Michael Brown / Mlčení církve ubližuje mladým lidem  

Posledních čtyřicet let jsem až na vzácné výjimky každý týden vyučoval na teologických školách a měl jsem tu výsadu (a zároveň radost), že jsem mohl předávat zkušenosti dalším generacím vedoucích.

Nyní trávím pět dní v měsíci v Texasu, kde učím tři dny ve škole v Dallasu a dva dny ve škole ve Fort Worthu. Tento týden, poté, co jsem mluvil o církvi a o problematice lidí z LGBT+, mi jedna z děkanek řekla pozoruhodnou věc: „Mlčení církve ubližuje těmto lidem.“ Měla naprostou pravdu.

Minulé pondělí jsem se ve výuce věnoval tématu povolání církve pozitivně ovlivňovat společnost a působit jako sůl a světlo.

V úterý jsem mluvil o našem povolání oslovovat LGBT komunitu se soucitem a zároveň odvážně vzdorovat jejich politické agendě.

SOUVISEJÍCÍ – Michael Brown: Ruský útok na Ukrajinu není naplněním proroctví z Ezechiela

A ve středu jsem odpovídal na otázky studentů, kterých bylo asi 600 a pocházeli z více než 40 různých národů.

Bohužel jsem nemohl odpovědět všem studentům, vzhledem k tomu, že mnozí z nich měli důležité a relevantní otázky. Zůstal jsem tedy ještě několik minut poté a komunikoval s nimi individuálně.

Jedna mladá žena mi řekla: „Vyšla jsem právě z toho, co jste popisoval. Byla jsem genderově fluidní a polyamorní.“ Když jsem se jí zeptal na věk, odpověděla, že jí je 18 let. To je svět, ve kterém dnes žijeme.

Jeden starší muž mi s bolestí v hlase řekl: „Prosím, modlete se za mou dceru. Nyní se identifikuje jako muž. Změnila si jméno, bere hormony a nechala si odstranit prsa.“

Řekl mi, že jí je 23 let a že operaci na změnu pohlaví podstoupila v 21 letech. Dokážete si představit, jak se tento otec cítí?

SOUVISEJÍCÍ – Nezdravý nacionalismus ohrožuje církev. Podle Browna se evangelikálové stali posedlí politikou 

Přivítal se svou ženou na svět jejich drahocennou dceru, pravděpodobně ji houpal na kolenou a zpíval jí písničky, když byla ještě miminko, jen proto, aby uviděl, jak jednou přijme toto sebedestruktivní rozhodnutí. 

Kdysi to byla jejich drahocenná holčička, která možná pro zábavu nosila roztomilé nařasené šatičky. Teď si znetvořila tělo a identifikuje se jako muž.

Doporučil jsem mu, aby se podíval na dokumentární film In His Image. Dává naději rodinným příslušníkům, kteří se modlí za své blízké. Předal mi papír s jejím jménem a znovu mě požádal o modlitby.

Když jsem se vracel do svého bytu v kampusu, chtěla se mnou mluvit jedna z děkanek školy. Poděkovala mi, že se zabývám těmito tématy, protože jsou pro studenty tak aktuální.

A pak řekla ta slova, která mě tolik zasáhla: „Mlčení církve ublížilo těmto lidem.“

Jen několik minut předtím jsem položil jednoduchou otázku všem těm shromážděným studentům. Zeptal jsem se jich, kdo z nich má přítele nebo blízkého člověka, který se identifikuje někde na spektru LGBT+. Drtivá většina zvedla ruku.

V čase vyhrazeném pro otázky a odpovědi položili mnoho relevantních otázek.

Jak se mají chovat k transsexuálnímu spolupracovníkovi, který se nyní jmenuje jinak? Co se říká o lidech, kteří jsou biologicky intersexuální? Jak se mohou naše církve držet biblických hodnot a zároveň být bezpečným prostorem pro ty, kteří se identifikují jako LGBT? Jak můžeme být soucitní bez kompromisů?

Jedna ze studentek pracovala v křesťanské škole. Vysvětlila, že tu školu navštěvovala holčička, kterou vychovávaly dvě lesby. Jednoho dne si povídala se spolužačkou o svých dvou matkách.

Zeptala se jí: „Myslíš, že půjdou do pekla?“ Ta jí odpověděla: „Ano“ a učitelka ji v tomto názoru podpořila.  

Bylo to správné? Pokud ano, jak to ovlivnilo tu malou dívku? Co to znamená pro její dvě matky? Nebo by snad křesťanská škola neměla vůbec přijímat děti, pokud pochází z homosexuální rodiny? Nebo je takový postup pravým opakem křesťanského jednání?

Prakticky pokaždé, když jsem mluvil na téma LGBT a zodpovídal otázky, čekala na rozhovor se mnou dlouhá řada lidí, z nichž mnozí při čekání plakali.

Měli by se zúčastnit svatby svého syna s partnerem stejného pohlaví?

Jejich dcera chce hormonální terapii, aby se připravila na přechod, a vyhrožuje sebevraždou, pokud nebude moci dostat injekce. Co by měli dělat?

Manžel a otec čtyř dětí opustil rodinu kvůli jinému muži. Je nějaká naděje, že se vrátí?

Měla by rodina povolit dceři a její přítelkyni, aby zůstaly v domě během vánočních svátků? Pokud ano, musí bydlet v oddělených pokojích?

Co by měl otec říci svému patnáctiletému synovi, který se potýká s přitažlivostí ke stejnému pohlaví?

To je jen malá ukázka otázek, které slýchám. Podobné otázky slýchám už mnoho let.

Pokud se pastoři a křesťanští vedoucí těmito otázkami nezabývají, zraňují tím lidi, které milují. A pokud se sami necítí být připraveni tyto otázky řešit a pomoci členům své církve, je jejich povinností najít někoho, kdo to dokáže. Zdroje jsou k dispozici, stejně jako řečníci a poradci. Je jen třeba je vyhledat nebo pozvat.

Vedení potřebuje zejména mladá generace. Už léta jsou bombardováni názory popírající Boha a Bibli a křesťanské hodnoty. Jsou zmatení. Jsou zarmouceni. Jsou zranění. Hledají. Hledají jasnost se soucitem a vedení s milostí. Kdo jim dá to, co potřebují?

Obracím se na každého z vás: Prosím, neubližujte Božímu lidu svým mlčením.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor: Michael Brown Zdroj: The Christian Post Datum: 3. listopadu 2022 Foto: Pixabay – ilustrační