Dnes začínám sérii třech příspěvků na téma, které je nám všem velmi dobře, velmi často a velmi důvěrně známé. Když to uděláme, cítíme se tak skvěle uvolnění, cítíme se naprosto skvěle. Ale jen chvíli, pak to až moc často začne smrdět, páchnout, není to vůbec hezké a nakonec děláme všechno proto, abychom to skryli. Vítejte u seriálu Slovo na H. Musím se na začátku přiznat, že když jsem tuto sérii přednášek do našeho plánovacího kalendáře napsal, prakticky všichni vedoucí Elementu si mysleli, že je to jen vtip. Zůstali velmi překvapeni, když dostali aktuální verzi a série tam pořád byla.
„Cože?! Ty chceš fakt mluvit na tohle nepěkné téma?“ Ano, chci. Chci o něm mluvit a to dokonce hned třikrát, protože – jak už jsem řekl – je to téma nám všem důvěrně známé. Vím, co si teď někteří z vás myslí: „Tak už to vyslov, ať je v tom jasno, o čem to bude!“ Dobrá tedy… Budu mluvit o tom strašném slovu na H, které není nic jiného, než hřích. O čem jiném jste si mysleli, že to bude?!? Hřích je slovo, které dneska nemá nikdo rád, a hlavně, je to slovo, které během staletí kompletně změnilo význam. Od původního „minutí se správného cíle“ se ze slova hřích stalo synonymum pro slovo „zločin“. Takže, zatímco kdysi byli hříšníci všichni lidé, kteří minuli Boží plán pro svůj život, dneska je hříšník někdo, kdo páchá skutečně odporné zlo: Možná nějaký násilník, terorista, nebo někdo, kdo netřídí odpad (to bude definice podle politické orientace). A protože většina z nás jsou v jádru slušní a spořádaní lidé, kteří zločiny nepáchají, za hříšníky se vlastně nikdo z nás nepovažuje. Což je škoda. Protože jen opravdový hříšník dokáže ocenit odpuštění hříchů. Ale to trochu předbíhám. Jasně, všichni se i dnes míjíme cíle, a to nejen Boží (ve kterého koneckonců mnozí ani nevěříme), ale dokonce i vlastní cíle. To ovšem nepovažujeme za hřích, nýbrž za úplně jiné slovo: chyby. Nikdo není dokonalý, a všichni děláme chyby, ale nazvat se kvůli tomu hříšníkem? To ne! To by bylo přehnané.
Aby bylo jasno, docela chápu, kde se odpor ke slově hřích v naší kultuře vzal. Je to následek falešného obrazu Boha. Nedávno jsem o tom mluvil. Lidé odmítají Boha na základě obrazů, které si o něm vytvořili, ale ty obrazy často nepopisují realitu, ale jsou spíše karikaturou opravdového obrazu. Karikatura zdůrazní nadmíru nějaký rys osobnosti a nakonec celý obraz zdeformuje, takže se výsledek originálu vlastně nepodobá. V Bibli je hodně o hříchu. Ve Starém i Novém Zákoně. Ježíš mluvil hodně o hříchu. Církev popisovala, co Ježíš s hříchem udělal. A tak není divu, že různí lidé začali kreslit portréty Boha jako někoho, kdo řídí svět pomoci pocitu viny a hanby. Vina je totiž mocný nástroj řízení. Když vytvoříte pocit viny, dokážete přesvědčit lidi, aby dělali to, co chcete. Dokážete manipulovat. Přesně to se během staletí kázání o hříchu stalo. Lidé začali vidět Boha jako boha viny, který manipuluje lidstvem. Bylo tedy nasnadě, že abychom se zbavili viny, musíme se zbavit také příčiny – tedy procitu provinění, který vyplývá z hříchu. Pokud dokážeme své hříchy nazvat omyly, a pokud dokážeme své chyby na někoho svést (rodinu, krátkodobou nepříčetnost, sociální společnost, šikanu ve škole, atd.), nedělá to z nás přece hříšníky, dělá to z nás oběti. Oběti systému a oběti boha viny, který pohání světová náboženství.
Bůh viny je však mýtus, rozhodně nepochází z obrazu Boha, jak jej vysvětlil Ježíš. Když si přečtete ty nejlepší záznamy o Ježíšově životě, zjistíte, že Ježíš se nejen hříšníky obklopoval, ale ti ho rádinásledovali. Rádi s ním trávili čas, rádi ho zvali na návštěvy a dokonce na své mejdany. Ne, Ježíš se jim nesnažil zalíbit tím, že se snížil na jejich úroveň (jak to děláme někdy my, když chceme, aby nás nějaká skupina nebo parta přijala mezi sebe). Což ale ukazuje na jeden velmi důležitý fakt. Ježíš jim neprezentoval boha viny. Pokud by to dělal, lidé by od něj instinktivně odcházeli. Vždyť by to bylo přesně to, co jim celá jejich okolní společnost dávala najevo: „Jste hříšníci! Jste nečistí! Nechceme mít s vámi vztah! Jste nehodní!“ Ale z několika příkladů vidíme, že Ježíš si nedělá iluze a volně mluví o hříchu i s nimi. Nehledá jiný jazyk, nesnaží se mírnit to, co udělali. Mluví o nich dokonce jako o hříchem nemocných lidech. Nabádá je, aby už opustili život hříchu. Tak jak to, že navzdory otevřené řeči o hříchu ho mají hříšníci rádi a nepovažují jeho slovo za prezentaci boha viny? To je to, čemu musíme přijít na kloub. Protože v tom očividně církev selhává. Málokdo se dneska cítí pohodlně mluvit o hříchu s křesťanem, aby zároveň cítil, že ten hřích fakt smrdí, a přitom nebyl motivován ke změně vinou, ale láskou. Církev ztratila schopnost o hříchu mluvit upřímně, otevřeně a bez manipulace vinou.
Na začátku jsem napsal, že když to děláme, cítíme se uvolnění a dobře. Kolikrát jsem slyšel mluvit lidi o hříchu jako by to bylo něco šíleného od začátku. Ale ne! Hřích zhořkne a začne smrdět až posléze, ale na začátku vždy přináší uvolnění a zábavu. Jak říká Craig Groeschel: Pokud tě tvůj hřích nebavil, pak jsi ho nedělal správně. Hřích je nebezpečný ne proto, že od začátku vypadá hrozně a nepřátelsky. Je nebezpečný proto, že často vypadá jako skvělá volba, jako zábava, jako potěšení, dokonce jako útěcha. Vypadá lákavě. Protože je ale jen kousek od opravdového cíle, nakonec ho mineme a hřích posléze hnědne, začne zapáchat, zhořkne nám a nám nezbývá, než se ho snažit za každou cenu schovat. Což je přesně to, jak se všichni stáváme klasickými a trénovanými hříšníky. První lež. První krádež. První nevěra. Následek? Vždy to schováváme, vždy se snažíme hrát, že se nic nestalo. Hřích smrdí.
Na začátku ale nesmrdí. Na začátku vypadá vábně. Je navoněný. Chutná sladce. Chápete, co mám na mysli? To je motiv, který dokážeme vysledovat v Bibli ohledně bezhlavého naplňování chutí v našem životě. Autor Přísloví 27:7 třeba napsal: Sytý i pláství medu pohrdá, hladovému se každá hořkost sladká zdá. Jednoduchým způsobem tady píše, že pokud máš hlad, a já si myslím, že to může být jakýkoliv hlad – tělesný, duševní, finanční, sexuální, intelektuální, a tak dále, pokud máš opravdu hlad, i hořkost se ti zdá slaďoučká. Hlad přehlušuje skutečný stav věcí. Nakonec to však většinou dopadne tak, jak básnicky popsal ničemníky jeden z Jobových přátel (Job 20:12-14): I když mu zlo chutná v ústech sladce, i když je chová pod jazykem, i když je vychutnává, nemá naspěch, i když je převaluje na patře, v útrobách mu ale ten pokrm zhořkne, promění se mu v hadí jed. A o to jde. Je to lidská zkušenost. Každý z nás tohle zklamání zažil. Vypadalo to tak vábně, ale vyklubal se z toho jed. Právě proto, že je to univerzální lidská zkušenost, všechna různá náboženství nebo filozofie, a dokonce i politika, psychologie a sociologie se snaží najít způsob, jak se s tímto zklamáním vypořádat, na koho svalit vinu, jak popřít hořkou chuť, a jak se tvářit, že jsme v pohodě. To je lidská zkušenost, a celý svůj život se stáváme stále lepšími v tom, jak se s takovým zklamáním vyrovnáváme. Každý po svém.
Zároveň je ovšem přítomnost hříchu velmi silně spjatá s naší existencí na téhle zemi. Nikdo z nás nikdy nezažil svět bez hříchu, takže si ani neumíme představit, jaké by to bylo žít ve světě, kde se nikdy nemusíš ničeho a nikoho bát, kde není zlo, kde neexistuje bolest, kde vztahu funguji na skutečné nepodmíněné lásce (a to nejen u tvých nejbližších, kde se o to snažíme, ale u všech lidí). Svět bez strachu, viny, porovnávání se, svět, který by nebyl chladným a bezcitným výběrem jen těch nejsilnějších. Nikdo z nás ani vzdáleně takový svět nezažil. Utopisticky však po něm toužíme, básnicky k němu vzhlížíme, něco uvnitř jakoby nám říkalo, že takový svět přece jen někde musí existovat. Proto vytváříme programy na humanizaci společnosti, polidšťování světa, proto tolik chceme věřit politikům slibujícím příchod ráje na zemi. Ta touha je vnitřní volání srdce, volání ztraceného ráje. Vyřežte všechny zmínky o tomhle a na světě máte o dost chudší svět umění, poezie a hudby! Myslím, že mi rozumíte. Chci vám dneska říct, že ta touha není ani hloupá ani utopistická. A chci také říct, že důvod, proč Ježíš a jeho následovníci mluví tolik o hříchu není to, aby tě individuálně mohli strašit a mohli s tebou pomoci viny manipulovat, ale že jim jde o něco mnohem grandióznějšího a většího: Vykoupení světa, který je dneska zhnědlý smradlavým hříchem do dokonalé krásy, kterou si neumíme ani trochu představit.
Důvod, proč Ježíš zemřel za naše hříchy, není to, že by se nedokázal vyrovnat s našimi pády a selháními jinak, že by třeba nedokázal hříchy prostě jen prominout. Ježíš zemřel proto, že započal něco nového, co jednoho dne dokoná při svém druhém příchodu, což je jedna ze základních doktrín křesťanství: Bůh promění svět, opona oddělující nebe od země spadne a země bude proměněna k dokonalému stavu. Takovému stavu, po kterém (podle apoštola Pavla) dneska dychtivě touží celé tvorstvo – celé stvoření totiž čeká na vykoupení ze světa hříchu. Hřích totiž není jen seznam tvých špatných skutků, je to kolektivní systém, ve kterém se svět nachází. Je to jako hydra vzájemně propojená a nedá se zničit tím, že přestaneme dělat jeden hřích. Je to systém, který nakonec zotročí každého, kdo je jeho součástí. Proto se Ježíš zdaleka nevypořádává jen s individuálním hříchem, který někdo z nás udělal, ale s celkovým systémem. Proto o něm jeho apoštolové psali, že se stal doslova sám hříchem, aby se smířil s celým světem! Ne jen s individuálními věřícími. Jaké je tedy jejich místo?
Víte co? Podívejme se na tu pasáž společně. 2. Korintským 5:16-21: Od nynějška již proto nikoho neposuzujeme tělesně. I na Krista jsme kdysi měli tělesný názor, teď už ho ale známe jinak. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo – hle, je tu nové! A to všechno je z Boha, který nás se sebou smířil skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Bůh v Kristu uzavřel se světem mír! Přestal lidem počítat viny a zprávu o tom smíření svěřil nám. Proto tedy jako Kristovi velvyslanci prosíme na místě Kristově, jako by skrze nás žádal Bůh: Smiřte se s Bohem. On toho, který byl bez hříchu, učinil hříchem kvůli nám, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.
Základní křesťanské poselství první církve se zdaleka netýkalo snahy se polepšit a žít svatější život(myslím to ve významu lepší, slušnější, atd.). Ne, základním poselstvím bylo, že Bůh skrze Ježíše započal něco nového: Rozhodl se vyhlásit válku systému světa ovládaného hříchem, s tímto světem se skrze Ježíše smířil, a nás pověřil o tomto smíření všem říct a doslova prosit lidi, aby se tedy na tomto základě rozhodli individuálně také smířit s Bohem. Když to udělají, pak se slovy Pavla stávají novým stvořením, kdy vše staré pominulo a Bůh dělá věci nově. To je základní poselství. A mimochodem, je to trochu paradox, protože když člověk přijme Ježíšovu nabídku smíření, stává se sice vnitřně novým stvořením, ale staré zvyky mu zůstávají a právě tam u nich nastává náš aktuální boj s hříchem, na který se podíváme podrobněji v dalších dvou příspěvcích.
Skandálem Ježíšova poselství nebyla požadována změna chování, skandálem jeho poselství bylo vyhlášení válku hříchu a světu, který je hříchem ovládaný. Tato totální válka způsobila smrt Dárci života. Ale zároveň díky vzkříšení z mrtvých Ježíš započal proces proměny světa v nové stvoření, takže nakonec bude svět proměn a my vzkříšení stejně jako on, který se stal závdavkem, prvním, novým Adamem. Tak jako podle příběhu z Genesis přivedl starý Adam svět k hříchu, kdy mu otevřel dveře svým rozhodnutím, nový Adam, jak Ježíš autoři NZ někdy označují, otevřel dveře k tomu, aby se volání našeho srdce po ztraceném ráji jednou uskutečnilo. Proto tolik záleží na tom, jak dnes žijeme. Už dnes jsme totiž velvyslanci toho nového světa. Proto bojujeme v této válce. Proč to ale Bůh dělá? Proč Bůh vyhlašuje válku systému hříchu? Protože nás hřích zotročuje. Stává se závislostí, a Bůh jako milující Otec touží po tom, abys byl skutečně svobodný. Miluje tě natolik, že se rozhodl zatočit s celým systémem, který tě spoutává a zotročuje, ale o tom zase příště.
Zdroj: Blog Lukáše Targosze
