říká Miro Tóth, pastor v Nitře, Budapešti (i jinde)
Kdy jste se vědomě rozhodl jít za Ježíšem?
Bylo mi necelých deset, když jsem spontánně při silvestrovské bohoslužbě v Košicích přijal Krista. Vyznal jsem mu své hříchy a plakal u toho. Brzy poté jsem prožil křest Duchem. Když mi bylo šestnáct a padl režim, začal jsem vnímat Boží povolání do služby.
Jak?
Byl to proces, ale utkvěl mi jeden moment, když jsme šli v roce 1990 s celou školou do kina. Za komunistů jsme chodili na ruské válečné filmy, teď to byl film Ježíš. Seděl jsem vzadu, pozoroval spolužáky a měl jsem zlomené srdce. Bůh mi řekl: „Chci ti dát tuto generaci.“ a já jsem odpověděl: „Ano, půjdu.“. Byl jsem tehdy ve třetím ročníku na gymplu. Po návratu do třídy jsme o filmu začali mluvit. Spolužáci mi dali židličku dopředu a asi tři vyučovací hodiny jsme si povídali o Kristu. To bylo fenomenální. Pak jsem na gymnáziu založil biblickou skupinku a napsal o Kristu závěrečnou práci. O rok později jsem odešel na biblickou školu do Ameriky.
Jaké to bylo pro mladého člověka, který se najednou ocitne v úplně jiné kultuře?
Ze slovenské vesnice jsem letěl do Bostonu a to byl obrovský šok. Z letiště mě vzali do McDonaldu a já jsem nevěděl, jak otevřít kolu (smích). Na škole Zion Bible Institute (nyní Northpoint Bible College), jsem strávil tři roky. Měla tenkrát kolem 400 studentů z asi 25 zemí. Bylo tam i hodně studentů z východní Evropy.
Co jste si z těch tří let odnesl?
Bůh mi tam dal základ pro moji službu, ze kterého stále čerpám, i když jsem pak studoval dál. Jednak biblicko-teologické základy, jednak letniční spiritualita – láska k Boží přítomnosti, chvály, prožívání přítomnosti Ducha svatého. Zažívali jsme tam školní probuzení…
Pobyt na opačné straně světa mi dal rozhled. Přirovnávám to k tomu, co prožil Abraham, když mu Bůh ukázal hvězdy. Z místa frustrace, kde nemohl mít syna, ho Bůh vyvedl ven ze stanu a ukázal mu široký horizont. Bůh rozšířil moji víru, získal jsem globální pohled na misii.
Jak jste se dali dohromady s manželkou?
Oba jsme z pastorských rodin. Na Slovensku bylo dříve jen pět sborů naší církve, jeden vedl její otec, druhý můj otec a třetí můj strýc. Věděli jsme o sobě z táborů, ale ona žila v Bratislavě, nicméně se za mě modlila už od puberty. Během letních misií na Slovensku jsem pracoval s jejím otcem, a tak jsme se spřátelili.
Když jsem se vrátil z biblické školy, strávili jsme spolu léto na evangelizacích po celém Slovensku a pak jsme byli na dvoutýdenní misii ve Slovinsku, kde jsme spolu začali chodit. Jeden den jsme se drželi za ruce, druhý den odjela na rok studovat biblickou školu do Ameriky. Vzali jsme se v roce 1997. Od začátku nás spojovala služba.
První sbor jste založil v Nových Zámcích. Jak to probíhalo?
Každé léto tam přijížděly evangelizační týmy ze Slovenska, Švýcarska a naší americké biblické školy a během roku v nich můj otec a další nadšenci vedli skupinku. Později jsme začali intenzivně sloužit mladým, začali jsme ACET (křesťanská organizace, která se prostřednictvím programů ve školách věnuje prevenci rizikového chování mladých lidí – pozn. red.) a chodili po školách. Sloužili jsme i dětem na sídlištích a pracovali s bezdomovci. U nás v bytě jsme rozběhly skupinky a pak jsme se přesunuli do veřejných prostor. Sloužil jsem tam od roku 1994 do roku 2006.
Kolik lidí jste zasáhli?
Když jsme v roce 2016 odcházeli do Nitry, chodilo na bohoslužby asi sto lidí, ale sborem jich prošlo mnohem víc.
V jednom rozhovoru jste řekl, že v devadesátých letech sbory AC na Slovensku rostly a vznikaly nové. Po roce 2007 jako by růst narazil na nějaký strop. Čím si to vysvětlujete?
Když padl komunismus, měli jsme na Slovensku pět sborů AC, tedy jeden na milion obyvatel. Pak nastal misijní rozmach, asi podobně jako v ČR, sbory přirozeně expandovaly. V několika případech jsme založili sbor ve městě, kde nikdo nebyl.
Zlom v roce 2007 způsobilo několik faktorů. Jedním byla…
Autor: Tomáš Coufal, Jitka Evanová Datum: 12. června 2023 Foto: foto archiv M. Tóth
Rozhovor vyšel v plném znění v červnovém čísle časopisu Život víry. Miro Tóth v něm dále mluví o způsobech, jak oslovit lidi ve městech nejen na Slovensku, ale také v Budapešti, a dává nahlédnout i do rodinného života: Jak s manželkou fungují jako tým, jaká je rodinná skupinka se syny a jak se stalo, že se jeho kapacita vyčerpala a dostal se na psychické dno.
V červnovém čísle časopisu najdete i další rozhovory. Ten s Martinem Pencem vás zavede do Austrálie. Dá se zkušenost s růstem sborů v posledních čtyřiceti letech přenést i do českého prostředí? S Adamem Parmou jsme si povídali o dětech, médiích a sociálních sítích a o tom, proč v jejich rodině večer telefony odkládají do trezoru.
Vzpomínkou na George Verwera, horlivého evangelistu v bundě s mapou světa, je článek Jitky Evanové.
Červnové číslo časopisu přináší také články, které se zamýšlejí nad biblickými tématy: O synovství, otroctví a paradoxu našeho vztahu s Bohem píše Antonín Zelina, apoštolskému a prorockému základu církve se věnuje Tomáš Dittrich. Zamyšlení o rozhodování a zaoceánské perspektivě přináší Tomáš Coufal.
Reportáže přiblíží oslavy 25 let Alfy v ČR (V. Filipová) a 20. ročník setkání Kulturou proti antisemitismu (T. Dittrich). Mozaiku příspěvků doplňují příběhy čtenářů – o děsivé autonehodě nebo o boji s anorexií. Nechybí ani virtuální „historický“ rozhovor, tentokrát se zakladatelem metodismu Johnem Wesleym, a recenze filmového příběhu „věřících hippies“ Jesus Revolution. Obsah čísla doplňují zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a zvukové podobě.
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.
