Klára Kubešová je krásná, přemýšlivá a tvořivá žena. S manželem vychovali tři dcery, založili úspěšný webový portál fler. Zde Klárka nabízí své výrobky. Maluje a kreslí různé obrázky, pod jejím a rukama vznikají šperky, zrcátka, přáníčka. Sem tam něco uháčkuje nebo ušije. Ilustrovala dětskou knížku Kuchyňské pohádky autorky Hany Pinknerové.
Ahoj Klárko, jak se máš?
Jsou věci, které mě hodně těší. Nejvíc asi narození vnoučka, to si užívám. A když můžu být venku a nic neřešit. Prostě jen žít. Děti mi dávají v životě největší smysl, i když jak rostou, přestávám jim stačit. Jsem asi dost nemoderní bytost, nejraději bych se vrátila někam na venkov, byla víc ve spojení s přírodou. Zato manžel je spíš městský člověk, má rád technický pokrok, tak se musím smířit s tím, že tohle bude vždycky jen sen. Částečně ale určitě splněný. Máme psa a tři kočky. Zahrádku u domu. A letos se dokonce manžel pokouší o chov včel.
Nedávno jste s mužem po dlouhých letech opustili sbor. Co vás k tomuto kroku vedlo?
Každého asi trochu něco jiného, možná, nebýt mého odchodu, by manžel tuto otázku vůbec neřešil. Z obecného hlediska k tomu vedl velký tlak na „výkon“. To je určitě spojující prvek.
Raději se pokusím odpovědět sama za sebe. Vlastně jsem se s tímto sborem neztotožnila nikdy. Uvěřila jsem jinde, a když se po dvou letech církev rozdělila, už jsem chodila se svým budoucím mužem. Rozhodování probíhalo společně, ale v některých věcech jsem se přizpůsobila. Od začátku mi na novém místě chyběla vřelost, kterou jsem znala. Ten rodinný přístup.
Narodila se nám dcera, po roce druhá. Měla jsem hlavu plnou starostí, začalo se projevovat vyčerpání a deprese. Několikrát jsem zvažovala odchod, ale nenašli jsme v tom společnou řeč. Kvůli dětem jsme později nechtěli měnit kamarády. První větší zlom nastal, když nejstarší dcera odjela studovat do Prahy. Bylo to dost bouřlivé období. Hledali jsme k sobě cestu. Vynořovaly se otázky, nepřicházely odpovědi. Za celou dobu studií se mě na ni zeptali jen asi tři lidi. Jako by neexistovala. Nedokázala jsem se smířit s tím, jak máme dvojí metr. Dokud chodíš, sloužíš, zajímají se o tebe, ve chvíli, kdy odejdeš, najednou jsi hříšník. Naučili jsme se dívat na lidi skrz prsty. I z kazatelny to bylo slyšet. Jakoby církev dávala jistotu spasení. Jenže já se nedokážu spokojit s odpověďmi z kazatelny, které mi nekorespondují s tím, jak jsem poznala Boha osobně.
Když se na to po dvou letech dívám zpětně, je až udivující, jak takové chození do sboru dává člověku falešné jistoty. Necháme si od jednoho dvou lidí říkat, jak máme žít, kam máme dávat peníze, jestli jsme dost dobří křesťané. Přenecháváme zodpovědnost za svůj život na nich. Vyzdvihneme je, jako by oni měli nějaké lepší spojení s Bohem, dostávali lepší odpovědi. Když pak ale máte problém, potřebujete zprostředkovat tohle užší spojení s Bohem, zjistíte, že je nemají.
I na ostatních bylo vidět, že jsou vyčerpaní, ale když jsem se o tom snažila mluvit, abychom zpomalili, víc se věnovali lidem uvnitř, nějak se to míjelo účinkem. Až jsem si jednoho dne uvnitř v srdci uvědomila, že to, co hledám, tady nenajdu. Jako když stojíte pod hrušní, ale chcete z ní trhat jahody.
Mohla k vašemu rozhodnutí přispět skutečnost, že jsi necítila dostatečnou podporu ve svém boji s depresí?
S depresí jsem bojovala dlouho, ale že to je deprese jsem si začala uvědomovat až po narození třetí dcery, které bylo letos patnáct. Z počátku, když jsem se někomu svěřila, jsem se setkávala s tím, že mi to nechtěli věřit. Ve společnosti jsem obvykle pookřála, nebo jsem někde sebrala síly a depresi si „odžila“ až v soukromí. Sama jsem to vnímala jako slabost, se kterou bych neměla druhé zatěžovat, a taky jsem se styděla, že nezvládám být stále happy. Byly to těžké vyčerpávající roky. Doma jsem se snažila nic nešidit, vychovávat děti, obstarat domácnost, ale byla jsem dlouhodobě vyčerpaná. Nedokázala jsem se ani modlit. Toužila jsem přijít do církve na místo, kde si odpočinu, dostanu povzbuzení. Jenže tam jsem se místo toho dozvídala, že bych měla být na tom shromáždění, na té konferenci, dávat víc do sbírky, že nejsem dost sebevydaná, nemám dost víry, jinak bych tohle neprožívala. Do toho slyšíte svědectví, co kdo od Boha přijal, a já se cítila jako na poušti. Hledala jsem, jak se modlit, jak žít víru. Podporovala manžela v jeho práci a službě. Odsunula jsem se doslova na vedlejší kolej. Když jsem se snažila vyjádřit, co bych potřebovala, narážela jsem na nepochopení. Dlouho jsem si myslela, že jsem nějaká pokažená, potřebuju opravit. V tom byl největší kámen úrazu, že jsem necítila přijetí. V církvi, jak ji znám, jsou oceňovány určité kvality a vlastnosti, když do toho modelu nezapadáte, jste chtě nechtě neustále pobízeni se sebou něco dělat. Neděláte pak už nic jiného, než že se odsuzujete a snažíte se změnit. A vaše skutečné dary přitom hynou.
Život je obvykle dost zamotaný na to, aby se mohlo říct, tady je příčina, tohle kdyby bylo jinak, byl bych šťastnější. V církvi mi chybělo, že se hodně cílí ven, na nové lidi, chyběla mi péče o vnitřní vztahy. Nějaké společné aktivity, výlety, práce, zájem o to co děláme, jak se máme, čím se zabýváme, jak zvládáme děti. Prostě obyčejné lidské vztahy.
Ve Tvé tvorbě se žádné temné tóny nevyskytují. Všechno je tak milé, půvabné, radostné. Jak bojuješ, když přijde atak nemoci?
Tohle beru jako jeden z projevů Boží milosti. Že nejsem „pokažená“, jen jsem citlivější, přemýšlivější, vnímavější. To, že prožívám těžké duševní stavy, mi nedokáže zastínit Boží dokonalost, laskavost a jeho nádheru. Ta laskavost je i v mém srdci. Když se podívám do přírody, na zvíře, rostlinu, jak jsou nádherné v každém detailu, něco mi to říká o Boží pozornosti a dojímá mě to. Vytváří to v mém srdci pocit bezpečí. Když je mi těžko, nebo cítím, že to přichází, snažím se být co nejvíc venku, na zahradě, nebo se tulit s kočičkou.
Co bys ocenila od svého okolí? Jak se za tebe (nebo lidi s podobnými potížemi) modlit?
Abych pravdu řekla, moc nevěřím, že by modlitba mohla změnit moje prožívání. Pochopila jsem, že když s tím budu bojovat, jen si budu ubližovat. Každý jsme dostali něco darem a někdy nám přesně tyto vlastnosti mohou způsobovat nepochopení a problémy od okolí. Patří to k tomu. Je to možná ten kříž, který máme nést, možná ten osten, o kterém mluvil apoštol Pavel. Jsem přesvědčená, že Bůh nás nezbaví všech problémů. Nebylo by s námi k vydržení, udržuje nás to v pokoře a v každodenním spoléhání na Boha, že dnes ho opět budeme potřebovat.
Modlitbu bych doporučovala spíš pro ně samotné. Aby se učili být citliví na podobné lidi. Možná se ptali Boha, jak jim projevit přízeň a zájem. Ne je měnit, nebo uzdravovat. Spíš být nablízku, vyslechnout, zajímat se, neodsuzovat, pomáhat prakticky. Někdy k depresi vede obyčejné vyčerpání, kdy jen potřebujete, aby vám někdo pomohl s dětmi, nebo nějak jinak ulehčil život. Nejlíp to vystihuje slovo „přátelství“.
Ve sborech by mohlo pomoci, kdyby se dařilo nějak citlivě zapojovat i introverty. Hodně aktivit je směřovaných na živost, aktivitu, nadšení, hlasitost, „musíš to udělat tady a teď“. Nabízí se možnost, buď se připojíš, nebo nic. Introvert věci víc promýšlí, nebývá tak ukvapený, prožívá věci pomaleji, přesto intenzivně.
Máš verš, k němuž se utíkáš ve zlé době?
Nemám nějaký konkrétní verš, který bych si někde vystavila a vědomě ho opakovala. Nerada přistupuju k bibli takto technicky. Nemyslím, že jde rozebrat na součástky a pak je skládat, jak se mi hodí. Na Božím slově je nejdůležitější ten Duch, který je za ním, Bůh sám. Jinak se z něj stane jen litera. Snažím se přistupovat k Bohu, který se v bibli nějak projevuje, ale zároveň neztratil řeč. Může ke mně mluvit současným jazykem a dělá to. Připomíná mi svoje slova. Někdy se mi verše vybaví, a pak je hledám, abych si je přečetla v celé souvislosti. Je to jedno z Božích jmen – Utěšitel, k němu se utíkám.
Myslíš, že žijeme v posledních časech? Že bychom měli čekat vytržení?
To bych si moc přála. Jsem opravdu zvědavá, jak bude fungovat svět bez hříchu, nemocí, bolestí. Nevím ale, jestli žijeme opravdu v těch posledních časech. Myslím, že si to lidstvo myslelo už mnohokrát. Asi bychom o tom měli přemýšlet, vždyť nevíme dne ani hodiny. Stejně jako nevíme, jak dlouhý bude náš život. Kdykoli bychom měli být připraveni setkat se s Pánem.
Autor: Hana Pinknerová
Foto: Facebook
14 Komentáře
Dominik Šuk
Souhlasím s každým slovem, v protestantské církvi mi chybí stejné věci…všechno se dělá poamericku, na českou náturu se ohled nebere. A ta potřeba vytahovat ostatním třísky z oka, když nevidí trámy ve svých, to je vůbec hrůza… Naštěstí to zdaleka není všude a jde najít spřízněný sbor a je dobře, že si každý můžeme přijít na své. Paní Kubešové děkuju, že to řekla nahlas, a držím jí pěsti 🙂
Vlasta
Souhlasím jak s článkem, tak vaším komentářem. Pomoc a lidskost člověk ve sborech nenajde a ti, co by měli jako vedoucí jít příkladem vedou mnohdy k hříchu.
jan
Mám podobnou zkušenost s církví. Což je smutné. Nicméně mi chybí v rozhovoru jedna věc. Deprese je nemoc a jde ji léčit. Terapií atd. Myslím, že stojí za to navštívit odborníka. A pokud se tak stalo, je škoda, že se to v článku neobjevilo.
Tereza
Nemyslím, že je to s depresí tak jako např. s chřipkou. Dotyčná podle článku s depresí bojuje více jak 15 let. Když s něčím tak dlouho žijete, možná bojujete, tak zkusíte „vše“, co by vám mohlo pomoct. Jsem si jistá, že odborníky navštívila. ?
bára
souhlas. po rozpadu evangelické církve v ´92 roce se mi dost ulevilo. „nová“ církev šla a jde za západem. my, ten odpad, zůstali jako ortodoxní staří luteráni. jasně, že i my máme různé novoty ale ta úcta k druhým, tolerance, pokora, ta u nás zůstala. zrekonstruovali jsme postupně židovský pohřební dům, tudíž máme klasické bohoslužby každou neděli a já se tam cítím moc dobře.
Verca Masinova
Dekuji za citlivy a moudry rozhovor.
Lenka
Děkuji za článek, promlouvá to ke mě. Probírali jsme to i s přáteli, v mnohém jste vystihla pocity větší skupiny lidí.
Dada
To je teraz taká móda, sťažovať sa na cirkev, na vedúcich, na ich „prístup“. Napadlo vás s nim o tom hovoriť? Povedať, vieš čo, skúsme teraz toto a takto?
Ak nereagujú, alebo Vám nerozumejú, čo to vlastne chcete, tak začnite s novým prístupom VY, taktým tým láskavým a pozorným , začnite im to ukazovať Vy osobne. Nech vedia čo ste mysleli))) Skúste to , čo vám chýba v cirkvi začať doplnať.
Možno práve preto vidíte ten nedostatok, lebo práve vy ste v tom citliví a možno obdarovaní. Uvideli ste dieru. Asi máte nato, aby ste ju zaplnili.
Napríklad
Pozvite niekoho zo zboru, koho až tak nepoznáte, k sebe domou na obed. Kludne v nedeľu na parádny obed. Len tak. Najlepšie niekoho , kto vám to nemože oplatiť.
Robte to pravidelne a pozývajte viacerých. Budujte osobné vzťahy s ľuďmi. Vy sa ich pýtajte na ich deti. Hľadajte v ľuďoch ich samých. Aký naozaj sú, čo ich bolí a z čoho majú radosť.
Otvorte svoje dvere. Straťte na chvílu pohodlie a otvorte svoje uši a srdce smerom k iným.
Dávajte im svoje jednoduché, klasické, tiche prijatie , tak pokojné, načúvajúce a jemné ako len maminky vedia dať. Nemusíte pri tom plesať)))
Moźno budete za to dostávať omnoho viac naspať.
A depresia bude mať menej priestoru.
Za pokus to stojí.
Jiří Vrba
Dobrý koment. Díky.
Geras
To, co Klára popisuje, je duch, s kterým se diskutovat nedá. Je to aplikace manažerských principů v té nejpokleslejší formě na církev. Měl jsme to štěstí, že v době, kdy se tohle šířilo, jsme byl manažerem v nadnárodním podniku, díky tomu jsme mohl vnímat, o co jde. Je to pýcha v převleku.
petr adamec
Prožili jsme něco podobného…Myslím, že by to šlo vysvětlit i tak, že potřeby člověka se mění…za co byl rád ve 30 nemusí mu vyhovovat v 50. A má od církve i jiná očekávání.
Je nerealistické si myslet, že nějaká církev je tak dobrá, že ty potřeby naplní úplně všechny a pro všechny…Většinou je v něčem dobrá a v něčem zas tolik ne. A často to, v čem je dobrá, stále rozvíjí víc a víc a tak postupně zesiluje tu jednostrannost a vede k tomu, že lidé potřebují stále naléhavěji a bolestněji něco jiného.
Simona Al Nseir
žádná církev,spolek nebo komunita vás nemůže naučit jak žít každodenní život.Všemohoucí se zjevuje každým dnem v různých situacích kdo prokoukne i objeví.Ale komu není dáno nevědí co činí…
Stanislav Lanc
Velmi mě oslovil příspěvek Dady. Mluví mi z duše a vidím v tom řešení řady problémů. A nyní něco z mého pohledu na obecnou problematiku:
Jak vypadá ideální církev? Většinou si vytváříme představu z NZ knihy Skutky (apoštolů). Ovšem zapomíná se, že to byla táž církev a ve stejné době, o níž čteme z Pavlových listů do Korintu, Říma, Tesaloniky a dalších míst.
Vedle milých, laskavých, milosrdných a sloužících lidí tam najdeme falešné učitele, pokrytce, manipulátory a především hříšníky všeho druhu a různé intenzity…
Církev je Ježíšův “projekt” a navazuje na projekt Bohem vyvoleného národa ze SZ. Najdeme v ní mnoho dobrého (pravou lásku, obětavost, milosrdenství), ale taky mnoho bolestného a zraňujícího (zkušenost autorky – Kláry).
Ať je už ale církev jakákoliv, je Bohem milovaná, přestože napomínána za svůj stav (např. laodikejská vlažnost). Kristus ji vidí jako krásnou nevěstu – a to není slepý (naopak). Nabízí jí ale lék a součástí terapie jsme i my sami.
Ježíš nejednou vytkl učedníkům vyčleňování a klientelismus. A velmi ostře za něco podobného kritizoval farizeje.
Církev není “nějaká organizace”, kam chodíme, ale tvoří ji konkrétní lidé, ty, já, my. Svatosti se člověk nepřiblíží oddělením se od hříšného zbytku. Svatost je Božím darem milosti. Církev (a vlastní rodina) jsou místem, kde se učíme přijatou milost a spasení realizovat jako první. A to je někdy opravdu těžké a bolestné.
Asi existují sbory, kde to může vypadat, jak popisuje autorka. Ale řešením není zavrhnout církev jako celek. Pokud je to někde až tak špatné, je vždy možnost vyhledat sbor v okolí nebo jinou církev a zkusit se tam začlenit. Pokud by nepomohla ani tato změna a opakovalo by se to na druhém či dalším místě, pak je třeba chybu hledat jinde – třeba v nepochopení toho, proč tady církev je…
Stanislav
„Kdykoli bychom měli být připraveni setkat se s Pánem.“
Správná věta na konec. 🙂