Rozhodla jsem se letos přestat chodit do sboru. Trochu šokující prohlášení, zvlášť když jsem vyrůstala jako adventistka a jsem v současné době zaměstnankyní této církve. Ale rok 2017 byl pro mě rokem objevování a posunu a já si uvědomila, že chození do sboru nepomáhá mému duchovnímu, emocionálnímu, duševnímu ani fyzickému zdraví.
Toto zjištění se může přihodit i těm nejlepším z nás. V sobotu ráno sami sebe vyháníme z postele a mumláme si, jak rádi bychom ještě dospali. Ukážeme se ve sboru – možná ještě stihneme sobotní školu, pokud máme štěstí – posloucháme, zpíváme, přispějeme do sbírky a skloníme hlavu k modlitbě. Potřeseme pastorovou rukou, možná zůstaneme na jakýsi oběd a jdeme domů. A pak to všechno zopakujeme znovu za týden.
Reklama
Říká se, že opakování je matkou moudrosti, ale tu mou to drtilo. Spolu s břemenem očekávání, že se stanu novomanželkou pastora, byly dny, kdy bych plakala jenom z pomyšlení, že mám jít do sboru. Bylo to se mnou tak špatné, že jsem dokonce začala pochybovat o potřebnosti církve.
V procesu duševního hledání jsem narazila na citát od Charlese Swindolla, který mě utvrdil v rozhodnutí přestat chodit do sboru: „Může vás to šokovat, ale věřím, že skutečně nejdůležitějším rozhodnutím, které mohu učinit každý den, je moje volba postoje. Je důležitější než moje minulost, mé vzdělání, moje úspěchy či neúspěchy, co si o mně myslí nebo říkají jiní lidé, důležitější než má životní situace nebo postavení. Postoj je tím jediným, co podporuje nebo ochromuje můj vývoj. Sám zapaluje můj oheň nebo ničí moje naděje. Když jsou mé postoje správné, není pro mě žádná překážka příliš vysoká, žádný příkop příliš hluboký, žádný sen příliš nesplnitelný, žádná výzva příliš velká.“
Tohle změnilo vše. Víte, přestala jsem chodit do sboru a místo toho jsem začala být sborem (nebo se alespoň snažím).
Přestala jsem vidět sbor jako čtyři stěny a uvědomila jsem si, že jedinou zdí, na které záleží, byla ta, kterou jsem budovala kolem svého srdce. Odstranění této bariéry mi umožnilo být otevřenější, méně upjatá a více se soustředit na to, co je důležité. To je sbor.
Reklama
Začala jsem se starat, opravdu pečlivě, o spolu-členy sboru a jejich životy. Rána, při nichž jsem mívala pocit, že bych nejradši hodila na svůj budík ruční granát, jsou nyní taková, že mě doslova vytáhne z postele vědomí, že Bůh mě může ten den použít pro někoho jako požehnání. Není to snadné, zvláště ve dnech, kdy svou ošklivou hlavu vystrkuje úzkost. Ale víc než často je to právě v těchto dnech, kdy jsem na přijímací straně požehnání – laskavého slova od člena sboru, obejmutí od jednoho z dětí. To je sbor.
Přestala jsem obviňovat. Ukazovat svým prstem na vedení sboru. Místo konstatování „Měli by to dělat lépe“, ukážu prstem na sebe a zeptám se: „Jak bych to já mohla udělat lépe?“ To je sbor.
Změnila jsem jazyk ohledně schůzek mládeže. Tak často mluvíme o těch, kteří odcházejí, ale co o těch, kteří zůstávají? Ano, musíme rozpoznat, oslovit a získat ty, kteří odcházejí. Ale také musíme pochválit, povzbudit a dát za příklad ty, kteří zůstávají. Protože jsme tady a máme na to. Věříme v tuto církev a chceme ji vidět růst. To je sbor.
Rozhodnutí přestat chodit do sboru bylo jedno z nejlepších, jaké jsem kdy udělala. Bez ohledu na to, zda jste mladí nebo starší, zvu vás, abyste se zamysleli nad svým postojem ke sboru. Položte sami sobě tvrdé otázky. Modlete se. Spojte se s vedoucími z vašeho sdružení – mívají skvělé nápady, jak na to stát se sborem. Někdy to není snadné, ale s malým přenastavením postoje a s upřímnou modlitbou můžeme žít v církvi tak, jak ji Bůh zamýšlel. Chodit do sboru vyžaduje úsilí, být sborem si žádá srdce. Zkuste to. Nebudete zklamáni.
Zdroj a foto: adialog.eu Přeloženo z Adventist Record (Austrálie)
8 Komentáře
Lukáš Dorda
Nezanedbávejme své společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje. Židům 10.kapitola 25 verš
Vava
Ale ved ona zo zboru neodišla. Práve naopak. Veľmi sa mi páči tento článok. My máme byť zborom a nie len do neho chodiť. To je veľký rozdiel. A byť zborom v sebe zahŕňa aj to, že do neho chodím. Ale už to nie je len o chodeni tam, ale o tom, ze tam mam srdce. 3
Karel Krejčí
Pokud vychází člověk z upřímnosti k sobě samému na tom základě, že každý bude skládat účet sám za sebe – tak proč ne? Je také psáno: Pravda vás vysvobodí. Pisatelka komentáře se přece neuzavřela do sebe, neodvrátila se od Boha, ale naopak, začala vnímat jeho přítomnost ještě více – tak proč ne?
Lukáš Dorda
Vyjímky vedou k dalším vyjímkám, a z těch se pak stávají zvyky a pravidla. Možná za nějaký čas napadne pisatelce myšlenka, zda je vůbec potřeba zachovávat sedmý den, neboť si řekne „den jako den“. Ať si každý odpoví sám co je třeba více, či poslouchat Boha nebo vnímat svou vlastní osobní invidualitu.
Mým jediným a největším vzorem je Pán Ježíš. Ten, který podle písma Svatého vcházel každou sobotu dle zvyku do synagogy a sobotní školy. Ano byl to stejný Ježíš, který trávil každou možnou chvíli na modlitbách se svým Otcem a přesto si nenechal ujít jedinou sobotu pro své schromáždění.
Tak jako je svým způsobem trestná absence či porušování povinné školní docházky, stejně tak naše absence na sobotních Bohoslužbách bude mít dříve či později negativní vliv nejen na náš duchovní život, ale na celé spektrum našeho křesťanského života.
Otakar Vožeh
Je zcela typické pro dnešní dobu, že slyšíme nebo čteme podobné úvahy. Ani slovo o Pánu Ježíši Kristu, ani slovo o společném studiu Písma, o společných modlitbách, atd. Jen citát od Charlese Swindolla – a zřejmě vytržený z kontextu, protože Swindoll by jen tak nikdy netvrdil, že náš postoj je nade vše. „Chodit do sboru“ je určitě málo. Ale mít pravidelné společenství s bratry a sestrami kolem Božího slova, při zpěvu a na modlitbách je nenahraditelné. Ale upřímně řečeno – vůbec si nejsem jist tím, že tato mladá sestra chtěla navádět k tomu, abychom přestali s účastí na shromážděních Církve ? Není v tom dostatečně jasná . . .
Karel Krejčí
Autorka komentáře radostně popisuje změnu kvality ve vztahu sbor a ona …
Bárta
Všem doposud diskutujícím:
prosím Vás, ČETLI JSTE TEN ČLÁNEK VŮBEC?
To přece není o tom, že se autorka přestala fyzicky účastnit sborových shromáždění – ale že změnila svůj vnitřní postoj od pouhé (ducha i mysl zatěžkávající) povinnosti, k postoji vnitřní sounáležitosti se svým sborem.
Ačkoli zde Ježíš není přímo citován, tak tento postoj je ryze Kristovský.
Snad zde lze i volně parafrázovat výrok „kde je váš poklad, tam je i vaše srdce“. Je-li moje srdce s mým sborem, teprve tehdy můžu rozpoznat, jak velkou má pro mě toto společenství cenu.
… alepsoň tak rozumím tomuto článku.
Lenka
Trochu clickbait, ale jinak díky za článek 🙂