Americký teolog a kazatel John Piper v knížečce „Koronavirus a Kristus“ nabízí šest možných odpovědí na otázku, co Bůh prostřednictvím této pandemie činí. Dnes přinášíme zkrácený a upravený překlad čtvrté odpovědi.
Odpověď 4
Koronavirus je Božím voláním k pokání a novému ocenění hodnoty Ježíše Krista.
Koronavirus není jediným hlasem, volajícím k pokání. Ve skutečnosti každá přírodní katastrofa – záplavy, hlad, kobylky, tsunami nebo nemoci – jsou takovým Božím voláním. Vidíme to ve způsobu, jak Ježíš odpověděl na otázku ohledně jedné nehody: „Někteří vyprávěli o Galilejcích, jejichž krev Pilát smísil s krví jejich obětí. On jim na to řekl: “Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než všichni ostatní, když toto vytrpěli? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo oněch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je; myslíte, že oni byli větší viníci než všichni ostatní lidé v Jeruzalémě? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.” (Luk 131-5)
Pilát nechal pobít modlící se lidi. Věž se zřítila a zabila 18 okolostojících. Jedna katastrofa byla důsledkem lidské zlé vůle, ta druhá byla zřejmě nehodou. A zástup chtěl od Ježíše slyšet: „Jaký byl význam těch událostí? Byl to Boží soud nad těmi lidmi?“ Ježíšova odpověď je překvapivá. On z těch událostí odvodí význam, který se týká všech, nejen těch zabitých. Říká: „Ne, ti, kteří byli zavražděni Pilátem a ti, kteří byli rozdrceni pod věží, nebyli o nic horší hříšníci než vy.“
Proč Ježíš mluví o hříších svých posluchačů? Ti se jej neptali na názor na své vlastní hříchy, byli zvědaví, co řekne o těch druhých. Chtěli vědět, co ty katastrofy znamenaly pro oběti, ne pro ostatní. A právě proto je Ježíšova odpověď tak nečekaná. V podstatě řekl, že tyto katastrofy mají význam pro všechny, včetně nás dnes. Opakovaně říká: „Čiňte pokání, neboť jinak všichni podobně zahynete.“ (Luk 13,3.5)
Milostivé volání, dokud je čas
Lidé byli užaslí nad krutou a nesmyslnou smrtí oněch zavražděných a zasypaných. Ale Ježíš říká: „Měli byste žasnout nad tím, že vy jste nebyli takto krutě pobiti, protože nejste o nic lepší než oni. A neučiníte-li pokání, dopadne na vás jednou podobný soud.“
Z toho usoudím, že Bůh nám posílá milosrdné poselství ve všech takových katastrofách. Pravda je taková, že my všichni jsme hříšníci, směřující k záhubě, a neštěstí a katastrofy mohou posloužit jako Boží zavolání, abychom se pokáním zachránili, dokud je ještě čas. Ježíš se obrátil od mrtvých k živým a v podstatě řekl: „Nemluvme o mrtvých; pojďme mluvit o tobě, to je naléhavější. To, co se jim stalo, je o tobě. Tvým největším problémem není jejich hřích, ale tvůj vlastní hřích. “ Myslím, že to je Boží poselství pro svět v této pandemii. Volá svět k pokání, dokud je ještě čas.
Co znamená pokání?
Slovo „pokání“ v novozákonním smyslu znamená směnu srdce a mysli. Ne povrchní změnu názoru, ale hlubokou proměnu, abychom vnímali a cenili si Boha a Ježíše takové, jací skutečně jsou. Ježíš popsal změnu takto:
„On mu řekl: ““Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ (…) Kdo má rád otce nebo matku víc než mne, není mne hoden; a kdo má rád syna nebo dceru víc než mne, není mne hoden.“ (Mat 22,37; Mat 10,37)
Jinými slovy, pokání znamená takovou změnu srdce a mysli, která způsobí, že budete ctít Boha vším, co jste, a vážit si Ježíše více než všech ostatních vztahů. Pokání znamená probuzení z našeho sebevražedného sebeklamu, kdy dáváme přednost cínu před zlatem, základům v písku před základy na skále, hře v kaluži před dovolenou na mořském břehu.
Dar zoufalství
Zvažte například, proč Bůh přivedl Pavla do bodu, kdy zoufalý ze života psal: „Nechceme, bratři, abyste nevěděli o našem soužení, které nás potkalo v Asii; dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, takže jsme si zoufali, až jsme i pochybovali o svém životě. Sami v sobě jsme však měli ten rozsudek smrti, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé…“ (2. Kor 1,8-9) Paul nevidí tuto zkušenost zoufalství jako satanskou nebo náhodnou. Mělo to smysl. A Bůh je ten, koho Pavel v této souvislosti zmiňuje: Tato život ohrožující zkušenost „nás měla přimět nespoléhat na sebe, ale na Boha, který vzkřísil mrtvé“. (1,9)
Toto je poselství koronaviru: Přestaňte se spoléhat na sebe a obraťte se k Bohu. Nemůžete zastavit smrt. Bůh však může vzkřísit mrtvé.
To, co Bůh dělá v coronaviru, nám ukazuje – velmi názorně a bolestivě – že nic v tomto světě nedává bezpečnost a uspokojení, které najdeme v nekonečné velikosti a neocenitelné hodnotě Ježíše. Pandemie nám bere svobodu pohybu, náš byznys i naše osobní vztahy. Připravuje nás o bezpečnost i pohodlí. A nakonec nám může vzít i život. Důvod, proč nás Bůh vystavuje těmto ztrátám, je probudit nás, abychom se spoléhali na Krista.
„Spoléhat se na Boha“ samozřejmě neznamená, že křesťané nebudou nic dělat. Křesťané nikdy nebyli těmi, kdo nedělali nic. Znamená to, že základem, vzorem a cílem všech našich skutků je Bůh. Tak jako Pavel: „Pracoval jsem tvrději než kterýkoli z nich, i když to nikoli já, nýbrž Boží milost, která byla se mnou“. (1. Kor 15,10)
Ve ztrátě je náš zisk
Pavel přijal ztrátu, protože v této ztrátě mohl Krista ještě plněji získat. „Opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista a byl nalezen v něm.“ (Fil 3,8)
To je to, co znamená činit pokání: zažít změnu srdce a mysli, abych ctil Boha v Kristu víc než život. „Tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě budou oslavovat.“ (Ž 63,3) To byla Pavlova víra. V životě i ve smrti. V životě, protože Kristus je sladší než každé potěšení a lepší než všechno ostatní. A ve smrti, protože „hojnost radosti je ve tvé přítomnosti, po tvé pravici je věčné blaho“. (Ž 16,11)
Pandemie coronaviru nám dává zakoušet ztrátu – od nejmenší ztráty pohodlí až po nejvyšší ztrátu života. Ale pokud známe tajemství Pavlovy radosti, můžeme prožít ztrátu jako zisk. To je to, co Bůh říká světu. Čiňte pokání a porovnejte svůj život s nekonečnou hodnotou Ježíše.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Zpracoval David Floryk podle „Coronavirus and Christ“ Datum: 8. května 2020 Foto: Wikimedia Commons – John Piper
9 Komentáře
Karel Krejčí
Je povzbuzující a smysluplné číst takovéto komentáře, postavené na Boží svrchovanosti – na Skále. Jsou opakem náboženskosti, kdy svůj nelehký život s odevzdanou útrpností přičítáme „nezaviněným“ nehodám, nemocem, těžkostem atd. Je prospěšnější a smysluplnější méně se takto zaměřeným způsobem modlit, ale spíše si uvědomit a celkově změnit svůj pohled na dění tohoto světa, které má Bůh pevně ve svých rukách. Vždyť právě ony nelehké situace nás usvědčují a více či méně zřetelným způsobem informují o našem vzdálení se od Božích představ a marném boji proti nim. Čím dříve si uvědomíme svou marnost, tím lépe pro nás.
Olga Nedbalová
Je vidět, že kazatel John Piper se drží pravého evangelia. Správný kazatel totiž musí hlavně svým ovečkám sdělit následující skutečnosti:
1. Všichni jsme zhřešili a to bez rozdílu. 2. Cenou za hřích je smrt. 3. Jedinou cestou z hříchu je uvěřit Ježíši Kristu a následovat Ho. V Ježíši je naše jediná naděje a spása. 4. Je nutné držet se evangelia. 5. Ježíš nás tak miloval, že se za nás obětoval na kříži. Jeho oběť je jediná a dostatečná. My máme tuto oběť plně pochopit a začít milovat svého bližního tak, jak nás miluje Ježíš. 6. Naším bližním je každý člověk, nejen náš příbuzný nebo ten, kdo je nám názorově blízký. 7. Pokud svého bližního milujeme, máme mu ukázat, jak spasit svůj život. 8. Vracíme se zpět k bodu 1.
Nemohu si pomoci, ale mám pocit, že dost dnešních věřících nechápe plnou váhu svého hříchu. Nejde o to strašit a dovést člověka k depresi, ale pokud plně nechápu velikost svého hříchu, těžko mohu dojít k spasení. Když si myslím, že jsem bez hříchu, tak na co vlastně potřebuji věřit v Ježíše? To prostě nedává smysl.
Karel Krejčí
Opět s Vámi paní Nedbalová souhlasím, ale tentokrát ne zcela. Označení, že každý člověk je můj bližní a tudíž bych se ke každému měl chovat za všech okolností a situací stejně, je podle mne zavádějící a vlastně by tím i existence samotného výrazu ztrácela smysl. Je to velice relativní pojem. Například z člověka, který se nachází v neřešitelné situaci a je odkázán na cizí pomoc třeba ve finanční tísni, se lehce může stát mazaný příživník, pokud začne tuto pomoc zneužívat. V tom případě je na vině i ten, kdo jej v takto změněné situaci nadále podporuje. Je zjevné, že změna situace již nabyla jiné kvality a z pomoci bližnímu se naopak stal hřích – pro oba. To, co nepopíratelné je, že každý člověk zhřešil a je samozřejmě zcela jedno, zda více či méně. Ovšem s výrazem „bližní“ již to tak jednoznačné zdaleka není.
Olga Nedbalová
Tak snad jsem to špatně napsala, proto nejsem kazatel, někdy se nevyjadřuji dost srozumitelně. Možná ten bod 6 je tam zbytečně dopsaný. Mně spíše bolí, když se někdy věřící navzájem mezi sebou neumí pochopit. Obzvláště smutné to je, když je za tím pyšné a tvrdé srdce. Někdy se to bohužel stává, když přijde do církve nový věřící. Neměli bychom předem nikoho soudit. Vždyť i Ježíš nesl milost všem, dokonce i celníkům a nevěstkám a to mu také bylo vyčítáno. A navíc si, pane Krejčí říkám, i když mě třeba někdo podrazí, je falešný, nemilosrdný, tak je to jeho problém, ne můj. Ve finále je mi těchto lidí líto. Oni budou také stát před posledním soudem. Tak se jim snažím alespoň ukázat na Ježíše, který jediný je může spasit. Ale to si musí přiznat, že i oni jsou velcí hříšníci a tu spásu potřebují. Vyznat Ježíše jako svého Pána a Spasitele ale musí oni sami osobně, to za ně udělat nemohu. Mohu se za ně jen modlit. Aby jim Pán otevřel oči.
Pavla Klingerová
„………se lehce může stát mazaný příživník, pokud začne tuto pomoc zneužívat. V tom případě je na vině i ten, kdo jej v takto změněné situaci nadále podporuje. Je zjevné, že změna situace již nabyla jiné kvality a z pomoci bližnímu se naopak stal hřích – pro oba.“
Podle Písma byl Jidáš zloděj a podle Písma, Ježíš sám dobře věděl co je v člověku. Věděl tedy o tom, že Jidáš krade ze společného měšce. Přesto si Pán Ježíš Jidáše vyvolil za apoštola, umyl mu nohy a když ho Jidáš polibkem zradil,Pán Ježíš nazval Jidáše přítelem.
souhlasím s paní Nedbalovou, že problém nemám já, ale má ten, kdo nás podrazí nebo je falešný, ale neznamená to, že je vyloučen z Boží milosti a už není náš bližní. také to neznamená, že mu musíme stále dávat a v hříchu ho podporovat, ale Ježíš jistě nehřešil, když dával Jidášovi šanci k pokání a v osudné chvíli ho nazval přítelem.
Olga Nedbalová
Děkuji paní Klingerová za podporu. Navíc mně se v minulosti několikrát stalo, když jsme ještě plně nepochopila evangelium, že jsem bližního odsoudila na základě svých domněnek. Aniž bych ho pořádně znala, jen na základě povrchních informací. Od té doby nerada někoho soudím a soud raději přenechám Bohu, protože jen jemu právo posledního soudu náleží. Opravdu si myslím, že cestu k spáse skrze víru v Ježíše Krista můžeme ukázat všem lidem bez rozdílu. S tím, že si musíme uvědomit, že spasit je může skutečně jen Ježíš Kristus a ne my. On jediný jim může dát napít z pramene čisté vody evangelia. Církev je ovšem POVINNA uchovat ve studánce čistou vodu a nenechat ji zanést špínou světa.
Karel Krejčí
Děkuji paní Klingerová za Vaší reakci. Ona je však i tak trochu alibistická. Uvedl jsem situaci, kdy vědomě podporujeme zlo, protože se původní podmínky a charakter situace radikálně změnil a již se nejedná o nouzi, ale vypočítavost. Například papež s oblibou na obhajobu svých nekritických postojů uvádí nebo spíše se schovává za rčení: „Kdo jsem já, abych mohl soudit“? Ovšem velice často je to vychytralé vyhnutí se jasné odpovědi ano – či ne. Samozřejmě to není doména jenom papeže, ale často i naše. Tím přece ale nikoho nesoudíme ani neodsuzujeme, ale říkáme pravdu. To je přece veliký rozdíl. Jaký smysl by stejně tak mělo nazvat ty, kteří Ježíše ukřižovali, Jeho bližními? Jaký smysl by mělo nazvat ty, kteří kteří umučili křesťany nebo kohokoli jiného, že mezi nimi existoval vztah bližní vůči bližnímu? Zde panuje velké nedorozumění. Spíše se přikláním k tomu, že pojmenování „bližní“ lépe vyjadřuje nějakou situaci, nebo nebo stav, kdy člověk potřebuje v první řadě pomoc a potom samozřejmě následuje všechno ostatní, včetně hledání východiska a správného řešení.
Olga Nedbalová
Našla jsem velmi zajímavý článek na téma Kdo je můj bližní na stránkách Reformace. Posílám odkaz:
http://www.reformace.cz/zod/kdo-je-muj-blizni-cislo-93
Ráda čtu na těchto stránkách, protože se drží při výkladu víry především Písma.
Eva Hájková
Napsal to autor Parabible.