Minule jsem mluvil o tom, co Ježíš odpověděl na otázku, co je základním shrnutím všech Božích pravidel. Víte, pravidla jako taková nejsou zlá. Ve skutečnosti nám pomáhají mít v životě nějaký směr, sociologové dokonce říkají, že více konkrétních a přísných pravidel pomáhá rozhodně více než nějaká vágní prohlášení o životních cílech.
Izraelité definovali celkem 613 takových pravidel ve svých Písmech, kterým my říkáme Starý Zákon. To je docela dost, a proto se snažili podle své rabínské tradice najít nějaký sumář těchto pravidel, snažili se najít priority, co je opravdu důležité. Proto se ptali mezi sebou otázku, které přikázání je to nejdůležitější a shrnuje Boží srdce. Není divu, že se zeptali také Ježíše.
Ten odpovídá teologickým prohlášením a dvěma konkrétními přikázáními, které z něj vyplývají. Spojil tak tři místa ze Starého Zákona jako jedno nejdůležitější přikázání a vytvořil tak něco, čemu Scot McKnight říká “Ježíšovo krédo”. Marek 12:29-31: Nejdůležitější je: Slyš, Izraeli – Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Druhé je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe. Žádné přikázání není důležitější než tato dvě.
Podle Ježíše je tedy nejdůležitější vědomí, že Bůh je jeden a nade vším, a proto (Bůh je láska a láska je jeho hlavní silou), je základem života láska zpět tomu Bohu, který nám ji dává a pak také ke svým bližním. Minule jsme si ukázali, že se nemůžeme pohnout k lásce k bližnímu, pokud nejdříve nemilujeme Boha. Láska k bližnímu totiž není jen projev praktických druhů lásky: storgé, éros, filia, ale nesobecká láska – Boží druh lásky – agapé. Proto je láska k Bohu předpokladem lásky k bližnímu. Zároveň Ježíš jednoznačně říká, že láska k Bohu a láska k bližnímu jsou dvě stránky jedné mince – nemůžeš mít jen jednu. Nedokážeš opravdově milovat bližního bez lásky k Bohu, ale zároveň nemáš lásku k Bohu bez lásky k bližnímu. Ježíšův přítel Jan později jasně píše ve svém listu, že když někdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže přece milovat Boha, kterého nevidí. Láska je podle Ježíše největší prioritou. To je základ, který nenajdeme v jiném světovém náboženství nebo filozofii, protože tam lidé dělají, co bohové chtějí ze strachu, z poslušnosti nebo chamtivosti, ne však z lásky. Pokud je však láska předpokladem vztahu s Bohem, pak se nějak projeví také ve vztazích s lidmi.
Tak nějak to chápali Ježíšovi posluchači. Není proto vůbec divu, že jejich (a vlastně také naše) okamžitá otázka na tohle téma je: Kdo je můj bližní? To je důležitá otázka. Pokud Ježíš posuzuje naši lásku k němu láskou k bližnímu, měli bychom vědět, kdo je to bližní – určitě to přece nemůže být můj nepřítel, nebo snad nějaký vyžírka, nebo nějaký násilník. Nicméně, když Ježíš začínal svou službu, měl sérii prohlášení, kterému říkáme Kázání na hoře, bylo to něco jako jeho vyhlášení programu. No, a v tom kázání prohlásil, že pokud děláme dobře jen těm, kdo dělají dobře nám, pak jsme úplně stejní, jako kdokoliv jiný, jako pohané. Podle Ježíše je tedy nutné, aby jeho následovníci měli vyšší standard.
To nás to přivádí ke klíčové otázce: Kdo je náš bližní? Jak poznáme bližního? Ježíš na to odpovídá příběhem, ve kterém mistrovsky ilustruje pointu lásky k bližnímu. Je to příběh notoricky známý, příběh o milosrdném Samařanovi (nebo Samaritánovi). Přestože příběh je jedním z nejznámějších v celé Bibli, rád bych se na něj podíval, protože podle Ježíše je právě tohle základním příkladem, co znamená milovat svého bližního. A navíc, protože je to příběh notoricky známý, hrozí nám, že jej zploštíme nebo zredukujeme do něčeho, co Ježíš na mysli neměl a jeho posluchači to tak ani nechápali. Ten příběh totiž mnozí vykládají jen jako obecné moralistické poučení, že máme pomáhat lidem v nouzi. Myslím si ale, že je mnohem hlubší a mnohem důležitější příběh, který je navíc posazen do konkrétní situace.
Celé to začíná jako konverzace Ježíše se zákoníkem (nebo právníkem), který jako mnoho jiných Ježíšových protivníků se snaží Ježíše nachytat na nějakém slovíčku. V době, kdy se tato konverzace odehrává, je již dost známo, že Ježíš říká některé nepohodlné výroky směřující proti výlučnosti vyvoleného národa a odhalující Boží plán pro všechny lidi. Ježíš lidi své doby fascinuje, ale tohle jim dělá starosti. Někdy totiž říká tak silné výroky, že popírá jejich jistoty plynoucí ze Zákona: ať už se to týkalo porušování sabatu, nebo připomínání jistých nevhodných příběhů starého Izraele. S podobným přístupem přichází za Ježíšem s otázkou o věčném životě, což byla klasická a oblíbená otázka a Ježíš na ni odpovídá klasickou odpověď. Protože však tazatel má jiný záměr (chce Ježíše vyzkoušet), ptá se způsobem, aby vyhrál a byl ospravedlněn. Ježíš mu odpovídá konkrétním příběhem, který mění a obrací jeho otázku naruby.
Lukáš 10:25-37 A hle, jeden znalec Zákona vstal a chtěl ho vyzkoušet: „Mistře, co mám dělat, abych se stal dědicem věčného života?“ Ježíš mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ Odpověděl: „‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí,‘ a ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ „Správně jsi odpověděl,“ řekl mu Ježíš. „Dělej to a budeš žít.“ On se ale chtěl nějak ospravedlnit, a tak se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“
Zákoník chce najít intelektuálně jasné vodítka, jak aplikovat Zákon do všech oblastní života. Zdá se ovšem, že již má finální odpověď v mysli. O generaci před Ježíšem například rabín Hillel učil, že kdo dodržuje slova Tóry, má věčný život. U Ježíše, jak jsme si už řekli, si nejsou úplně jistí. Všimněte si vnitřního protikladu otázky: Co mám dělat, abych dostal dědictví? Dědictví je přece dar, ne následek správného chování. Ježíš tedy vrací otázku tazateli: Co říká Zákon? Skoro jako by Ježíš řekl: „Tohle je tvá profese, na co jsi přišel?“ Otázka byla standardní rabínskou otázkou a muž odpovídá přesně tak, jak kdysi na podobnou otázku odpověděl Ježíš, možná, že tento zákoník Ježíše slyšel již dříve a teď si myslí, že se mu zalíbí tím, že zopakuje Ježíšovo krédo. Milovat Boha a bližního, to je základ. Ježíš jen souhlasí a poznamená: „Dělej to.“ Zákoník není spokojený – nedokázal Ježíše nijak nachytat. Začne tedy hledat skulinu, jak se ospravedlnit a jsme u té očekávané otázky: Pokud po mě Bůh žádá lásku k bližnímu, kdo je můj bližní? Nebyla to neočekávaná otázka. Rabíni Ježíšovy doby by se shodli: Můj bližní je Žid nebo maximálně proselyta (pohan obracený k judaismu), ale určitě ne pohané obecně. Podle Grega Ogdena někteří rabíni například učili, že je špatné chtít smrt pohana, ale pokud pohan umírá třeba kvůli nějaké nehodě, nejsme povinní mu pomoci, protože to není náš bližní. Otázka je tedy jasná a Ježíš na ni odpovídá příběhem.
Lukáš 10:25-37 Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk byl na cestě z Jeruzaléma do Jericha přepaden lupiči. Obrali ho, zbili, nechali ho tam ležet polomrtvého a odešli. Náhodou tudy šel jeden kněz; když ho uviděl, obloukem se mu vyhnul. Podobně to bylo s levitou, který se tam objevil; když ho uviděl, obloukem se mu vyhnul. Potom k němu přišel jeden Samaritán, který tudy cestoval; když ho uviděl, byl pohnut soucitem. Přistoupil, ovázal mu rány a polil je olejem a vínem. Naložil ho na svého mezka, dovezl do hostince a postaral se o něj. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: ‚Postarej se o něj. Cokoli bys vynaložil navíc, to ti zaplatím, až se vrátím.‘
Podívejme se na jednotlivé postavy příběhu. Na začátku tu máme oběť. Nevíme, kdo to přesně byl. Ale je jasné, že byl na nebezpečné 27 kilometrové cestě. Jeho etnicita není jasně rozpoznatelná: Tehdy poznávali etnickou příslušnost buď podle řeči a konkrétnímu přízvuku, nebo podle oblečení. V Ježíšově příběhu je však oběť polomrtvá (nemůže mluvit) a je „obraná“ (není tedy moc jasné její oblečení). Je to cenná, ale bezejmenná lidská bytost v konkrétní potřebě. K oběti se blíží další postava, kněz. Když se podívá na muže ležícího na silnici, netuší, kdo to je. Je ten polomrtvý židovský bližní? Neví. A neví ani, jestli je živý nebo mrtvý. Kněz se totiž nesměl dotknout mrtvého, jinak by byl rituálně nečistý a nemohl by sloužit, přijímat oběti a distribuovat desátky, což v jeho případě znamená, že by nemohl zajistit svou rodinu. Pomoc je tedy risk. Kněz si říká: Lepší je neriskovat něco, co stejně nemohu změnit. A už tu máme další postavu, levitu. To byl kmen zodpovědný za praktickou pomoc v chrámu, ale na rozdíl od kněze nebyl tolik spoutaný pravidly a zákony. Levita by se neznečistil rituálně tím, že by se přiblížil k mrtvému. Výsledek je ale stejný. Kdo ví, třeba věděl, že před ním jede jeho nadřízený, kněz. Když nepomohl on, proč bych měl on?
A už je tu poslední postava Ježíšova příběhu, Samařan. Ježíš si vybírá Samařana jako zástupce skupiny, která byla se Židy po stovky let ve sporu – z rasových a náboženských důvodů. Obě strany sporu se považovaly za pravé dědice zaslíbení Abrahámovi a Mojžíšovi, a obě skupiny vyvyšovaly svůj nárok na území. Jejich vzájemná nenávist se datovala zpět do 8. století před Kristem. Samařané byli potomci smíšených svazků Židů s Asyřany, a proto je Židé považovali za rasově nečisté. Ježíš si schválně vybírá radikální obraz, správně přece měla být posloupnost po levitovi: židovský laik. Ale Samařan? Pro Ježíšovy posluchače to znělo skoro jako rouhání. Stejný emocionální náboj by dnes mělo, kdyby Ježíš příběh vyprávěl v dnešní Palestině jako podobenství o dobrém Židovi, nebo v Izraeli jako podobenství o dobrém Palestinci. Kdo ví, nám by Ježíš asi vyprávěl podobenství o dobrém muslimovi (cítíte to napětí)? Emoce rostou, a Ježíšovi posluchači skřípali zuby nad takovým případem. Samařan jako příklad spravedlnosti?!?
Podle mě to Ježíš udělal schválně také proto, že v jeho příběhu Samařan reprezentuje samotného Ježíše: Odmítaného s předsudky, zachrání zraněného, naleje víno a olej na zavázanou ránu? To jsou subjekty uctívání – oběť. Zaplatí co je potřeba. Koneckonců, kritici Ježíše považovali za posedlého Samařana (Jan 8:48). Ježíš byl ochoten prolít krev stejně jako Samařan byl ochotný riskovat ztotožněním s obětí. Nesmíme minou ale to nejdůležitější. Právníkova otázka a Ježíšova odpověď úplně neladí, a to je pointa. On chce vědět, kdo je bližní. Pro něj, Bůh je Bohem Izraele a bližní jsou jeho židovští souputníci. Ježíš otázku obrací. Neodpovídá, kdo je bližní, ale ptá se kdo byl bližním tomu polomrtvému na silnici.
Lukáš 10:25-37 Co myslíš – kdo z těch tří byl tomu přepadenému bližním?“ „Ten, který mu prokázal milosrdenství,“ odpověděl znalec Zákona. „Jdi a jednej tak i ty,“ řekl mu Ježíš.
Žádná církev, žádný křesťan nemůže zůstat spokojený s jednoduchými definicemi, které nám umožňují jen tak projít okolo a pozorovat polomrtvé tohoto světa. Musíme najít způsob, jak chápat přesně ty emoce, které slyšeli Ježíšovi původní posluchači, kterým toto Ježíšovo podobenství dalo základ jejich chování vůči lidem tohoto světa. Ježíš totiž obrací otázku od Kdo je bližní? na Komu jsi bližním? Takhle položená otázka mění všechno a především nám nedovoluje jen tak jít okolo. Co kdybychom se dnes zeptali ne, kdo je bližní, ale komu jsem bližním?
Zdroj: Blog Lukáše Targosze
Foto: unsplash.com a archiv autora
