Jedním z možných pozitivních dopadů Covidu-19 na křesťanství je v tom, že tato epidemie pravděpodobně zabije konzumní křesťanství, aspoň na čas.
I když asi mnoho lidí naříká, jak tato krize ničí životy, ekonomiku a udivující rychlostí kříží všechny plány na světě, virový útok na pohodové křesťanství může být něco, co jednou oceníme.
Covid-19 zabíjí konzumní křesťanství třemi způsoby:
- Během letošních Velikonoc se musíme obejít bez mnoha obvyklých atrakcí v kostelech a modlitebnách, které by přitáhly ty, kdo chodí do kostela dvakrát do roka. Měsíce plánování, jak zatraktivnit velikonoční bohoslužby vycházejí letos naprázdno. Kazatele a faráře to možná drtí, ale nemělo by.
Proč? Protože koronavirus rychle spláchl všechno, co církev nepotřebuje, všechny zvonečky a píšťalky, všechny parády, o kterých jsme si mysleli, že je musíme mít. Zůstává nám jen to nejpodstatnější: Ježíš, Slovo, Večeře, modlitba, zpěv. Zůstává realita, které církev nikdo nezbaví. Jsme Kristovo tělo a jsme navěky s ním. Najednou děláme církev „sparťansky“, ale to, kým jsme, zůstává živé.
V jednom tweetu Duke Kwon uvažuje: „Co když Bůh ve své zvláštní předvídavosti převádí americkou církev do režimu jednoduchosti, bez zbytečností, obnovenou ve své základní identitě jako Boží lid.“
V tomto přechodu do režimu jednoduchosti mnozí lidé – včetně pastorů – přijdou o představu, že církev musí být pohodlná a přívětivá k zákazníkům na přeplněném trhu zábavy. Neohrabaná, neuhlazená zkušenost počítačové církve během karantény určitě nebude nejpohodlnější volbou pro to, jak trávit neděle. Je to protikulturní volba. A to je dobře!
- Konec víry pouze na neděli
Covid-19 mění hru, kterou hrají nedělní křesťané. V období, kdy se nedělní zkušenost drasticky zredukovala v podstatě na videa z Youtube nebo na Zoom-ová setkání (což je minimální kompromis), jsou křesťané nuceni uvažovat, co je to víra, když to nemůže být „chození do kostela“.
Tato krize je velkou příležitostí pro věřící, aby se nově zamysleli, co znamená příznačný křesťanský všední den v každé oblasti života. Jak vypadá život člověka, na kterém je ve světě poznat, že je křesťan, když jeho identitě chybí to, co je na křesťanství nejpodezřelejší – chození do kostela. Navíc, nikdy nebyla větší poptávka po tom, aby křesťané byli křesťané na víc než jen na neděli.
Je dobrou zprávou, že existuje mnoho tvořivých způsobů, jakými křesťané už začínají projevovat svou víru i uprostřed krize. Ale během následujících týdnů a měsíců – když v našich vztazích bude přibývat nemocných a bude vzrůstat strach v našich společenstvích – pak potřeba, aby křesťané vystoupili dopředu a sloužili, exponenciálně poroste.
Všichni se můžeme modlit, aby jedním z dlouhodobých dopadů této krize byla obnovená vášeň Kristových následovníků žit a milovat ho mezi svými sousedy, kolegy a lidmi v karanténě všude a celých sedm dnů v týdnu.
- Výzva, aby křesťané dávali, a nečekali, že něco dostanou
Jednou z největších starostí církví a kazatelů v tomto nepředpokládaném období je pokles církevních sbírek. Zvlášť pro konzumní křesťany se dávání může stát těžkým, když za to „nic nedostanou“. Žádné uhlazené bohoslužby a prvotřídní setkání pro děti a mládež, žádné buchty, kafe nebo hudba, která by pozvedávala. Jenom provizorní bohoslužba na počítačové obrazovce.
Jestliže však ti, kdo chodí do kostela, přestanou dávat, protože z toho nic nemají, vyjde najevo, že to jsou pouze konzumní křesťané – dávali, dokud dostávali. Tak by to však nemělo být! Současný stav by neměl být výmluvou, že nebudeme dávat. Církev tu není proto, aby obsluhovala konzumenty, ale abychom si sloužili navzájem a obětavě budovali Kristovo tělo, i když to něco stojí, i když je to nepohodlné.
Současná situace je příležitostí k prověření věrné štědrosti. Křesťan dává, i když se ekonomické okolnosti zhorší, i když hrozí ztráta zaměstnání, i když rostou naše obavy. Zároveň nás to může vést k tvořivé službě, abychom pomáhali těm, kdo to potřebují, možná jsou to ti nejzranitelnější.
Dar nepohodlí
Před několika lety jsem napsal knihu „Nepohodlné“, abych věřící povzbudil v odolnosti proti pohodlnému konzumnímu křesťanství, místo abychom žili vírou, kdy to něco stojí, kdy je to nevýhodné a nepohodlné. Následování Krista nikdy nemělo být něco jednoduchého (Mt 16,24; Mk 8,34; L 14,27). Učednictví není něco, co by mělo být přívětivé k zákazníkům. Církev není něco, co by mělo být pohodlné.
Epidemie Covid-19 nás nutí, abychom si to pamatovali. Třese s námi, abychom nezůstali spokojení sami se sebou a abychom nebyli konzumenty, které přitahuje pohodlí, ale naopak abychom přicházeli k Bohu Jákobovu, který je naším útočištěm (Žalm 46,7).
Modlím se, aby církev byla odolná, posílená v ohni nepohodlnosti a upevněná novou závislostí na Ježíši Kristu, který je naší jedinou útěchou v životě i ve smrti.
Autor: Brett McCracken Datum: 11. dubna 2020 Překlad: Jan VopaleckýČlánek vám přinášíme ve spolupráci s portálem The Gospel Coalition Foto: Wikimiedia Commons – ilustrační
2 Komentáře
Karel Krejčí
Ano, je to nasměrované k tomu jedinému, k samotnému životu. Bez různých pentliček, atrakcí, okras a kulis, „bohulibých“ a hezkých, avšak bezmocných teorií i následných aktivit. Být křesťanem, přece nemůže být vnímáno jako nějaká nadiktovaná a předem určená řehole dodržování zákazů a příkazů, ale naopak, čím méně se my sami, necháme spoutat vším „marastem“, kterým jsme obklopeni a se kterým ve skutečnosti ani nemáme mít nic společného, tím více začneme vnímat samotný život. Po dlouhém hledání možná zjistíme, že toto je právě Kristus, kterého se různě více či méně namáhavě a strojeně snažíme následovat.
Petr Adamec
Obávám se naopak, žestávající situace posílí účast na na bohoslužbách přes internet – část lidí se naučí, že pohodlnější než jet do sboru, je, si to shromáždění užít z pohodlí obývacího pokoje. Některé sbory, které bohoslužby již přenášeli online, měli již dříve násobek lidí, kteří sledovali z domova.
Samozřejmě není to jen nutně špatně a je to celé složitější.