla k tomu, že ho lidé mívali v úctě. Známe to díky různým povídkám ze starých časů nebo i díky pohádkám. Kdysi jsem četla lidovou pověst o kněžně, která samou rozmařilostí už nevěděla, co zvláštního by si na sebe vzala, a tak si dala zhotovit střevíčky z chlebové kůrky. Za tuto neúctu k Božímu daru ji pak přímo z bálu odnesl ďábel.

Zacházet s chlebem opatrně – to mívala ve zvyku i moje maminka. Chléb, i když ztvrdl, se nevyhazoval. Všechno se muselo spotřebovat. Když jsem někdy náhodou bochník otočila spodní kůrkou nahoru, mamince se to nelíbilo. Prý se to nedělá. A co teprve, když se krajíc ukrojil nakřivo! Ihned následovalo napomenutí.

Od dob, kdy se člověk začal živit zemědělstvím, dobýval ze země svůj chléb, jak je psáno v Žalmu 104, 14. A jedl ho v potu tváře, jak bylo předpovězeno v Gen 3, 19.

SOUVISEJÍCÍ – Ježíš a rodina

V Bibli jsou zmínky o chlebu kvašeném i nekvašeném, podpopelném, zadělávaném olejem, ječném či z pšeničné mouky. I v biblických časech byl chléb nezbytným pro život. Jsou zde vyjádřeny obavy, že by Bůh mohl svému lidu „zlomit hůl chleba“ (Lv 26, 26; Ž 105, 16; Ez 4, 16; Ez 5, 16; Ez 14, 13). Biblický chléb měl patrně jinou podobu než ten náš. Je to patrno už z faktu, že se nekrájel, ale lámal. Lámání neslo s sebou významnou bratrskou symboliku. Lidé, kteří společně lámali a jedli chléb, spolu vlastně sdíleli svůj život.

Ježíš lámal chléb s učedníky. Lámal, když byli spolu sami u poslední večeře. Lámal a jedl s nimi, když šli do Emaus.  Společně s učedníky krmil chlebem hladové zástupy. Učil své žáky modlitbě, která obsahovala prosbu o denní chléb. Ježíš také přišel s novým významem slova chléb – chléb ve smyslu duchovním. A sám sebe označil za Chléb života. Chléb přicházející z nebe na zem. Možná šlo částečně o připomínku many, která byla izraelským seslána z nebe, když putovali pouští z Egypta do zaslíbené země. Tehdejší chléb z nebe byl sice zázračný, ale měl nasytit jen tělo. Zatímco Ježíš jako chléb života má sytit našeho ducha a duši. I první křesťané lámali a jedli společně chléb na Ježíšovu památku a jako vyjádření účastí na těle Kristově, jak píše Pavel v 1 K 10, 16. A dělá se to dodnes.

To, že se Ježíš ztotožnil s chlebem, vyjadřuje i název jeho rodiště. Betlém (bét lechem) znamená v hebrejštině doslova „dům chleba“. Vzpomeňme si na to, až si během vánočního období budeme prohlížet porůznu vystavené betlémy. Vzpomeňme si na to, že Ježíš je naším chlebem, bez něhož by náš život nebyl tím, čím je. O záležitostech nebo činnostech, jimiž se velmi často zabýváme, říkáváme, že je to „náš denní chléb“. Kéž by také myšlenky na Ježíše byly naším denním chlebem, proměňujícím se v lásku k bližním.

Autor: Eva Hájková Datum: 7. ledna 2025 Foto: Pixabay

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.