„Pařížský mistr“ a představitel mladší generace českého reformního hnutí, jež usilovalo o nápravu církve a její návrat k apoštolské podobě. Již v mládí si zamiloval Písmo, které se mu stalo zdrojem života: „…při každé své nejistotě, v každé otázce vždy v Bibli a skrze ni jsem nalezl dostatečné a jasné vysvětlení a útěchu své duše…Ó jak sladce nasycovala mě chlebem života a porozuměním, rozptylujíc temnoty, v nichž jsem tápal…!“
Narodil se v prostých poměrech v Janově u Mladé Vožice. Na počátku 70.let přišel na studia do Prahy, kde dosud působil svým strhujícím příkladem Jan Milíč, takže mohl ještě okusit něco z atmosféry duchovního proudění v jeho okruhu. Do Milíčovy kazatelské školy ale nevstoupil, záhy se vydal do Paříže, kde po čtyřech letech (1376) dosáhl titulu mistra svobodných umění.
SOUVISEJÍCÍ – John Bunyan (28.11.1628 – 31.8.1688)
Další teologická studia na Sorbonně a následně v Praze (kam se vrátil roku 1381) ale již nedokončil. Jelikož univerzitní dráha hmotné zabezpečení neposkytovala, požádal o přidělení církevního beneficia a papež mu přidělil tzv. expektanci na kanovnictví u sv.Víta v Praze. Čekatelů na místo v kapitule bylo ovšem víc. Ve skutečnosti se nikdy za jeho života pro Matěje toto místo neuprázdnilo, vždy byl předstižen obratnějšími, vlivnějšími či bohatšími. O svá práva se houževnatě, ale bez úspěchu soudil. Teprve o něco později docenil „osten“ své chudoby a nezávislost na přízni mocných a snahy o sebeprosazení nahlížel jako Antikristovo našeptávání a plod své žádostivosti. A tak delší dobu žil především z podpory svého o něco staršího krajana Vojtěcha Raňkova; teprve v roce 1388 byl jmenován správcem fary ve Velké Vsi u Podbořan, což mu zajistilo alespoň nějaký příjem.
Prahu ale neopustil. Pokračoval ve své povinnosti zpovědníka u sv.Víta, vysluhoval svátosti a stále častěji kázal i u sv.Mikuláše na Starém Městě. Především však „v tichosti“ pracoval na svých Pravidlech Starého a Nového zákona. Domýšlel Milíčův odkaz a nad Písmem analyzoval úpadek soudobé církve, napadené Antikristem, kritizoval zištnost mnohých kněží i řeholníků, odmítal uctívání obrazů a ostatků svatých a vybízel laiky k častému přijímání eucharistie.
Jeho myšlenky byly shledány jako nebezpečné. Na arcibiskupském soudu byl roku 1389 potupně donucen svoje teze odvolat a bylo mu zakázáno půl roku vykonávat kněžské činnosti. I jeho kniha se stávala nepohodlnou. V roce 1392 byl nucen předložit ji k přezkoumání, později byl donucen odvolat a slíbit nápravu podruhé. V následujícím roce zemřel, přesvědčen, že obnovu církve nelze čekat od reformního zásahu shora, ale spíše prostřednictvím nového lidu, který bude probuzen a obnoven mocným Božím slovem.
Autor: Robert Hart Psáno pro časopis Brána Datum: 30. listopadu 2021 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
