Poslední večeře, kterou měl Ježíš se svými nejbližšími učedníky, přáteli a spolupracovníky, doslova pouhých asi dvanáct hodin před svým zatčením, soudem a popravou a krátce před svým vzkříšením, byla velmi zajímavá. Je to neuvěřitelně vážná situace, kdy se vedoucí snaží svým následovník říct poslední zásadní informace. Není tedy divu, že jim ty vážné věci začíná říkat slovy útěchy: „Ať se vaše srdce nermoutí.“ Ježíš pak s nimi mluví o svých záměrech a plánech, byť tomu jeho učedníci úplně nerozumí a vše jim dá smysl až zpětně. Mimo jiné s nimi uzavírá novou smlouvu spočívající na jeho oběti, kterou si dnes připomínáme v památce Večeře Páně. Dává jim také nové přikázání, aby milovali druhé podle příkladu, který viděli u něj. Celé to vypadá jako setkání lidí, kteří tuší, že se k něčemu schyluje, a přitom to nechápou. Je tam tolik protichůdných očekávání. Učedníci chtěli, aby Ježíš konečně uchopil mesiánství, zmobilizoval lidi a osvobodil Izrael od Římanů. Sami se vidí jako radikální skupina a myslí si, že až to Ježíš udělá, stanou se jeho ministři. Budou vládnout s ním. Proto se přou (potichu, aby to Ježíš neslyšel), kdo z nich je vlastně největší. Ježíš je tedy u poslední večeře učí vůdcovství službou. Vezme si lavor a ručník a umyje jim nohy (což byla jinak práce otroků). A pak najednou hodí do placu bombu, která je úplně zaskočí. Řekne jim něco velmi šokujícího. Jan to později ocitoval takto (16:5-6): Teď odcházím k Tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: ‚Kam jdeš?‘ Kvůli tomu, co jsem vám řekl, naplnil vaše srdce zármutek. Říkám vám ale pravdu: Je pro vás lepší, abych odešel.
Cože? To je hned několik šokujících věcí, především proto, že v jejich mysli se chystá vysvobození Izraele a jejich nová kariéra. Jasně, počítají s tím, že se to může zvrtnout, ale protože věří, že Ježíš je skutečně poslaný Bohem, myšlenku na selhání vytěsňují z hlavy. Ježíš jim ovšem říká, že odchází k Bohu, díky čemuž je naplnil smutek. Pochopitelně. Vždyť co by mohlo být lepšího než být s Ježíšem? On je přece Bůh přišlý v těle, on je plnost božství, plnost slávy mezi nimi, on je přece Bůh, který se přistěhoval do našeho sousedství. A Ježíš jim říká nejen, že odchází pryč, ale dokonce tvrdí, že je to pro ně takhle lepší! Jak by mohlo být lepší, že je Ježíš opustí? A co my? Není nám líto, že Ježíš odešel dlouho před naším časem? Je to vůči nám spravedlivé? Proč by to mělo být pro nás lepší? Protože pak pošle někoho místo sebe. Jan pokračuje (16:7) Když neodejdu, nepřijde k vám Utěšitel (nebo jiný překlad: Zastánce); když ale odejdu, pošlu ho k vám. Ježíš tady mluví o Duchu svatém, kterého při poslední večeři zmínil už dříve (Jan 14:15-18): Já pak požádám Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstal navěky, totiž Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout, neboť ho nevidí a nezná. Vy ho však znáte, neboť žije u vás a bude ve vás. Nenechám vás jako sirotky, přijdu k vám. Ježíš říká, že pošle místo sebe Ducha, kterého nazývá Utěšitel, nebo Zastánce, a řecké slovo Paraklétos se dá taky přeložit jako Pomocník, Podporovatel, Advokát. Tento Duch učedníkům nebyl neznámý, viděli jeho působení, aniž by o tom věděli (později například Lukáš tvrdí, že Ježíš sám dělal zázraky proto, že byl plný Ducha). Tento nenápadný Duch, který byl u nich a působil vedle nich, bude později v nich. „Žije u vás“ je přítomný čas, ale „bude ve vás“ je čas budoucí. Do této chvíle jeho učedníci tohoto Utěšitele do nějaké míry vedle sebe zakusili, ale Ježíš mluví o jeho seslání způsobem, který změní kvalitu a hloubku jeho přítomnosti. To je podle Ježíše něco mnohem lepšího, než co si umíme představit. Proto se logicky musíme zeptat: Kdo je ten Duch? Proč je podle Ježíše lepší, že je zde místo něj? A co znamená, že je Duch v nás? K čemu to je a jak se to projevuje?
Jedna z prvních zmínek, kterou Ježíš veřejně řekl o Duchu svatém, je popsána v jeho rozhovoru s židovským učitelem teologie Nikodémem. V jejich diskusi o novém narození z Ducha, řekl Ježíš (Jan 3:8): Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.Nemůžeš ho ovládat, ale pozoruješ jeho účinky. Tak se člověk znovu narodí z Ducha. Mě se tato verze líbí. Ducha nemůžeš ovládat, ale můžeš pozorovat jeho působení, jeho účinky, stejně jako to můžeš vidět na větru. Vítr je moc v akci. Přesně totéž dělá Duch svatý. Třetí osoba Boží trojice (křesťané věří, že Bůh, ať jeden, je zjeven ve třech osobách: Otci, Synu a Duchu svatém), které se někdy přezdívá Plachá osoba Trojice, protože nikdy nepoutá pozornost na sebe, ale vždy ukazuje na Ježíše, je Paraklétos, kterého Ježíš posílá k tobě a do tebe místo sebe. Protože je Pomocník, uschopňuje tě k vítěznému (nebo moderně řečeno „úspěšnému“) životu, dává ti sílu k věcem, které by jinak pro tebe byly těžké, ne-li nemožné – a to jak v soukromém životě, tak v širším kontextu vlivu na tento svět. Duch nás uschopňuje a posilňuje být nadšeným a vítězným následovníkem Krista, a dává ti i sílu a obdarování sloužit Ježíši a změnit svět okolo sebe. Stejně jako vítr, s Duchem tě nikdo nemůže zavřít do škatulky omezení. Duch totiž nemůže být ovládán, vane kam chce a je silnější než naše vlastní schopnosti a snaha. Pojďme se tedy vrátit na poslední večeři a poslechnout si, co podle Ježíše tento Duch dělá.
Jan 14:25-26 To vše jsem vám říkal, dokud jsem žil u vás. Avšak Utěšitel, ten Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl. Všimněte si, že Ježíš tvrdí, že Duch nás všechno naučí a připomene nám Ježíšovo učení. Skrze Ducha se totiž Ježíšova slova stávají pro nás živými a mají dopad na náš život. Duch vždy ukazuje na Ježíše, neupozorňuje na sebe a na lidi. Když někdo tvrdí, že je naplněn Duchem a přesto mluví jen o své zkušenosti, můžeš mít pochybnosti, zda skutečně plný Ducha je. Když totiž Duch svatý skrze někoho mluví, míváš tendence zapomínat na osobu, skrze kterou Duch mluví. A vlastně ani nemyslíš na Ducha. Zjistíš, že vlastně myslíš na Ježíše. Duch vždy připomíná Ježíšova slova a uvádí je do kontextu našeho života. Je totiž Duchem pravdy. Jak 15:26 Až přijde ten Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, totiž Duch pravdy, který vychází z Otce, ten o mně bude vydávat svědectví. Ježíš Ducha nazývá Duchem pravdy a v jistém smyslu je to Boží konečná odpověď na práci ďábla, kterého Ježíš dříve nazval otcem lží. Tisíce let lidstvo trpí důsledky ďáblových lží. Ale ten Ježíš, který se popsal slovy cesta, pravda a život, posílá Ducha, který nás má uvést do pravdy a umožnit nám tak život ve svobodě. Tento Duch nás povede, protože nám ukáže budoucnost. Tento Duch bude větrem, který provane celý svět. Jan 16:13-15 Až ale přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. Nebude totiž mluvit sám od sebe, ale řekne vše, co uslyší – oznámí vám i věci budoucí. On mě oslaví, neboť vám oznámí, co přijme ode mě. Všechno, co má Otec, je mé. Proto jsem řekl, že vám oznámí, co přijme ode mě.
Ježíš ovšem ve stejné pasáži také tvrdí, že (Jan 16:8) až (Duch) přijde, odhalí světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud. Práce Ducha má tedy spočívat v odhalení definic hříchu, spravedlnosti a soudu. Víte, tady mnozí dosazujeme své vlastní definice, jako by hlavním smyslem křesťanství bylo přestat hřešit (chovat se tak správně), více se snažit (získat tak spravedlnost) a stavět se proti nemorálnostem (být morálním svědomím lidstva především tím, že pojmenujeme zlo a vše, co za zlo považujeme, a řádně ho odsoudíme). Jinými slovy, připadá nám, jako by práce Ducha spočívala v tom, aby nám vyřídil něco ve smyslu: „Jsi hrozný člověk. Bůh se na tebe zlobí. A už se na tebe chystá se soudem.“ To ale není práce Ducha ani v nejmenším. Ve skutečnosti, přesně tohle spíše lidem říká ďábel, kterého Jan ve Zjevení nazývá „Žalobcem bratří.“ Ne, definice Ducha ohledně hříchu, spravedlnosti a soudu budou podle Ježíše úplně jiné. Jan 16:9-11 Hřích, že nevěří ve mne; spravedlnost, že jdu k Otci a už mě neuvidíte; a soud, že vládce tohoto světa je již odsouzen. Co to znamená? První věc, o které tě Duch bude přesvědčovat, je, že potřebuješ Spasitele! Opravdový hřích totiž není tvé špatné chování, ale tvá nedůvěra v Ježíše. Duch ti zkrátka různými způsoby bude ukazovat, že potřebuješ Ježíše. Potřebuješ Spasitele. Pokud ses někdy cítil puzený směrem k Ježíši, měl bys vědět, že přesně to byla práce Ducha. Druhá věc se týká spravedlnosti, která ale nemá nic společného se správným chováním. Ne, Boží spravedlnost spočívá v jeho daru, který si nemůžeš zasloužit, ale pouze přijmout. Proto spravedlnost spočívá ve faktu, že Ježíš po svém vzkříšení šel zpět do Boží dimenze, kde usednul po Boží pravici, a odkud poslal svého Ducha jako slib, že s námi zůstává do konce věků. Třetí věc se týká soudu, ale ne nad tebou, ale nad vládcem tohoto světa (tak Ježíš opakovaně označoval ďábla). Přesvědčování Ducha o soudu znamená, že vládce světa je již odsouzen a nemá nad tebou žádnou opravdovou moc – pokud následuješ Krista a jsi plný Ducha. Už nemá autoritu, byl Bohem již odsouzen.
[adrotate banner=“22″]
Místo toho, aby Duch svatý ukazoval lidem na to, jak jsou hrozní, jim dává pochopení, že bez Ježíše jsou ztraceni, pak je k němu vede, přesvědčuje nás o daru spravedlnosti, který jsme od Ježíše přijali a nakonec nám ukazuje, že ďáblova moc byla zničena a my můžeme opravdu žít ve vítězství. Později apoštol Pavel píše, že máme být neustále plní Ducha. Duch nechce být jen někdo po tvém boku, ale chce být v tobě, abys jeho Duchem přetékal. Proto je Duch v tobě lepší než Ježíš vedle tebe. Když čtu Skutky, je mi jasné, proč učedníci věděli, že Duch v nich je lepší než Ježíš vedle nich. Vždyť byli mnohem efektivnější svědkové pro Ježíše poté, co Ježíš odešel. Jen se podívejte na Petra a jeho odvahu. Než Duch přišel, Boží moc byla lokalizována na jedno míst v jednom čase, ale s Duchem je všude tam, kde jsou Boží následovníci. Rozptýlení po celém světě najednou. Duch svatý obživuje slovo a mění ho na vztah. A proto také Pavel píše, že ten poklad máme v hliněných nádobách, abychom věděli, kdo je opravdu zdrojem naší síly. Duch přichází, aby tě posilnil a abys viděl jeho účinky ve svém životě. Pavel napsal v 2 Korintským 3:17-18+4:7 Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda. My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě. (…) Tento poklad však máme v hliněných nádobách, aby bylo zřejmé, že ta úžasná moc je Boží, a ne z nás.
Zdroj: Blog Lukáše Targozse
Foto: Flickr
