Jeden z důvodů, proč mluvíme na téma Spirituality pro zaneprázdněnou duši je fakt, že křesťanská víra je mnohem více než pouhým souborem etických a morálních hodnot. V několika posledních staletích se mnozí západní filozofové snažili křesťanství zredukovat právě na tohle: vnímali pozitivní stránku náboženství především ve výchovné roli společnosti. Krásně to vyjádřil osvícenský filozof Voltaire známým výrokem: „Jsem rád, že můj advokát, můj krejčí, mí sluhové a má manželka věří v Boha. Jinak by mě jistě okrádali a podváděli častěji.“ Jakoby cílem víry bylo především slušné chování. Tento proces redukce víry začal v prudce se rozvíjející průmyslové společnosti, kde se zdálo, že neuplyne den bez nového zásadního vědeckého objevu. Z křesťanství zdánlivě zcela zmizela eschatologie (očekávání budoucího světa), a stala se z ní varianta etického programu. Jenže, co nezmizelo, je touha po hlubším smyslu, touha po neviditelné realitě, kterou „tam někde“ tušíme, ale máme o ní málo informací.
Není divu, člověk byl stvořen s touho touhou, jak koneckonců napsal král Šalamoun v knize Kazatel 3:11: On sám vše dělá včas a krásně a lidem vložil věčnost do srdce, člověk však nevystihne Boží dílo od počátku až do konce. Bůh dělá krásné věci, a přestože člověk Boží práci celou není schopen obsáhnout, touha po věčnosti je vetkána do jeho srdce jako připomínka toho opravdového světa. Zkrátka a dobře, křesťanská víra reflektuje tuto touhu Ježíšovým příběhem jako Stvořitele, který kráčí uprostřed svého stvoření, a jako realitu moci, projevovanou Božím Duchem, který vane, jak sám chce. Bez zkušeností s touto realitou „moci z jiného světa“ je víra docela málo. Křesťanská víra má totiž eschatologický rozměr: Svět byl na počátku dobrý a dokonalý, a na konci věků jej Bůh obnoví znovu v dobrý a dokonalý stav. Dnes však díky přítomnosti zla a hříchu žijeme v „čase mezi“ a proto se upínáme k tomu budoucímu světu, kterému někdy říkáme nebe. Je to v naší povaze. Máme v srdci touhu!
Možná jste si všimli, že křesťané (ale zdaleka nejen oni) rádi mluví o nebi. Dokonce je to hlavním cílem jejich poselství: Jak se můžeme dostat do nebe? Používají otázky typu: „Kdybys dnes zemřel, víš zda půjdeš do nebe?“ Málokdo ví, jak to nebe má vypadat, ale většina si ho představuje jako dokonalé místo, místo věčné blaženosti. Koneckonců, Ježíš přece hodně mluví o nebeském království, tak to musí být hodně dobré. Mluvit o nebi se stalo v posledních letech velmi oblíbeným tématem. S čím se ale doslova roztrhl pytel, jsou zážitky krátkodobých návštěv do nebe. Budete-li někdy v USA, zajděte si to místního knihkupectví a najdete tam celý regál knih s tématikou návštěv nebe. Točí se o tom také filmy a vůbec je to velké téma. Nedávno jsem se setkal s jedním mladým mužem, který mi nadšeně vyprávěl o jistém kazateli, který má prý zvláštní dar, že na koho vloží ruce, ten se dostane na krátkou chvíli do nebe, kde potká Ježíše. Zní to tak skvěle. A je to tak mimo!
Ano, touha po nebi spočívá ve věčnosti v našem srdci, kterou do nás vložil Bůh. A ano, jsou lidé, kteří mají zážitek, vidění nebo setkání s Bohem, který se dá označit jako návštěvu nebe. Koneckonců, apoštol Pavel píše v 2. Korintským 12:2 Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety vytržen až do třetího nebe – nevím, zda v těle nebo mimo tělo, to ví Bůh. Ano, podle Pavla je návštěva nebe možná. Ale všimněte si, co říká dál, 3-4: A vím, že ten člověk – nevím, zda v těle nebo bez těla, to ví Bůh – byl vytržen do ráje, kde slyšel nepopsatelné věci, které člověk ani nemůže vypovědět. Člověk, který doopravdy nahlédnul do tohoto nebeského světa, je natolik přemožen, že ani neví, co a jak by o tom řekl. Budete-li pozorně číst autory jednotlivých biblických knih, všimnete si stejného vzoru. Lidé, kteří se setkali ve vidění s Ježíšem v jeho nebeské slávě, byli zcela přemožení. Rozhodně nemluvili o „kamarádovi Ježíšovi“, rozhodně o tom nevyprávěli na potkání, rozhodně to nepůsobilo zábavně.
Jen si přečtěte, jak Ježíše v nebeské slávě popsal na sklonku svého života apoštol Jan, který ho zažil na zemi jako přítele, a dokonce o sobě tvrdil, že má s Ježíšem nejlepší vztah. Jinými slovy, Ježíše důvěrně znal, ale přesto setkání s ním v nebeské podobě bylo neuvěřitelné. Zjevení 1:12-18 Obrátil jsem se tedy, abych viděl ten hlas, který se mnou mluvil. Když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů jakoby Syna člověka, oděného dlouhým rouchem a přepásaného na prsou zlatým pásem. Vlasy na hlavě měl bílé jako bílá vlna, bílé jako sníh. Oči měl jako plamen ohně, nohy jako bronz rozžhavený v peci a hlas jako zvuk mohutných vod. V pravé ruce měl sedm hvězd a z úst mu vycházel ostrý dvojsečný meč. Jeho tvář zářila jako slunce v poledne. Když jsem ho spatřil, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. Tu na mě položil svou pravici a řekl: „Neboj se. Já jsem Ten první i poslední, ten Živý. Byl jsem mrtvý, a hle, jsem živý na věky věků. Já mám klíče smrti i záhrobí.
Když se někdo setká s opravdovou nebeskou slávou, většinou padne v bázni jako mrtvý k Božím nohám. Zažije slávu, o které ani neví, jak mluvit – většinou mluví z cesty, podobně jako Petr po zážitku s Ježíšem na hoře proměnění. Proto jsem také řekl tomu mladému muži, že to, co mi popisuje, je spíše nebeská masová turistika, která ovšem s Bohem nemá moc společného. Je to honba za zážitky, které Boha ani nepotřebují. Žijeme tak v napětí mezi dvěma extrémy spirituality: Na jedné straně redukujeme víru na pouhý soubor etických pravidel, které nám usnadní žít, a díky kterým budeme slušní lidé. Instinktivně ale víme, že víra musí být něco víc, než pouhý etický program. Na druhé straně ovšem hledáme transcendentální zážitky tak moc, že jsme schopni je nadřadit samotnému hledání Boha – chceme zkušenost víc než osobu. A to nás nutně svádí ze spirituality jako místa setkání s Bohem k lidové magii, kde se snažíme přinutit nadpřirozené síly k duchovním zážitkům.
Díky Bohem vložené touze po věčnosti vnitřně víme, že skutečná a živá víra musí obsahovat momenty Boží přítomnosti, Boží slávy. Vždyť se dokonce modlíme na základě Ježíšovy výzvy, aby se stala Boží vůle jako je v nebi, tak i na zemi. Modlíme se za nadpřirozené intervence, toužíme po zázracích, chceme vidět jeho moc. Jak a kdy tedy můžeme zažít tuto nadpřirozenou dimenzi spirituality? Jinými slovy, jak můžeme zakusit nebe na zemi? Jsem rád, že se ptáš. K tomu se dostaneme příště. A myslím, že tě odpověď potěší.
Zdroj: Blog Lukáše Targosze
Foto: unsplash.com
