Věnujete se službě vnitřního uzdravení. Prožila jste ho i vy?
Ano. Každý, kdo stojí v této službě, potřebuje sám od Pána i od druhých přijímat, potřebuje sám prožít milost a pravdu, o kterých vyučuje a za které se modlí. Jeden z klíčových okamžiků mého života se odehrál v čalounictví. Zuřila jsem tehdy, protože mi čalouník vyrobil polštáře špatné velikosti. Částečně jsem se zlobila na něj, že je tak neschopný, částečně mě polévala hrůza z toho, že by chyba mohla být i na mé straně.
V autě jsem potom propukla v pláč. Tehdy se mě Bůh velmi jemně dotknul a já jsem si uvědomila, jaký mám uvnitř sebe strach z toho, že nebudu v něčem dokonalá, a že odmítám samu sebe přijmout. Tohle poznání otevřelo cestu celému proudu Boží milosti v mém životě, měla jsem možnost prozkoumat svůj nedostatečný vztah s matkou a vzdát se hněvu a úzkosti, které se ve mně nahromadily. Vyučování obvykle ilustrujeme na našich vlastních příkladech, na vlastních prožitcích Boží lásky, milosti a osobního zjevení.
Ve své knize „Na počátku“ vedete k uzdravení ve vztazích. Jaké nebezpečí se skrývá v našich zklamáních a nevyřešených konfliktech? Jaký mají vliv na náš duchovní život?
Vždy musíme mít na paměti, že vše, co na tomhle světě známe, kromě Boha samého, je padlé, není to takové, jaké to Bůh zamýšlel. Byli jsme stvořeni k Božímu obrazu, a právě vztahy jsou oblastí nejvíce zasaženou Pádem. Bůh je trojjediný, Otec, Syn a Duch svatý jsou navzájem spojeni věčnou láskou a společenstvím. Pokud jsou naše pozemské vztahy bolestivé, neuspokojující a zničující, hluboce nás to ovlivňuje. Často místo abychom se zlobili na své bližní, kteří nás zraňují, zlobíme se na Boha a ptáme se ho: „Jak jsi mohl…?“ Pak ztrácíme nejdůležitější zdroj útěchy a posily, protože Boha obviňujeme z něčeho, čeho je schopný pouze člověk. Pokud si to uvědomíme, pomůže nám to zůstat ve vztahu s Bohem jako se svou útěchou a Zachráncem.
Z čeho naše vnitřní nejistota pramení? Co je jejím kořenem?
Hlavním zdrojem pocitu bezpečí jsou vztahy v naší primární rodině. Božím plánem bylo, aby se dítě cítilo v mateřském lůně vítané a v bezpečí, aby s matkou bylo pevně spojené a bylo jí bezpodmínečně milováno. Mnozí z nás tohle nezažili, už od raného dětství jsme proto úzkostliví a necítíme se být na nikoho vázaní. Také naši otcové by měli být těmi, kdo nám svou stabilní, životadárnou přítomností pomůžou, aby se z nás stali zralí dospělí lidé, připravení se rozhodovat, budovat vztahy s lidmi i vztah s Bohem.
Nakolik hraje roli v osobní zralosti nebo naopak nezralosti lidí kulturní prostředí a doba, ve které žijí?
Každá kultura nás formuje a můžeme v ní najít mnoho zdravého a blahodárného, ale zároveň je ovlivněná Pádem. Sociální média, která se v dnešní době tolik rozmáhají, nepomáhají budovat skutečné vztahy a v důsledku toho se lidé často cítí ještě opuštěnější. Neustále máme po ruce mobilní telefon, který nám zajišťuje zábavu. Myslím si, že je tak pro lidi stále těžší se vnitřně ztišit a najít si čas jen pro sebe. Jsme neustále něčím zaneprázdnění a neděláme si čas na ztišení, kdy bychom naslouchali sami sobě a Bohu.
**************
Autor: Lucie Vlasáková
Foto: archiv L. Guinnessové
Ukázka z rozhovoru s pastorační poradkyní, která bude hlavním hostem zářijové konference o vnitřním uzdravení „Jak chutná cesta milosti“ (viz http://cestamilosti.kmspraha.cz); text vyšel v plném znění v zářijovém čísle časopisu Život víry. Časopis také přináší rozhovor s běloruským disidentem Zmicerem Daškievičem, reportáž z 30. Křesťanské konference, úvahu teologa Jiřího Bukovského, zda po nás Bůh opravdu chce „dětskou víru“, nebo úvodník Karla Řežábka. Dále např. příběhy čtenářů, recenze, zprávy ze světa nebo oznámení o chystaných křesťanských akcích. Více informací o časopise na www.zivotviry.cz.
