Mám zato, že všichni seriózní čtenáři Bible se mnou budou souhlasit, když řeknu, že Církev dostala od své Hlavy – Pána Ježíše Krista – jasný úkol : „Jděte, čiňte učedníky ze všech národů“ (Mt.28,18-20).
Tento úkol, toto poslání, se dá rozdělit na dvě části : evangelizace a učednictví. Zvěstování evangelia a vyučování. Apoštol Pavel píše věřícím do Říma : „Kdokoli by vzýval jméno Hospodina, bude zachráněn. Jak ale budou vzývat Toho, v něhož neuvěřili ? A jak uvěří v Toho, o němž neslyšeli ? A jak uslyší bez kazatele ?“ (10,13-14). Ke vzdělávání, vyučování, dochází především v církevním prostředí, v místním společenství věřících. Evangelizace naopak probíhá především mimo církevní společenství, všude tam, kde se věřící nacházejí ve společnosti.
V novozákonním textu nevidíme, že by se Církev scházela za účelem evangelizace. Ke sdílení evangelia docházelo na tržišti, na pracovišti, na náměstí, v synagóze, mezi přáteli. První křesťané šli s evangeliem tam, kde byli nevěřící. Nikde nečteme o tom, že by křesťané zvali nevěřící lidi mezi sebe, do prostředí církevního společenství, aby jim tam zvěstovali evangelium. Samozřejmě, že se stalo, že mezi shromážděnou Církev přišli nevěřící (1.Kor.14,23-25), ale nikde v písmech Nového Zákona nečteme, že by Církev pořádala nějaká zvláštní evangelizační shromáždění pro nevěřící, při kterých by se kázalo zvláštní evangelizační kázání, hrála se zvláštní evangelizační hudba, nebo se dokonce dávalo pozor na to, aby se mluvilo tak, aby nevěřící rozuměl. Když však nevěřící mezi shromáždění věřících přišel a slyšel zvěstování Božího slova, a pozoroval vzájemné vztahy mezi věřícími, jejich lásku jednoho ke druhému, jeho srdce mohlo být Božím slovem zasaženo tak, že uvěřil v Ježíše Krista.
Pokud to vidíte takto spolu se mnou, pak nemůžeme než se pozastavit nad současným trendem v církvích, které se snaží lákat nevěřící do svých společenství za tím účelem, aby je tam shromáždění věřící všelijakým možným způsobem přivedli ke Kristu. Ze shromáždění Církve ke společenému vyučování a vzdělávání v Božím slovu se stávají evangelizační kampaně, zatímco výklad a výuka Božího slova se posouvá do malých domácích skupinek. Tam se pak spíš diskutuje a debatuje, než aby se slovo Boží vykládalo a vyučovalo ke vzdělání věřících a jejich utvrzení ve víře. Evangelizačně laděná shromáždění Církve jsou pak spíše dobře zinscenované programy, které mají zaujmout a třeba i pobavit, jen aby se nevěřící cítili dobře a přišli zas. Dokonce se některá společenství nestydí udělat finanční sbírku, kterou nevěřící často chápou jako nějaké „vstupné“.
Proč vidíme tento trend v církvích nejen na západě, ale dnes už i v našich post-komunistických zemích ? Příčin by se zřejmě dalo uvést několik, ale mám zato, že hlavní příčinou je zásadní nedostatek víry v moc zvěstovaného Božího slova. Dnešní kazatelé a faráři si myslí, že Boží slovo se musí zabalit do atraktivního balicího papíru, aby mohlo na člověka zapůsobit.
Ten trend se dá ovšem vystopovat ještě dál do minulosti, až tam, kde se začalo hovořit o „cítěných potřebách“ nevěřících. Abych to vysvětlil : nevěřící lidé necítí, že jsou hříšní, necítí potřebu Božího odpuštění, necítí potřebu smíření s Bohem, necítí potřebu spasení. To, co cítí, jsou věci jako nespravedlnost ve světě, nenávist druhých, nelásku od rodiny, závist, obavy z budoucnosti, prožívají nemoce, jsou v nedostatku všemožného druhu. A my věřící jim nesmíme vnucovat evangelium, které hovoří především o duchovní potřebách, které nevěřící nepociťují. Musíme se napřed věnovat jejich „pociťovaným potřebám“, které je trápí.
Tento postoj ke zvěstování evangelia s sebou nese několik vážných problémů. Zásadní problém je v tom, že i když se k nevěřícímu přiblížíme ve snaze pochopit jeho pociťované problémy a pomoci mu, pokud to myslíme se zvěstováním evangelia vážně, stejně přijde chvíle, kdy začneme mluvit o Kristově kříži, a Kristův kříž je pro každého člověka nepochopitelný, ať ho zabalíme jak chceme. Druhý velký problém v tomto přístupu k evangelizaci spočívá v tom, že Bůh nikdy nikde a nikomu neslibuje, že když člověk uvěří v Ježíše Krista, vyřeší se tím automaticky všechny jeho každodenní problémy. To prostě není pravda. Takže věřící někdy rozsévají – vědomě nebo nikoli – falešnou naději. A pak přijde zklamání a rozčarování. Evangelium bychom nikdy neměli zvěstovat jako všelék na lidské bolesti. Evangelium nesdílíme proto, abychom lidem ukázali, co všechno mohou od Boha získat. Zvěstujeme je proto, abychom lidem ukázali, že potřebují Ježíše Krista jako Spasitele především pro věčnost.
My se dnes velmi bojíme mluvit o Božím hněvu. Bůh je láska a ve své lásce přichází za člověkem a obětuje vlastního Syna. Jenomže z Bible víme, že součástí podstaty Boží je i Jeho hněv, a lidé potřebují zachránit před Božím hněvem, potřebují smíření s Bohem – svým Stvořitelem. Také se bojíme mluvit o hříchu. Raději bychom mluvili o „chybách“ a „omylech“ a „špatných věcech“, apod.
Hřích je však v Písmu velmi jasně definován jako něco, co je v přímém protikladu s Boží svatostí, dokonalostí. Hřích je tedy především stav hříšnosti a pak také bezbožné jednání, bezbožný život. Jedině když člověk uzná, že je hříšníkem v Božích očích, pochopí potřebu odpuštění a smíření. Bojíme se mluvit o odloučení nevěřících od Boha ve věčnosti, o jejich zatracení. Raději diskutujeme o pocitech lidí, kteří prožili klinickou smrt a viděli, jak je všechno krásné a jasné. . .
Jak můžeme zvěstovat evangelium – dobrou zprávu – když lidem nejsme ochotni nebo schopni vysvětlit, proč je ta zpráva dobrá ? Když se někdo má dobře na tomto světě, jakou ještě lepší zprávu potřebuje ? Žádné potřeby nepociťuje, takže když zůstaneme u jeho pociťovaných potřeb, nemusíme vůbec evangelizovat.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor: Otakar Vožeh Datum: 7. prosince 2019 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
23 Komentáře
Olga Nedbalová
Pravdivý komentář, také si myslím, že není dobré evangelium upravovat, jen abychom se zalíbili světu a získali co nejvíce věřících. V této souvislosti se mi vybavuje článek, který jsem četla na webu reformace, o Ježíši Kristu jako našem Pánu a Spasiteli. Někdy ukazujeme Krista jen jako Spasitele, který nás vykoupí z hříchu. Bohužel se zapomíná na to, že je nutné přijmout Krista i jako svého Pána. Se vším co k tomu patří. Bohužel pro velkou část dnešního světa je ale Kristus příliš „náročný“. Co ale pomůže, pokud upravíme některé části evangelia? Bližního vlastně „zabijeme“, protože mu zamlčíme, jak získat věčný život.
Karel Konečný
Není třeba být naivní.
Olga Nedbalová
A jestli můžu, ještě dotaz k p. Vožehovi. Co si myslíte o možnosti „napravit“ svůj život až po fyzické smrti? Co když člověk náhle a nečekaně umře, lze očekávat spasení i přes to, že člověk Krista nijak nehledal? Lze vzkázat světu: „Klidně si jezte, pijte, hodujte a o svého hostitele se vůbec nestarejte, na konci hostiny to nějak dopadne. On je přece milosrdný a naše nedokonalosti nám odpustí.“ Nebo si máme raději hlídat, ať máme pořád dostatek oleje v lampách, protože nevíme, kdy náš ženich přijde? Hodně mě to trápí, nechci mít tvrdé a nemilosrdné srdce a odsuzovat své bližní, strašit je věčným odsouzením. Prosím Krista, ať mi dá nové, čisté srdce, plné milosrdenství a lásky. Ale v záležitostech věčného života pociťuji čím dál větší potřebu říkat plnou pravdu a neuchylovat se k „milosrdné“ lži. Moc děkuji za odpověď.
Otakar Vožeh
Milá paní Nedbalová, Písmo takovou možnost nezná, Bůh nám ji nedává. Bůh nám odpouští jen a jedině na podkladě víry v Pána Ježíše Krista a Jeho oběti na kříži. Kdyby bylo Boží odpuštění „jen tak“, protože je Bůh milosrdný, nemusel by byl Bůh poslat svého Syna na tuto zem, aby podstoupil zástupnou oběť. To, že to Bůh udělal, je samo o sobě nejvyšším projevem Jeho lásky, milosti a milosrdenství. Bez Kristovy oběti jsme ztraceni, pod Božím odsouzením. Zrovna tak i my, když sdílíme s druhými evangelium, není to proto, abychom je strašili. To, že jim přinášíme dobrou zprávu evangelia, je rovněž projevem naší lásky k nim, a našeho zájmu o jejich život.
Karel Krejčí
Pro pana Vožeha 18:09.
Pane Vožehu, v tomto s Vámi nesouhlasím. Pokud někdo zemře, aniž by mu byla dána možnost seznámit se s evangeliem a rozhodnout se přijmout Ježíše Krista za svého zachránce, pak je podle Vašeho pohledu navždy zatracen. Jaký tedy měl vlastně jeho život zde na zemi smysl a co mohl z vlastní vůle ovlivnit? Není to naopak, že Bůh je natolik milostivý, že nám trpělivě stále dává nové příležitosti? Není právě toto obrazem a vyjádřením, Jeho nekonečné lásky?
Otakar Vožeh
Otázka věčného osudu lidí, kteří neslyšeli evangelium, je částečně zodpovězena v ep. Řím. první kapitola. K tomu můžeme směle připojit důvěru v Boží dobrotu a spravedlnost v rámci Jeho svrchovanosti (Řím.9). Jak se vztahuje Kristova oběť na takové lidi nám není zcela zjeveno.
Ovšem paní Nedbalová se ptala na „nápravu“ života po smrti. Předpokládám, že měla na mysli lidi, kteří evangelium slyšeli, ale neuvěřili. To je jiná věc.
K otázce smyslu života : smysl mého života, který mi dal Bůh, je znám především Jemu. Můj život může mít smysl pro druhé lidi, aniž bych si byl plně vědom toho, jaký má rozsah a dopad. Protože jsem Božím stvořením – a v případě věřících Božím dítětem – Bůh má na můj život plné právo.
Olga Nedbalová
Milý pane Vožehu, moc děkuji za odpověď. Jak se postupně pročítám Písmem, docházím k témuž závěru. Velmi si Vás vážím a jsem ráda, že ctíte pravdu a opravdu kážete slovo Boží. Takových učitelů je nám potřeba. Přeji Vám Milost a pokoj od našeho Pána Ježíše Krista.
Martin Hambálek
Souhlasím, že Písmo možnost „obrácení po smrti“ nezná. Proto kažme evangelium, dokud lidé mohou poslouchat a prožívat. Kažme vhod i nevhod. Ale – díky Bohu, že o „nebi a pekle“ nerozhodujeme my lidé. Je to Pán Bůh, kdo je i u posledních vteřin lidského života. Nedávejme však nikomu planou naději a ,nemlčme k odkládání rozhodnutí pro Krista až na pozdější dobu.
Olga Nedbalová
Teď jste mi, pane Hambálku, připomněl i mou nedávnou minulost. Za prvé, jako biblické nedochůdče jsem začala farizejsky metat biblické citáty na své bližní (hlavně abych neviděla svoje hříchy) a také jsem zdatně hledala výmluvy proč ne. Nemůžu v neděli na bohoslužby, protože chci rodině udělat řízky, tak to nestihnu. No, chudáci děti a manžel si přece řízky zaslouží (stačilo posunout oběd o půl hodiny později). Nemůžu večer na biblickou, je už tma, zima a je mi celkem nějak divně (lenost, jezdím autem a vůbec nic mi nebylo, leda tak lenora pectoris) a mnoho dalších výmluv jsem si vymyslela, jen abych Hospodina odsunula na později. Prostě někdy se hříchy tváří jako takové „neškodné“ slabosti. Ale hřích je hřích a asi není dobré měřit jeho velikost. Díky velké milosti Hospodina jsem se probrala a spatřila se ve skutečném světle. A protože Ježíš je dobrý pastýř, tak mě, zatoulanou ovečku žene zpět do svého stáda. Modlím se, ať mu zase neuteču.
Konečný Fr.
Posílám vás jako ovce mezi vlky. Ovce jsou požehnáním pro různé manipulátory a spasitele, protože se nechají oklamat propagandou. Ta ovšem není všemocná, jak se ukázalo v případě mediální masáže ČT ve stylu – kdokoliv, jen ne Zeman. Přes ohromný tlak nakonec lidé zvolili jinak, než bylo doporučeno. Ovce slyší hlas svého Pána a na ty pozemské pány si musí dát pozor. Jako ovce mezi vlky znamená, že evangelium je bezbranné a odkázané pouze na lidskou odpověď na Ježíšovu výzvu – Pojď a následuj mě. V církvi má být co největší míra demokracie. To se musí odrážet i ve vyučování – ideální by bylo, kdyby měli všichni stejné názory. Toho většinou ale dosahují sekty, kde se odlišné názory netolerují. Proto jestli někdo nevěří, že byl svět stvořen v 6-ti dnech, musí být respektován. Jak to bylo v první církvi nemůže být ve všem měřítkem správnosti. Pokud dnes používáme videoprojekci, tak to nelze odmítat, protože se to dřív nedělalo.
Adam Hladky
František říká (přibližně) „Ptát se a provázet“ .. ne vyhrožovat hříchem a peklem.
Autor imho zamrzl ve Starém zákoně.
Jiří Aron
Panu Hladkému: Jestli jste náhodou nezamrzl ve Starém Zákoně Vy sám a nechápu, proč si totéž myslíte o panu Vožehovi. Už jste si někdy přečetl celý NZ od začátku (Mt 3,11-12; 5,22,29-30; 7,13,19; 8,12 atd atd) až po konec Zjevení?
Navíc nemám jasno v otázce, kdo je pro p. Františka vlastně nejvyšší autoritou. Bible jasně varuje ústy proroků, apoštolů i Kristovými před následky hříchu.
Eva Hájková
Autor že zamrzl ve Starém zákoně? Mně se zdá, že ve Starém zákoně se o pekle mluví mnohem méně než v Novém. Tedy myšleno úměrně k rozsahu textu.
Olga Nedbalová
Nedávno jsem zažila dvě neočekávaná úmrtí mých známých. Smrt přišla náhle a určitě nebyla naivní. Prostě musíme realisticky uvažovat o konci života, ano, i našeho života. A jakým učitelům chceme naslouchat? Takovým, co vyhoví našim osobním potřebám a rozmarům, nebo těm, co nám sdělí pro nás v tu chvíli možná nepříjemnou pravdu, ale zachrání nám život?
Eva Hájková
Ad: „Kažme evangelium, dokud je čas.“
Můžete kázat, jak chcete, a lidé přesto neporozumí.
„Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává“.
„Smilovává se nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým.“
(Římanům 9)
Olga Nedbalová
Ano, to je pravda. Navíc se musíme připravit na to, že nás budou mít někteří lidé za blázny:
„1,18: Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.“ (Korinským).
Ale byla by škoda evangelium nekázat. Bůh si nás může použít jako své nástroje. Ráda čtu jak články, tak i komentáře pod články a jsou pro mě přínosem. Jak od Vás paní Hájková, tak od ostatních. Tak to nevzdávejme, vždyť je navíc advent a Kristus i pro nás přišel na svět.
Martin Hambálek
Toto , jsou výpovědi o Pánu Bohu. Směrem k církvi, tedy i k jednotlivým křesťanům vnímám velmi silně Ježíšovu pobídku „získávejte mi učedníky“ a Pavlovo „jak mohou uvěřit, když jim nikdo nezvěstuje“ (volné parafráze). To je moje část. A když když kážeme, zvěstujeme, usilujeme o učedníky, můžeme se dovolávat toho, aby se Pán Bůh smiloval. To je Boží část. Ano, na Něm vposledku záleží.
Kdo má uši ke slyšení, slyš. Snažím se nebýt hluchý.
Mirek P.
D. L. Moody říkal : “ Jsou dva druhy lidí. Jedni potřebují slyšet zákon, druzí milost. “ První tedy napřed potřebují být usvědčeni ze svých hříchů. Není-li u toho spolupráce s Duchem svatým, většinou se velmi naštvou, dokonce i nějaký démonický projev se může objevit. No nic, kažme evangelium vhod či nevhod, i odmítnuté slovo si Pán může použít později.
Tou druhou skupinou jsou lidé už tak životem zklamaní, že zpráva o Boží dobrotě samotná v nich působí změnu smýšlení ( metanoiu ). Sám Ježíš říká : “ Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste přetíženi, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce : a naleznete odpočinutí svým duším.“ Nejde tedy o evangelikální slibotechnu ale jasnou, přitom laskavou výzvu k učednictví : Budu s tebou a tvé duši se povede dobře.
Eva Hájková
To je dobrý postřeh. Někteří nevěřící mají silné svědomí, které je nutí hříchům se vyhýbat. A jsou sami k sobě velmi krítičtí. Mluvit jim něco o hříchu pak není moc účinné. A někteří také vidí, že ve světě chybí láska a jsou z toho nešťastní. Po Bohu vlastně touží, jen jde o to, jak překonat rozumové ego, které nám říká, že evangelium je bláznovství. Myslím, že pomáhá, když poznají, že věřící nejsou žádní pomatenci, nýbrž normální lidé. A dobří lidé, pochopitelně. Protože to se dá poznat. Vycítit.
Olga Nedbalová
Tak mě napadlo, jestli nejsou také dva druhy evangelizace. Jeden druh je cílený, kdy křesťan přímo oslovuje věřící, zvěstuje jim evangelium. Takto evangelizovat nemůže každý, ne každý z nás má dar vyjadřování, obecného rozhledu apod. Ostatně i některé články zde uveřejněné jsou evangelizací. Druhý typ je evangelizace způsobem křesťanského života. Křesťan, rostoucí ve své víře, působí i na své okolí, aniž by se snažil o aktivní evangelizaci. Mně v zaměstnání říkají, že jsem klidná, vyrovnaná, pokojná. Já ovšem ten klid, pokoj čerpám z víry, z důvěry v Hospodina, ze zaslíbení milosti od Krista. Snad i tímto ukazuji ke Kristu, protože sama osobně nejsem schopna žádných velkých řečnických výkonů.
Olga Nedbalová
Jenom bych se ráda vrátila k původnímu článku p. Vožeha, je také důležité si uvědomit, co je to vlastně evangelium. Evangelium – dobrá zpráva o tom, že přišel Ježíš, aby nás zachránil z našich hříchů a napravil náš život, který byl dosud oddělený od Boha. Asi je nutné, aby každý, kdo chce následovat Ježíše, dříve či později vyznal svoje hříchy. Není to žádné strašení, ale nutná podmínka přijetí Ježíše. Je pravda, že hodně lidí je zraněných – citově, duševně. V některých případech je asi lépe, pokud lidé první vyhledají odbornou pomoc lékaře. Přiznám se, že se poněkud děsím, když se někteří křesťané snaží zastoupit psychology, psychiatry. Nebo dokonce se snaží vyléčit nejen duši, ale i tělo. Pan Vožeh správně uvádí, že cílem evangelizace nemá být všemi dostupnými prostředky získat učedníky, ale šířit pravdivé a nezkreslené evangelium.
Petra R. Kaprálová (PRK)
Velké poslání zvěstovat evangelium je v Bibli napsané 3x.
1. Mt: Kristu byla dána pravomoc na nebi i na zemi, PROTO posílá učedníky křtít a činit učedníky ZE VŠECH NÁRODŮ
2. Mk: vyhlásit evangelium do celého světa VŠEMU STVOŘENÍ – kdo uvěří bude spasen, bude vkládat ruce na nemocné a uzdraví se, vyhánět démony, … x kdo neuvěří bude odsouzen
3. Lk: vyhlásit POKÁNÍ na ODPUŠTĚNÍ hříchů (po oblečení mocí z výsosti)
(1) Podle mě z toho plyne, že evangelium je především zpráva o „změně šéfa na zeměkouli“. Tato změna se dotýká oblasti odpuštění hříchů, jakož i vysvobození z moci zlého v jeho různých projevech. A dokonce se netýká jen lidstva, ale všeho stvoření. Myslím, že neexistuje lepší a větší zpráva, pokud se tato vezme do doslova, do důsledků. Není to slibotechna, pokud je Bible pravdivá.
(2) Křtít a činit učedníky ze všech národů, učit je zachovávat Ježíšovy příkazy. Podle mě jde o (cílem je) plný návrat lidstva k úkolu, který člověk dostal, ale pro hřích spáchaný v ráji, nebyl schopen splnit. Patří k tomu obnovený přístup k Bohu jako Otci, být Božím obrazem.
Eva Hájková
Papež taky používá slovo konfrontovat :
„Budeme se dnes konfrontovat s prvním z osmera blahoslavenství podle Matoušova evangelia.“
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=30578