Numeri 11:26-29 … Dva muži však zůstali v táboře, jeden se jmenoval Eldad a druhý Médad. I na nich spočinul duch, ačkoliv nepřišli ke stanu; byli totiž mezi zapsanými. Ti prorokovali v táboře. Tu přiběhl mládenec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Médad v táboře prorokují.“ Nato se ozval Jozue, syn Núnův, který už jako jinoch přisluhoval Mojžíšovi, a zvolal: „Mojžíši, můj pane, zabraň jim v tom!“ Ale Mojžíš mu řekl: „Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“
Požehnaný Boží lide, obdařený Božím Duchem –
Popravdě, nemám příliš rád biblické kvízy, které kladou důraz pouze na znalosti jmen postav, míst a událostí popsaných v Bibli. Jako by faktické vědomosti byly důvodem, proč Bibli číst. Není tomu tak. Jména, místa a události zmíněné v Bibli slouží jako jakési „nástroje“ k hlubšímu pochopení Božího díla v Ježíši Kristu a k zapojení se do něj s důvěrou, odhodlaností a odevzdaností. To je případ i příběhu, který jsme si dnes četli z knihy Numeri, tedy 4. knihy Mojžíšovy. Objevují se v něm mj. jména dvou izraelských starších, na které nikde jindy v Bibli už nenarazíte. Jmenovali se Eldad a Médad. Ano, píše se o nich pouze v tomto jednom krátkém úryvku! Přesto událost s nimi spojená má spojitost s dalšími, mnohem významnějšími událostmi (například Letnicemi) a ovlivňují i nás dodnes. Jak? Na to se pokusíme odpovědět právě v tomto kázání.
Těžká hlava Mojžíšova
V 11. kapitole knihy Numeri se ocitáme na poušti během putování Izraelců pod vedením Mojžíše z egyptského otroctví do Zaslíbené země. Hospodin je vyvedl, ukazoval jim cestu a staral se o ně, aby cestu zvládli, i když to nebyla „procházka růžovým sadem“. Aby nehladověli, sesílal jim Bůh „chléb z nebe“, kterému Izraelci říkali mana. Jenže mana se jim časem zprotivila a mnozí z nich začali toužit po návratu do Egypta, kde jim připadalo, že se měli lépe. Toužili po mase a dalších pochutinách a zdálo se jim, že jsou už celí seschlí. Reptali před Mojžíšem, naříkali na poměry, stěžovali si na nedostatek. Neumím si představit, jak to muselo na Mojžíše doléhat – tolik lidí na starosti, tolik kritiky, bědování a stížností na jeho adresu a na adresu Boha, který je provázel. Není divu, že toho bylo na Mojžíše prostě moc. Kdo někdy vedl třeba jen skupinu lidí a přitom měl nad sebou ještě nějakého šéfa, kterému se zodpovídal, asi tuší, jak je to náročné.
SOUVISEJÍCÍ – Mluvení v jazycích – dar k budování v lásce
Kolikrát jen Mojžíš lid povzbuzoval a vyzýval k důvěře; kolikrát se za ně přimlouval u Boha, aby je ušetřil trestu za jejich bezbožné řeči a zbloudilé chování. Ale teď už toho měl Mojžíš tak akorát dost. „Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu? Volají ke mně s pláčem: »Dej nám maso, chceme jíst.« Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly.“ (11:13-14)
Hospodin, slitovný a chápavý Bůh, se rozhodl Mojžíšovi pomoci dvojím způsobem: Jednak tím, že rozšíří řady jeho pomazaných pomocníků, starších, kteří se budou o tisícihlavý zástup lidí starat spolu s ním; a jednak tím, že dá lidu tolik masa, že jim až „poleze ušima“. Oba tyto Boží zásahy přitom přinesou lidem i duchovní lekci, jakési poučení, které platí i pro nás dnes.
Kolem stanu a tam dál
Nejprve však, co se stalo u stanu a v táboře. Ke stanu setkávání, který sloužil cestou na poušti jako jakýsi „přenosný chrám“, přivedl Mojžíš sedmdesát vybraných starších. Hospodin pak sestoupil v oblaku, promluvil k Mojžíšovi, odebral z Ducha, který na něm spočíval, a přenesl Ho na ty starší. Ti okamžitě začali prorokovat – mluvit vnuknutá slova o Božím díle, charakteru, spravedlnosti, spáse. Byli k tomu vedeni právě oním Božím Duchem. Po chvíli ovšem přestali prorokovat, neboť bylo dostatečně zřejmé, že jsou Bohem povoláni k úkolu vést a spravovat Boží lid, jako Boží autority pod vedením Mojžíše, který i nadále zůstal Božím prorokem.
Mezitím v táboře lidu nedaleko stanu setkávání došlo k překvapení. Čteme, že „dva muži však zůstali v táboře (z nějakého důvodu nešli ke stanu), jeden se jmenoval Eldad a druhý Médad. I na nich spočinul duch, ačkoliv nepřišli ke stanu; byli totiž mezi zapsanými. Ti prorokovali v táboře.“
SOUVISEJÍCÍ – Významný verš – Ester
Jakže? Eldad a Médad?
Tento incident vyvolává samozřejmě otázky dodnes a vede k debatám a různým dohadům odborníků. Kdo byli ti dva a proč nešli s Mojžíšem ke stanu? Zmíním k tomu jen dvě zajímavosti, dva postřehy. První se týká jmen obou mužů, jejich původu a významu, na kterém však nepanuje shoda. Čeho si ale můžeme všimnout, že v případě Eldada a Médada není uvedeno, jak bývá při uvedení nových postav v Bibli zvykem, čí to byli synové. Později např. čteme, že se „ozval Jozue, syn Núnův“ (v.28). Ale v případě Eldada a Médada není o nich uvedeno nic. Je možné, jak někteří tvrdí, že jde spíše v hebrejštině o zvukomalebná jména nebo o generická jména dvou lidí, kteří nebyli známi konkrétně a přesně. Něco jako bychom řekli „dva muži, jeden byl Honza a druhý Pepa“ (bez příjmení). Nebo trochu zvukomalebněji, „jeden byl Květoslav a druhý Dobromil“. Jejich jména zkrátka nebyla důležitá, jako spíš to, co se jim stalo.
Druhá zajímavost, na kterou jsem narazil ve vysvětlení jednoho židovského rabína, se objevuje v židovském Talmudu. Tam se vysvětluje, že izraelských kmenů bylo 12, a Mojžíš tedy mohl vybral po šesti starších z každého kmene, což dává dohromady 72 starších. Ke stanu však měl Mojžíš vzít pouze 70 z nich, a tak museli dva zůstat v táboře. Nějakým způsobem, například losováním, byli zvoleni právě Eldad a Médad. Zůstali v táboře, ale přesto nepřišli o obdarování stejným Duchem, kterého Bůh odebral z Mojžíše.
Kéž by!
Co se stalo dál? Již zmíněný Jozue, v té době mladý Mojžíšův služebník, který měl jednou převzít velení nad Božím lidem a převést ho přes Jordán, v tom viděl jakési možné nebezpečí. Duch je darován od Mojžíše i těm vzdáleným, mimo stan setkávání, a Mojžíš nad tím nemá kontrolu! Tak to teda ne! „Mojžíši, můj pane, zabraň jim v tom!“ zvolal Jozue. Ale Mojžíš neměl mocenské ambice a nevnímal to jako hrozbu pro své výsadní postavení. Naopak, jeho přáním, které vzápětí vyjádřil, bylo, aby to naplnění Duchem, které On zažíval od Boha, mohli zažívat všichni Boží lidé. Aby i oni mohli prorokovat a vyprávět o velikých Božích skutcích. Nejen on sám, nejen těm sedmdesát zapsaných, ale „sedmdesátkrát sedmkrát“ zapsaných v knize života, veškerý Boží lid. „Ty kvůli mně žárlíš?“ reagoval Mojžíš na Jozua. „Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“ (v.28-29) To si přál Mojžíš, Boží prorok.
O stovky let později prorok Jóel odhaluje, že Mojžíšovo dávné přání bylo zároveň i Božím přáním a Boží vizí do budoucna. „I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo,“ zapsal Jóel. „Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat.“ (Jóel 3:1-2) Pravověrní Židé dodnes čekají, až se uskuteční tento Boží slib. I onen rabín, kterého jsem zmiňoval dříve, uzavřel své povídání zvoláním: Kéž k tomu dojde v naší době!
Přání a proroctví se plní
My, křesťané, věříme, že proroctví Jóela a přání Mojžíše nyní probíhá a začalo se naplňovat již před dvěma tisíci lety o Letnicích. Nebylo náhodou, že se tak stalo právě o Letnicích, padesát dní po Velikonocích, kdy si Židé připomínali, jak na poušti Mojžíš, který předtím vystoupal na horu, přinesl dolů lidem Boží zákon. To byli židovské Letnice. A právě o tomto svátku Kristus, „tak trochu jiný Mojžíš“, který deset dní předtím vystoupal až na nebesa, seslal dolů lidem převratné požehnání. Nikoli svatý zákon, který umlčí celý svět a usvědčí každého ze hříchu, ale svatého Ducha, umožňujícího nápravu pro svět a obnovu ze hříchu. Bůh, nebeský Otec tehdy – obrazně řečeno – vzal z Ducha svého milovaného Syna a vylil Jej na lid, shromážděný ve jménu Jeho Syna a podle Jeho příkazu čekající v Jeruzalémě na splnění Otcova zaslíbení.
SOUVISEJÍCÍ – Významný verš – Kazatel
I my dnes, shromážděni v Ježíšově jménu, ať jsme velcí nebo malí, dcery nebo synové, jsme naplňováni a přetékáme Božím Duchem – Duchem svatosti namísto hříchu, Duchem pravdy namísto klamu, Duchem služby namísto sobectví, Duchem vděčnosti namísto mrmlání. To vše je součástí nové smlouvy, kterou Kristus stvrdil svou krví na kříži a sám Bůh s námi uzavřel při našem křtu.
Ústy proroka Jeremjáše to Hospodin popsal těmito slovy: „Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ (Jeremjáš 31:33-34) Všichni, kdo dostali Božího Ducha, znají Hospodina intimně a důvěrně, jako dítě svou matku, ne pouze jako luštitelé biblických kvízů znají fakta.
Duch, nebo břich?
Nicméně ještě nám zbývá ta druhá důležitá lekce, kterou Bůh tehdy na poušti lidem udělil. Mojžíš dostal, o co žádal, v podobě 70 starších. Jeho potřeba byla bohulibá, vedená starostí o Boží lid a jeho duchovní prospěch. I lid dostal, oč žádal, v podobě záplavy křepelek, takže si nahrabali masa až k prasknutí. Hlavní zájem a starost mnoha z nich byla jen o břicho, a ne o duchovní poznání či pomazání, o kterém Mojžíš snil. Podlehli pomíjivé žádostivosti. A čteme: „Ještě měli v zubech maso, ještě nebylo ani rozžvýkáno, když Hospodin vzplanul proti lidu hněvem a počal lid bít převelikou ranou. Proto dali tomu místu jméno Kibrót-taava (to je Hroby žádostivosti), že tam pohřbili z lidu ty, kdo propadli žádostivosti.“ (v.33-34)
A co my? Toužíme jako Mojžíš po naplněnosti Božím Duchem, nebo křepelčím masem jako lid? Toužíme po prorokování, mluvení o Božích činech, v mateřském jazyce či andělském, nebo spíš po uspokojování přání a snů spojených s tímto světem? Toužíme po službě ve sboru, v táboře, po pomoci Kristovým pastýřům, nesoucím tíži lidu, nebo jenom po chvilkovém zastavení se a nezávazném „flirtování s církví“? Toužíme znát pouze víc faktů a údajů z Písma, nebo chceme znát víc Toho, o kterém Písmo svědčí? V Něm a s Ním, a nikde jinde, máme odpuštění, máme znovuzrození, máme nový život v hojnosti Božích darů – darů Jeho Ducha svatého.
Možná jste jen nějaký Eldad nebo Médad, stojící někde stranou, ale Bůh vás zná a i pro vás má svého Ducha. Amen.
Aitor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 4. června 2023 Foto: Wikimedia Commons
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
