Kazatel 3:8 … „Je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.“
Milí bojovníci i šiřitelé pokoje!
Nedávno se mi má známá svěřila, že nedokáže snadno přijmout realitu a těžko se vyrovnává se situací, kterou nemůže změnit. Je „rozená bojovnice“, jak o sobě říká, takže třeba v práci si nadělá spoustu problémů jen kvůli tomu, že chce něco měnit k lepšímu – v chodu společnosti nebo způsobu práce; jenže je to jako boj s větrnými mlýny. A tak ztrácí chuť a odhodlání a je rozčarovaná… Možná i vy zažíváte něco podobného. Za něco se zasazujete, investujete do toho spoustu času a energie, ale výsledky jsou mizivé nebo žádné.
SOUVISEJÍCÍ – Boží všemohoucnost a lidská logika
Připomněl jsem té mé známé (a také sobě) slova modlitby, kterou složil Jan Skácel. Je to prosba Bohu: „A dej mi sílu unésti všechno, co změnit nemám sil; odvahu, abych to, nač stačím, na tomto světě pozměnil; a také moudrost, abych znal a od sebe to rozeznal.“ Nejspíš jste už slova této modlitby v nějaké formě slyšeli; objevují se i v písni Modlitba od Petra a Hany Ulrichových.
Přemýšlel jsem o tom, jak se v tomto ohledu liší východní filozofie/náboženství od současné západní kultury. Východní spiritualita je do značné míry postavena na přijetí skutečnosti, jakkoli neblahé; na nalezení smíření s tím, co se jeví jako úděl a danost člověka; ať už je to přináležení k určité kastě, které nelze změnit, nebo snášení utrpení tím, že potlačuji své emoční reakce. Naopak filozofií dneška na Západě je motto „všechno máš ve svých rukou“, tj. všechno můžeš změnit, s ničím se nemusíš smířit, nic není dané, třeba dokonce ani tvé pohlaví. Postav si hlavu a prostě to udělej. A nepopírej, co cítíš a po čem toužíš!
Co na cestě obejít a co se snažit zbořit?
Řekl bych, že lidským úkolem je – obrazně řečeno – „stát jednou nohou na východě a druhou na západě“. Některé věci a skutečnosti je lepší se naučit přijmout a smířit se s nimi (a třeba v nich najít i požehnání pro sebe a druhé); kdežto jiným skutečnostem je třeba se postavit a vytrvale jim vzdorovat, ačkoli výsledky toho boje a vzdoru možná nebudou na tomto světě patrné a nezískáme jimi uznání druhých lidí. Moudrost a prozřetelnost je právě v tom, jak ty první skutečnosti odlišit od těch druhých. Ale nejen to. Moudrost a prozíravost je také v tom, najít správné načasování a poznat, kdy je čas za něco bojovat a kdy se s něčím smířit.
Kdy bojovat a kdy ne
Nejprve se zastavím u načasování. Moudrý kazatel nám zanechal známá slova o příhodnosti různých období pro různé aktivity. Napsal: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.“ (Kazatel 3:1-8) Některé zmíněné činnosti jsou protichůdné. Třeba rozhazování kamenů a jejich sbírání; trhání a sešívání; mlčení a mluvení. Zdálo by se, že je pak člověk ve svém díle nekonzistentní a rozporuplný. Ale klíč je právě v tom, na co je vhodná chvíle a na co ne, na co přijde třeba později… nebo už byla a my ji prošvihli.
Poslední pár opačných činností zmíněných kazatelem je „boj a pokoj“. Někdy je „čas boje“ – vhodná chvíle zápasit s okolnostmi, se situací, která nás přepadla. Jindy je „čas pokoje“ – vhodná chvíle pro „klid zbraní“ a smíření s tím, co na nás doléhá. Může to být i ta samá nepříjemnost, které čelíme – ať už v práci, v soukromém životě, ve vztazích. Přesto můžeme v různou dobu reagovat různě: třeba nějaký čas bojovat a měnit a řešit, co se dá; a jindy nechat věcem volný průběh a hledět na to, co přinesou a najít třeba nějaké poučení.
SOUVISEJÍCÍ – Příprava na setkání s Králem
Nebojme se tedy prosit živého Boha o moudrost, abychom získali poznání vhodné chvíle pro boj a vhodné chvíle pro smíření. Prosme Boha, aby nám dával signály a znamení a ujištění; aby nám ze svého nadhledu a rozhledu pomohl rozpoznat, na co je příhodný čas právě teď. A také, co je Jeho dobrá vůle pro nás a na čem Jemu záleží.
Za co bojovat a za co ne
Ona známá, o které jsem mluvil v úvodu, poznamenala, že nejspíš „umře v boji“. Prostě to, oč usiluje, nehodlá vzdát, ať to stojí, co to stojí. Napsal jsem jí jedno anglické úsloví, které se občas v takových chvílích používá: „It’s not a hill to die on.“ To není kopec, na kterém bych měl umřít. Člověk si zkrátka musí položit otázku, který kopec stojí zato, aby na něm vypustil duši?
Jelikož my, křesťané, máme „pohled upřený na Ježíše“, vidíme, jaký kopec Mu stál zato, aby na něm vypustil duši, aby na něm zemřel. Byl to kopec Golgota za vnějšími hradbami Jeruzaléma. Ježíš byl v hlavním městě mnohokrát a vždy odtud vyšel bez úhony. Trávil přitom spoustu času na modlitbách a byl v úzkém spojení se svým Otcem, takže rozpoznal, když se jednou přiblížila ta chvíle, aby byl obětován jako „beránek bez vady“ za ty, kteří zbloudili od Boha. To byla věc, pro kterou stálo Božímu Synu zato zemřít: z lásky k Otci a z lásky k lidem obětovat sám sebe. Na tomto „bitevním poli“ v boji o záchranu lidstva přišel Ježíš zemřít.
Vzdoroval pokušení i posměchu… kvůli nám a pro nás.
SOUVISEJÍCÍ – Učit se dívat očima nebes
V Markovi, kap. 10, čteme: „Byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš šel před nimi; byli zaraženi a ti, kteří šli za nimi, se báli. Vzal k sobě opět svých Dvanáct a začal mluvit o tom, co ho má potkat: ‚Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou se mu posmívat, poplivají ho, zbičují a zabijí; a po třech dnech i vstane.‘“ (Marek 10:32-34)
Pán Ježíš šel vstříc nepříjemnostem s odvahou, odhodlaností a neústupností. Jeho učedníci a ostatní byli touto Jeho rozhodností naprosto ohromeni, zděšeni a zaraženi. A šli s Ním dál se strachem a obavami, kam to povede. Nechápali tehdy, za co Ježíš bojuje a co Ho to bude stát. Později to zjistili, pochopili a předali o tom zprávu budoucím generacím.
A jak se to týká nás? Třeba tak, že i my potřebujeme od Boha moudrost, abychom rozpoznali, který kopec stojí za tu námahu; co usilovat měnit stůj co stůj; a co naopak máme snést a unést, přes co se máme přenést a nechat to plynout. V Písmu máme jen obecné nápovědy – typu Pavlovy schopnosti snášet výkyvy v zajištění tělesných potřeb: „Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu (= dokážu) v Kristu, který mi dává sílu.“ (Filipským 4:12-13) Čili bojovat ze všech sil jen za „plnou ledničku“ nebude tou nejmoudřejší variantou. Jiná indicie z Božího slova nás vybízí, abychom nepřemýšleli jako tento svět, ale proměňovali svůj život obnovou své mysli, „abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Římanům 12:2) Zkrátka ne vše, za co se „bije tento svět“, je nutně to, za co se máme jako křesťané bít i my.
Domnívá-li se někdo z vás,
že je v tomto světě moudrý,
ať se stane bláznem,
aby se stal opravdu moudrým.
– 1. Korintským 3:18b
Ježíš je mou silou v čase boje i v čase pokoje.
Na začátku jsem zmínil modlitbu a tou je třeba začít i v hledání toho, za co právě v dané chvíli mám zápolit zrovna já. Může to být pro každého z nás trochu jiná věc, protože každý jsme v jiné příhodné chvíli v jiné situaci. Proto nečekejte od nikoho přesný seznam s časovým rozvrhem. Ale Bůh se k nám touží přiznat a oslavit své jméno v našich bojích. Máme k Němu v Kristu volný přístup. U Něho proto hledejme a Jeho žádejme o prozřetelnost, vedení i správné načasování. Bojujme dobrý boj víry s duchovními nepřáteli a šiřme Kristův pokoj mezi sebou. Amen.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 11. února 2024 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
14 Komentáře
Konečný Fr.
V boji zemřel třeba Hus. Dnes je čas boje. Vykopal jsem válečnou sekyru. Zcela odmítám ty, kteří vedou jak EU tak i USA. Budu volit SPD nebo Trikoloru – to je maličkost a zároveň malá naděje, že by se věci mohly pohnout lepším směrem. Nemohu podporovat vládu, která dodává zbraně do válečného konfliktu. Je třeba burcovat lidi, aby se postavili proti těm, kteří plánují pro lidi nějaký digitální koncentrák – zotročení lidí. Za covidu jsme si to již vyzkoušeli – mocní plánovali, že nás všechny povinně naočkují jako nějaký dobytek na jatkách. Nakonec k tomu nedošlo, ale na to bychom nikdy neměli zapomenout a bránit svou svobodu. Občanská neposlušnost je obsažena jako možnost v naší ústavě.
pavel v
Pane Petře,
na rozdíl od vás bych té vaší známé poradil, aby se nikdy nevzdávala, aby se nikdy nesmiřovala s nespravedlností. Na druhé straně, aby nešla hlavou proti zdi, aby se nepouštěla do předem prohrané akce. Aby byla trpělivá a směřovala k cíli po malých krůčcích. To je něco jiného, než co doporučujete vy: „smíření s tím, co se jeví jako úděl a danost člověka“.
Člověk má svobodnou vůli a tím pádem je pánem dějin. Podle stoiků je člověk hříčkou osudu. Podle Senecy „chtějícího osud vede, nechtějícího vleče.“ Epiktétos doporučuje: „Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen.“ To je „moudrost“ pohana s duší otroka, o níž píše apoštol Pavel. Děti Boží by se měli řídit spíše názory Edmunda Burke: „Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá smysl.“ A také: „Má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné – aby slušní lidé nedělali nic.“
Zažil jsem totalitu a „dobré“ lidi, kteří se tak rádi smiřovali s „daností“ komunistického koncentráku. Ochotně se podvolovali komunistům s tím, že „se nedá nic dělat“ a že se obětují pro své děti, aby mohly studovat. Nebyl v tom strach, ale pohodlnost. Tito „dobří“ lidé nesnášeli, když někdo vystoupil z řady, projevil občanskou neposlušnost (a nic se mu nestalo). Jejich pohodlnost se tak stala zjevnou.
Církev by měla vést člověka k občanské statečnosti. Tento článek vyzývá spíše (cituji) „nechat věci plynout“.
Petr K.
Díky za reakci, pane Pavle. Jen na doplnění: Z toho, co jsem pochopil, tak ta známá nebojuje v práci za spravedlnost, ale za to, jak píšu, „aby změnila věci k lepšímu“. Tedy ze svého pohledu k lepšímu. A zřejmě ani její šéfové, ani její podřízení, to nepovažují za potřebné či žádoucí. Odtud má rada ohledně moudrosti rozlišit, co a (do)kdy stojí za takový boj. Proto tu existuje pracovní trh a člověk může najít práci, kde budou jeho nápady vítány a nebudou mu házeny klacky pod nohy. Není to tedy primárně o tom, jak se stavět ke zjevné nespravedlnosti ve společnosti…
Eva Hájková
Já od včerejška bojuji sama se sebou, jestli sem do diskuse něco připsat anebo raději mlčet. Vždyť už J.A. Komenský věděl, že největší boje vedeme sami v sobě:
„Jako je každý člověk výtah světa, má sám v sobě nebe a zemi, vodu a oheň, hmotu a ducha, světlo a tmu, pohyb a klid atd., tak se také božským řízením obrážejí v každém zvlášť dějiny celého lidského rodu, takže není nikoho, kdo by neměl svého Boha a Satana, svůj ráj a peklo, svůj strom života a smrti, svá pokušení a zápasy, svá vítězství a porážky, svého Kaina a Ábela, jedním slovem semeno ženy a semeno hada, a to převládající u každého jinak.“
(J. A. Komenský: Unum necessarium)
A taky už pár dní přemýšlím nad větou, že „z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu“.
Ale nakonec jsem se rozhodla, že napíšu.
Mám ráda články pana Krákory, i když ne se vším vždy souhlasím. A obdivuji ho, že toho stihne napsat tolik. Tenhle článek mě potěšil. I ten odkaz na modlitbu Ulrychových. Ráda ji totiž poslouchám. Děkuji, pane Krákoro.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Člověk má svobodnou vůli a tím pádem je pánem dějin.“
Člověk rozhodně pánem dějin není. Pánem dějin je jedině Bůh:
„Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány? Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho: „Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme.“ Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu.“ (Ž 2:1-4)
Voluntaristé, kteří se tak rádi holedbají „svobodnou vůlí“, podle níž chtějí měnit svět, určitě nemohou změnit běh dějin proti vůli Boží, která má vždy poslední slovo. Tak se zase tolik nepřeceňujte… 😊
Navíc ani s tou „svobodnou vůlí“ to není z hlediska NZ tak jednoznačné:
„Neboť Bůh je ten, který ve vás působí i chtění i činění podle své dobré vůle.“ (Fp 2:13)
„Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže by ten Otec, který poslal mne, nepřivlekl jeho …” (J 6:44)
„On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce,
když nás podle zalíbení své vůle předurčil skrze Ježíše Krista k tomu, abychom se stali jeho syny…“ (Ef 1:4-5) atd.
Nemluvě už vůbec o fyzice, chemii a biologii tohoto světa, dle nichž je svoboda vůle vyloučena.
Napsal jste:
„Církev by měla vést člověka k občanské statečnosti.“
Jestliže tou občanskou statečností míníte statečnost občana nebes (Fp 3:20), který neváhá trpět pro hlásání nebeského království (Mt 4:17.23; Sk 14:22), pak ano. Pokud však míníte tou občanskou statečností angažmá křesťanů ve sporech tohoto světa, pak ne (L 12:13-14; 2 Tm 2:4).
Petr K.
Rádo se stalo, paní Evo. Děkuji za vřelá slova. Času na psaní mi dost ubylo a přelilo se do jiné sféry, ale doufám, že mi bude dál dovoleno sloužit tímto způsobem. A že k tomu budu zmocněn Duchem našeho Pána…
pavel v
to autor
V textu jste použil citát starořeckého dramatika Aischyla: „Bože, dej mi vytrvalost, abych překonal věci, které změnit nemohu, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi moudrost, abych tyto věci dokázal rozlišit.“ V tom citátu se zřejmě jedná o zásady, které by měl člověk použít, když se jedná o důležitá rozhodnutí. Příběh vaší známé, v němž jde o nějaké banality, s uvedeným citátem nesouvisí. Mělo mě to napadnout.
Říkáte, že “ ne vše, za co se „bije tento svět“, je nutně to, za co se máme jako křesťané bít i my“ a že „ať se člověk stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým.“ Měli bychom si uvědomit, že slova apoštola Pavla jsou dobově podmíněná, že starověký svět, o němž mluví, je velmi odlišný od toho našeho – civilizovaného. I v našem světě jsou lidé, kteří otevřeně hlásají sobectví, ale nelze říci, že sobectví by bylo obecnou normou.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Měli bychom si uvědomit, že slova apoštola Pavla jsou dobově podmíněná, že starověký svět, o němž mluví, je velmi odlišný od toho našeho – civilizovaného. I v našem světě jsou lidé, kteří otevřeně hlásají sobectví, ale nelze říci, že sobectví by bylo obecnou normou.“
Tou údajnou dobovou podmíněností apoštolových slov (1 K 3:18) chcete snad říci, že dnes už bezbožný svět křesťany za blázny nepovažuje? To by bylo pro křesťany opravdu špatné vysvědčení, pokud by je svět chválil jako moudré (L 6:26), to by se totiž od světa nijak neodlišovali, tudíž by byli ze světa (J 8:23). Křesťané však rozhodně ze světa být nemají (J 15:19; 17:14). Dobrým vysvědčením křesťanů je naopak, když je svět nenávidí (J 15:19), poněvadž ho usvědčují z hříchu (J 16:8-9). Dobrým vysvědčením je, když je svět považuje za blázny (1 K 1:21.23.25.27). To platí dnes úplně stejně jako ve starověku. Proto o žádné dobové podmíněnosti těchto apoštolových slov nemůže být ani řeči. Svět se od starověku k dnešku neposunul ani o píď směrem k Božímu království. Je od něj stále nekonečně vzdálen.
Z hlediska mrtvosti těch (Ef 2:1-2), kteří patří tomuto světu, není mezi starověkem a dnešní dobou žádný rozdíl. Nějaké kosmetické rozdíly (třeba ta Vaše „civilizovanost“), nějaký světský „pokrok“ (sociální, politický, medicínský, technický atd.), nemají pro spasení jednotlivých lidí žádný význam. To, že ve značné části světa došlo ke změně sociálních poměrů tím, že byl opuštěn otrokářský systém, neznamená, že by tím byli lidé byli blíže spasení, že by tím byli méně otroky hříchu (J 8:34), a že by potřebovali méně Ježíšovo vysvobození od hříchu (J 8:36). Proto se Ježíš ani apoštolové nezabývali sociální problematikou otrokářského politického systému (Ef 6:6-9; Kol 3:22; Tt 2:9), ale šli ke kořeni – k hříchu – jemuž lidé otročí i v těch politicky „nejsvobodnějších“ státech. Měnit politické systémy ve jménu jakéhosi světského „pokroku“ proto nemá pro křesťany žádný smysl. Smysl pro ně má jen proměna nitra člověka, nové stvoření (2 K 5:17; Ga 6:16).
To, čeho si cení tento svět, co je u lidí vznešené, to je před Bohem ohavnost (L 16:15). A co je u světa moudrostí, to je před Bohem bláznovství:
„Neboť moudrost tohoto světa je před Bohem bláznovstvím.“ (1 K 3:19)
Bláznovstvím je tedy před Bohem i ta Vámi vyzdvihovaná „civilizovanost“ dnešního světa. Křesťané jsou proto ze své podstaty vůči tomuto věku, vůči tomuto světu, nonkonformní, nepřizpůsobiví (Ř 12:2). Jak by se tudíž mohli ohlížet na nějaká kritéria tohoto světa? Na nějakou „civilizovanost“ a podobné světské nálepky?
Mimochodem už starověký svět byl přece civilizovaný. Ap. Pavel píše o bláznovství křesťanů z pohledu světa do Korintu, který byl v jeho době velkou obcí (lat. civitas), v níž žila spousta občanů (lat. cives). Jeho obyvatelé tedy nesporně byli civilizovaní. Civilizace rozhodně není doménou až moderního světa. Byla zde dokonce dávno před křesťanstvím. Křesťanství proto nemůže být považováno za nějaký civilizační faktor ve světském slova smyslu. Leda v tom, že Ježíš přináší navzdory tomuto světu civitatem Dei – obec Boží. Ta ovšem má s tou sekulární „civilizovaností“, které se dovoláváte Vy, pramálo společného.
A že sobectví není ve světě obecnou normou? Toto chcete vážně tvrdit právě v dnešní době, kdy psychologové a média každodenně dokola omílají potřebu seberealizace každého „moderního“ člověka, potřebu jeho asertivity atd.? Co jiného je ona seberealizace a asertivita než prosazování svého ega, než čiré sobectví?
Nevidíte ten diametrální rozdíl mezi sobeckým smýšlením tohoto světa a programovým potíráním sobectví, které hlásá apoštol Pavel?
„Nikdo to svoje ať nehledá, ale to toho druhého.“ (1 K 10:24)
Hlásá snad ten Váš „obecně nesobecký“ svět sebezapření a nesení kříže, které po svých následovnících požaduje Ježíš?
„Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a každý den vezme svůj kříž a následuje mne.“ (L 9:23)
„Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ (Mt 7:14)
pavel v
Milá paní Evo a Petře,
obávám se, zda ve vašem pohrdání „tímto světem“ není obsažena pýcha. Kvůli pýše kritizoval Ježíš farizeje a zákoníky, že dávali najevo svou nadřazenost. V podobenství o milosrdném Samaritánovi Ježíš vyzvedl obětavost člověka, kterým „zbožní“ hluboce pohrdali. Ukázalo se, že člověk „tohoto světa“ měl větší hodnotu než kněz a levita.
Žel, farizeové a zákoníci měli své následovníky také mezi křesťany. Tito lidé, chorobně toužící po moci, trvale poškodili kredit církve. Z tohoto důvodu by se církev měla upustit od pohrdání „tímto světem“. To snad bylo možné, dokud církev byla nevinnou.
Dokážu si představit křesťana, který řekne, že on nemá s křesťany, kteří vedli náboženské války nebo kteří byli účastni upalování čarodějnic, nic společného. To je cosi podobného, jako kdyby propagátor nacismu prohlásil, že nemá nic společného s holocaustem. Nejde o to, zda ten nacista nesouhlasí s holocaustem, ale zda mu někdo bude věřit.
Eva Hájková
Milý pane Pavle, nerozumím tomu, v čem vlastně spatřujete mé pohrdání tímto světem, a proto vám to nemohu ani nijak účinně vyvracet. Podle vás jsou křesťané vinni vším tím, čeho se kdy křesťané (nebo lidé, kteří si tak říkali) dopustili. Prostě uznáváte kolektivní vinu (a zřejmě i kolektivní nevinnost?)
Chceš být křesťanem? Pak jsi vinen čarodějnickými procesy a náboženskými válkami.
Ale proč to takhle škatulkovat podle příslušnosti tam či onam? Proč kolektivní vinu ještě více nerozšířit, třeba rovnou na celé lidstvo? Chceš být člověkem? Pak jsi vinen všemi zločiny, kterých se kdy lidé v minulosti dopustili. To by pak neexistovali vůbec žádní nevinní, že? Každý člověk by musel být vinen vším, co kdy lidé spáchali.
Myslím si, že se mýlíte, když píšete, že církev byla (tehdy ještě) nevinná. Církev je naopak (a to by vám potvrdili i jiní) společenstvím hříšných lidí, kteří si ale (na rozdíl od mnohých jiných lidí) své viny uvědomují a vědí, že potřebují odpuštění.
pavel v
Paní paní Evo,
za pohrdání tímto světem považuji, když někdo mele stále dokola, že svět ve zlém leží. Ale vy to možná nejste – v tom případě se omlouvám.
Za princip kolektivní viny se považuje, když někdo šmahem odsoudí nějakou skupinu lidí (například národ), aniž by vzal v úvahu, že ne všichno v té skupině souhlasí s tím, co většina v té skupině dělá. V té skupině mohou být disidenti, které kolektivní vina postihne nespravedlivě. Když skončila druhá světová válka, zjistilo se, že kromě Hitlera byli všichni ostatní Němci disidenti. Měli smůlu, nikdo jim to nevěřil.
V podobné situaci se nachází církev. Mluvil jsem s řadou lidí, kteří měli pod vlivem školního dějepisu o církvi velmi špatné mínění. Z velké části právem. Má-li se církev stát znovu důvěryhodnou, měla by si zamést před vlastním prahem. Podobně to totiž dělal Ježíš. Nekritizoval pohany, nýbrž lidi, kteří se považovali za věřící, ale nežili podle Boží vůle. Kritizujme nejprve pyšné křesťany, až potom „hříšný svět“.
Jiří Aron
Děkuji za milé duchovní povzbuzení! Ano díky Kristově obětování se za nás máme stále k Bohu volný přístup!
Pro mne osobně to má takový význam, že už tady na KD nechci dál vést dočasné politické půtky. Ježíš Kristus, vtělený Bůh a Boží slovo, obstál navěky. Jeho hledejme.
Karel Krejčí
Pane Pavle v,
pokud byste konečně po právu kladl Boha na první místo, pak byste si byl zároveň jist, že v první řadě koho Bůh vychovává a trestá, na kom Mu nejvíce záleží, je Jeho lid, Jeho synové a dcery.
A nemějte obavy, bude to právě On, kdo srazí na kolena pyšné křesťany ….
pavel v
to Karel Krejčí
Ježíš byl Bohem, ale současně i opravdovým člověkem, který prožíval lidský úděl, jako každý z nás. Když tepal faleš farizeů, mohl si, podobně jako vy, říci, že to nechá na svého Otce. Ale nenechal. Proč? Aby nám dal příklad, že nemáme čekat, až Bůh všechno učiní za nás, že se máme sami postarat, aby se Bohem neoháněl někdo, kdo Boží jméno využívá Boží jméno pro své mocenské cíle.
Lidé, kteří verbálně „kladou Boha na první místo“, tímto způsobem zakrývají svoji pohodlnost.