V první části tohoto blogu jsem ukázal na některé problémy související s takovým postojem k evangelizaci, kdy se soustředíme na tzv. „pociťované potřeby“ nevěřícího člověka, namísto abychom s ním hovořili o zásadní potřebě činit pokání a uvěřit v Ježíše Krista. Vůbec hlavním problémem s tímto postojem je to, čemu říkám „křesťanský humanismus“. Ten spočívá v tom, že se soustřeďujeme na člověka, jakoby on byl středem vesmíru a Bůh tu byl jen proto, aby uspokojoval lidské potřeby. A ono je to právě naopak. Bůh je Stvořitel a všechno má v Něm svůj původ a existuje pro Něj – včetně nás, lidí. Takže otázka není jak může Bůh naplnit pociťované potřeby člověka, ale jak má člověk uspokojit požadavky Boží. Teprve když toto pochopíme, budeme schopni rozumět správně evangeliu a evangelizaci.
Já nepodezírám všechny zastánce „křesťanského humanismu“ z nějakých pochybných pohnutek, věřím, že jim jde o to, aby byli lidé spaseni. Ale jsme svědky toho, jak se dnešní kazatelé evangelia přímo bojí mluvit o hříchu jako o hříchu, bojí se označit nevěřící za bezbožníky a za nepřátele Boží, jak to zřetelně činí Písmo-Bible. Bojí se, že si odradí lidi, že si je znepřátelí, že jim přestanou chodit na bohoslužby. Tragedie spočívá v tom, že to bylo to staré klasické a jednoduché evangelium, které lidi oslovovalo a měnilo svou mocí, která je mu dána Bohem. Již jako mladý kluk jsem se učil nazpaměť slovům apoštola Pavla : „Nestydím se za Kristovo evangelium – vždyť je to Boží moc ke spasení každého, kdo věří“ (Řím.1,16).
Nic nového pod sluncem. Apoštol Pavel byl pod stejným tlakem pod jakým jsou dnes mnozí kazatelé a faráři. Očekávalo se od něj, že přivede k obrácení velké množství lidí. A on zatím kázal konfrontační evangelium, jehož ústředním bodem byl Kristův kříž. Korintským věřícím píše ve svém prvním listu takto : „Pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc“ (1,18). My dnes budeme zřejmě spolu s apoštolem vyznávat, že poselství kříže je bláznovstvím pro nevěřícího člověka. Jenomže rozdíl mezi námi a Pavlem bude asi ten, že zatímco on se s bláznovstím poselství kříže spokojil, my se příliš často snažíme poselství kříže „odbláznit“, snažíme se je zbavit elementu bláznovství, chceme udělat evangelium „lépe stravitelným“ pro nevěřícího. Tím se však dopouštíme toho, že vlastně vyznáváme a zvěstujeme „jiné evangelium“, což je pro Boha i pro Církev nepřijatelné.
Jak jsme si už řekli, centrálním bodem evangelia byl a je a bude Kristův kříž. Pro nás – pro věřící – je dnes těžší pochopit, jak mohl být Kristův kříž takovou urážkou a překážkou a takovým bláznovstvím. My jsme z kříže udělali více-méně sentimentální záležitost. Křížky nosí lidé na krku jako přívěšky, vidíme je viset na stěnách, malujeme je na obrazech. Kříž je však velmi reálný symbol smrti. Velmi těžké, kruté smrti. Římské impérium si rezervovalo smrt ukřižováním pro tři druhy zločinců : pro vypurné otroky, pro nejhorší zločince a pro poražené nepřátele říše. Pohané – příslušníci nežidovských národů – se dívali na lidi odsouzené k ukřižování s odporem a pohrdáním. Tento postoj k lidem odsouzeným k ukřižování byl součástí tehdejší společenské kultury.
A do této kultury přináší apoštol Pavel evangelium o ukřižovaném Kristu-Spasiteli. Šílenství, bláznovství, nesmysl ! Kdo by chtěl uvěřit tomu, že ukřižovaný Boží Syn v lidském těle je cestou k vykoupení, ke spáse ?! Pro příslušníky židovského národa to bylo ještě horší. Ti věděli z písem Starého Zákona, že ukřižovaný člověk je pod Božím prokletím (5.M.21,23). V jejich případě nešlo jen o společenské stigma, jednalo se o duchovní záležitost, o duchovní Boží soud nad ukřižovaným člověkem. Jak mohl být takový člověk Božím Synem, Mesiášem, Spasitelem ? A tak „pohoršení pro Židy, bláznovství pro Řeky“, slovy apoštola Pavla. To slovo „pohoršení“ je v původním jazyce Nového Zákona, v řečtině, „skandalos“ – odtud naše dnešní „skandál“. V původním významu se tu mluví o „svádění k odpadlictví a nevíře“. Jinými slovy, skandál kříže mnohé Židy odvrátil od jejich židovské víry. Pavlovo poselství evangelia nebylo nijak přitažlivé. Bylo zřetelně konfrontační.
Apoštol Pavel si byl velice dobře vědom toho, že kázání ukřižovaného Krista-Spasitele není nijak populární a také se je nesnažil nijak zpopularizovat. Nesnažil se, aby ho lidé za jeho zvěstování chválili, aby se pod jeho slovem cítili dobře. Pavel věděl, že evangelium je dobrou, radostnou zprávou pro každého člověka. Ale také věděl, že dříve, než může zvěstovat odpuštění Boží a smíření se svatým Bohem, musí zvěstovat Kristův kříž. Věděl, že Kristův kříž je Boží mocí a Boží moudrostí (1.Kor.1,24). Bez kříže nemělo evangelium smysl. Odstranit kříž nebo jej jakkoli potlačit nebo znehodnotit bylo nemyslitelné. Moc evangelia by byla ta tam.
Dnes, v našem 21.století nám může znít toto uvažování jako něco velmi vzáleného, až nereálného. Kříž nás neuráží, nevyvolává v nás odpor. Protože už dávno nevíme, co to ukřižování bylo. Gibsonův film „Pašije“ byl pro mnohé lidi otevřením očí, zděšením, šokem. Protože tak to doopravdy tehdy bylo. Násilí, mučení, plno krve, šílený dav.
Evangelium není návodem k tomu, jak být šťastným a úspěšným člověkem. Ukřižovaný Kristus zůstává ústředním bodem evangelia. A toto biblické evangelium je právě kvůli Kristově kříži a Jeho prolité krvi za nás, za hříšníky, stále konfrontační. Zbavte evangelium kříže a zůstane vám jen nějaké další náboženství, snaha o nápravu života. Jedině díky Kristově kříži a Kristově vzkříšení můžeme každý z nás dojít smíření se svatým Bohem, odpuštění našich hříchů a nového, věčného života v Boží přítomnosti.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Otakar Vožeh Datum: 1. února 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
24 Komentáře
Karel Krejčí
K bratru Vožehovi mohu říci, že stojí pevně na Skále. Když jsem četl jeho komentář, tak mě až zamrazilo, když mi jeho slova připomněla, že na onom kříži trpěl nejen Kristus, ale i celé Stvoření. Všichni mají právo přihlásit se k této smrti a žít zcela novým životem, stát se znovuzrozeným člověkem. Veškerá naše minulost byla pohřbena a my jsme svobodní. Máme na to plné právo a není žádná moc, která by nám v tom mohla zabránit. Smutné a pravdivé však je, že jsme se naopak my sami nechali tím „zlým“ zmást a postupně se dostali do zajetí mnoha teologických „moudrostí a pouček“ a skutečný význam kříže nám naopak začal unikat …
Karel Krejčí
Tak, jako bratr Vožeh popisuje důvody ukřižování a jeho psychologický význam v oné době, tak i Kristus porazil a ponížil Satana tím, že zůstal viset na kříži. Všem na odiv. Zde je Satanův konec a dál již nemůže. Všichni, kdo si uvědomují, že v Kristu viseli na kříži i oni, byli stejně vzkříšeni i jako Kristus. Nemají již nic společného s tímto světem. Kristus již vše vykonal za nás. Nelze vymýšlet, nelze přijít s ničím novým.
Olga Nedbalová
Pravdivé svědectví o kříži. A taky o ochotě nás, věřících, nést svůj kříž. Neohlížet se, zda náhodou něčí kříž není lehčí. Nesnažit se zbavit svého kříže, přesunout ho na někoho jiného. Vrcholem křesťanství je potom nést svůj kříž s radostí a ochotně, jako věrný služebník Ježíše Krista. Ten, kdo se to naučí, má ten pravý pokoj, pokoj Kristův již zde na zemi. Děkuji bratru Vožehovi za tento komentář.
Jiří Aron
Děkuji panu Vožehovi za pojednání o kříži. Kříž by měl být trestem za můj hřích, za hřích každého z nás. Za hříchy, kterými se denně proviňujeme proti svatému Bohu. Žasneme nad tím, jak je možné, že tento trest Bůh vybral pro svého navěky dokonalého Syna namísto nás a že jediné, co po nás chce, abychom věřili tomuto evangeliu. Je to Boží milost a láska, která převyšuje každé lidské poznání.
Konečný Fr.
Slovo konfrontace ve spojení s evangeliem mi přijde nevhodné. Evokuje to konfrontaci dvou lidí, kdy to končí vyraženými zuby nebo přeraženým nosem. V evangeliu jde spíše o setkání nebo výzvu – pojď a následuj mne, sestup ze stromu. Před Ježíšem lidé neutíkali, spíše byli přitahováni. Církev nemůže mít image mravnostní policie.
Eva Hájková
Pane Konečný, konfrontace znamená porovnání nebo střetnutí. Nebo taky setkání tváří v tvář.
Četla jsem v jedné knížce, že věřící člověk je člověk pokorný, člověk, který byl konfrontován a přemožen Bohem. Diky této konfrontaci je si vědom svých omezení, ale získává za to něco velmi cenného. Získává vykoupení.
Olga Nedbalová
To je moc pěkně řečeno, až jsem pochopila velikost svého hříchu, byla jsem konfrontována Bohem, teprve pak jsem skutečně obrátila svůj zrak ke Kristu a pochopila velikost Jeho oběti. Kupodivu jsem neupadla do deprese ze své špatnosti, ale získala jsem radostnou naději vykoupení skrze Kristův kříž.
Konečný Fr.
Myslím, že – konfrontován Bohem – není česky. Jestli to není anglismus. Žijeme v Česku, mluvme česky.
Olga Nedbalová
Pane Konečný, v češtině to lze snad jen opsat, možná postaven před Boží tvář, sama nevím. Ale myslím si, že na tom až zase tak nesejde. Bůh nesleduje úroveň našeho projevu (psaného i mluveného), jde mu o čistotu srdce. Navíc si myslím, že pokud k Bohu mluvíme upřímně, tak nám rozumí i když se možná z pohledu ostatních nevyjadřujeme úplně přesně. Někdy nejsou ani zapotřebí slova. Já jsem se před třemi lety ocitla v náročné situaci, moje i manželova maminka vážně onemocněly, do toho mám tři děti, nejmladší dcera měla 5 let. Byla jsem unavená, vyčerpaná, jenom jsem večer padla do postele. V tom mně ale Ježíš podal ruku a pomohl mi. Přesně tak, jak se to zpívá v písni „Z tvé ruky Pane můj“ -„a půjdu-li tmou, ty uchop ruku mou“. Ani jsem nemusela nic říkat, o nic prosit. To není výzva, abychom se nemodlili, ale spíš chci naznačit, že Bůh nás skutečně slyší, bez ohledu na formální kvalitu našeho projevu.
Petra R. Kaprálová (PRK)
To je také pravda, že evangelium je „setkání“. Že je setkáním s Bohem, o němž člověk dosud jen slyšel z doslechu, a to skrze kříž.
Konečný Fr.
Ještě horší obrat jsem nedávno slyšel, název přednášky zněl – Co fedruje Krista.
Eva Hájková
Slovo knfrontace není třeba pokládat za anglismus. Je latinského původu. Bez podobných slov se čeština neobejde. Nelze je všechny vyloučit z hovoru. Ano, konfrontace vzbuzuje trochu „tvrdší“ dojem než slovo setkání, které je víc neutrální. Nejde však o boj. Frontální znamená také čelní. Čili tváří v tvář.
Bůh už ve Starém zákoně praví: Hledejte mou tvář. Nebo také: Choďte před mou tváří.
Věty, které jsem předtím uvedla, kupodivu nenapsal křesťan, ale věřící Žid. Takže na kříž při tom asi nemyslel.
Konečný Fr.
Nešlo mi o termín – konfrontace-, ale o spojení slov např. konfrontován Bohem nebo konfrontační evangelium.
Olga Nedbalová
Také se mi v souvislosti s křížem vybavuje z Marka (8, 34 – 38):
Potom svolal zástup se svými učedníky a řekl jim: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ten jej ztratí, ale kdokoli by ztratil život pro mě a pro evangelium, ten jej zachrání. Co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale sám sobě uškodil? Co dá člověk na oplátku za svůj život? Kdo by se v tomto cizoložném a hříšném pokolení styděl za mě a za má slova, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly.“
Ta výzva k nesení kříže je úžasná. Často až ve chvíli, kdy člověk uchopí svůj kříž a přestane reptat, spatří Boží slávu a milost v plném světle. A největší pomocí při nesení kříže je víra v Ježíše Krista. Ta nám dá moc radovat se za všech okolností. A děkovat Bohu, že nás vykoupil smrtí svého jediného syna.
Jaroslav Rada
Vnímám to správně, že článek je především o tom, že dnes snad už všechny současné církve mají neúčinné a plané evangelium bez kříže? Pak je článek o konfrontaci 2x, po druhé sám o sobě vůči církvi jako celku, která zesvětštěla, je v krizi a to je podle mne fakt. Co chce ale tento článek vyvolat a jaké by mělo být to pravé Boží řešení?
Vidím dvě možnosti. Bůh dovolí, že se církev dostane do ještě větší krize, aby se vzpamatovala a začala konečně říkat, co má a co snad i ví. V druhém sledu dá Bůh v Evropě vzniknout (na zeleném trávníku) novému typu církve plné moci založené na nových věroučných základech vzniklých z nového přístupu k Písmu a to bez nároku chtít nutně zreformovat nebo zrušit stávající církve. I tak se to mnohým současným církvím nebude líbit, ale ta proroctví (i praxe) v Evropě už jsou.
Proč jsou vlastně dnes křesťané ve světě pronásledováni? Pro pravdu, nebo pro lež? Mám za to, že v konfliktních zónách světa pro pravdu, ale v komfortní zóně světa (západní demokracie) paradoxně svým vlastním Bohem pro poněkud plané a neslané evangelium hlavně ve veřejném prostoru. V osobní evangelizaci to snad není tak úplně špatné a Bůh to jistě nebude chtít hned všechno zrušit. Je ovšem třeba tyto věci konzultovat přímo s Bohem (nedržet se jen litery Písma), sledovat a rozsuzovat proroctví a hledat jeho strategii pro celou Evropu a její církev jako celek.
I když se to mnohým nezdá, evangelium je dnes opravdu třeba rychle aktualizovat. (viz fb stránky Aktualizace Evangelia)
Konečný Fr.
Ve světě jsou křesťané pronásledováni zejména muslimy. V Evropě jsou křesťané trpěni, neomarxisté se svým jediným správným názorem považují křesťany za druh určený k vyhynutí a diskriminují je – např. případ Lipavská. Protože nemá ty správné názory, je třeba ji postavit stranou. To je politika ČT, která o sobě tvrdí, že je veřejnoprávní. Takže EU křesťany umlčuje za pomoci křesťanů typu Halík, naproti tomu podporuje muslimy a tím i postupnou islamizaci Evropy. A co mají dělat církve? Držet hubu a krok.
Olga Nedbalová
Myslím, že problém některých církví je spíše v tom, co vnímají jako svůj hlavní smysl existence. Bohužel některé církve (moji domovskou církev ČCE nevyjímaje) trápí hlavně existenční starosti s financováním provozu. S tím se pojí poněkud zběsilá snaha získat co nejvíce věřících za každou cenu (potřebujeme salár). Podle mého mínění je to celé nešťastné řešení. Na co vymýšlet akční plány na rozvoj církve, ty za nás už vymyslel Ježíš Kristus. A úkolem církve by mělo být šíření pravdivého a nezkresleného evangelia. Jakékoliv přidávání nebo ubírání z evangelia je krajně nebezpečné a je to zahrávání si s ďáblem.
Jiří Aron
Pro pana Radu.
Píšete, že „Bůh dá v Evropě vzniknout (na zeleném trávníku) novému typu církve plné moci založené na nových věroučných základech vzniklých z nového přístupu k Písmu a to bez nároku chtít nutně zreformovat nebo zrušit stávající církve. “ a že je „třeba tyto věci konzultovat přímo s Bohem (nedržet se jen litery Písma), sledovat a rozsuzovat proroctví a hledat jeho strategii pro celou Evropu a její církev jako celek. I když se to mnohým nezdá, evangelium je dnes opravdu třeba rychle aktualizovat.“
Mohu Vám dát prosím položit přímou otázku? Jste prosím součástí celosvětové sítě nových apoštolů a proroků, pracující na vytvoření celosvětové sítě jediné centrální církve? Jde o tzv. Novou apoštolskou reformaci, s hlavní centrálou v USA a její vedoucí apoštolové se jmenují Bill Johnson, Rick Joyner, Cindy Jacobsová, Wallnau a další?
Jaroslav Rada
Pro pana Arona.
Nejsem součástí žádné celosvětové sítě, nejsem ani prorok, natož apoštol (i když prorokovat bychom měli všichni a apoštolské DNA by v srdci měli mít také všichni), nejsem ani žádnou autoritou v církvi, jsem pouze dlouholetým členem KMS (kromě členství v církvi). Všechny zmíněné autory a proroky znám, čtu je a ctím je. Dá se říci, že jim věřím (s malými výhradami) i když vím, že jsou některými křesťany (hlavně kalvinisty) odmítáni.
O NAR jsem četl pouze na stránkách „Reformace“ a „Juda Mělník“ a moc tomu nerozumím. S některými tezemi nesouhlasím, takže se přímo k NAR nehlásím. Připadá mi to moc konspirační a také škodlivě moc instituční. Nemyslím si, že by v Evropě měla NAR sehrát nějakou roli. To by se mi asi nelíbilo. Jako předskokana pro Evropu vidím spíše Torbena Sondergaarda (s poučením z jeho praxe) a jako americký vzor spíše Neila Cole s drobnými úpravami pro Evropu.
Jiří Aron
Děkuji za odpověď. Podle toho, co vidím ve svém okolí, NAR chce sehrát velkou roli i u nás v ČR. Např. zde v Rosicích, v mém blízkém sousedství, už prosazuje vliv jedna norská filiálka NAR. Také v rámci KMS, o které píšete, už NAR navázala úzké kontakty, nedávno např. spolupořadatelství Awakening Europe v Praze.
Zmiňujete odmítání hlavně od kalvinistů. Divil byste se, ale v ČR učitelé na ČBI v Kroměříži ještě předloni netušili, že nějaká NAR existuje a neznali ani důrazy ani jména hlavních apoštolů a proroků NAR. Podobně jsou na tom kazatelé kalvinistických sborů v ČR. Ani na zahraničních hlavních kalvinistických webech toho moc o NAR nenajdete, tam se stále řeší řkc, liberalismus a charismatické hnutí víry.
Pokud tedy nenazýváte všechny křesťany, kteří se snaží rozsuzovat na základě Písma, kalvinisty. To by bylo ale velmi hrubé zjednodušení. Na zdravé teologii záleží a je nutno jít přímo do Písma, nezačínat však, nevykládat si Písmo Augustinovými a Kalvínovými pohledy především.
Ještě jedna otázka, prosba. Jste prosím schopen v několika málo větách stručně vysvětlit, a/ v čem konkrétně je evangelium zastaralé b/ co konkrétně chápete tou aktualizací evangelia a proč ten důraz na „rychlou“?
Možná ještě další otázku: jak konkrétně plánujete „sledovat a rozsuzovat proroctví“ a „nedržet se přitom litery Písma“? Tedy existuje ještě nějaký jiný základ pro rozsuzování proroctví?
Eva Hájková
Papež včera překvapivě také mluvil o konfrontaci. A sice s jedním z blahoslavenství:
„Budeme se dnes konfrontovat s prvním z osmera blahoslavenství podle Matoušova evangelia. Ježíš začíná svoji cestu ke štěstí hlásat paradoxní zvěstí: »Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království« (Mt 5,3).“
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=30578
Olga Nedbalová
Oni totiž chudí v duchu nemají problém se sklonit před Boží moudrostí. Někde jsem četla pojednání, že chudý v duchu nemusí nutně znamenat slabomyslnost. Je to spíše dar vzdát se své moudrosti, svých plánů, svých soudů a přenechat tyto věci Hospodinovi. Z tohoto hlediska můžeme směle označit Jana Ámose Komenského za chudého v duchu. Ač byl vzdělaný, moudrý, dokázal správně rozpoznat, že naše stezky životem si nemáme určovat sami, ale svěřit se do rukou Nejvyššího. A na závěr moje oblíbené Ježíšovo rčení: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“
Eva Hájková
Určitě to není slabomyslnost. Našla jsem na internetu vysvětlení:
Být „chudý duchem“ (v jiných překladech bible „chudý v duchu“ nebo „mít duši chudého“), neznamená posuzování intelektu, ani schvalování vnější nouze či bídy. Tento výrok nemluví ani tak o chudobě vnější, jako spíše o chudobě vnitřní – o stavu našeho nitra, naší mysli.
„Chudí v duchu“ si uvědomují svou závislost na Bohu, stojí o jeho milosrdenství a s vděčností přijímají vše, co Bůh v jejich životech koná. „Chudí v duchu“ jsou opakem těch, kteří jsou „mistři světa“, kteří si vše nárokují, kteří mají ve všem jasno a vděčnost za cokoli je jim vzdálená. Ježíš právě „chudé v duchu“ označuje jako „blahoslavené“, což v biblickém kontextu znamená ty, kdo jsou šťastní nebo také Bohu milí.
Bohu milý a šťastný člověk je ten,
kdo si uvědomuje svou závislost na Bohu a celé své štěstí očekává od něj.
Tento postoj člověka osvobozuje
a zbavuje závislosti na nepodstatných věcech. A otvírá nám oči i srdce pro potřeby bližních.
Olga Nedbalová
Krásně řečeno a takový člověk dokáže s lehkostí nést svůj kříž. Pohled na kříž v něm nevyvolává pohoršení, ale vděk Ježíši za jeho oběť. A radost, protože po kříži následuje vzkříšení.