Dospěl jsem k závěru, že s těmi filosofy zřejmě není něco v pořádku, neboť mají kuriózní představu, že Bůh je do jisté míry jakousi domněnkou, o které lze diskutovat.[1]
C. G. Jung
Křesťanství vzniká jako mladé, roztančené, dynamické, expandující náboženství a navzdory cílenému, důslednému a krutému pronásledování zachvátí jako požár středomořský region, celý tehdejší civilizovaný svět. Výzvu jeho zakladatele: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření,“(Mar 16,15) první křesťané vezmou vážně. Na rozdíl od židovství, které se nezabývá evangelizací a nikdy nemělo své misie, křesťané do celého světa půjdou a budou kázat všemu stvoření, svatý František ptákům, svatý Bonaventura rybám a většina misionářů lidem.
Související – Marek Orko Vácha: Jak asi vidí svět Bůh? A jak vidí tebe?
Obsah kázání ale nejsou žádné hluboce metafyzické úvahy, nebo aspoň ne zpočátku, není to nic než vlastní zkušenost toho, co misionáři sami na sobě zažili. Přesně o tom píše Jan: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“ (1 Jan 1,1). Žádná velká teologie, žádné učené disputace, zda Bůh je, nebo není, žádných pět cest k poznání Boží existence ve světě. Co jsme slyšeli a co jsme na vlastní oči viděli, tak o tom vám chceme povědět. Podstata věci je čistě vystižena v následujícím příběhu:
Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn. Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč a nařídil mu: „Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“ On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad. (Mk 1, 40-45)
Uzdravený malomocný se stává evangelizátorem, misionářem, a jeho poselství je průzračně čisté. Byl jsem nemocen, malomocný, a on mě uzdravil, to vám chci říct. Lidé, poslouchejte, v našem kraji, přímo zde, je někdo, kdo uzdravuje!
V našich časech, zdá se mi, slovo „evangelizace“ dostalo úplně jiný obsah, a ještě navíc je jinak chápou křesťané a úplně jinak lidé, kteří nežijí v náboženském kontextu. Výsledkem je veliké nedorozumění.
Z pozice křesťanů slovo „evangelizace“ může být vnímáno tak, že se křesťané snaží někoho přesvědčit, aby se stal taky křesťanem. Máme pro nekřesťany nabídku, hlásáme my křesťané, církev a její morálku. Kdo má nejasný pocit, že svět má smysl a kdo chce chránit život, je vítán. Tak, jako jsou náborové letáky do sportovních klubů nebo do politických stran, děláme nábor i do církve. Nabízíme živé společenství, přátele ve farnosti, hudební sbor, a v tom nejlepším slova smyslu nabízíme i náboženské obřady, poutě a smysluplnou možnost se podílet na pomoci potřebným, angažování se v aktivitách farnosti na pomoc bezdomovcům nebo chudým dětem v Africe. A to není málo. Otevřeme okna a dveře a lidé si k nám skutečně nacházejí cestu, osloveni tím, že děláme opravdu dobré věci, staráme se o přírodu v okolí obce, pořádáme farní burzy oblečení nebo přednášky o sociologii a jako komunita spolu docela dobře vycházíme. Opakuji, to není málo.
Související – Marek Vácha: Čára mezi dobrem a zlem protíná srdce každého z nás
Z druhé strany zdi to lidé mimo náboženský kontext vnímají tak, že je někdo do farního společenství církve zve, a zvažují, zda do církve vstoupit úplně stejně, jako zvažují, zda vstoupit do sportovního klubu nebo do politické strany. „Co by mi to dalo?“ ptají se sami sebe a křesťanů se se zájmem ptají „Co vám dává víra?“ nebo „Co vám dává modlitba?“ Pokud by modlitba bylo účinnou cestou, jak získat ztracenou vnitřní rovnováhu, pak by mi to možná stálo za to, uvažují. Zejména, pokud jim nepomohl ani kurs jógy, ani jiné relaxační techniky. Ale na druhé straně, vstoupit do církve, to by přece znamenalo se nějak přihlásit k restitucím, k prelátům, sexuálním skandálům, podivuhodně sešněrované sexuální morálce, červeným biretům, krajkám a vatikánským pokladům. A taky vždycky, když televize reportuje o církvi a zprávy dokresluje takzvanými ilustračními záběry, vždycky to jsou nějaké ty slavnostní obřady, oblaky kadidla, zpěvy, krajky a fialová solidea. To je ten život církve, pochopí divák, co by taky církev byla jiného, že. Většina lidí žijících mimo náboženský kontext proto není interesována. Každý si spíše bude tak nějak soukromě věřit v to něco nad námi a bezdomovcům může každý pomáhat sám nebo skrze Člověka v tísni. A taky raději pozor, aby se do nás někdo nepokusil nalít nějakou nauku.
Abych to shrnul: myšlenka je taková, že zvenku mi někdo nabízí vstup do organizace. Skrze letáky, skrze pozvání sousedů nebo kolegů v práci, skrze webové stránky farností nebo klidně i skrze pouliční evangelizátory. Evangelizace jako nábor do církve. A ta organizace v místní obci může být velmi sympatická. Někdo přijde, většina nepřijde.
Moje myšlenka je přesně opačná, a neříkám to já, říkají to všichni: ono je to už dávno v nás. Není to venku, je to uvnitř. To ono cosi, plamen, světlo, smysl, Wakan Tanka.[2] Možná zasypáno hlušinou, ale zlatá nitka tam někde dole v duši je. Pramen, možná skoro udušený roky vršenými vrstvami odpadů, ale přece existující. Drobné světlo, možná kvůli životním příhodám úzkostlivě obestavěné kruhovými hradbami tmy. Zahrada s pramenem za nenápadnými zrezlými dveřmi v nejhlubším sklepení. Nemusíme to hledat venku. „Pozdě jsem Tě miloval, Kráso tak stará a přece nová, pozdě jsem Tě miloval! Ty jsi byl uvnitř a já venku a tam jsem Tě hledal,“[3]píše Augustin ve Vyznáních. Je to v nás. Je to v každém z nás, bez výjimky. Nepřichází to zvenku v podobě náborových letáků. Co je potřeba, je se rozpomenout, možná i začít v sobě trochu hloubit, pomoci praménku, až prorazí do studánky. Modlit se k Wakan Tanka, ať pramen pročistí, byť v něj ještě nevěřím.
Nikdy to v minulosti nebylo tak, že bychom si sedli kolem ohně nebo kolem stolku s kávou a začali diskutovat, odkud jsme přišli, kdo jsme a kam směřujeme, a někteří z nás by byli toho názoru, že nás něco muselo stvořit a jiní toho názoru, že ne. Jung píše přesně, nejdříve byli bohové, a teprve po nich vznikla teologie.[4] Nikdy naopak. Od chvíle, kdy jsme začali tančit kolem ohňů, už to v nás bylo. Bylo to v těch, co pomalovali Altamiru a jeskyni Chauvet. Bylo to v nás dávno předtím, než jsme vznikli jako druh, dávno před tím, než kdesi v nás začala vznikat nejasná první myšlenka.
Ať si člověk myslí, co chce, každý atom jeho těla o tom zpívá. Bylo to zde dávno před tím, než přišli misionáři, bylo to zde dávno před tím, než přišli první lidé, dávno před tím, než se narodil vesmír. My jsme si to nevybrali, ono si to vybralo nás. Je zde veliké nedorozumění, bolestivé nedorozumění. Zurčení tohoto pramene v nás, které je od počátku věků, nelze popřít proto, že někdo odmítá sexuální skandály nebo restituce nebo krajky. To přece mluvíme o něčem úplně jiném. Zurčení pramene zde bylo dávno před krajkami, dávno před tím, než na této Zemi bylo vysloveno první lidské slovo. Není to venku, je to uvnitř, máš to dávno v sobě. Nepřináší ti to někdo zvenku jako pošťák noviny. Poslouchej chvíli, uslyšíš to, ten jemně tekoucí pramen uvnitř Tvého nitra. V dopise se Pavel ptá svých čtenářů – copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá? (1 Kor 6,19) a hebrejská bible říká podobně Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci (Deut 30,14). My, křesťané, nejsme ti, kteří hlásají, že se má říkat pravda, nejsme ti, kdo brojí proti zabíjení nevinných, nejsme ti, kdo se vyžívají ve svíčkách a oblacích kouře z vonných zrn pryskyřic, nejsme ti, kdo chtějí chránit přírodu. Nebo to všechno nejsme především. Jsme především lidé, zranění dotekem numinózna, jsme právě zápasící ve tmě, jsme kulhající lidé se zraněnou kyčlí, jsme ti, kdo zápasí a křičí na Wakan Tanka – nenechám tě jít, dokud mi nepožehnáš! Ještě jednou Jung:
Křesťanská scholastika mě nechávala chladným a aristotelský intelektualismus sv. Tomáše se mi jevil více bez života než nějaká písečná poušť. Myslel jsem si: tihle všichni chtějí logickými triky vynutit něco, čeho se jim nedostalo a o čem ve skutečnosti nevědí. Chtějí si dokazovat nějakou víru tam, kde se přece jedná o zkušenost![5]
Víra je plamen, a někdo, proč ne, se k Wakan Tanka může dostat intelektuálními spekulacemi kolem ohně nebo debatami kolem stolku s kávou, tak jako jiný skrze vědu, skrze molekulární biologii, skrze sport, skrze umění, skrze sbírání známek, skrze filosofii, skrze botaniku nebo skrze buddhismus, všechny cesty jsou možné. Když jsme u toho, na rozdíl od Junga myslím, že v Tomášovi ten plamen byl, ale co psal, psal jako suchý pravoúhlý systém, protože to považoval za důležité. Víra je planoucí stigma, bolestivá rána, zranění, z kterého teče krev, zápas s neznámým na hoře, dotek paprsku světla, stuhy ohně nad lidmi, kteří si toho nežádali, k někomu to přichází postupně, skoro pokradmu, až tajně, jako když se v kostele potichu zapaluje svíce, k někomu, jak k Šavlovi u Damašku, skrze blesk a náhlou průtrž mračen. Všechny cesty jsou možné a, co víme je, že Wakan Tanka se nenechává omezovat našimi názory na to, co by dělat měl a co by dělat neměl, a co vhodné je a co není.
Otázka, co mi dává modlitba a co mi dává víra, je špatně položená. Modlitba mi dává totéž, co mi dává pohled na východ slunce, pohled na noční nebe, zážitek prudké zamilovanosti nebo zážitek prudké bolesti. Nevyhledáváme to, ono si to vyhledává nás. Ono, Wakan Tanka, oslovilo nás, můj život je pokusem o odpověď. Není to dávání ani braní, není to obchod, není to ekonomie, nejsou to příjmy ani výdaje, jako nejsou příjmy a výdaje zápas s andělem. Je to život sám a chtěl jsem to stejně, jako jsem se chtěl narodit. Že při východu slunce zazpívám ranní píseň a poděkuji za to, že život je dar, je nejpřirozenější věc na světě. Modlit se je normální.
Že z toho pak vychází všechny ty církevní obřady a farní burzy oblečení je pravda. Nesmí se ale zaměňovat podstata a důsledek, pramen a potok. Kdo by se zamiloval do důsledku, obřadů, krajek, významných církevních postů, diskusí na sociálních sítích, společenství a farních výletů a pominul podstatu, plamen, magma pod povrchem, zaměňuje organizaci za organismus. Větve dávají smysl a mohou žít jen tehdy, jsou-li napojeny na kmen a kmen na kořeny.
Svatá Terezie z Avily, která by tomu měla rozumět, proto píše, pro nás nepochopitelně, že evangelizaci by se měli věnovat až lidé, kteří se dostali do třetí ze sedmi komnat cesty k Bohu, tedy ti, co se dostali na cestě hodně, hodně daleko. Ti, kteří už vědí, o čem mluví.
My ostatní můžeme klidně promluvit o svém místě na Cestě, o tom, kde právě jsme, o svých hledáních, o svých pochybách, o tom, jací jsme a po čem toužíme. Nestylizujte se, prosím, do pozice horských vůdců, kteří už všude byli, do pozice Jobových přátel, kteří se chtějí stát advokáty Boha proti Jobovi a jeho bolestem, které sami nezažili, o kterých ani nic nevědí a ani představit si je neumějí. Mluvte o své cestě, třeba i o tom, že jste ušli zatím jen pár kroků, ale že chcete jít, je-li to pravda, nestylizujte se, buďte pravdiví. Tak jako tak, cesta nikdy pro nikoho nekončí.
Autor je katolický kněz a biolog Zdroj: Magazín Signály Datum: 26. března 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
[1] Jaffé, A., Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga. přeložil Karel Plocek. Portál, Praha 2015. str. 62
[2] Moje zkušenost je, že jakmile použiji české slovo „Bůh“, u čtenáře to vyvolá představy a obrazy a pro mnohé ne právě radostné. Aby dali najevo, že „Bůh“ je tajemství, používají mnozí teologové jen symbol (…), Židé Boží jméno nevyslovují. Abych se vyhnul slovu „Bůh“, používám lakotské „Wakan Tanka“, doslova „Velký Duch“, které je v českém jazykovém prostoru neutrální. Myslím tím ale totéž, co Češi označují těmi třemi písmeny „Bůh“. Laskavý čtenář si pomocí funkce „najít a nahradit“ může termín vyměnit za „Bůh“, „God“, „Dieu“, Díos“ nebo (…).
[3] Augustin. Vyznání. Kniha 10, hlava XXVII
[4] Jung, C.G., Aspekty mužství. Portál. Praha 2017. str.182
[5] Jaffé, A., Vzpomínky, sny, myšlenky C.G. Junga. přeložil Karel Plocek.Portál, Praha 2015. str. 67
12 Komentáře
Eva Hájková
Děkuji za zajímavý článek. Všichni, kdo mají otevřené srdce, jsou na jakési cestě. Tu vítězí, tu prohrávají. Vrátit se zpátky už není možné.
Karel Krejčí
Je to dobře napsané a především výstižné. Autor dobře vystihuje a popisuje podstatu reálného problému, kdy se evangelizace smísí nebo zcela promění v propagaci nebo reklamu na Boží království. Někdy to vypadá, jako by evangelizační aktivita spíše připomínala „výrobu“ Božího království zde na zemi. Ale ono zde přeci je a nelze je odněkud nebo z něčeho přenést, ale začít jej objevovat, počínaje uvědomováním si každodenního, ale jedinečného východu slunce, stejně jako běžných maličkostí a konče zpětnou retrospektivou různých, po sobě jdoucích a navazujících událostí, mezi kterými můžeme z dlouhodobého časového horizontu pozorovat více či méně zřetelné souvislosti, příčiny a následky. Jsou prostě věci, které si musíme uvědomit, že jednoduše jsou a existují, stejně jako Boží království, sice ne v plném rozsahu, ale je.
Jiří Aron
Připomíná to New Age zabalené celé do sáčku s nápisem „křesťanství“. Evangelizace neobsahující zprávu o Kristově božství, o vtělení, smrti na kříži a jeho slavném vzkříšení? Kratičké záznamy apoštolských evangelizacích ve Skutcích toto naopak obsahovaly. Neříci nevěřícím o vykoupení z hříchu, z věčné smrti, nic o spasení? Už za týden si připomeneme největší událost v dějinách. Je největší událostí i pro autora článku? Podle toho samotného textu velmi těžko říct.
Indiánské božstvo Wakan Tanka, několik citátů od nepřítele biblického křesťanství Junga, zmínky o mysticích Františkovi a Tereze. Jedno biblické svědectví o fyzickém uzdravení s tím výkladem, že zde se jednalo o evangelizaci.
Ať prý evangelizují ti, kteří jsou aspoň ve třetí komnatě cesty k Bohu. Mystika – kdo jsou ti, kteří tyto kategorie určují a rozdělují, jen jistí guruové? Opakované důrazy na to, co náboženské zkušenosti dávají mně, co z toho mám. „Nestylizujte se, prosím, do pozice horských vůdců, kteří už všude byli… „. Pan Orko Vácha se zde stylizovat naopak může.
I duchovně mladí křesťané by neměli v první řadě mluvit o svých hledáních, pochybách, jací jsou a po čem touží. Ale o tom, v jakého uvěřili Krista a jak skrze evangelium poznali Boha. 1. Jan 2,12 a 14.
Křesťanství zkušenosti zahrnuje, ale hlavní zprávou evangelia je: kdo je a jaký je Bůh a co pro nás udělal v Kristu. Kristus řekl: Já jsem ta cesta pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.
Mystik nového věku pan Orko říká úplný opak toho, co Pán Ježíš Kristus v oněch verších: „Víra je plamen, a někdo, proč ne, se k Wakan Tanka může dostat intelektuálními spekulacemi kolem ohně nebo debatami kolem stolku s kávou, tak jako jiný skrze vědu, skrze molekulární biologii, skrze sport, skrze umění, skrze sbírání známek, skrze filosofii, skrze botaniku nebo skrze buddhismus, všechny cesty jsou možné.“
Olga Nedbalová
Ano, myslím, že máte pravdu, pane Arone. Křesťané skutečně mají mluvit o tom, v jakého uvěřili Krista a jak skrz evangelium poznali Boha. A nejen mluvit, kéž bychom všichni nesli ovoce Ducha svatého, aby v nás ostatní viděli odraz Krista. Pokud na nás svět bude především vidět pýchu, sobectví, nestřídmost, pak se nedivme, že svět takové „křesťanství“ odmítá. Evangelizovat mohou všichni křesťané. A možná je lepší nezáměrná evangelizace, kdy druhé upoutá naše víra díky našemu životu. Pak můžeme říci těm, co se nás ptají: „Jak to děláš, že jsi takový vyrovnaný?“, po pravdě: „Žiji v pokoji, který mi daroval můj Pán a Spasitel, Ježíš Kristus.“ My křesťané ovšem neslibujeme štěstí, jaké si představuje tento svět. Křesťan naopak nestaví svoji hodnotu na svých dovednostech, majetku, zdraví, kráse……Křesťan vidí svoji hodnotu jen v Ježíši Kristu, jenž se slitovat, aby ho osvobodil z jeho hříchů.
Petr Adamec
Myslím, že autor může někomu hledajícímu pomoci, nemyslím, že jeho článek je pouhé křesťanské New Age. Úplně s ním ale nesouhlasím. Židé též evangelizovali (třeba v Galilei a v diaspoře), to je ale jistě drobný detail. Ovšem NZ model evangelizace je zcela jiný. Třeba samařská žena od studny, nebo Filip, nebo uzdravený slepý, vzkříšený Lazar, třeba posedlý z Gerasy… Všichni svědčili o té zkušenosti hned a přiváděli druhé ke Kristu. Nečekali, až to pochopí lépe. Ve skutečnosti je taková i zkušenost rychle rostoucích církví, drtivou většinu konvertitů přivedou čerstvě uvěřivší. Mají ještě převahu svých přátel mezi nevěřícími. Proč to tedy viděla Terezie jinak? Myslím, že tehdy v jejím prostředí evangelizace a misie dělali výhradně kněží. Ne laici. A mnozí asi živého Boha a Krista neznali. Proto bylo třeba raději počkat na hlubší pochopení vztahu s Kristem. Když čtu stará misijní kázání z barokních katolických postil, jsou docela hrozná – plná pekelných ohňů a podivných zázraků, bez poznání spásy v Kristu. Laická hnutí, jako třeba valdenští, rostla explozívně, svěčili zde (asi i čerstvě) obrácení laici. (Kázání třeba Jana Husa, Jednoty bratrské jsou hezká, po mírném oprášení většinou použitelná i dnes.)
Eva Hájková
Židé též šířili náboženství a Ježíš o tom řekl: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.“
Eva Hájková
Richard Rohr, který zde bývá také někdy podezírán z příklonu k New Age (ale myslím, že ne zcela právem) popisuje v knize Univerzální Kristus cestu k novému vnitřnímu řádu. Líčí tam tři fáze lidského života, jejichž projití znamená duchovní růst.
První fáze – období prvního řádu
Člověku se vše jeví jako dobré, nebo aspoň takové, jak má být. Vše mu připadá v pořádku, i on sám si tak připadá, je součástí toho řádu. Někteří se vší mocí snaží zůstat v této fázi. Jejich ego se brání tomu, že by mohli upadnout do zmatku. Ale ti, kteří zůstanou v této fázi, nerostou. Buď se z nich stávají dětinové z vlastní vůle nebo věční kontroloři všeho a všech.
Druhá fáze – zmatek (chaos)
Je téměř nevyhnutelná. Je to to, čemu se od Adama a Evy „pád“. Může to být naše vlastní selhání nebo i nezaviněná tragédie (smrt partnera, vyhazov z práce atd.) Zjistíme, že život není úplně v pořádku a nemáme ho vůbec pod kontrolou. Někteří lidé se před zmatkem vší silou snaží vrátit k období prvního řádu. Ale ono to není možné. Člověk tím musí projít.
Lidé, kteří v tom zůstávají, se stávají skeptiky, relativisty nebo cyniky. Tvrdí např., že pravda neexistuje, že život nemá hlubší smysl apod. Nebo se z touhy po původním řádu stávají neústupnými dogmatiky.
V dnešní době v této fázi chaosu ustrnul v podstatě celý svět – je to období postmoderny, „postpravdivého“ světa, představy, že všechno je relativní, apod.
Třetí fáze – nový řád
Spojí se to dobré z prvního řádu s novými životními zkušenostmi. Různé systémy mají pro tento nový řád různá jména, ale vlastně jde o „život na druhé straně smrti, vítězství na druhé straně prohry, radost na druhé straně bolestného zrození. Je to důraz na to, aby člověk vytrval a prošel, čím je třeba – aby se nehroutil, aby to nepřecházel ani neobcházel. Žádný přímý let do nového řádu neexistuje.“
Má-li se člověk posunout k větší celosti, musí opustit svou falešnou nevinnost. Rohr používá slova „než se lidé vzdají svých výchozích iluzí, musí být „raněni“. Musejí si přiznat bezmocnost. K moudrosti se dospívá za velkou cenu ztráty jak nevinnosti, tak kontroly. Jen málo lidí si tu cestu zmatku vybere dobrovolně. Většina musí být do něj vržena. Rohr píše: „Já bych si to taky sám nevybral.“
A dále říká: „Musíme s nadějí očekávat „druhou nevinnost“. Sami si ji však nevytvoříme. Musí nám být dána.“
Poslední věta v knížce zní: „Jakkoliv se u toho vzpouzíme a vztekáme (myslí asi tu cestu růstu), všichni se musíme každý sám za sebe učit tomu, co je dobře skryto, a přitom to vlastně máme přímo před očima.“
pavel v
Vámi zmíněné téma duchovního růstu probírá ve své knize Nevyšlapanou cestou také psychoterapeut Morgan Scott Peck. Dospívá ke stejným závěrům jako Richard Rohr. Že každý člověk musí hledat svoji vlastní (nevyšlapanou) cestu do Božího království, že ho tam nikdo nemůže „odnést na zádech“. Že hledání cesty, tedy duchovní růst, bolí. Podmínkou je kázeň, tedy schopnost odkládat uspokojení a neuhýbat před problémy, které si často způsobíme sami svým neuváženým jednáním. Přiznání chyby je spojeno s utrpením a její odstranění vyžaduje čas. Proto se lidé raději zbavují odpovědnosti na úkor někoho jiného. Raději se zbaví svobody, jen aby se vyhnuli strasti, kterou přináší učení se na vlastních chybách. Součástí kázně je oddanost realitě. Čím jasněji vidíme realitu světa, tím snadněji učiníme správné rozhodnutí. A naopak, je li naše mysl zmatena nepravdami, iluzemi, tím hůře.
Duchovní růst (duchovní zdatnost), což není nic jiného, než vidět svět takový, jaký opravdu je. Cestou k poznání je milost Boží. Milost totiž přispívá k duchovnímu růstu a ten nás přibližuje k Bohu, ba vybízí nás, abychom byli jako On, ale to je pro nás zavazující – klade to na nás nové povinnosti. Je to naše lenost, kvůli níž milost odmítáme. A bez ohledu na to, jak jsme duchovně rozvinutí, máme v sobě vždy alespoň malou část osobnosti, která se nechce namáhat, lpí na všem starém a známém, bojí se jakékoliv změny, vyhýbá se bolesti a touží po pohodlí za každou cenu.
Jak již bylo řečeno, duchovní růst znamená pravdivé poznání světa. Stává se, že když učiníme nějaký „objev“, řekneme si: Vždyť je to vlastně úplná samozřejmost – já jsem to už dávno věděl, ale neuvědomil jsem si to. Ano, poznání často znamená uvědomování – přesunutí informací z nevědomí do vědomí. Psychoterapeuti jsou o existenci nevědomí skálopevně přesvědčeni, byť neví zcela přesně, co to je. Různé denominace pro to mají různá jména. Například pro křesťany je to Duch svatý. Autor knihy říká přímo, že nevědomí je Bůh, který je v nás, že jde o to, aby naše vědomí splynulo s nevědomím, tedy aby se jedinec stal Bohem a zachoval si při tom své vlastní vědomí, své „já“. V tom je smysl naší individuální existence. Přicházíme na svět proto, abychom jako jedinci vytvořili novou formu Boží existence. Bůh pak bude působit skrze nás – staneme se jeho prodlouženou rukou, staneme se i my dárci milosti Boží – budeme vytvářet lásku tam, kde nebyla – postrčíme celou evoluci lidstva kupředu. Získáme obrovskou moc, která však nemá nic společného s mocí politickou. Krásně to vyjádřil Augustin z Hippo: „Miluj a dělej, co chceš.“ Jinak řečeno: Je-li to, co chceš udělat, motivováno opravdovou láskou, máš ničím neomezenou svobodu to učinit. Lidé obvykle jednají jinak. Tážou se: Co by tomu řekli druzí? Bude takové počínání odpovídat předpisům?
Eva Hájková
Rohr také napsal, že duchovního růstu je schopen jen ten, kdo si v první polovině života vytvořil dostatečně silné ego. Bez toho se duchovně růst nedá, neboť není čeho se zbavovat.
Petr Adamec
Nevím, jestli to autor myslí, ale věřím, že neříká, že nevědomí je Bůh, či snad konkrétněji Duch Svatý. Nevědomí je naše součást, Bůh přichází k nám a do nás zvenčí. Jde o něco jiného. Křestanství není nějaká psychologická metoda, jak efektivně pracovat s naším nevědomím.
A naše nevědomí není bůh ani božské, to je opravdu pohled New age. Naše nevědomí je prostě lidské, patří k nám, obsahuje nevědomé vzpomínky, bolesti, zranění, hříchy, touhy, postoje…
pavel v
Verba movent, exempla trahunt (slova hýbají, příklady táhnou). Tak by se dala charakterizovat podstata Váchova článku. Příkladem číslo jedna je život a smrt Ježíše Krista. Avšak i většina apoštolů zahynula násilnou smrtí. Příčinou jejich smrti bylo hlásání pravdy. Každý, kdo se rozhodne mluvit pravdu, by měl počítat s tím, že zaplatí svým životem. Žijeme ve světě, který připomíná pohádku Císařovy nové šaty. Žijeme ve světě plném lží, ale kvůli své pohodlnosti se tváříme, že je nevidíme. Ježíš takový nebyl. Odhaloval faleš a proto musel zemřít. Ze stejného důvodu se dějinně docela nedávno dostali do vězení věřící lidé odhalující faleš totalitního systému. Když v roce 1989 nastal obrat, tito lidé se těšili veliké úctě a dosáhli toho, že mnozí nevěřící začali přemýšlet, že by na té víře mohlo něco být. Bez hlásání pravdy a bez příkladů církev upadá. Pokud si myslíme, že budeme žít pohodlný (bezkonfliktní) život jako většina lidí – život směrovaný na své vlastní štěstí (a spasení), těžko můžeme být komukoliv příkladem.
Jiří Aron
Panu Adamcovi. Možná přesnější, než New Age by byl pojem gnosticismus. Pan Vácha dává důrazy na vyšší úrovně duchovního mimobiblického poznání, cituje od mimobiblických autorů. Používá pro Hospodina Boha jméno vypůjčené od panteistického božstva. Popisuje různé stupně zasvěcení v oblasti poznání a píše úvahu z pozice duchovního Mistra.
A proto namísto toho, aby svým dlouhým článkem přinesl nějaké světlo poznání evangelia nevěřícím či obohatil ve víře věřící, vnáší nejasnosti a mlží v tom, co je to evangelizace a co je vlastně obsahem evangelia.