Americký teolog a kazatel John Piper v knížečce „Koronavirus a Kristus“ nabízí šest možných odpovědí na otázku, co Bůh prostřednictvím pandemie činí. Dnes přinášíme zkrácený a upravený překlad poslední z nich.
Odpověď 6
Skrze epidemii koronaviru Bůh rozvazuje a uvolňuje kořeny usedlým a zabydleným křesťanům napříč světem, aby je osvobodil k něčemu novému a radikálnímu a aby je vyslal s evangeliem Kristovým k nezasaženým lidem světa.
Spojovat koronavirus s misií se může na první pohled sdát jako přitažené za vlasy, protože – alespoň v krátkodobém pohledu – epidemie nás zavírá doma, omezuje cestování, uzavírá hranice, zastavuje migraci. Ale já neuvažuju krátkodobě. Bůh mnohokrát v historii použil utrpení, aby pohnul svým lidem a dostal jej tam, kam potřeboval. Jsem přesvědčen, že tak tomu bude v dlouhodobé perspektivě i tentokrát a koronavirus ve svých důsledcích poslouží misii.
Pronásledování jako misijní strategie
Uvažte například, jak Bůh dostal svůj lid v Jeruzaléma na misii do Judeje a Samaří. Ježíš jasně řekl, že učedníci mají vzít evangelium do celého světa, začít v Jeruzalémě a pokračovat Judeou a Samařím a tak dál až na konec světa. (Sk 1,8) Ale čteme-li zprávy ze Skutků apoštolských, až do osmé kapitoly seděli všichni spokojeně v Jeruzalémě.
Co přimělo církev dát se do pohybu a vyrazit na misii? Smrt Štěpána (Sk 7,60) a následující pronásledování: „V ten den začalo veliké pronásledování církve, která byla v Jeruzalémě; všichni kromě apoštolů se rozprchli po území Judska a Samařska. Zbožní muži Štěpána pochovali a velmi nad ním naříkali. Saul ničil církev: vcházel do jednotlivých domů, odvlékal muže i ženy a dával je do vězení.“ (Sk 8,1-4)
Tak dostal Bůh církev do pohybu – skrze mučednictví a utrpení. Díky tomu Judsko a Samaří uslyšeli evangelium. Boží cesty nejsou našimi cestami.
Neúspěch jako strategický pokrok
Můžeme si myslet, že propuknutí koronavirové pandemie je překážkou světové misie. Já o tom pochybuji. Boží cesty často zahrnují zřejmé překážky, které vedou k velkým pokrokům.
V lednu 1985 byl v Bulharsku zatčen a uvězněn pastor Christo Kulišev. Jeho zločinem bylo, že kázal ve sboru, přestože komunistickými úřady schváleným kazatelem tam byl někdo jiný. Jeho soud byl výsměchem spravedlnosti. Byl odsouzen na osm měsíců vězení. Během svého věznění všemožným způsobem zvěstoval Krista. Když vyšel ven, napsal: „Vězni i věznitelé mi pokládali mnoho otázek a ukázalo se, že tam mám mnohem plodnější službu, než jsme mohli v kostele očekávat. Bůh byl naší službou ve vězení více oslaven, než kdybychom byli na svobodě. “
To je často Boží cesta. Globální rozsah a závažnost koronaviru je příliš velká na to, aby Bůh tuto příležitost promarnil. Poslouží jeho neporazitelnému globálnímu záměru světové evangelizace. Kristus nevylil svou krev zbytečně. Ve Zjevení 5,9 stojí, že „svou krví vykoupil Bohu lidi z každého kmene, jazyka, lidu a národu“. Za své utrpení bude odměněn a oslaven. A dokonce i pandemie poslouží naplnění velkého poslání.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Zpracoval David Floryk podle „Coronavirus and Christ“ Datum: 29. května 2020 Foto: Wikimedia Commons – John Piper
16 Komentáře
Olga Nedbalová
„Za své utrpení bude odměněn a oslaven.“ Připomíná mi to Jana Amose Komenského. I přes veškerá protivenství, nesnáze, obtíže a pronásledování dokázal stále upřímně chválit Boha. Když na mě přišly chmury a měla jsem se sklon začít litovat, vzpomněla jsem si na Komenského. A samozřejmě na Ježíše, určitě jeho život nebyl dle světských měřítek snadný, ba dokonce nevěřící by mohli prohlásit Ježíše za smolaře, outsidera. Ale z hlediska věčnosti a dle Božích měřítek je to úplně jinak. Bůh si umí použít i špatné věci k dobrému. Je svrchovaný, svatý, dokonalý. A doufám, že někoho neurazím, když řeknu, že je i dokonalý manager 🙂 Takový, že je radost se mu plně poddat a v důvěře očekávat další pokyny k cestě za věčným životem. Ještě mi to připomenulo písničku:
„I když někdy divné jsou, stezky jimiž on mě vodí, vím, že On je nade mnou a posléz mě vysvobodí. Cílem všech Jeho divných cest otevřené nebe jest.“
Eva Hájková
Zdá se, že od časů Komenského lidé příliš nezmoudřeli. Toto napsal ve svém posledním, nedokončeném spise Křiky Eliášovy:
„Lidé, věříte, že jste zrozeni k nesmrtelnosti: a přece se nepozvedáte nad svou smrtelnost, a nesnažíte se o to, abyste se chovali tak, jak se na kandidáty nesmrtelnosti sluší. Vychloubáte se světlem rozumu, a přece všechno spravujete co nejnerozumněji: nanejvýš nerozvážně zacházíte s věcmi, sami se sebou i se samotným Bohem! A tak jako slepí vrážíte do věcí, do sebe navzájem a do Boha. Proto i Bůh a vámi zachází maně, podle svých hrozeb; a nechává vás jako slepce o polednách tápat, zakopávat o každý kámen, padat do každé jámy.
Ale ani tento zvířecí život není vrcholem vašeho potřeštění; úplně jste zdivočeli jako šelmy, zuřivě spolu válčíce, národ proti národu, vyznání proti vyznání, škola proti škole, dům proti domu, každý proti každému, až po vzájemnou záhubu jedněch i druhých…
Copak vás On takovými, a k takovým věcem stvořil? Přece k svému obrazu, moudré, dobré, od přírody bezbranné, k mírnosti naladěné, přitom ovšem pány nad věcmi: a proto vám poručil věcem vládnout, ve vzájemném rozumném soužití pak naplnit zemi a ve svaté službě Bohu se těšit rozkoším. Jak daleko jste zbloudili od tak slavných cílů? Zbývá ještě nějaká naděje vybřednout? Zbývá ještě nějaká cesta navrátit se s Nabuchodonozorem z pustých lesů do paláců, ze společnosti zvěře na královský trůn?
Když se světu narodil spasitel, andělé na nebi zpívali SLÁVA NA VÝSOSTECH BOHU A ZEMI POKOJ LIDEM. Kde však je ten pokoj oznamovaný lidem na zemi? Kde je ona SLÁVA na výsostech BOHU? Celý svět plane zuřivými válkami a rozličnými Božími ranami a lidé Boha neoslavují, nýbrž se mu pro utržené rány rouhají, pokání však nečiní: tak jak bylo o těchto posledních, nejzkaženějších časech předpovězeno. Apoc. 16,9.
Budete moci někdy procitnout, nebozí smrtelníci, kteří jste se spřísahali k vlastní záhubě a vzájemnému zničení, na svých zlých skutcích jste usnuli a v hluboké letargii pomalu hynete? Je-li dáno kdy procitnout, tak tedy nyní! A začněte již zkoumat, co se s vámi a se světem děje! Především vy, křesťané, kteří své jméno odvozujete od Krista, lid více než který jiný Božím světlem zalítý, a tím více vidoucí: nemyslíte, že je třeba vážnou úvahou vyšetřit,, co taková tma znamená, a bude-li ji možno někdy rozptýlit, a jak, a proměnit v světlo? „
Karel Krejčí
Ano, svět sám sebe nemůže vidět, jak je nemocen. Teprve ve světle Kristovy čistoty lze všechnu tu špínu a faleš spatřit. I my křesťané máme více či méně zaslepené oči a táhneme jho se světem. Podléháme nemocem, stejně jako ostatní. Ne však, že bychom měli mít jiná fyzická těla nebo že by se nám měly nemoci vyhnout, ale že jsme si na ně zvykli úplně stejně a přijali je jako něco, co nemá žádnou vypovídající hodnotu, co nesvědčí proti nám. Ano modlíme se, ale nic nedostáváme, protože se modlíme špatně …
Olga Nedbalová
Souhlasím, pane Krejčí, modlitba je opravdu velké téma. Já osobně mám ráda modlitbu Otče náš. Čím dál více ji shledávám dokonalou. Obsahuje všechno potřebné a neopomene na poděkování a chválu Bohu. Což se při osobní modlitbě může stát. Samozřejmě se modlím i osobně, za mé blízké a prosím pro ně o dar Ducha svatého. Vždyť co více si jako matka můžu přát pro své děti, než aby sami vedeni Duchem svatým uvěřili v Ježíše Krista? Nikdy jsem se ale například nemodlila za některé věci. Povědomě jsem to vnímala jako nevhodné. Zajímá mě Váš názor, protože některým lidem nepřišlo nesprávné se za určitě věci modlit. Například když jsem dálkově studovala, nikdy jsem se nemodlila za dobrou známku. Poctivě jsem se naučila a prostě jsem šla zkoušku udělat. Nikdy by mě nenapadlo nenaučit se a pak brát modlitbu jako záchranný prostředek za svou lenost. Znám ale osobně lidi, kteří i v této věci modlitbu využívají. Argumentují: “ Proste a bude vám dáno. Tlučte, bude vám otevřeno. “ Ale mně to přijde jako zneužívání Boží milosti, vždyť je to otázka mé píle a pokud se nebudu snažit, tak ať si pěkně nesu následky. A další věc mi přijde u modlitby hodně důležitá, modlitba je o osobním vztahu s Bohem, takže není o tom, přednášet svoje přání a představy. Já se i hodně modlím, když jsem spokojená a v klidu. Poděkuji Bohu, chválím Ho. Jedu autem a začne pršet, tak si pomyslím, Bůh je skutečně dobrý, déšť už byl potřeba. Podaří se mi něco v zaměstnání nebo doma a vím, že to je jen díky Boží milosti. Modlitba opravdu není nákupní seznam našich přání a představ do budoucna. Kdo si toto myslí, bude právem zklamán. Ale kdo čeká od modlitby navázání vztahu s živým Bohem, tomu se to dříve nebo později vyplní. P. S. Pokud se k tomuto tématu vyjádří i ostatní, budu velmi ráda.
Karel Krejčí
Děkuji paní Nedbalová za Vaší odpověď. K oné biblické interpretaci mě inspirovalo současné celosvětové dění kolem koronaviru a reakce především těch věřících. Podle charakteru mých reakcí na různé komentáře, lze celkem bezpečně usoudit, že rozhodně nepatřím mezi ty, kteří „slepě“ přebírají a vždycky se ztotožňují s názory autorit, byť je předchází sebevěhlasnější pověst. Taktéž na sebe prozrazuji, že to, co opravdu velice nerad toleruji je – náboženství. Tuto formu modlení lze vypozorovat i v současné krizi epidemie. Je jisté, že každý jsme jiný, máme jiná obdarování, ale přesto, reakce některých věřících (možná dokonce i těch autorit) mi připadají, že by je bylo možné časově spíše zařadit do středověku. Jde o to, mít vůli a odvahu vidět věci v širších souvislostech a věřit, že nade vším je Boží pevná ruka.
Olga Nedbalová
Zamyslela jsem se nad pojmem autorita v oblasti víry. 1. Je nám jich potřeba? Určitě ano, vždyť autoritou byl i apoštol Pavel a mnozí další. 2. Je prohlášení autority vždy bezchybné? Určitě ne, i církevní autorita je jenom „člověk“ omylný, hříšný atd. Také ho v prohlášení mohou ovlivňovat jeho osobní zkušenosti s Bohem, jeho aktuální situace. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že věřící ani nemají vždy pouze slepě souhlasit s autoritou, ale měli by si jednotlivé výroky poměřovat například se slovy Písma. Náboženství je kapitola sama o sobě. Já mám k náboženství velmi vlažný vztah, začala jsem věřit až jako dospělá a hodně mě ovlivnila četba Bible + například knihy Komenského. Náboženství mi přijde jako implementovaný politický systém, který se zřejmě hodně rozvinul ve středověku v souvislosti s potřebou kristianizace poddaných. Dle mého soudu to byla ale velmi nešťastná forma, která v mnohých případech nadělala více škody jak užitku. Z historie mě nejvíce oslovuje období po Bílé hoře, kdy dokázala víra tajně přežívat ve společenstvích písmáků a tajných členů bývalé Jednoty bratrské. Ovšem výše uvedené jsou pouze moje domněnky – nejsem ani historik, ani teolog, takže skutečně to nemohu posoudit po odborné stránce. I Bibli čtu spíše jako živé slovo Boží a také ho tak vnímám, v historických souvislostech Starého zákona se stále ještě ztrácím. U sebe ovšem v tomto ohledu vnímám jedno velké nebezpečí – aby má interpretace nebyla špatná. Proto zde i hodně přispívám do diskuzí, ne že chci být za chytrou, ale spíše se ptám, jestli je to dobře. Vaše poslední věta – vidět za vším Boží pevnou ruku mě uklidnila, ano, tak Boha vnímám. Z tohoto také vyplývá vnitřní klid a pokoj věřících – ví, že jejich věci jsou ve správných rukou.
Eva Hájková
Ano,někteří křesťané se modlí špatně. A poslechněme si nějakého modernějšího teologa:
„Ústředním bodem Ježíšova poselství je…. království Boží, království života, míru, spravedlnosti, svobody. Náš Bůh, Bůh Ježíše Krista, je Bohem Království. Všechna snaha oddělit Boha od Království je modloslužba, tedy uctívání a služba falešnému bohu. Království je výrazem Boží vůle pro náš život. Je vrcholným smyslem lidských dějin. Království je vždy novým a zneklidňujícím vpádem Boha do našeho života.
Jedním z trvalých pokušení křesťanů je modlit se Otčenáš tímto způsobem: ´Otče náš, jenž jsi na nebesích, zůstaň tam.´
Modloslužba je toto: Oddělovat Boha od Království.“
Olga Nedbalová
Bůh je svrchovaný vládce nad vším. Jeho království mu nemůže nikdo vzít ani ho nijak omezit. Špatná modlitba, špatné pochopení Boží svrchovanosti je k tíži takto se modlícího. Dokonce se to týká i ateisty, který prohlašuje, že v Boha nevěří, tudíž ho nějaké království nezajímá. Ale i on je pod Boží mocí a Božím soudem. Můžu uvést příklad, dočtu se v knize, že za horizontem jedné cesty následuje strmá propast. A že si mám dát velký pozor a touto cestou se nedávat. Protože mám ráda svého bližního, varuji i jeho před propastí. Ale on mi řekne, že nic nevidí a kdo ví, co vlastně za tím horizontem je. A drží se dál své špatné cesty. Zavírat oči před svědectvím Bible, svědectvím mnoha svědků víry je více než neprozřetelné. Ano, musím se vzdát své pýchy, své soběstačnosti, své pravdy a přijmout Boží pravdu. Bude to zneklidňující. Leknu se sama sebe a svého hříchu. Bůh mě donutí kleknout na kolena. Ale to všechno činí jako milující otec, pro své ovečky, pro to, aby jim zachránil život. Osobně bych u království míru, svobody, spravedlnosti byla opatrná. Něco mi na tom nesedí. Já toužím, tak jak to píše Komenský ve svém Labyrintu, ve věčném království především chválit Boha. A počítám s tím, že i v Božím věčném království budu pořád Bohu poddána. A budu mu poddána ráda.
Eva Hájková
Boží Království je pochopitelně poddáno Bohu. Jak jinak? Vždyť v něm kraluje Bůh, a právě proto je tam mír, spravedlnost a svoboda.
Mimochodem, Komenský si velmi cenil lidské svobody. Hájil svobodu svědomí i svobodu vůle. Ve světském smyslu i v duchovním smyslu. Proto polemizoval s Kalvínovou predestinací. Nejožehavější Kalvínovy teze si prý podtrhl a připsal k nim: „Terribile“, ač v některých věcech kalvinisty uznával.
Člověk byl pro něj spolupracovníkem na Božím díle (doslova: „Bůh si přeje mít člověka za partnera“).
Komenský byl milenialista v tom smyslu, že Ježíšův příchod se má aktivně připravovat obnovou světa. Věřil, že svět byl stvořen jako dokonalý a má se obnovit. Má se vše uvést do pořádku, dříve než se vrátí Kristus.
Olga Nedbalová
Svoboda je určitě potřeba. Hlavně je důležité se osvobodit od svých hříchů. A to sám člověk nesvede. Jedině vírou v Ježíše Krista. Pro mě je důležitý výrok Ježíše: „Ne má vůle, ale Tvá vůle Pane, staň se.“ Zde je to i hodně o našem osobním vztahu s Bohem. Já jsem se svobodně rozhodla být Bohu poddaná. Věřím, že v mé poddanosti Bohu je i má největší svoboda.
Eva Hájková
Já jsem se taky rozhodla být Bohu poddaná, paní Nedbalová. Rozhodně chci propůjčovat sebe a své tělo za Boží nástroj, jak je psáno v Římanům 6, 13. Zrovna včera jsem napsala kázání o tom, že si Bůh na nás dělá absolutní nárok.
Taky se musím očišťovat od svých hříchů, samozřejmě.
Ano. Máme poslouchat Boha. Nicméně, Bůh může od různých lidí vyžadovat různé věci.
Olga Nedbalová
A ještě ke Komenskému, mám skutečně ráda jeho knihy, ale některé výroky se mi nezdají. Že se svět uvede do pořádku před příchodem Krista – nevím, z čeho Komenský vycházel. V kterém místě Bible se o tomto hovoří?
Eva Hájková
Je pravda, že v Bibli má větší oporu premilenialismus, a sice v knize Zjevení, kde se píše o tisícileté vládě Krista. Postmilenialismus se opírá o menší počet výroků – např. o kázání apoštola Petra v Jeruzalémě popsaného v knize Skutků apoštolů: „a přišel čas Hospodinův, čas odpočinutí, kdy pošle Ježíše, Mesiáše, kterého vám určil. On zůstane v nebi až do chvíle, kdy bude všechno nové,“ (Sk 3, 20, 21).
Z toho lze vyrozumět, že Ježíš přijde, teprve až bude všechno obnoveno.
Komenský se též opíral o stará proroctví, která předpovídala návrat proroka Eliáše. Už v době Jana Křtitele se věřilo, že on je druhým Eliášem. Eliáš měl připravit příchod Kristův.
V knížce Křiky Eliášovy se píše též o třetím Eliáši, který má přijít ještě před návratem Kristovým. Tato proroctví žila především v lidové víře. Ostatně, u Židů tomu bylo nejinak. Ve Starém zákoně není o Mesiáši psáno téměř nic. Snad jen o Synu člověka – u Daniele. A přece všechen Boží lid dávno před příchodem Ježíše Krista čekal příchod Mesiáše. Jen ho pak někteří nepoznali.
Olga Nedbalová
Já jsem si to spíše pocitově přebrala tak, že my křesťané máme následovat Ježíše Krista. Pokud tak budeme činit opravdově, tak se na nás budou projevovat dary Ducha svatého. Už jen tím se bude společnost jistým způsobem zlepšovat. Společenství, které má ve svém středu Ježíše Krista určitě pozitivně působí i na okolí. Otázka je, do jaké míry lze očekávat pozitivní reakci nevěřícího okolí. Bible nás často varuje na více místech před nepřijetím, nepochopením, pronásledováním dokonce i smrtí pro víru v Ježíše. V tomto je také často problém – má se církev uzpůsobit tomuto světu aby byla lépe přijata a lépe pochopena, nebo se má držet Božího slova a tím k sobě přitáhnout ty ztracené, co mají zájem o skutečné spasení? V této věci se přikláním k panu Vožehovi, Aronovi, Krejčímu – držme se Božího slova a nechme Ducha svatého pracovat. Tak jak psal pan Krejčí, je důležité věřit Bohu, že to má pevně ve svých rukou. A co se týče příchodu Ježíše Krista – Lukáš 12: 36-48 Ježíš nabádá k přípravě na jeho příchod, Lukáš 12: 49-59 Ježíš upozorňuje na budoucí rozdělení lidí, Jan 8: 21-30 Ježíš varuje před přicházejícím soudem. Jsou to všechno svědectví zaznamenaná evangelisty na základě Ježíšova života. Proč tedy hledat složitě ve Starém zákonu, v lidové víře, když je to přímo v Bibli řečeno Ježíšovými slovy. Tím Vás nechci paní Hájková (ani Komenského) napadat, nebo si tady přehazovat biblické citáty. Prostě mám čím dál více pocit, že je třeba se neustále vracet přímo k slovům Písma (Ježíše) a nenechat se zmást vedlejšími zdroji. Já to beru podle sebe, sem tam ještě na mě přijde hřích pyšného a tvrdého srdce a pak mě Janovo zjevení pěkně rychle vrátí do reality. Božímu soudu neuniknu ani já a žádné kličky a výmluvnost mi tam nepomohou.
Eva Hájková
Boží soud? Vždyť v Janovi 5,24 je psáno:
Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.
Olga Nedbalová
No, já si akorát nejsem jistá, jak tam dopadnu. Aby se tam ke mně Ježíš vůbec znal 🙂