Marek Orko Vácha: Jak asi vidí svět Bůh? A jak vidí tebe?

Ve škole – i v životě – se učíme posuzovat věci objektivně, poznávat pravdu bez ohledu na naše postoje. Marek Orko Vácha ukazuje ve svém textu jiný pohled na svět kolem nás. Osoba pozorovatele a dokonce jeho emoce jsou důležité pro to, co člověk uvidí. „Co jestli se něco dá poznat pouze a jedině v okamžiku, kdy to miluji?“ ptá se autor.

Autor mystického spisu „Oblak nevědění“, anonym druhé půle 14. století, říká zhruba něco v tom smyslu, teď budu hodně parafrázovat, že když bude badatel používat pouze svůj rozum a dá si vedle sebe všechny matematické rovnice vesmíru, nenalezne nic (osobně si to tak úplně nemyslím, ale pro tuto chvíli budiž). Do rovnic totiž musí dát pozorovatel rovněž sama sebe. Ale ani to nestačí. Na rozdíl od kvantové mechaniky, kde je důležité jen oko pozorovatele a je jedno, zda pozoruje muž nebo žena nebo jak velká je ta školní třída, která se dívá, zde, v životě, jsou důležité i vlastnosti pozorovatele. Je-li to chladný, nezúčastněný, objektivní vědec testující si svou pracovní hypotézu „Bůh“, nenaměří nic. Badatel  vstane od mikroskopu a odsune krycí sklíčko. Bůh nebyl objeven, je výsledkem pozorování. 

Je-li pozorovatel člověk hledající, toužící a snad, nebojme se toho slova, milující, objeví všechno. „Protože Boha lze milovat, ale ne o něm přemýšlet,“ říká autor Oblaku nevědění, a pokračuje „Zasáhni tento hustý mrak nevědění ostrým šípem toužící lásky.“[1] Badatel vstane od mikroskopu a odsune krycí sklíčko. Ach.

Ano, v hodinách náboženství nelze „Boha“ vyučovat, jako se v matematice vyučuje násobilka nebo v biologii rostlinopis, nelze se po něm ptát stejnou znuděnou otázkou jako se ptáme, kolik je hodin. Abys jej uviděl, musíš učinit ten existenciální krok bokem, změnit perspektivu, hledat,  toužit po něm, být plný nadšení, milovat, jinak se budeš dívat ze svého místa dalekohledem znovu a znovu a znovu a znovu a neuvidíš vůbec nic.

Pro vědce je to proti intuici. Od prvního ročníku vysoké jsou mladí vědci trénováni v tom, aby se na své experimenty dívali bez emocí, chladně, aby se učili sledovat fakta, ať je dovedou kamkoli. Aby z nich byli ti objektivní, nezúčastnění badatelé, kteří nefandí žádné ze svých hypotéz, a aby experiment vnímali jako neutrální otázku položenou přírodě.

Zde je tomu přesně naopak. Zde se bez emocí nedostaneš nikam. Pokud se sám nestaneš součástí rovnic, pokud ty sám nebudeš toužící a dychtivý, neuvidíš nic. Co když má život sám jiná pravidla hry než věda? ptám se zkusmo. Je to trochu šílené, ale co v životě není? Co jestli určitý druh poznání je závislý nejenom na tom, zda pozoruji, nýbrž i na mé osobnosti, citovém rozpoložení a všem tom, čemu říkáme „láska“? Co jestli se něco dá poznat pouze a jedině v okamžiku, kdy to miluji? A zmizí to a nedá se to nalézt, když to nemiluji? Co jestli to ono něco je i to, čemu říkáme „Bůh“?

Je jasné, kam mířím. Z té školní třídy uvidí v nynějším světě každý žáček něco jiného. Každý pozorovatel bude žít v jiném vesmíru, a jaký ten vesmír bude, bude záležet na nastavení pozorovatele, na tom, zda on sám je dobrý a laskavý. Každý uvidí jiné barvy, pro každého bude slunce zapadat jinak, ptáci jinak zpívat, květiny jinak vonět. Třicet žáků uvidí třicet různých vesmírů a spolu se svou paní učitelkou budou obývat třicet jedna odlišných světů. Záleží na tom, jak moc jsou ponořeni do lásky.

A co jestli to tak opravdu je, že určité věci pochopím pouze, když je miluji? Pro vědce to je těžko pochopitelné, poznáváme rozumem a pokusy probíhají bez ohledu na to, jakou mám právě náladu. Zde nás rovnice vesmíru a chladný rozum vědy přivedou až na sráz propasti. Ten další krok, který uděláme do temnot, už má jiná pravidla hry.

Vnímám to občas, když oddávám. Někdy je láska mezi snoubenci takřka hmotná a oni vidí jeden druhého ve zlatě. Jeden pro druhého se stávají svátostí, viditelným znamením neviditelné Boží lásky, jeden skrze druhého vidí Boha, jeden pro druhého jsou tím místem, v kterém se Boha dotknou. V lidské lásce, té planoucí, možná na pár mikrovteřin vidí snoubenci jeden druhého tak, jak je vidí Bůh, duši jako plamen lásky, jako světlo ze světla. V této kráse jsem vás oba stvořil, zní píseň beze slov. A snoubenci tak vidí i svět kolem. Vidí květiny ze stříbra a ptáky ze zlata, po kostele vidí poletovat sněhobílé anděly a po stranách oltáře zástupy svatých se svatozářemi. Jeden druhého vidí jinak, než jak je vidíme my, okolostojící gratulanti.

A zase obraz, metafora. C. S. Lewis jej má v posledním díle Letopisů Narnie, nazvaném Poslední bitva. Opravdu se jedná o rozhodující bitvu celého příběhu, a, na pohádku netradičně, jsou všichni ze strany dobra zabiti. Říkám to ve zkratce a zjednodušeně, děj je složitý; pak, po bitvě, se všichni ocitnou v nebi, které Lewis popisuje jako krásnou louku, květy, modrá obloha, občerstvení a podobně. Jsou zde ovšem i skřítci, kteří sice taky byli v boji zabiti, ale oni nebyli na straně dobra. Nebyli ovšem ani na straně zla, Lewisovi skřítci ztělesňují skepsi, kdysi se v příběhu nechali nachytat a nyní již nevěří nikomu a ničemu. „Skřítci – za skřítky!“ vkládá jim do úst Lewis. V poslední bitvě tak zabíjejí bez rozdílu všechny, dobré i zlé a nakonec jsou sami zmasakrováni. A teď ten obraz. Jsou taky v nebi, vidí totéž co ostatní, ale skřítci sedí těsně u sebe, hlavami dovnitř a nadávají na všechno a na všechny, zůstávají skeptiky. Jedna z hlavních hrdinek s nimi cítí soucit a žádá Boha, aby pro ně něco udělal. Jsou ale věci, vůči kterým je i všemohoucí Bůh bezmocný. „Nejmilejší,“ odpověděl Aslan, „ukážu ti, co udělat mohu i co udělat nemohu.“

Okamžitě se skřítkům na klínech objevila královská hostina: paštiky, jazyky, holoubata, dorty a mražené krémy a každý skřítek měl v pravici pohárek dobrého vína. Ale ani to moc nepomohlo. Skřítci se sice na jídlo vrhli jako diví, ale bylo jasné, že jim chutná nějak podivně. Mysleli si, že jedí a pijí jen to, co se dá najít ve stáji. Jeden řekl, že se pokouší jíst seno, druhý že má kousek starého tuřínu, a třetí zase, že našel syrový zelný list. A když pozvedli ke rtům zlaté poháry voňavého červeného vína, řekli: „Brr! Jen pomyslete, pít špinavou vodu ze žlabu po oslovi. Nikdy bych byl neřekl, že to dopracujem takhle daleko!“[2]

Smysl je zřejmý. Ano, všichni jsou v nebi, všichni jsou na téže barevné louce a v ruce mají tutéž skleničku jiskřivého vína, ale každý vidí, slyší i chutná něco jiného. 

Střih. Kolikrát to vidíme každý z nás kolem sebe. Je překrásné, třaskavé jaro, všichni máme co jíst, všichni máme kde bydlet, ptáci zpívají co mohou, všichni máme kolem sebe lidi, kteří nás milují, škola se daří – a potkáte člověka, který je zdravý, dívá se do země, a nadává hořce na něco nebo na někoho. Většinou jsou to maličkosti. Ten člověk nevidí jaro, nevidí svoje zdraví, nevidí, že se má dobře, nevidí kamarády, kteří jej mají rádi, vidí jiný vesmír, žije v jiném vesmíru, je součástí hořkého světa výčitek, skepse, nemá oči pro jaro a nevidí lásku. Vlastnosti pozorovatele ovlivnily vesmír, ve kterém žije. A i my kolem, kteří bychom rádi pomohli, stejně jako Bůh, něco udělat můžeme a něco udělat nemůžeme. Před svobodnou vůlí člověka se zastavíme a rozbijeme se o ni jak my, tak i Bůh sám. Některým to nadávání vydrží do smrti.

A kolikrát a především to vidím sám na sobě. To já jsem ten, kdo je zdravý a silný, to já jsem ten, kdo žije uvnitř třaskavě barevného jara, to já jsem ten, kdo je milován ze všech stran, a v mysli nadávám na něco a na někoho a zlé myšlenky hrkají v mysli zprava doleva a zleva doprava, Bůh sám mi s nekonečným soucitem podává pohárek chladného vína, ale ani všemohoucí Bůh se mnou nehne. Ten skřítek z Narnie jsem já. Kéž bych se probral a podíval se kolem sebe! Pak po čase jdete ke zpovědi, shodíte to tam, vyjdete ven a pochopíte, že jsou blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Znovu uslyšíte ptáky, kteří zpívají, co mohou. Venku létají sněhobílí andělé a ta dívka, se kterou se míjíte na ulici, má uvnitř sebe zářící monstranci. A najednou pochopíte, že to není zbožné blahoslavenství, ale realita. Kdo mají čisté srdce, vidí Boha. Tomu vesmíru, ve kterém žijí, se říká technicky nebe.

Nebo potkáte kamaráda, co právě úspěšně padl do vztahu. Zářící oči. Všechno je krásné, kamarád se nerozčiluje, zapomíná, když mu někdo ublíží, všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všechno vydrží. Co se týče mluvení o své slečně, nikdy nepřestává. Svět je opravdu šťastné místo k životu. Ano, nemáme kde bydlet a ani s penězi to není ideální, školy rozdělané, ale máme sebe!

A pokud se nyní čtenář ptá – to nám autor na třech stránkách chce sdělit tak banální myšlenku, že radostný člověk vidí svět radostně a škarohlíd neradostně – tak odpovídám se smíchem, ano, právě takto jednoduché to je! Ale je to mnohem hlubší, než si myslíš na první pročtení. 

Nebo jindy se díváte na skvělý film nebo čtete knihu, která se vám líbí, je povzbudivá a máte z ní radost. A někdo jiný z každé knihy a z každého filmu a z každého rozhovoru dokáže až mistrovsky vytáhnout tu jednu větu, se kterou pak začne polemizovat a kterou rozmázne, protože ona by z určitého úhlu nemusila být některými vnímána ortodoxně katolicky, víte – jen nebuďme naivní, ona ta věc není tak dobrá, jak se jeví. Není to dobrý autor, je to jen líbivá snaha o lacinou světskou slávu. No on dnes žádný autor není dobrý. Žijeme ve špatných časech.

Nebo posloucháte papežův projev a máte z něj radost, jak je u něj milosrdenství vždycky víc než zákon. A papežovi kritici zase s preparačními jehlami v ruce číhají na jakoukoli větu, která by se mohla rozpitvat a slova zkroutit a rozmáznout a píší pak synovská napomenutí, ale nejsou to synovská napomenutí, to se jen tak jmenuje. Skřítci – za skřítky, chtělo by se mi dodat. Autor Oblaku nevědění, když už mluvíme o těch zbožných kriticích, je s nimi hotov velmi rychle. Tito „pilní kněží“…

Neváhají nás všechny kárat za naše chyby, jako kdyby měli léky na duši. Neboť si kvůli Bohu myslí, že nemohou jinak než ukazovat na chyby, které vidí. Říkají, že je k tomu vede jejich vřelá křesťanská láska a láska Boží, kterou mají ve svých srdcích. Lžou však. To, co se řine z jejich myslí a představ, je pekelný oheň.[3]

Že je již zde na Zemi možno žít technicky v pekle, je empirie. Stejně, jako že již zde na Zemi lze žít v nebi.

Abys pochopil vesmír, svět, ve kterém žiješ, musíš do rovnic dosadit sám sebe. Výsledek, který kolem sebe uvidíš, bude výsledek, který bude záležet na tom, jaký sám jsi, neboť svět kolem sebe nejen vidíš, nýbrž především utváříš, výsledek záleží na pozorovateli. Bude-li tvé oko zlé, bude zlý i tvůj svět, ocitneš se v pekle. Bude-li dobré, budeš žít v nebi. 

Otázka na konec: jak asi vidí svět Bůh? 

Jak vidí Bůh Tebe? Poznáváš se v té radostné, zářící, ušlechtilé bytosti, kterou jsi v Božích očích stále?

Zdroj: Magazín Signály Datum: 25. ledna 2021 Foto: Wikipedie – Marek O. Vácha

---

[1]Oblak nevědění. (2000) přel. Pavel Toman. Pragma. Praha. str. 65

[2] Lewis, C.S., (1993) Letopisy Narnie VII. Poslední bitva. přel. Renata Ferstová. Orbis Pictus. Praha. str. 106

[3]Oblak nevědění. (2000) přel. Pavel Toman. Pragma. Praha. str. 120