vzpomíná emeritní předseda CB a ERC Pavel Černý
Jaký vliv na vás měl otec a dědeček?
Mám je tady v pracovně na fotografiích. Uprostřed je můj otec a tady je dědeček. Velmi jsem si jich vážil. Oba byli staršími sborů. Dědeček byl invalida z první světové války, ve které přišel o pravou ruku.
Křesťanem se stal už před válkou?
Ano. Jeho otec ovdověl a znovu se oženil. Nová manželka s dětmi nejednala dobře. Dědeček v krizi odešel ve třinácti do Německa, tam se vyučil, pracoval. Nedaleko, v Delmenhorstu u Hamburku, jsme měli sbor Svobodné církve reformované. Tam se dostal, uvěřil a byl pokřtěn. Na Podkarpatskou Rus ho vyslala československá vláda. Protože věděl, co to je invalidita, zaměřoval se na sociální práci. Celý život kázal.
V čem konkrétně se vám stal vzorem?
Byl nesmírně statečný. Když mi bylo dvanáct, zavřeli kazatele a čtyři členy staršovstva litomyšlského sboru. Dědeček de facto převzal vedení sboru, který měl přes 20 kazatelských stanic. Jeho nezatkli, protože byl důchodce a invalida. Dával v této bouřlivé situaci sbor dohromady, včetně skupin mládeže.
Za komunistické hrůzovlády jezdila pro dědečka v noci černá volha a odváželi ho na výslechy. Jako kluk jsem to monitoroval a uvědomil jsem si, že věřit v Ježíše Krista může také znamenat být pronásledován. Když jsem se potom dostal na studium a přišly první výslechy od StB, bylo mi to posilou a pomocí.
Zažil pronásledování i váš otec?
Tatínek byl farmaceut. V 50. letech vybudoval výrobnu léčiv ve Vysokém Mýtě. Když začala pěkně fungovat, sdělil mu kádrový výbor: „Buďto podepíšete přihlášku do komunistické strany a přestanete s činností v církvi, anebo jdete k lopatě.“ Byl na hodinu propuštěn. Než se uchytil, následovalo pro naši rodinu těžké období. Přeškolil se na mikrobiologii. Přitom pořád sloužil ve sboru.
Zkušenost se statečností otce a dědečka jste měl ještě před obrácením?
Obrácení jsem prožil až po dědečkově smrti. Zemřel, když mi bylo šestnáct. V té době na mě působily různé vlivy. Byl jsem rozkolísaný. Dědeček zemřel a já prožil prázdnotu. Říkal jsem si: „Chtěl bych se s ním shledat.“ Začal jsem jezdit do mládeže do Pardubic a do Chrudimi. Viděl jsem tam mladé lidi, kteří četli Bibli a modlili se. Časem jsme já i moje sestra začali číst Bibli a modlit se. Potom přišly evangelizace, kde jsme vyznali Pána Ježíše. Obrátil jsem se v sedmnácti.
Co pro vás bylo v různých situacích kazatelského života nejtěžší?
Musel jsem trochu přemoci sám sebe, protože jsem byl uzavřenější, a změnit se: učit se žít svůj duchovní život veřejně. To člověk musí vybojovat. Byly ale i jiné těžké věci. Ty nejtěžší mohou přijít ve vlastní rodině. V náročném období služby těžce onemocněla naše dcera. Měli jsme zápasy a bezesné noci modliteb. Nevěděl jsem, jestli ve službě budu moci pokračovat. Nakonec se ukázalo, že mi služba pomáhala i mě nesla.
Kromě Pána Boha mívá na kazatele významný vliv manželka…
Dostal jsem od Pána Boha ženu statečnou z knihy Přísloví. Nesla se mnou pronásledování za totality a zrovna tak revoluční i další změny. Vážím si toho, že mě dovede povzbudit, ale že na mě dovede být také přísná. Dává mi zpětnou vazbu. To je veliká pomoc. Jako manželka mi může říct věci, které mi jiní neřeknou. Také mi dělá korektury knížek, protože dobře umí češtinu.
Kolegům, kteří ještě hledají, kdo s nimi půjde životem, připomínám, ať vybírají dobře. Kdyby manželka nešla s kazatelem ve službě stejným směrem, bylo by to k neunesení. Manželky si nemají všechno nechat líbit a povinně se vším souhlasit. Manželka má být partnerka, nemá být pro muže jenom oporou, ale také ho má vychovávat. Říká se, že má s výchovou navázat tam, kde skončili rodiče.
Žádná z českých vyznavačských církví nemá zkušenost šesti, sedmi generací jako Církev bratrská. Něco se změnilo, ale řada nejvýznamnějších věcí zůstává. Co myslíte, že je důležité, aby církev udržela směr?
Dnes je to velmi těžké. Zachovat linii v dnešní době je mnohem těžší, než to bylo dříve, protože vlivů je mnoho a žijeme v době, kdy se lámou paradigmata. Je tu nápor nejen věroučný, ale také etický. I kultura se mění. Těch šest generací už vyžaduje odbornou práci. Některé věci z počátků se tradují jako legendy a je potřeba se podívat na to, co ten Adlof skutečně říkal (Alois Adlof – první předseda Svobodné církve reformované, dnešní CB – pozn. red.). To nám může pomoci, abychom věděli, jak naši předchůdci reagovali na lidovou církev, o co jim šlo v duchovním probuzení, jaké kladli důrazy při evangelizaci a jak chtěli církev budovat.
Přitom CB určitě není uniformní…
Protože učím na ETS a Rada CB mě pověřuje, abych někdy vedl vikariátní cvičení pro ty, kteří se připravují na kazatelskou službu, vidím dnešní obrovskou rozmanitost. Spiritualit je v církvi celá řada. Jsou lidé, kteří mají blízko k luterství, ke kalvínskému modelu, k mystické, až bych řekl katolicizující zbožnosti, někteří jsou charismaticky orientovaní. Dneska už se nedá teologie dělat jenom z jedné denominace. Musíme se učit jedni od druhých.
Různé odstíny spiritualit jsou v různých církvích, ale CB má svůj charakter. Co byste uvedl jako dlouhodobé charakteristiky CB?
Osobní pokání, i když se někdy chvěju, abychom to v současné generaci nevynechali – aby lidé byli ke křtu přijímáni na základě vnitřní proměny, na základě znovuzrození. K DNA církve patří také ekleziologie, touha budovat společenství, touha po krásné církvi. Administruji sbor, který se rozdělil, ale lidé, kteří odešli, okamžitě formují další sbor. To, že křesťan nemůže přežít jako individualista, je hluboký důraz, letitá zkušenost. Musíme se dávat dohromady, musíme si pomáhat.
Občas dochází ke střídání generací. Ve vedení CB jste byl právě v době, když k tomu došlo, a myslím, že to proběhlo úspěšně. Byla zachována stabilita, ale prostor dostaly i nové věci. Na co jste se v té době zaměřoval?
Hned po revoluci se ukázalo, že budeme potřebovat nové pracovníky. Jedna z myšlenek byla…
Autor: Tomáš Dittrich
Foto: Život víry
Ukázka z rozhovoru, který v plném znění najdete v letním dvojčísle měsíčníku Život víry. Pavel Černý v něm mluví také otom, jak se má církev stavět k sílícímu liberalismu nebo vzpomíná na své zkušenosti s představiteli jiných církví (např. na setkání papežem Františkem či polemiku s kardinálem Dukou).
Číslo věnované tématu odpočinku přináší pohled teologů, pastorů, terapeutů i fyziologa (J. Bukovského, L. Sztefka, M. Bužgy a dalších). Jak souvisí židovský šabat s křesťanskou nedělí? Proč potřebujeme regeneraci? A co když se „nicnedělání“ bojíme? O zkušenostech se syndromem vyhoření otevřeně vypráví misionář Jiří Dohnal.
V dvojčísle Života víry najdete spoustu dalšího prázdninového čtení: Nahlédnutí do zákulisí seriálu o Ježíšově životě The Chosen, příběh pákistánské křesťanky, které v její domovině šlo o život, článek o překvapivém archeologickém nálezu z Izraele, zamyšlení o tom, co vlastně byl „hřích Sodomy“, nebo tipy pro mladé, jak hospodařit s penězi.
Číslo doplňují rozhovory se sociologem Markem Regnerusem o tom, co je křesťanské manželství a co ho v dnešní době ohrožuje, a s frontmankou kapely Marbles Deborou Jelínkovou o autenticitě v životě i hudbě. Nechybí ani recenze knih,fejeton Pavla Bosmana a letní soutěžní křížovka.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a v MP3.
Za pozornost stojí aktuální výhodná nabídka – můžete získat digitální a audio verzi zdarma. 
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.
