Matej Tóth: Myslel jsem na své blízké a děkoval Bohu

Matej Tóth vybojoval na olympijských hrách v Rio zlatou medaili v chůzi na 50km. Slovenský sportovec se otevřeně hlásí ke křesťanství a v rozhovoru vyprávěl, jak prožívá doby zkoušek a o své cestě k Bohu.

Jak vzpomínáte na své dětství?

Jen v dobrém. Měl jsem krásné dětství plné lásky a radosti. Vyrůstal jsem na sídlišti Klokočina, kde nebyl problém sestavit dvě fotbalová či hokejbalová družstva. Takže každou volnou chvíli jsme trávili venku se sportem nebo v pohybu. Navíc moji rodiče pocházeli z vesnice, takže téměř celé prázdniny jsem byl s bratrem u prarodičů a měli jsme je plné aktivit v přírodě.

Vybojoval jste pro Slovensko zlatou olympijskou medaili. Co předcházelo tomuto úspěchu?

Dvacet let tréninku. Přesně 93 tisíc nachozených kilometrů, 200 párů zničených tenisek a přibližně 80 měsíců mimo domov na soustředěních a závodech. Ale nic z toho neberu jako utrpení nebo oběť. Naopak, mám to štěstí, že dělám, co mě baví.

Jak jste prožíval poslední metry před cílem? Na co jste myslel?

Byly to nejemotivnější momenty mé kariéry. Prožíval jsem to velmi intenzivně. Popravdě, na tuto otázku jsem odpověděl stokrát a já už ani nevím, jestli jsou to moje autentické pocity, nebo jen nějaký příběh. Ale když se z času načas při nějaké příležitosti podívám záznam z těch posledních metrů, tak se mi ty pocity vrátí, mám husí kůži. Pokud bych je měl shrnout, tak to byl mix úžasné radosti, štěstí, vděčnosti a úlevy, že jsem to dokázal a splnil jsem očekávání své a celého Slovenska. Myslel jsem na své blízké a děkoval Bohu.

Každý jeden člověk má individuální cestu k Bohu. Jak jste si ji našel Vy? A jak svůj vztah s Bohem budujete?

Byl jsem vychováván v tradiční křesťanské rodině. Takže k víře jsem přišel velmi přirozeně od dětského věku. Bylo období, možná kolem puberty, když jsem svou víru bral jen na nutnost chození do kostela. Ale čím jsem starší, tím svou víru prožívám mnohem hlouběji. Dnes už vím, co je to mít vztah s Bohem. Vím, co je víra, důvěra, láska. Často se na něj obracím v soukromé modlitbě, vnímám to jako takový rozhovor s ním a i když vždy je o co prosit, snažím se hlavně děkovat za to, co mám.

Reklama

Ne vždy je cesta víry jednoduchá a člověk může prožívat zklamání a nezodpovězené otázky. Prožil jste něco, co David v žalmu 23 popisuje jako tmavé údolí?

Určitě ano. Asi jako většina z nás sklouzne do otázek typu „proč právě já?“. Ale vždy to byly chvilkové stavy. Velice rychle jsem si uvědomil, že moje problémy jsou stále drobky problémů, které řeší jiní lidé. A jsem zastánce myšlenky, že Bůh není ten, který s námi táhne jako šachovými figurkami. Věřím, že nás má tak rád, že nám dal svobodu a určitě je i jemu smutno, když vidí, jak s ní někteří nakládají. Proto ho ani v myšlenkách neobviňuju, jak mohl něco dopustit.

Není někdy složité skloubit víru v Boha a kariéru profesionálního sportovce? Vnímal jste někdy tento tlak?

Absolutně v tom nevidím problém. Naopak, víru v Boha považuji za něco, co může sportovci pomoci. A měl jsem to štěstí, že v tréninkové skupině jsme byli většinou křesťané, takže žádný tlak nebo překážky jsem nepociťoval.

Měl jste v životě osobu, událost, či knihu, kde jste čerpal inspiraci?

Ovlivnilo mě několik věcí. Rodiče, rodina, trenéři, sportovní vzory. Ale vypíchl bych jednoho člověka. Až odstupem času jsem pochopil, že sehrál klíčovou roli v mém životě. Je to můj švagr Peter Korčok. Dnes prezident Slovenského atletického svazu. V minulosti Slovenská chodecká jednotka. Když jsem přišel do Dukly do tréninkové skupiny Jiřího Benčíka, byl Peťo pro mě vzor. A nemyslím to jen v tréninku. Ale i co se týče životních priorit, odpovědnosti za sebe. Navíc mě seznámil se svou sestrou Lenkou, která je již 12 let moje manželka a máme spolu dvě krásné děti.

Jaké cíle a plány máte do dalších měsíců a let?

Chci se pokusit ještě uspět na mistrovství světa v Dauhá a na olympijských hrách v Tokiu. To jsou moje poslední sportovní cíle. Samozřejmě, bez toho, že budu zdravý, je nezvládnu. Jelikož věk přibývá a ve sportovním pojetí jsem už veterán, tak to nebude jednoduché. Potom mě už čeká přechod do „normálního“ života, což bude asi také náročná výzva, na kterou se ale těším.

Co byste vzkázal rodičům, kteří by rádi ve své rodině měli vrcholového sportovce?

Hlavně, že to není jejich rozhodnutí. Nedá se to nalinkovat a mít na to nějaký plán. V první řadě to musí chtít dítě. Pak se dá pomoci. Hlavně svým příkladem (při sportovních začátcích) a podporou. Nemusí to být ani o penězích. Ani my jsme neměli nikdy peněz na rozdávání. Ale já jsem viděl ve svých rodičích úžasnou podporu ve všem. Táta se mnou cestoval na závody a soustředění, když bylo třeba, mamina mi připravovala jídlo na soustředění, abych si nemusel tolik vařit a ušetřili jsme. Poslouchejte své dítě, projevujte zájem, oceňujte ho. Pak bude určitě cítit Vaši podporu.

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

Reklama

Autor: Michal Nosál Foto:  Facebook – Matej Tóth