Konflikty v manželství

Rozdíly mezi manžely jsou často vnímány jako ohrožení manželského štěstí. Žádní dva lidé si nebudou vyhovovat natolik dokonale, aby jejich seznámení nebo vzájemná láska automaticky zajišťovala celoživotní harmonii. A tak zjišťujeme, že normální dvojice nežijí bez rozdílů. Manželské štěstí můžeme však čekat jen tam, kde se oba naučili nebo dosud učí tyto rozdílnosti překonávat.

 

Představte si orchestr, ve kterém jsou všechny nástroje stejné a hrají stejnou melodii – to bychom se jako posluchači brzy nudili. K harmonii je třeba mít různé nástroje a hrát různé melodie. Všechny nástroje je přitom třeba správně naladit, aby vše znělo čistě. Teprve tak je možné pravidelně a často celé hodiny nacvičovat, protože k žádoucí harmonii lze dospět jen tvrdou dřinou při zkouškách.

Tento obraz můžeme přenést na manželství. Kde nejsou žádné rozdíly, tam jeden od druhého nemůže čekat žádné obohacení. Jde o to, abychom odlišnosti sladili a harmonizovali. Pokud to v manželství stále „nacvičujeme“, je ovocem hluboký vzájemný vztah.

Příčiny konfliktů

Je jich bezpočet. Určitý konfliktní potenciál si do manželství přinášíme už se svou osobností. Kdo tomu nevěří, ať se na dostatečně dlouho nechá zavřít s někým v jedné místnosti. Dříve nebo později určitě dojde mezi nimi k nějakému konfliktu.

Jiné příčiny přicházejí v podobě okolností, událostí, vývoje jakoby zvenčí. Každé manželství je jiné, protože každý z nás jsme jedinečný. A přesto existují – ze statistického pohledu – rozdíly, které se vyskytují velmi často. Podívejme se na některé z nich.

Rozdílné založení

Jeden je plný energie, samý nápad, pořád má něco nového. Žene se do podnikání a objevování nových věcí, jediné, co se na něm nemění, je stálá změna. Zato druhý je svým založením klidnější, raději bývá doma a čte nebo poslouchá cédéčka. Jeden je komunikativní a pořád si potřebuje povídat. Druhý je zaměřený spíš do sebe a dokáže celé hodiny mlčet.

Odlišné vzdělání, zaměstnání, povolání či postavení

Když se zemědělec ožení se zdravotní sestrou, ona všude vidí bacily, on nikde. Když zaměstnanci skončí směna, má hlavu volnou pro cokoli jiného; kdo však má firmu, ten odpracované hodiny nepočítá.

Moje žena Silvia pochází z rodiny, kde oba rodiče pracovali jako zaměstnanci, můj tatínek byl samostatný podnikatel. Během našeho manželství jsme při svých rozhovorech mnohokrát zjistili, že Silvia je spíš na straně dělníků a zákazníků, já jsem vždycky automaticky zaujímal stanovisko podnikatele nebo prodejce. Oba jsme svým založením jiní.

Různé rodinné zázemí

Někdo je z domu zvyklý chodit spát brzy a brzy ráno vstávat, v jiné rodině se večer dlouho vysedávalo a vstávalo se také pozdě. Jeden chce spát, druhý chce ještě číst. Jeden žije jen pro práci, druhý má smysl pro krásu a chce si ji vychutnávat. Jeden má z domu sklony to s čistotou a pořádkem přehánět, druhý má raději všechno na kupě a svůj chaos zvládá. Chce-li však jeden své zvyky prosazovat v manželství, určitě bude mít problémy. Musí se přizpůsobit.

Opustit rodiče!

Jarek byl typický případ rozmazleného maminčina miláčka. Když se oženil, brzy viděl, že jeho žena nemá v úmyslu s ním jednat stejně jako matka. A tak začal srovnávat – a lépe z toho vždycky vyšla maminka. Každé ráno ho několikrát chodila budit, chystala mu oblečení, na snídani bylo vždy přesně to, co on rád. To všechno mu teď chybělo a kazilo jeho vztah k ženě.

Často je třeba zvyky, názory a tradice z domova opustit stejně jako dům otce a matky. Bez toho není harmonické manželství možné.

Vztah k penězům

Způsob zacházení s penězi může vést k mimořádným problémům v manželství. Jeden pochází z bohatší rodiny, kde se jezdilo na drahé dovolené a utratila se spousta peněz. Druhý je spíš ze skromnější rodiny, kde nákladné cestování nebylo vůbec možné a kde množství práce mnoho volného času neposkytovalo. V jedné rodině se pořád šetří, v druhé se rozdává. Při takové kombinaci jsou problémy se vzájemným přizpůsobením naprogramovány předem.

Odlišné priority

Manželství může narušovat také to, že oba partneři mají nesprávně nastavené priority. Jestliže muž například považuje za nejdůležitější oblast svého života jen zaměstnání, pak se žena bude cítit méněcenná. Buď si také najde něco „důležitějšího“ mimo manželství, nebo se zklamaně stáhne. I žena může mít priority naruby, když například dává rodině přednost před manželstvím. Své děti vidí jako prvotní úkol, věnovat se manželovi až jako něco druhotného. Ten se bude cítit z její strany zanedbávaný a utvrzení a náklonnost bude hledat někde jinde. Situace se vyhrotí, když žena vnímá své dítě jako náhražku manžela v emocionální oblasti, nebo dokonce s ním stojí proti manželovi v jedné bojové linii. Takové chování zasazuje hluboké rány do společného manželství, ale také do duševního vývoje dítěte.

Odlišné výchovné metody

Skoro ve všech rodinách je jeden z rodičů ve výchově přísnější než druhý. Často jsou to otcové, u nás to ale bylo naopak. Silvia byla nejstarší a byla vychovávána hodně přísně. Já jsem byl nejmladší z pěti dětí a trochu mě jako mazánka rozmazlovali – spíš starší sestry než rodiče. Takové rodinné konstelace se na člověku mimořádně odrážejí. Není divu, že Silvia při výchově našich dětí ztělesňovala vždy tu přísnější polovičku, a já jsem byl často povolný a ten, kdo všechno urovnával. Naše odlišné založení bylo kolikrát zdrojem konfliktu a své výchovné přístupy jsme museli v rozhovorech hodně zpracovávat.

Nejasné role

Podle Bible je odpovědnost za manželství a rodinu na muži (1. Timoteovi 3,4). To ale neznamená, že by nemohl nic z toho delegovat, svěřit ženě. Například o stravování a oblékání se v naší domácnosti stará manželka. Když si ti dva praktické oblasti nedomluví a oba se večer doma objeví s taškami plnými nakoupených potravin, bude z toho přinejmenším divoká slovní výměna. Takovým konfliktům poměrně snadno předejdeme jasným vymezením, kdo má co na starosti. Muž se může plně spolehnout na silné stránky své ženy. Pokud je ona například daňovou poradkyní, proč jí nepřenechat všechny daňové otázky týkající se rodiny.

Nesplněná očekávání

Většina manželství začíná velkými nadějemi. Časem poznáme různá zákoutí a hrany toho druhého. Každodenní rutina se stane břemenem. Všechno se může stát nudným, prázdným. Člověk má najednou toho stereotypního spořádaného života dost a rád by uspokojil svoji touhu po nějakém potěšení, rozptýlení. A silně se může ozývat i touha po seberealizaci.

Neuspokojená touha po romantice

Z mnoha rozhovorů s manželskými dvojicemi víme, že k cizoložství dochází často kvůli neuspokojené touze po romantice. V této oblasti jsou ženy více ohroženy než muži. Ale víme také o opačných případech. Když manžel neuspokojuje ženinu potřebu romantiky (pěkný večer u svíčky, něžnosti…), pak se manželka ocitá v nebezpečí, že bude své touhy uspokojovat mimo manželství. A když se objeví muž, který se umí ženám vemlouvat, má co dělat, aby se ubránila. Je skutečností, že muži jsou nejvíc náchylní ke svodu pomocí zraku, ženy spíš pomocí toho, co slyší.

Svody mimo manželství

Čím větší zklamání určité manželství prožívá, tím silnější je pokušení zvenčí. Manželé, kteří spolu nežijí a necítí vzájemné porozumění, snadněji povolí nabídkám člověka, který „má větší porozumění“.

Americký teolog R. C. Sproul se ve své knize o manželství zabývá i tématem ztracené romantiky a důsledky popisuje takto:

„Pokud se tento syndrom neřeší, téměř nevyhnutně končí nějakou aférou. Takové aféry se ztvárňují v literatuře, Hollywood a televize je romantizují a dnes jsou národní epidemií. V mé službě bylo období, kdy jsem najednou pečoval o šestnáct manželských párů, které měly problémy v manželství a kdy do toho byl zapleten někdo třetí. V každém případě jsem se nevěrné strany ptal: „Co tě na tom člověku přitahovalo?“ Ve všech případech jsem dostal úplně stejnou odpověď: „Dokázal to, že jsem se zase cítila jako žena!“ nebo „Dokázala to, že jsem se zase cítil jako chlap!“

Je snadné ženě dodat tento pocit, když se jí muž dvoří. Ale je těžké jí tento pocit dát v manželství. A vůbec se to nepodaří, když žena vnímá, že je druhořadá. Pavel píše o důležitosti, aby manžel svou ženu miloval, aby se jí vydal jako Kristus pro církev; a tím se dotýká nejhlubšího principu manželského vztahu.“

Stejně tak nebiblická, přehnaná zdrženlivost může manželského partnera vystavit většímu nebezpečí cizoložství.

Hřích

V každém manželství je hřích hořkou realitou. Sami u sebe zjišťujeme, že na veřejnosti se snažíme vytvořit o sobě dobrý obraz. Ale ve vlastní rodině nám na tom tolik nezáleží. Někde jsem četl, že „lidé, kteří mají být k požehnání druhým, často nejvíc selhávají vůči vlastní rodině.“ Manželka kazatele přichází k poradci: „Přišla jsem, abych se vás zeptala, jak mám žít s manželem, který je druhým lidem takovým požehnáním, když doma vidím jeho netrpělivost, nelaskavost a sobectví.“

 

Příčinou všech konfliktů v manželství je koneckonců hříšné srdce: pýcha, závist, sobectví, žárlivost, chamtivost, hněv atd. – to všechno znemožňuje porozumění a zatěžuje vzájemný vztah.

Boží slovo je střízlivé a říká nám pravdu: „Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů? Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete − a nic nemáte, protože neprosíte“ (Jakub 4,1-2). Z Jakubových slov plynou tři skutečnosti:

• Za prvé: konflikty jsou horší, než si myslíme. Spory, války, a zabíjení má stejný kořen − všechno pochází ze zlého lidského srdce.
• Za druhé: příčina konfliktů je jednodušší, než si myslíme. Jde prostě o sobecká přání být uznávaný, mít uspokojení atd.
• Za třetí: konflikty se dají vyřešit snadněji, než si myslíme. Předpokladem je to, abychom byli ochotni činit pokání.

Jak zvládat konflikty?

K tomu, abychom mohli zvládat odlišnosti mezi manželi, je třeba mít zásadně pozitivní postoj k manželství. Vědomí, že „Bůh dal naše manželství dohromady“ musí být nosným základem našeho vztahu. Když se pak vynoří problém, můžeme k němu oba přistupovat s jistotou: S Boží pomocí to vyřešíme, zatím sice ještě nevíme jak, ale budeme tuto překážku řešit!

Postoj k problému je důležitější než samotný problém. Zmalomyslním z toho? Rezignuju? Nebo začnu hledat řešení? Utéct se dá jen dopředu! Proto by nad naším manželstvím mělo stát neviditelným písmem: „Co Bůh spojil, to člověk ať nerozlučuje. Rozvod nepřichází v úvahu. Chceme spolu stárnout. Problémy je třeba řešit.“ Zamilovanost jednoho dne pomine a dříve či později přijdou těžkosti. Proto potřebujeme, aby základní postoj k našemu manželství byl pozitivní. Jinak se rozejdeme.

a) O problémech je třeba mluvit

Jestliže jednoho z manželů trápí něco, o čem nemá odvahu s druhým mluvit, pak to na vzájemný vztah vrhá stín. Proto je třeba, aby se oba snažili být jeden pro druhého čitelný, průhledný a aby spolu mluvili. Jen tak zůstává manželství zdravé.

K rozhovoru je však nutné vystihnout správný okamžik. Sotva vyřešíme problém, když o něm začneme mluvit s podrážděnou náladou, za stresové situace nebo když nás vyčerpávají děti. Škoda, že se takové chyby dopouštíme velmi často. Pro takový rozhovor je třeba vyrovnaná atmosféra.

Zároveň bychom měli najít vhodný tón. „Vlídná odpověď odvrací rozhořčení, kdežto slovo, které ubližuje, popouzí k hněvu“ (Přísloví 15,1). Rozdílnosti mezi sebou můžeme překonávat v duchu lásky a trpělivosti, když společné problémy řešíme vlídným, mírným tónem a mluvíme o nich klidně a věcně.

b) Požádat o radu či pomoc

Jestliže partneři nejsou schopni sami problém vyřešit, pak je dobré si najít někoho, komu oba důvěřují, koho akceptují, aby jim pomohl. Ale pozor! Nikomu třetímu do vašeho manželství nic není. Když někdo vynáší své manželské problémy bez svolení partnera, rozbíjí tím manželství. To však nemluvím o duchovním pastýři – manželském poradci; za takovým důvěryhodným člověkem přijdou spolu, pokud s tím oba souhlasí.

Na koho se obrátit? Na to neexistuje recept, ale doporučuji, aby to běl ten, kdo zná biblické principy a pomáhá podle nich. Nekřesťanští poradci a psychologové manželům příliš ukvapeně radí, aby se rozešli, a vinu svalují většinou na někoho jiného nebo na okolnosti. Lidé, kteří na sobě sami nepoznali, jak moc evangelia proměňuje život ani jak Bůh miluje, jsou samozřejmě rychle hotovi a schválí rozvod. Proto doporučuji křesťanské poradce, kteří se orientují podle Bible. Tento druh pomoci bychom měli hledat nejdříve u pastýřů vlastního sboru a teprve když vlastní sbor nemůže tuto pomoc poskytnout, pak se obrátit na někoho věřícího jinam.

c) Odpuštění

Konflikty se vyskytují všude, kde spolu lidé úzce spolupracují: na pracovišti, mezi příbuznými, v rodině a právě v manželství. Opakuji: Jak zní dvě nejdůležitější věty v manželství? – „Miluji tě“ a „Odpusť mi, prosím.“

V rozhovorech s manželskými dvojicemi je nápadné, že právě v konfliktních situacích vyvstává nebezpečí, že se bude prát špinavé prádlo – přičítat vina druhému. To je třeba systematicky zastavovat. Řešení zní: Odpustit. Jak dospět k důslednému odpuštění, k odpuštění ze srdce?

Apoštol Pavel píše (Koloským 3,13): „Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.“ Odpuštění mezi lidmi navazuje na Kristovo odpuštění nám. Jestliže člověk přijme Kristovo odpuštění, pak ví, jak odpouštět druhým. Pán Ježíš odpouští plně, zcela, beze zbytku, už na to nemyslí, nepřipomíná to − odpouští stále znovu.

 

Lou Priolo píše ve své vynikající knize o manželství těchto pět kroků při odpuštění:

• 1. Uznej, že jsi proti svému partnerovi zhřešil. Dej mu vědět, že sis to zlé na sobě uvědomil. Například: „Byla to moje chyba, že jsem tě pořádně neposlouchal, když jsi se mnou mluvila.“
• 2. Pojmenuj konkrétní hřích, tak jak to označuje Bible. Například: „Byl jsem pyšný, neústupný.“
• 3. Uznej bolest, kterou jsi způsobil svému partnerovi. Projev nějakým způsobem, že je ti to líto. Například: „Je mi líto, že jsem tě tak zranil.“
• 4. Přemýšlej, jak by mělo vypadat správné jednání, a dej najevo připravenost se změnit. Například: „Měl jsem to cédéčko dát potichu hned, když jsi mi řekla, že tě bolí hlava.“
• 5. Pros o odpuštění. Například: „Odpusť mi to, prosím.“

 

Nyní je na poškozeném, aby odpustil. Ryzost odpuštění se pozná podle toho, že už o dané věci nemluví negativně, s výčitkami. Vím, že i zde existují odůvodněné výjimky. Během let se mi několikrát stalo, že jsem Silvii hluboce zranil. Když mě pak s mým hříchem konfrontovala, prosil jsem ji o odpuštění, a ona mi ráda a hned odpustila. Ale v duši ženy se takové věci nedají smazat jednoduše lehkým pohybem ruky. Silvia mě prosila, že by o tom ještě chtěla znovu mluvit, aby to mohla zpracovat. To jsem jí rád dopřál. Vědomé odpuštění, ze srdce, to je možné hned. Ale lidská duše, zvlášť duše ženy, k tomu ještě potřebuje určitý čas. Jak je dobře, když žijeme s partnerem, který umí odpouštět, protože sám žije z Božího odpuštění. Položme si otázku: „Jsem taky takový? Znám, prožívám Boží odpuštění? Dovedu ve všedním dni odpouštět? Nebo jsem v hloubi duše zahořklý?

d) Překonávat hořkosti

Zahořklost je vážný problém. Bible nás před ním varuje: „Dbejte na to, aby někdo neminul Boží milost, aby vás netrápil nějaký pučící kořen hořkosti, skrze nějž by mnozí byli poskvrněni“ (Židům 12,15). Autor listu zde jako zkušený manželský poradce uvádí, že bylo třeba něco zasít, aby to mohlo vyrůst. Z čeho tedy vyrůstá „kořen hořkosti“? Ze zranění. „Když tě někdo zraní, je to, jako by do tvého srdce něco zasel. Můžeme si vybrat jednu ze dvou reakcí. Můžeme se sehnout a to, co bylo zaseto, vytrhnout – tím, že mu odpustíme, nebo můžeme zaseté kultivovat, pořád to převalovat ve svých myšlenkách. Zahořklost je výsledkem toho, když dlouho zůstáváme stát u svého zranění; to je výsledkem neochoty odpustit tomu, kdo nám ublížil.

A v praxi? To ukazuje Zuzanin monolog, kde kultivuje svoji hořkost:

„Já Béďovi nerozumím, zase mi udělal scénu.“ Zuzana tak prstem zatlačuje semínka do půdy svého srdce.

„Chce pořád jen to jediné,“ – tím na semínko hrne další půdu.

„Proč se víc nezajímá o to, co potřebuju já?“ a semínko zalévá.

„Béďa mě ve skutečnosti nemiluje; neměla jsem si ho brát.“ Semínko začíná klíčit.

„Taky mám své potřeby. Možná by je někdo jiný dokázal uspokojit lépe.“ Zuzana zalévá malou rostlinku, která se v jejím srdci zakořeňuje hlouběji.

„Takhle se mnou nemůže jednat. Však já mu dám lekci: několik dní s ním nepromluvím ani slovo!“ Zuzana právě postavila skleník kolem páchnoucího plevele a dává druhým lidem příležitost, aby se dívali.

Ze statistiky vyplývá, že ženy mají k zahořklosti větší sklon než muži. Ale „páni tvorstva“ nejsou dokonalí, jinak by je apoštol Pavel nevyzýval: „Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně“ (Koloským 3,19). Duch, který v nás přebývá, nám dává sílu, abychom hořkost překonávali. (Efezským 4,30-32). Každá krize je příležitosti k růstu, ke zrání – aniž bychom přitom zahořkli.

e) Trojí provázek

„Lépe je dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden? Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprv nepřetrhne!“ (Kazatel 4,9-12).

Jestliže oba manželé svěřili svůj život Pánu Ježíši Kristu, pak on je tím jakoby třetím ve svazku – „trojitá nit se teprv nepřetrhne.“

Slyšel jsem zajímavou statistiku z USA. V současnosti se v Americe rozvádí zhruba každé třetí manželství, ve městech a větších aglomeracích ještě víc. Ale tam, kde muž i žena společně navštěvují bohoslužby, troskotá přibližně každé padesáté manželství. Pokud jde o muže a ženu, kteří jsou znovuzrození a dávají ve svém životě prostor Pánu, tam se rozpadá („jen“) asi každé pětisté manželství! To mluví samo za sebe. „…Trojitá nit se teprv nepřetrhne.“

Jestliže jeden upadne, je dobré, když vedle stojí ten druhý. Ale jsou situace, kdy ani partner jako člověk nemůže pomoct. Jak je dobré, když ten jeden může druhého přitáhnout ke třetímu pramínku v provázku, ke společnému Pánu! Jak je dobré, když při obavách, sklíčenosti, beznaději můžeme toho druhého v modlitbě táhnout ke Kristu. Je dobré, když po selhání, po konfliktu můžeme před Boží tváří odpustit (2. Korintským 2,10-11). Jak je dobré, když si při důležitém rozhodování můžeme společně vyprošovat, abychom poznali a konali Boží vůli. Je dobře, když jeden svádí vnitřní boje, začíná pochybovat o Boží lásce a druhý ho povzbudí, spolu se s ním modlí a tak pomáhá držet „štít víry“. To je způsob, jak se trojitá nit stává ještě pevnější. Takové manželství ďábel jen tak snadno nerozbije. Přes všechny problémy a těžkosti může být kouskem nebe na zemi a zároveň i zářícím svědectvím o Kristu − být manželstvím k Boží slávě.

Jak konfliktům předcházet

S konflikty v manželství je to jako s nepořádkem: netvořit odpad je lepší než ho likvidovat. Předcházet konfliktům je lepší než se s nimi muset vypořádávat! Jak tedy předcházet konfliktům v manželství?

Především vzájemným porozuměním. Předpokladem je to, aby jeden druhého znal a přijímal ho takového, jaký je, pak se do něho může vcítit: Vím, co ho trápí, co ho zraňuje, vím, co ho rozzlobí, co mu udělá radost, čeho se bojí, co mu dělá dobře…

Pak jsem schopen realisticky odhadnout i vlastní slabiny a vím, kde si musím dávat pozor. Příčinou konfliktu není ten druhý, ale já! Když si na sebe dávám pozor, pak se předejde jedné části konfliktů. Společná modlitba – o její důležitosti jsem se už zmínil – je určitě významnou pomocí.

Zkušení manželští poradci upozorňují, jak je důležité mít společný čas, kdy oba vypnou, odpočinou si. Manželé potřebují dostatek času, který by trávili spolu. Může to být společný koníček, nebo mohou spolu něco podnikat. Tak si udržují plamen romantiky. Jeden Ind kdysi řekl: „Vy Evropané si berete děvčata, která vás milují. Ale my Indové milujeme ženy, které jsme si vzali.“

Když se manželé navzájem milují, sbližují se tím. Mají společný příběh od prvního setkání, přes osobní žertíky, skryté signály, rituály, společné přátele, vzpomínky atd. To všechno pomáhá vztah posilovat, prohlubovat harmonii a předcházet konfliktům.

Kontrolní otázky:

1. Ve kterých oblastech dochází ve vašem manželství nejčastěji ke konfliktům?

2. Co konkrétně uděláte, abyste tyto „nášlapné miny“ zneškodnili?

3. Máte v pořádku základní postoj? Chcete oba za každou cenu udržovat vaše manželství?

4. Existuje něco, co se stalo tajně, ve tmě a mělo by se to vynést na světlo?

5. Je mezi vámi ještě něco, co není v biblickém smyslu odpuštěno?

6. Neroste nepozorovaně nějaký „kořen hořkosti“?

7. Důvěřujete si bezvýhradně? Kde musí důvěra znovu vyrůst?

8. Co konkrétně můžete udělat, abyste upevnili vaši „trojitou nit“?

9. Potřebujete v něčem pomoc zvenčí? Na koho se můžete obrátit?

10. Jak můžete ve své současné situaci nejlépe oslavit Boha?

 

Autor: Wilfried Plock, Článek původně vyšel v Časopisu Ethos, převzato se svolením redakce.

Ilustrační foto: Creative Common Search