Služba vysvobozování, resp. vyhánění démonů, je kontroverzní téma. Někdo odmítá, že by nějací démoni vůbec byli, někdo vidí démona za každým rohem, resp. problémem. V evangeliích čteme o této službě dost často. V dějinách církve byla používána se střídavou intenzitou. Ať se nám to líbí, nebo nelíbí, lidé se stejnými těžkostmi, kteří vysvobození potřebovali při setkání s Pánem Ježíšem, jsou na této zemi stále.
Někdy slýchám, že v církvi je víc labilních, psychicky nemocných a „podivných“ lidí než běžně v populaci. Lidí, kteří potřebují větší péči a větší díl lásky než ostatní. Žádná statistika na to není, ale myslím, že je to pravda. Lidí s nějakými těžkostmi bývá v církvi větší množství. Jsem přesvědčen, že to je dobře. Dokonce bych řekl, že pokud nějaký sbor nemá žádné lidi s problémy, nebude to tím, že je tam taková Boží moc, ale spíš tam panuje učení, které vede k tomu, že lidé své problémy zamlčují nebo jsou ze sboru vytlačeni.
Proč si myslím, že zapojení lidí s problémy je správné? Protože kam jinam by takoví lidé šli? I za Ježíšem chodili podivní lidé. I jemu bylo vytýkáno, že se stýká s lidmi, kteří nemají vysoké společenské postavení – s prostitutkami, celníky, dnes bychom je nazvali kolaboranty. Církev by měla být místem, které unese lidi, se kterými se jinde nebaví, kterými jinde pohrdají. I takové, kteří mají nějaké psychické problémy.
Často ale není jasná hranice mezi tím, co je problém tělesný, co duševní a co duchovní. Naši osobnost tvoří tělo, duše a duch a navzájem je to provázané. Rád bych se zastavil u několika omylů, které nám brání efektivně pomáhat lidem, jejichž problémy se týkají duše a ducha.
První omyl říká, že vyhledat pomoc prostřednictvím psychologie a psychiatrie je projev nevěry. Opačný extrém říká, že pokud se někdo cítí špatně, je potřeba jít k odborníkovi.
Druhý omyl spočívá v tom, že někteří lidé za každým problémem vidí démony. Když si například někdo zlomí nohu, nabídnou vysvětlení, že mu ji určitě podtrhl nějaký démon. Opačný extrém s démonickou aktivitou vůbec nepočítá. Podle něj činnost démonů skončila někdy v prvním století, anebo jsou možná někde v Africe.
Třetí omyl souvisí s postojem k odborníkům: Je to představa, že psychoterapie je vyšší forma pastorace. Přitom však jde o dvě rozdílné disciplíny. Zjednodušeně se dá říct, že psychoterapie jedná s duší, zatímco pastorace jedná navíc i s duchem. Často ale problém zasahuje obě oblasti a je potřeba je propojit. Měli bychom člověka vidět jako celek a podle toho se mu také věnovat.
Kdysi jsem mluvil s Pavlem Rausem, průkopníkem křesťanského poradenství v církvi, o tom, jací lidé za ním jako za psychoterapeutem přicházejí. Řekl, že často jsou to lidé, kteří mají diagnostikované nějaké psychické onemocnění, ale mnohdy jde o lidi, příčinou jejichž problémů není diagnostikovatelný problém, ale nedostatek vztahů. Jsou ze společenství, kde se podceňuje pastorace ve smyslu mít možnost se s druhými sdílet o svých zápasech.
Myslím, že to je důležitý ukazatel pro nás, kteří se věnujeme péči o druhé: Abychom nepodceňovali otázku, zda sami máme zdravé vztahy a přátele, se kterými můžeme otevřeně mluvit o svých bojích, a také, zda takové vztahy podporujeme ve svém společenství.
Vymítání nemusí být hlučné a bizarní
Rád bych se nyní blíže věnoval specifické oblasti pastorace, jakou je démonická posedlost a vymítání…
Autor: Lubomír Ondráček Datum: 16. února 2025 Foto: Bhupendra Shrestha, Pixabay
Ing. Lubomír Ondráček je hlavním pastorem KS Praha a tajemníkem KMS.
Praktické rady a příklady z praxe popisuje Lubomír Ondráček v článku, který vyšel v únorovém čísle Života víry, jehož téma zní „Temná strana Síly“. Bible jasně mluví o existenci duchovní bytosti jménem Satan či Ďábel. Nejspíš tedy o ní máme něco vědět. Stručný přehled toho, co Bible říká o Božím nepříteli, sepsal Michal Klesnil. Jennifer Nizzová z USA vzpomíná, jak se její život změnil poté, co jako profesionální věštkyně v úzkosti volala „jméno, kterého se démoni bojí nejvíc“. Téma doplňuje sloupek Tomáše Dittricha o rozlišování duchů a kreslený vtip Pavla Bosmana.
Aktuální Život víry přináší také rozhovor s ukrajinským pastorem Romanem Lebeděvem. Ten se ze zločince a narkomana stal člověkem, který obětavě slouží stovkám dalších, často těm, mezi něž dříve sám patřil, a vede je k Ježíši. Z bývalých narkomanů a bezdomovců vytvořil cca 80členný sbor, který zasahuje široké okolí. V rozhovoru vzpomíná, jak se setkal s Ježíšem, jak vznikalo jeho společenství, a mluví i o tom, jaké zázraky kolem sebe na válečné Ukrajině vidí, jak se za svou zemi modlí a jak přemýšlí o její budoucnosti.
„Věřím, že moc islámu bude zlomena,“ říká ve svém článku Stan Goodenough, novinář žijící v Izraeli. Petr Kučera si v úvodníku klade otázku, zda je lepší mít sebevědomí, nebo pokoru, a
V novém čísle najdete také články o blahodárném vlivu chození do církve na naše zdraví, příběhy čtenářů nebo virtuální rozhovor s průkopníkem charismatického hnutí Davidem J. du Plessisem. Nechybí ani zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
6 Komentáře
Karel Krejčí
No to je tak, když zavíráme oči nad skutečností, že nejsme zde poprvé. A pokud ano, jak to, že nikdo, že opravdu nikdo nemá odvahu obrátit se proti Bohu, proti tomu láskyplnému Bohu, s oprávněnou otázkou nebo výtkou, co stvořil nebo co dopustil?
Budeme tedy zbaběle pokračovat dále a budeme upřednostňovat naší tělesnost nad duchovností? Pojedeme stále ve stejných kolejích jako svět? Nedivme se, že následky jsou viditelnější a boj s nimi náročnější. Nemůže dojít k žádné pozitivnímu posunu, pokud nezměníme tento zbabělý , náboženský a především nezodpovědný přístup ke všemu, co se nám a kolem nás děje.
I toto je důsledek vzdání se autority nad démony. Nebo snad tuto autoritu nemá ani Bůh?
Zbavme se už konečně náboženství!
Karel Krejčí
Paradoxem je, že ono trvání a „skálopevné“ obhajování jednoho života jako – VÍTĚZNÉHO – se obejde bez odměn či ztrát.
Poprvé a hned vítězně
Tak to musí být opravdu trefa ….
Karel Krejčí
Za naší tělesnost nemůže Bůh, ale my sami. To my jsme upadli do hříchu, ne On! A jsme to opět pouze my, kdo se dáváme do moci Ďábla, kdo se mu odevzdáváme tím, že se s ním pouštíme do boje.
Do zcela marného a předem prohraného boje. Pokud budeme používat sami sebe, své lidské vlastnosti a schopnosti jako zbraně proti Ďáblu, jsme nevyhnutelně prohrávající. Ve skutečnosti totiž bojujeme pouhým svým falešným egem. Jediná vítězná zbraň je – uvědomění – že už je jednou provždy poražen. Už nemá nad námi žádnou moc a pokud ano, jsme to právě my sami, kdo mu ji přenecháváme a kdo se musí rozpomenout …
Nenechme se strhávat tímto světem (ale částečně i špatně chápaným křesťanským světem) stále do větších hlubin.
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Právě pohanská idea, že zde nejsme poprvé, která se ostatně v bibli nevyskytuje, je jen modifikací ďáblova starého svodu (Gn 3:4), že smrti se není třeba obávat. Ti, kdo uvěřili tomu, že se ještě budou mít šanci vrátit (na Západě, na Východě se z těch domnělých návratů naopak snaží stůj co stůj vymanit), aby mohli napravit, co nestihli ve svém stávajícím životě, pak berou svůj nynější život na lehkou váhu v domnění, že na nějaký vážnější přístup k životu budou mít ještě fůru času v některém z těch příštích návratů, takže bezstarostně trávíce svůj život v zábavě a požitkářství kráčejí do věčného zahynutí. A přesně toto je ďáblovým cílem, kterého se mu u mnoha lidí evidentně tímto bludem daří dosahovat.
Karel Krejčí
Pane Ašere,
sám „pohanský“ apoštol Pavel v 1. Korintským 3. kapitole upozorňuje na soud, kterému se nikdo nevyhne. Zjednodušeně z toho vyplývá – buď obdržíme odměnu nebo utrpíme ztrátu. Ovšem, ani jedno nelze spojovat s vítězným během. V Písmu je ale mnoho dalších indicií, které nám „něco“ sdělují nebo prostě ne.
Ovšem právě já v diskusi ke komentáři o digitálním šabatu upozorňuji na „houstnoucí dobu“ a vybízím ne k ležérnosti, ale naopak, právě k vítěznému běhu. Tedy ne pouze k odměnám, které jsou svou podstatou nepochybně v něčem nebo nějak pozitivní. ale rozhodně nejsou to samé, jako vítězný běh.
Karel Krejčí
Pane Ašere,
Ještě trochu doplním a omlouvám se za svou „výřečnost“, jsem spíše introvert.
Váš přístup k chápání a používání Písma je charakteristický tím, že k němu přistupujete a používáte až příliš zjednodušeným – intelektuálním – způsobem. Podobně k němu přistupuje i pan Pavel v, pouze s tím rozdílem, že on si ve stejném „stylu“ vybírá to, co zase vyhovuje jemu. (Ničím omezené Písmo se dá používat různými způsoby a dokonce i Islám má kořeny v Písmu). Vše máte pečlivě a nezpochybnitelně zdokumentované a podložené Písmem, avšak samotný život do žádných „řádků“ nespoutáte. Je to naprosto stejné, jako kdybyste chtěl spoutat vítr.
Písmo je, skutečně obdivuhodné a dá se používat různými způsoby, dokonce i jako „rákoska“.
Stejně tak je pro něj typické – podobně jako pro život – že je třeba vnímat i to, co je sděleno mezi řádky. To, co je sděleno mezi těmi řádky může být důležitější, než těch tisíce viditelných slov a frází.
Paradoxem je, že smyslem naší životní pouti je uvědomění, že právě to, co považujeme za důležité a „bijeme“ se za to, vlastně až tak důležité není ….