Rozhovor se slovenským misionářem v Mexiku Michalem Rišou.
Ze všech misijních škol sis vybral školu Heidi Bakerové v Mosambiku. Jak to tam vypadalo? Jak vyučování probíhalo?
Na začátku nám Heidi Bakerová řekla, že z jejího úhlu pohledu bude škola úspěšná, když si tam každý z nás studentů mezi Mosambičany najde alespoň dva celoživotní přátele. Škola trvá deset týdnů a ona nás celou dobu povzbuzovala k tomu, abychom se nesnažili naučit jen vědomosti, ale abychom se naučili, jak vytvořit vztah, který vydrží. Spřátelit se s lidmi, kteří žijí v úplně jiných podmínkách, jinak přemýšlejí, a vybudovat vztah, který nám zůstane i po škole.
Jak tedy vyučování probíhalo?
Hodně času jsme trávili v Boží přítomnosti. Často jsou dvě tři hodiny jen chvály a modlitby. Potom je dalších pár hodin vyučování. Po obědě jsem často trávil čas ve vesnici. Lidé tam žijí v primitivních podmínkách, Mosambik je šestá nejchudší země na světě. Snadno tam narazíte na děti, které týden nejedly. Bylo potřeba stát se jedním z nich. Trávit s nimi čas, poznat je, porozumět jejich jazyku. My na Západě používáme komplikované termíny a jazyk. Evangelium může znít velmi složitě. Aby člověk mohl sloužit v kultuře, která je mnohem jednodušší, musí se naučit říkat evangelium, jako by ho povídal dítěti. Nejdřív jsem si tedy našel tlumočníka, se kterým jsme se spřátelili, a potom jsme spolu chodili do vesnice. Seznámil mě se svojí rodinou, s přáteli, začali jsme navštěvovat lidi, modlit se za nemocné. Viděli jsme mnoho zázraků. A musím říct, že jsem opravdu navázal několik přátelství, která vydržela dodnes.
Povolání do Mexika jsi prožil právě v Mosambiku?
Ano.
Jak ti Pán Bůh řekl, že máš jít do Mexika?
Přesně tak, jak jsi to řekla. Řekl mi, že mám jít do Mexika (smích). Během chval jsem v srdci uslyšel slova „I’m calling you to Mexico“ (Volám tě do Mexika). To by mě v životě nenapadlo, bylo to nečekané. „Dobře, Pane, budu věřit, že ta slova jsou od tebe.“ Potom jsem se za to samozřejmě několik týdnů modlil, i se svými vedoucími ve škole, a Pán Bůh to krok po kroku potvrzoval. Po škole jsem jel do Mexika na tři týdny a zažil jsem tam neskutečné věci. Viděl jsem tam hlad po Bohu, jaký jsem nikde jinde neviděl. Neskutečné zázraky, slepí, hluší… Viděl jsem snad všechny zázraky, jaké jsem si dovedl představit. Věděl jsem, že mě tam Bůh volá, a že kdybych mu měl do konce života sloužit v Mexiku, byla by to čest a výsada.
Dějí se takové zázraky pořád? Jak často vidíš hluché, kteří najednou slyší?
Vidíš to tak často, jak často se za ně modlíš (smích). Záleží na typu služby, kterou zrovna děláme. Před dvěma lety se přes vesnice, kde žijeme a sloužíme, přehnalo velmi silné zemětřesení a v podstatě srovnalo se zemí půlku města, kde jsem tehdy žil. Celá oblast byla zničená. Zhruba na rok jsme se proto soustředili na humanitární pomoc a ta nám otvírala dveře a mohli jsme zvěstovat evangelium tam, kde dosud nikdy nebylo zvěstováno. Tehdy jsme viděli stovky zázraků, stovky lidí se obracely.
Pak jste se zaměřili na něco jiného?
Bylo tolik nově znovuzrozených lidí, že jsme se museli zastavit, abychom je neztratili, a zaměřit se na vychovávání učedníků. Bylo by možné evangelium šířit ještě do dalších vesnic, ale už bychom neměli lidi, kteří by se o nové křesťany postarali a vyučovali je Božímu slovu. Poslední rok jsme se tedy soustředili na to, abychom z nově obrácených vychovali učedníky a pastory, kteří povedou další skupinky a budou zakládat sbory. Stále často vidíme zázračná uzdravení, ale spíš se soustředíme na budování sborů. Myslím si, že každý, kdo slouží jako evangelista, má za nově narozená duchovní miminka zodpovědnost. Vidím velký hlad po vyučování Božího slova, lidé chtějí poznávat Pána Boha, učit se, jak se modlit, jak žít křesťanský život v zemi, kde člověku hrozí, že se nevrátí domů živý. Naučit se, jak najít pokoj, radost, jistotu a vítězství nad stresem a obavami.
Jaká je v Mexiku duchovní atmosféra? Jsou tam nějaké duchovní překážky, které lidem brání Ježíše poznat nebo za ním jít? Předpokládám, že se tam daří různým pověrám a okultním praktikám…
Určitě, čarodějnictví je součástí místního života. Většina lidí se modlí ke smrti, ze které si udělali svatou Smrt. Ale modlí se i ke všeličemu jinému. Většinové náboženství v Mexiku je katolictví smíšené s animismem a čarodějnictvím. Ta temnota často není překážkou, ale naopak spíš motivací, lidé jsou hladoví po něčem jiném. Vidí, že to, co čaroděj neuměl vyřešit, na co jejich modlitby k Smrti a k jiným svatým nestačily, to dokáže Ježíš. Když v té temnotě uvidí světlo, mnoho lidí se ho chytá a drží se zuby nehty. Vidí ten kontrast, vědí, z čeho vyšli a do čeho se nechtějí vrátit.
text: Lucie Vlasáková Foto: Pixabay – ilustrační
foto: Petr Hodec a archiv M. Riši
Ukázka z rozhovoru, který si můžete v plném znění přečíst v listopadovém čísle mezidenominačního měsíčníku Život víry (2019/11).
Hlavním tématem tohoto vydání je okultismus. Články nejen varují před nelegitimním nahlížením za oponu duchovního světa, ale také ukazují na Boží vítězství nad mocí temnoty. Téma doplňují dva dramatické příběhy čtenářů.
Časopis dále přináší např. úvodník Miloše Poborského s názvem „Někdy končící milost“, reportáž z pražského koncertu Holy Spirit Night, rozhovor se šéfredaktorkou Rádia 7 Kateřinou Hodecovou, podzimně laděný článek Tomáše Dittricha o odpočinku nebo virtuální rozhovor s anglickým evangelistou Leonardem Ravenhillem.
Více se lze dozvědět na www.zivotviry.cz, kde si lze časopis i předplatit – a to v papírové, digitální i audio verzi.
