Lukáš Targosz: Milovat Boha

Je to poněkud zvláštní, ale většina lidi v naší kultuře by souhlasila, že základním konceptem křesťanské víry je láska. Proč je to zvláštní? Je to zvláštní, když uvážíme, jak málo lidé dnešní doby znají základní předpoklady a cíle jednotlivých náboženství. Někteří lidé si dokonce myslí, že všechna náboženství jsou náboženství lásky, pokoje a tolerance, a pokud to tak není, je tomu jen proto, že jejich příslušníci chápou svou víru špatně. Odkud ti lidé mají tyto názory? Proč si to myslí? Nenechte se zmást. Láska rozhodně není základním předpokladem všech, ba není dokonce ani základním předpokladem většiny náboženství. Lásku jako základní hodnotu rozhodně nenajdete v islámu, v hinduismu, v buddhismu, ani v náboženstvích postavených na uctívaní předků. Láska zcela určitě nebyla hnacím pohonem řecko-římského světa antických bohů. Ne, ve skutečnosti, lidé západní společnosti považuji všechna náboženství za náboženství lásky a pokoje jen proto, že sami byli ovlivněni křesťanským postojem a myslí si, že tento postoj sdílejí lidé jiných náboženství. Někteří z nich by možná rádi, ale víte, když jsem se kdysi za svého půlročního pobytu v Indii ptal hinduistů a muslimů na to, zda je jejich bůh miluje, ani jeden za půl roku mi nebyl schopen upřímně říct, že ano. Jistě, věřili, že bůh či bohové dokážou být soucitní a dokážou být spravedliví, ale představa, že by bůh miloval člověka?!? V jejich myšlení bohu nebo bohům slouží z poslušnosti nebo ze strachu nebo z chamtivosti, kdy čekají nějaké požehnání, aby se jim to vyplatilo. Ale láska jako základ vztahu?

Ano, proč by nás mělo zajímat, jestli mezi Bohem a lidmi je láska? Odpověď je nasnadě.Pokud láska Boha k lidem není předpokladem víry, pak to znamená, že v náboženství nemáme ani základ k lásce jeden k druhému. No, a v tom se křesťanství opravdu od všech hlavních náboženstvích (snad s částečnou výjimkou judaismu) liší. Je totiž postaveno na základní premise, že Bůh miluje lidi a proto poslal svého Syna, jak píše Jan 3:16 v asi nejznámějším verši celé Bible. Doslova se tam píše: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Základním poselstvím křesťanské víry tedy je Boží láska k lidem. Bůh miloval svět – tedy lidi v něm – tak moc, že neváhal poslat svého Syna – aby přišel, ukázal lidem Boží charakter, zemřel za jejich hříchy a dal jim sílu žít. Láska Boha k člověku pak zcela logicky vytváří základ lidského chování a etiky – jinými slovy, na stejný základ staví chování člověka zpět k Bohu a k lidem. Proto Ježíš odpovídá na otázku, co je největším přikázáním toto: milovat Boha a milovat bližního. To je Boží největší priorita.

Následující příběh zachycují hned dva evangelisté, byť se liší v detailech. Ježíš je již veřejně činný, lidé za nim přicházejí prosit o modlitbu, ale také se s ním různí lidé přou a slovíčkaří, aby ho dostali na nějakou nepodstatnou věc. Ježíš však je velmi chytrý a moudrý a na většinu chytáků dokáže odpovědět tak, že je uzemní. To se jim líbí, zvláště pak jednomu konkrétnímu učiteli židovských Písem. Marek 12:28 Jeden ze znalců Písma slyšel jejich rozpravu a viděl, jak dobře jim odpověděl. Přistoupil tedy a zeptal se ho: „Které přikázání je ze všech nejdůležitější?“ To je zajímavá otázka. Víte, Židé si ze svých Písem, kterým my dnes říkáme Starý Zákon, vytáhli všechna přikázání, která na jejich adresu Bůh má. Spočítali si, že je to celkem 613 zákonů (248 pozitivních a 365 negativních), které měli dodržovat. Už před Ježíšem probíhaly různé pokusy známých rabínů najít nějakou esenci, o čem ten zákon vlastně je: snaha destilovat celý zákon do jedné věty. Proto se ptali tuto otázku: Co je vlastně úplně to nejdůležitější? Co je základní esence Božích pravidel. Co je ta hlavní vize, největší hodnota, nejvyšší priorita?

Ježíš odpovídá velmi jasně, ale zároveň jinak, než onen učitel čekal. Ježíš totiž odpoví prohlášením a hned dvěma přikázáními, které považuje za stejně důležité, takže se k nim chová, jako by to byly dvě stránky jedné mince. Marek 12:29-31 Ježíš mu odpověděl: „Nejdůležitější je: ‚Slyš, Izraeli – Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné přikázání není důležitější než tato dvě.“ Podle Ježíše je celý Zákon, všechna pravidla, všechny přikázání – prostě všechno, co Bůh chce – shrnuto do dvou stránek jedné mince: milovat Boha a milovat bližního. Láska k Bohu na jedné straně a láska k lidem na druhé. Bez jedné strany není možná ani druhá. My (a spolu s námi všichni Ježíšovi posluchači) se logicky soustředíme na lásku k bližnímu, tu totiž nejen že dokážeme popsat a probrat do hloubky – je dostatečně viditelná – ale víc nás zajímá, protože máme různé bližní okolo sebe a najít k nim vztah, který dělá Bohu radost, je těžké. Já tady ale dnes nezačnu. Ne proto, že by tato strana nebyla důležitá. Naopak, tento svět potřebuje více lásky k bližním. Jenže, nikdy – opravdu nikdy – nepochopíme a neprojevíme správně lásku k bližním bez nezbytného předpokladu, bez prvního kroku, bez lásky k Bohu. To je problém moderního post-křesťanského člověka. Imponuje mu poselství pokoje a lásky, které Ježíš přinesl, modeloval, vyučoval, žil na tomto světě a chtěl by tuto lásku nějak nasáčkovat a rozdávat do celého světa. Jen se mu moc nehodí, že podle Ježíše lásce k bližnímu předchází láska k Bohu. Jenže, opravdová láska k bližnímu je možná jen když budeme nejdříve milovat Boha.

Samozřejmě, vím, že někteří mi v mysli oponujete: máte rádi třeba svou ženu nebo děti a přitom v Boha ani nevěříte, natož abyste ho milovali. Jasně, to dává smysl. Možná by nám pomohlo vědět, že existuje více druhů lásky, jak hezky popsali Řekové ve svém bohatém jazyce: Storgé je rodičovská a pečující láska, Éros je všepohlcující a spalující vášeň, Filia je čisté přátelství založené na lásce mysli. To, o čem ale dnes mluvím já, je Agapé – nesobecká a obětující se láska pro druhého. Aby ovšem nebylo mýlky, všechny tyto čtyři druhy lásky jsou pro náš život nezbytně důležité, a všechny čtyři stojí za to rozvíjet a pracovat na nich. Jenom bychom je neměli zaměňovat, a měli bychom navíc chápat, že mají své omezení.

Náklonnost můžeme cítit nejen k lidem, ale také ke své zemi, nebo k věcem či přírodě či zvířeti. Je to láska, která operovává a potřebuje dávat, v této se cítíme dobře, když jsme potřební. Náklonnost je láska tolerantní a nediskriminující, prakticky každý ji může zakusit. Nečeká nic převratného, a proto nemůže být jednoduše zklamána nebo zničena. Náklonnost má ale odvrácenou stránku. Právě proto, že je to láska přirozená, je také žárlivá, ve smyslu zrady. Projevuje se různě: někdo se zamiluje do osoby, kterou její rodina neschválí, a proto cítí vůči vetřelci žárlivost, že jim ukradl jejich dceru; někdo se posmívá naší zemi, a my bojujeme s posmívačem, přestože má možná faktickou pravdu; někdo uvěří v Boha, ale jeho ateistická rodina se tomu náboženskému blouznění vysměje. Je to zrada kmene. P

ak tady máme vášeň ve smyslu erotické lásky. Je to stav, kdy jsme zamilovaní do druhého až po uši. Éros zahrnuje sexualitu, ale nerovná se sexu. Éros zahrnuje více než jen sex. Sexuální touha bez érotu chce jen sex samotný, ne nutně osobu. Éros vždy chce milovanou osobu. Bez érosu bychom vymřeli. Vášeň přece dává životu barvy a smysl, že? Avšak právě ve vznešenosti érotu jsou skryty nebezpečné zárodky. Éros totiž mluví jako Bůh. Jeho naprostá oddanost, jeho nezájem o vlastní štěstí, jeho schopnost tropit ze sebe šašky, to vše zní jako poselství z věčnosti. Ve své vrcholné podobě tíhne k nárokování si božské pravomoci. Říká nám, abychom se neptali, co to bude stát, žádá si od nás oddanost, snaží se přehlušit veškeré ostatní nároky a našeptává nám, že jakýkoliv čin spáchaný ve jménu lásky je legitimní a správný. A tak máme lidi, kteří opouštějí rodinu, protože jim to láska k jiné ženě přikázala. Éros, pokud je bezvýhradně uctívaný, stává se démonem.

Láska může být i přátelství. Na rozdíl od náklonnosti je přátelství tou nejméně přirozenou láskou, protože se jedná o lásku mysli. Rozhodli jsme se někoho mít rádi z vlastní vůle. Z biologického hlediska nemá přátelství význam (zatímco éros způsobuje, že jsme vznikli a storgé, že o nás rodiče pečovali, přátelství není nezbytná životní funkce). Přátelství je průzračný, křehký a racionální svět svobodně zvolených vztahů. Přátelé si přejí a jsou rádi, když mohou stejný vztah navázat s dalšími přáteli. Srdce přátelství spočívá ve společném zájmu, hledání nebo cíli. Abys získal opravdového přítele, potřebuješ chtít něco víc než jen najít přítele. Potřebuješ najít něco, co tě bude spojovat. To je rozdíl od romantické lásky. Přátelství je vztah, který nás spojuje. Ale přátelská láska také vyděluje: sdílíme svá tajemství a své pohledy, ne ovšem s lidmi mimo náš kruh přátelství. Právě to je omezením lásky přátelství.

Láska, o které mluví Ježíš, je však nesobecká a obětující se agapé – tento druh lásky není přirozený ani lehký. Bývá označován za čistou a ideální verzi lásky, za nezištnou lásku duše. To je láska, po které podvědomě touží každá lidská bytost. Když mluvíme, že bychom měli mít rádi svého bližního láskou agapé, pak potřebujeme vědět, že tato láska začíná Ježíšovým prvním krokem: Láskou k Bohu. Implikuje to mimochodem desatero. První přikázání je celé o Bohu. Bůh vždy byl prvním krokem, první prioritou. Ježíš tedy začíná klasickým židovským vyznáním: Bůh je jen jeden. Toto teologické prohlášení v sobě skrývá zaslíbení: Bůh je jen jeden, ale natáhl se k nám se svou láskou, se svou milostí. Proto, říká Ježíš, základní prioritou je milovat tohoto Boha, z něj totiž plyne veškerý život – a tato láska předchází lásce k bližnímu. Ježíš ve své odpovědi říká, že máme milovat Boha celým srdcem, celou duší, celou myslí a celou silou. Co to znamená?

1. Máme milovat Boha celým srdcem. Srdce je v Bibli označení pro esenci naší identity. Milovat celým srdcem znamená, že dovolíme, aby Bůh zlomil naše srdce pro věci, které lámou jeho srdce. Naše srdce je vydané Bohu se vším všudy – naše identita spočívá v tom, co říká on o nás.

2. Máme milovat celou duší. Duše je označení komplexity naší existence. Milovat duší znamená, že naše nitro je našlo svůj domov, svůj pokoj, v Bohu. Bůh je zdrojem naší radosti a vděčnosti.

3. Máme milovat celou myslí. Pavel napsal, že máme mysl Kristovu. Milovat Boha svou myslí znamená, že ji používáme – přemýšlíme, tvoříme své myšlenky, své vzorce. Nespokojíme se s laciným klišé, milujeme Boha tím, že o něm hluboce přemýšlíme a vytváříme si Ježíšovy filtry na skutečnosti okolo sebe.

4. Máme milovat celou silou. Ježíš používá slovo, které se dá přeložit jako tělesná energie. Milovat silou znamená, že jsme se rozhodli běžet s Ježíšem dlouhý běh. Nezkoušíme to, ale trénujeme své tělo jako chrám, bohulibou oběť. Malcolm Gladwell popisuje experiment provedený psychology v berlínské Akademii hudby. Identifikovali tři skupiny studentů: hvězdy, dobré hráče a ty, co zřejmě skončí jako učitelé hudby na školách. Rozdílem nebyl talent. Všichni studenti začali hrát na housle zhruba v 5 letech, ovšem to, co je ve 20 letech odlišilo, byla energie s jakou celou dobu cvičili. Budoucí učitelé cvičili zhruba 4 tisíce hodin, dobří hráči 8 tisíc, ale hvězdy bez výjimky cvičily ve stejném období 10 tisíc hodin. Výsledkem experimentu byl princip deseti tisíc hodin. Opravdové mistrovství potřebuje nejméně tolik úsilí v našem mozku. Milovat Boha celou silou znamená, že to bereš vážně.

Naučit se myslet, cítit a jednak jako Ježíš je nejméně stejně tak náročné, jako se stát mistrem na piano nebo běžcem na maratonu. Milovat Boha znamená nasazení celé naší osobnosti – naše srdce, duše, mysl a síla. Výsledkem bude radikální druhá strana mince: láska k bližnímu. Ale o tom zase příště.

Zdroj: Blog Lukáše Targosze
Foto: unsplash.com a archiv autora