Jak asi mnozí víte, jsem nadšený čtenář a jedna z oblastí, která mě baví číst, je historie. Zvláště pak historie rané církve (v prvních staletích po Kristu) a historie okolo druhé světové války. V obou případech to má konkrétní důvod. U WWII je to proto, že mě fascinuje mechanismus, jak se miliony lidí dokázaly podílet na dosud největší erupci zla, které tento svět zažil, a jak se s tím pak vypořádaly.
A ty první generace církve mě fascinují z přesně opačného důvodu: Jak to, že církev dokázala vůbec přežít první staletí? Jen se nad tím zamysleme: Nepříliš velká skupina následovníků Ježíše je jako sekta (v sociologickém smyslu odštěpek) nejprve trpěna, ale poté pronásledována okolními skupinami – judaismus považuje přívržence „této cesty“ za heretiky, protože uctívají Ježíše jako Boha a tím se podle něj dopouštějí rouhání. Římané mají jiný důvod k pronásledování – křesťané (jak jim záhy začínají říkat podle slova „kristovci“) nejsou loajální občané říše, nejenže neuctívají císaře, ale dokonce za něj odmítají bojovat proti barbarům. Navíc, jak začínají věřit, jejich „ateismus“ (tedy odmítnutí panteonu antických bohů) způsobil prokletí jejich země a říše a proto se jim impérium hroutí.
Křesťané ale nepovstávají s mečem, aby se pronásledováni bránili silou, a to je pro jejich nepřátele velmi matoucí. Pronásledování církve samozřejmě netrvalo plošně staletí, přicházelo ve vlnách na různých místech, ale když přišlo, dokázalo být velmi kruté a zničující. Jejich mučitelům nešlo na rozum, že křesťané předhozeni někde v aréně divé zvěři si kleknou, modlí se, děkují Bohu ve chvalozpěvech a prosí o odpuštění pro své vrahy.
To nebylo všechno, křesťané se chovali jinak než jejich sousedé. Pamatovali si na učení a příklad Ježíše, a proto konali dobro a starali se o své bratry a sestry z rodiny církve, a navíc i o své nepřátelsky laděné sousedy, když například udeřil mor nebo jiná katastrofa. V pohanském světě, zejména mezi filozofy, bylo milosrdenství považováno za charakterovou vadu a soucit za patologickou emoci: milosrdenství zahrnovalo nezaslouženou pomoc, bylo proto protikladem ke spravedlnosti.
V tomto morálním klimatu křesťané učili, že milosrdenství je jednou ze základních ctností – milosrdný Bůh požaduje lidstvo, aby bylo milosrdné. Slovy historika Rodneyho Starka: Skutečně revoluční princip byl ten, že křesťanská láska a charita musí být nabízena za hranice své rodiny a dokonce i za hranice víry, všem v potřebě. Slovy Cypriána, biskupa z Kartága, který ve třetím století zemřel mučednickou smrtí: „Není nic převratného na zahrnutí láskyplnou pozorností jen náš vlastní lid… Tedy dobro bylo vykonáno všem lidem, nejen domácnosti víry.“ (The Triumph of Christianity, 113). Jak to, že církev přežila celá staletí, když byla na první pohled příliš slabá, bez používání silových prostředků, a přitom konala dobro všem? Jak to, že ji nepřátelé nedokázali porazit?
Ze sociologického hlediska je to zázrak. Vždyť jiná náboženství se šířila většinou mečem a násilím. O islámu to dnes ví každý, ale věděli jste, že podle historičky Karen Armstrong jóga původně znamenala rituální přípravu na drancování? Když si srovnáte počátky různých náboženství a křesťanství, o to víc vám vynikne jedinečnost Ježíšova učení a praxe první církve. Mimochodem, určitě jste slyšeli, že islám je dnes ve středověké fázi, a křesťané se chovali ve středověku také násilně. Chovali. Ale analogie nesedí. Islám začal krvavě ještě za života a pod přímým vedením Mohameda, kdežto křesťanství k násilí dovedli až post-konstantinovští panovníci dávno po roce 300.
Praxe prvotní církve vycházela z učení Ježíše, který se jasně a opakovaně vyjádřil, že nejdůležitější přikázání, ta největší priorita, do které on shrnuje víru, a doslova celou Bibli, je: Miluj Boha celým srdcem, celou duší, celou myslí a celou silou, a miluj bližního jako sám sebe. Minulý týden jsme si vyprávěli jeho konverzaci s jistým znalcem židovských písem, který se s ním na této prioritě shodl, ale aby se ospravedlnil (to je jen jiné slovo pro „aby si vytvořil alibi“), zeptal se Ježíše: Kdo je tedy bližní? Jak poznáme bližního? Ježíš na to odpovídá notoricky známým příběhem o milosrdném Samaritánovi, ve kterém mistrovsky neodpovídá, kdo je bližní, ale ptá se kdo byl bližním oné neznámé polomrtvé oběti na silnici.
Žádná církev, žádný křesťan nemůže zůstat spokojený s jednoduchými definicemi, které nám umožňují jen tak projít okolo a pozorovat polomrtvé tohoto světa. Ježíš totiž obrací otázku od Kdo je bližní? na Komu jsi bližním? Takhle položená otázka mění všechno a především nám nedovoluje jen tak jít okolo. Logická a následující otázka zní: Jak daleko sahá Ježíšova definice bližního? V příběhu o milosrdném Samaritánovi říká, že mohu být bližním každé lidské bytosti v potřebě. Stačí to? Nestačí. Ježíš po nás chce radikálně ještě něco více – chce naši lásku k nepřátelům, tedy k těm, kteří nás chtějí poškodit.
Nebudu zastírat, že to je jeden z nejradikálnějších, nejsmělejších a nejvíce fascinujících požadavků, který kdy nějaký lídr pronesl. Je tak radikální, že budeme mít tendence říct, že to pro nás už neplatí, že je jiná doba, že je to naivní, že určitě se podle toho nedá žít, že je to jen nějaký ideál… Chápu to. Jak mnozí víte, jsem cholerická osobnost a nikdy jsem nešel k protiútoku daleko. Vždy jsem fandil těm, co to zlotřilcům natřou i s úroky! Takže bych si moc přál, aby to Ježíš po mně nechtěl – bylo by to pro mě jednodušší. Mohl bych brát spravedlnost do vlastních rukou. Mohl bych si říct, že bližní je můj kmen, nebo aspoň ten, kdo se chová slušně k mému kmeni – pomáhat těm ostatním někteří nazývají falešným samaritánstvím. Přiznám se, že bych byl opravdu rád.
Jenomže, Ježíš to řekl, jeho apoštolové jako Pavel to potvrdili, a první generace církve se tím řídily. A proto se já, stejně jako vy musím vyrovnat s Ježíšovými slovy z Kázání na hoře, kde tvrdí (Matouš 5:43-48): Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního a svého nepřítele měj v nenávisti.‘ Já vám však říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete synové svého Otce v nebesích. On přece dává svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Jakou máte odplatu, když milujete jen ty, kdo milují vás? Nedělají snad totéž i výběrčí daní? A co mimořádného děláte, když zdravíte jen své bratry? Nedělají to snad i pohané? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.
Všichni dokážou dělat dobro těm, kdo dělají dobro nám. Všichni dokážeme milovat ty, kteří milují nás. Reflektovat Boží srdce však znamená modlit se za ty, kdo nás pronásledují (stejně jako Bůh žehná těm, kdo jsou proti němu). Tohle je poselství, které mnohým lidem připadá jako beznadějně idealistické. Jenže je to zároveň přesně tohle poselství a příklad první církve a síle lásky a milosrdenství, kterou nejen přežila první staletí, ale stala se dominantní silou historie.
Pokud se podíváme na Ježíšova slova podrobněji, uvidíme, že je to životní styl, který do důsledku sám žil. Samozřejmě, řekneme si: To byl Ježíš a já nejsem Bůh, nemohu mít tedy na sebe standard, kterým proslul můj Pán. Ne tak rychle. Ježíš říká svým následovníkům (Jan 15:12): Toto je mé přikázání: Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás. Ježíš očekává, že jeho příklad lásky – lásky k Bohu, lásky k přátelům, lásky k církvi, lásky k učedníkům, lásky k nepřátelům – je standardem, kterým měříme naší lásku. Koneckonců, Kristus přišel s láskou, aby nás zachránil, když jsme my sami byli vůči Bohu v nepřátelském postavení.
Abychom však pasáž pochopili lépe, musíme se podívat ještě na pár veršů předtím, kde Ježíš učí prakticky, co láska obnáší (Matouš 5:38-41): Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko, zub za zub.‘ Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému člověku. Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou. Když se s tebou někdo chce soudit, aby tě připravil o košili, nech mu i plášť. Když tě někdo nutí jít s ním jednu míli, jdi dvě. Ježíš začíná vymezením spravedlivé odplaty. Oko za oko je jedním z nejstarších zákonů civilizace. Byl známý jako lex talionis nebo jako starověký Kód Hammurabi. Ve SZ je zaznamenána tato verze (Ex 21:23-25): Jestliže však dojde k ublížení, musíš dát život za život, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, ránu za ránu, podlitinu za podlitinu. Tento zákon byl velkým pokrokem v kmenové společnosti, kde se spirála násilí a msty roztáčela do nekonečna.
Navíc, takový zákon předal trest z oblasti osobní msty do oblasti soudního dvora, takže trest mohl být stanoven alespoň trochu bez emocí někým s odstupem. Ježíš ale místo toho říká, abychom neodporovali zlému člověku. Použité slovo ovšem neznamená vyjádření nesouhlasu, ale spíše ozbrojenou či násilnou odpověď. Lépe bychom to pochopili jako Neodpovídej násilím zlému člověku. Což v kontextu dává smysl: Přestože je spravedlivá odplata velkým pokrokem, Ježíšův standard je vyšší. Když se setkáme s ublížením, máme dvě přirozené tendence: utéct nebo bojovat. Ježíš nabízí třetí cestu: nenásilný a milující odpor zlu znamená, že se odmítáme snížit na úroveň zločince.
Tuto lásku uvádí třemi praktickými kroky, které jeho posluchačům musely připadat praktické a poněkud vtipné (velmi dobře věděli, o čem mluví):
1. Nastav levou tvář. Všimněte si, že Ježíš specificky mluví o úderu do pravé tváře – pokud by pravák měl udeřit do pravé tváře, znamená to, že udeřil backhandem – to byla známka ponížení. V židovské kultuře tento políček znamená, že vyšší usadí nižšího na místo, které mu patří. Nastavením druhé tváře však oběť bere iniciativu do svých rukou, jako bychom říkali: „Klidně to zkus ještě jednou. Nemáš právo mě ponižovat. Ale nebudu ti odplácet stejnou mincí.“
2. Dej mu svůj plášť. Scéna by se odehrávala v soudní síni, kde by bohatý člověk vybíral dluh, který mu patří – chce si sebrat to poslední, co dlužník má – jeho oděv. Věřitel chce košili – spodní prádlo. Podle SZ jako ochrana chudých před bohatými platilo ustanovení, že pokud někdo jako dluh dostane plášť, musí to chudému vrátit do večera. Ex 22:25-26 Jestliže vezmeš do zástavy plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Vždyť je to jeho jediná přikrývka, tím pláštěm přikrývá svou nahotu! V čem by spal?Ježíš tady poněkud humorně nabízí, že když tě někdo chce dostat z posledního oděvu, který může zabavit, dej mu všechno a zůstaň tam u soudu stát úplně nahý. Znovu, je to vyjádření kontroly, která zůstává u napadaného. Ten udělá ostudnou věc (zůstane nahý), takže nepřítel vidí jinou perspektivu.
3. Běž druhou míli. V Ježíšově době měla římská okupační armáda právo požádat místní obyvatele, aby jim nesli jejich výbavu (asi 40 kilo). Historik Josephus popisuje, že takto nutili místní sloužit svým okupantům. Protože však Římané neměli chuť rozdmýchávat zbytečné nepokoje, mohli požádat konkrétního Žida, aby nesl věci jen jednu míli (míle měli dokonce označené). Ježíš tady jako projev lásky k nepřátelům říká: „Řekni pak okupantovi, ještě jsem neskončil, chci ti to nést ještě jednu míli.“
To nedává smysl, a nutně musí následovat otázka: Proč to děláš? Je to jako žhavé uhlí na jeho hlavě, jak později píše Pavel (Římanům 12:20) Hladoví-li tvůj nepřítel, dej mu jíst, a pokud žízní, dej mu pít. Tím, že to učiníš, shrneš mu na hlavu žhavé uhlí. Mimochodem, všimněte si, že Pavel stále mluví o nepřátelích, stejně jako Ježíš mluví o nepřátelích. Netváří se tedy, že musíme být se všemi přátelé (máme žít v pokoji, pokud to závisí na nás). Stále budou někteří lidé s námi v nepřátelském stavu, nicméně Ježíš a Pavel od nás chtěji praktickou lásku i k nepřátelům.
Milovat nepřátele není sice přirozené, ale nakonec, jak nám dává příklad první církve za pravdu, to dává smysl. Proč?
1. Je to jediná cesta, jak prolomit cyklus násilí a odplaty – odmítáme být jako naši nepřátelé. Ve světě, kde důsledně platí oko za oko budeme za chvíli všichni slepí. Ježíš pro nás chce lepší cestu, která je silnější než strach a nenávist. Proto nás vybízí k přemáhání zla dobrem.
2. Cesta kříže nabízí možnost vykoupení. Kázal jsem o Štěpánovi jako radikálním učedníkovi, jehož mučednická smrt ovlivnila Pavla, díky kterému máme křesťanství, jak ho známe. Kdyby se Štěpán nemodlil za své vrahy, možná by církev nikdy neměla Pavla, bývalého teroristu, který se stal misionářem. Možná proto Lukáš připomíná, že v Ježíšově kázání zazněl i tento motiv: Lukáš dodává 6:27-28 Milujte své nepřátele! Buďte dobří k těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají.Co kdybychom začali svou lásku k nepřátelům a všem těm, kdo nám usilují ublížit právě tady? Věříte, že se i dnes z teroristů mohou stát misionáři? Jak často se tedy za teroristy tohoto světa modlíme? Jak často jim žehnáme?
3.Láskou k nepřátelům posilujeme vědomí, že Bůh je na straně spravedlnosti– jeho hněv bude soudit zlé – on jim odplatí. To je ovšem otázka důvěry: Chceme spravedlnost prosadit vlastní silou, protože nevěříme, že Bůh má tento svět, i nás, ve svých rukou?A nakonec
4. Je to nejsvobodnější způsob života. Mám volbu a má volba je milovat. I ve světě, který lásku ne vždy ocení. U příležitosti Mezinárodního dne Holokaustu jsem si přečetl asi nejlepší knihu současnosti na to téma, Černá zem od Timothy Snydera. Je to syrové čtení, které je ale tak moc důležité. Zaujalo mě tam několik citátů, které vám přečtu: Skoro každému Židovi, jemuž se podařilo přežít, se dostalo nějaké pomoci od lidí jiných národností, a obvykle se jednalo o pomoc mnohostrannou. (…) Křesťané, kteří vůči Židům projevili milosrdenství, byli výjimkou z oné morální katastrofy, do níž křesťanství v éře holokaustu upadlo. Vprostřed potopy se mlčky stavěli proti proudu, vynořili se nad hladinu, aby mohli pomoci, a znovu zmizeli. (…) Byla to doba, kdy k etickému chování nestačilo se vyhýbat zlu. Bylo zapotřebí bezbřehého odhodlání konat ve prospěch druhého – a to na planetě, kde se ctnost neodměňovala nebesy, ale peklem.
K takové radikální lásce vůči potřebným a dokonce vůči nepřátelům nás vybízí Ježíš na základě lásky k Bohu. To je totiž podle něj ta největší priorita. Je jasné, že vás napadá mnoho otázek: Co dělat v téhle situaci a v támhleté situaci… Jak moc se mohu bránit… Za jakých okolností. Myslím si, že na malých skupinách v Elementu můžete strávit jedno nebo i více setkání diskusí na tyto témata.
V každém případě ale dlužíme sami sobě, abychom se poctivě podívali na Ježíšova slova, na jeho požadavek lásky, který od nás žádá jako nejvyšší prioritu a zápasili poctivě s tím, jak jako jeho následovníci můžeme jeho slova žít. Určitě k tomu potřebujeme moc Ducha svatého, který do našeho srdce vylévá svou lásku. Určitě k tomu potřebujeme podporu svých bratrů a sester v církvi, kam patříme. Ježíš nás vybízí k životu beze strachu, s důvěrou, že ať se na tomto světě děje cokoliv, ať prožíváme jakékoliv soužení, on přemohl svět a on stále má náš život ve svých rukou, on stále tě miluje a nakonec Ježíš opravdu zvítězí.
Zdroj: Blog Lukáše Targosze
Foto: Pexels
